ECLI:CZ:NSS:2008:4.AS.90.2006:123
sp. zn. 4 As 90/2006 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Société
des Produits Nestlé S. A., se sídlem Vevey, Entre-Deux-Villes, Kanton Vaud, Švýcarsko,
zast. JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem, se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1,
proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Kaufland Warenhandel GmbH & Co. KG, se sídlem
Neckarsulm, Německo, zast. JUDr. Jarmilou Traplovou, advokátkou, se sídlem Přístavní 24,
Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2006,
č. j. 8 Ca 239/2005 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků, ani osoba zúčastněná na řízení, n e m a j í právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 30. 5. 2005, č. j. O-195461, kterým byl zamítnut
rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 19. 10. 2004
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byly zamítnuty námitky proti přiznání
právní ochrany mezinárodní kombinované ochranné známce č. 798 214 ve znění „K Classic“
na území České republiky pro celý seznam výrobků. V žalobě po rozsáhlé rekapitulaci
předcházejícího správního řízení žalobce uvedl, že namítá porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1
a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy. Žalobce jakožto vlastník
starší ochranné známky – slovní ochranné známky „CLASSIC“ – konstatoval, že slovo
„CLASSIC“ má z hlediska vizuálního i fonetického rozlišovací způsobilost a je pro běžného
spotřebitele velice dobře zapamatovatelné. K tomu odkázal na rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 11. 2004, sp. zn. O-64589, jímž žalovaný zamítl návrh na prohlášení uvedené ochranné
známky za neplatnou i návrh na její zrušení, když podle žalovaného vlastník této ochranné
známky nesporně prokázal, že toto označení získalo užíváním v obchodním styku zřejmou
rozlišovací způsobilost pro různé druhy kávy, včetně instantní. Toto tvrzení žalovaného
je podle žalobce v příkrém rozporu s jeho rozhodnutím žalobou napadeným. Žalobce
dále poukázal na to, že dne 20. 5. 2003 byla Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO)
v jeho prospěch registrována ochranná známka „CLASSIC“, a to pro kávu a další výrobky
ve třídě 30. Žalobce dále tvrdil, že je vlastníkem i dalších ochranných známek obsahujících slovní
prvek „CLASSIC“ a namítaná ochranná známka tak spadá do jeho ucelené známkové řady.
Z toho žalobce dovozoval přetrvávající rozlišovací způsobilost slova „CLASSIC“
a jeho dlouhodobou blokaci v žalobcův prospěch. V návaznosti na to žalobce předložil
marketinkový průzkum agentury Factum Invenio, s. r. o., jehož výsledky mají dokládat nárůst
povědomosti o výrobku označeném „CLASSIC“ a to, že konzumentem Nescafé Classic
podle tohoto průzkumu byl přibližně každý třetí dotázaný. Žalobce dále poukázal na to,
že správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích řešily zápisnou způsobilost namítané
ochranné známky, což je nepřípustné. Dále žalobce vytýkal správním orgánům obou instancí
nesprávné posouzení rozlišovací způsobilosti napadené ochranné známky, resp. otázku
zaměnitelnosti napadené a namítané ochranné známky. Podle názoru žalobce je napadená
ochranná známka po fonetické i vizuální stránce zcela shodná s prioritně starší namítanou
ochrannou známkou, obě známky jsou zaměnitelné i po stránce fonetické. Podle přesvědčení
žalobce je na napadené ochranné známce dominantním a ústředním prvkem slovo „Classic“,
rozhodně není dominantní písmeno „K“. Napadená ochranná známka může veřejnost klamat
o původu výrobků, u běžného spotřebitele může vyvolávat dojem, že žalobcem je vytvořena
známková řada, která zajišťuje ochranu různých variací téhož tématického základu,
kterým je slovo „CLASSIC“. Napadená ochranná známka obsahuje celou namítanou ochrannou
známku, tedy společnost Kaufland si přivlastnila namítanou ochrannou známku, přidala
k ní prvek „K“, který nelze považovat za distinktivní, a tím bylo porušeno výlučné právo majitele
ochranné známky užívat ochrannou známku ve spojení se svými výrobky nebo službami,
pro něž je chráněna. V tom žalobce spatřoval porušení §8 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, a článku 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv duševního
vlastnictví. Žalobce rovněž poukázal na nejednotné rozhodování žalovaného, který rozhodnutím
ze dne 10. 8. 2000 částečně zamítl přihlášku označení „Klasik“ jako označení zaměnitelného
s namítanou ochrannou známkou, a to pro stejné nebo podobné výrobky jako pro ty,
pro které je tato ochranná známka registrována. Žalobce též své závěry opírá o rozhodovací praxi
Úřadu pro harmonizaci vnitřního trhu (dále jen „OHIM“), a to o rozhodnutí ze dne 22. 5. 2002,
jímž byla zamítnuta přihláška označení „GOLDEN COFFEE CLASSIC“ jakožto označení
zaměnitelného s ochrannou známkou téhož znění jako je ochranná známka namítaná. S ohledem
na uvedené žalobce navrhoval zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že ve svých rozhodnutích nijak nezpochybňoval
rozlišovací, resp. zápisnou způsobilost namítané ochranné známky. Dále poukázal na to,
že dominantním prvkem na napadené ochranné známce je písmeno „K“. Jeho dominanci
vyplývá již ze samotné velikosti tohoto prvku, který je výrazně větší než nápis „Classic“.
Společnost Kaufland je vlastníkem dalších ochranných známek obsahující prvek „K“ a napadená
ochranná známka je tak součástí známkové řady této společnosti. Napadená ani namítaná
ochranná známka nejsou vzájemně zaměnitelné, a proto žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutí správních orgánů
obou stupňů nijak nezpochybňují zápisnou způsobilost namítané ochranné známky a shodně
jako žalovaný konstatovala, že v napadené ochranné známce je dominantním prvkem písmeno
„K“ a napadená ochranná známka je rovněž součástí známkové řády osoby zúčastněné na řízení.
Poukazy na jiná rozhodnutí žalovaného či na rozhodnutí OHIM osoba zúčastněná na řízení
pokládá za bezpředmětné, neboť se týkají skutkově odlišných případů. Osoba zúčastněná
na řízení proto navrhovala, aby Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 8. 2006, č. j. 8 Ca 239/2005 – 49, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud
v Praze dospěl k závěru, že napadená ochranná známka je nadána rozlišovací způsobilostí,
neboť jejím dominantním prvkem je písmeno „K“, které je výrazně graficky ztvárněno
a jeho dominance rovněž plyne z jeho umístění a velikosti. K rozlišovací způsobilosti napadené
ochranné známky přispívá i to, že společnost Kaufland je vlastníkem dalších ochranných známek
obsahujících prvek „K“ a napadená ochranná známka je tak součástí známkové řady společnosti
Kaufland, do které mimo jiné patří např. kombinovaná mezinárodní ochranná známka
„K Kaufland“ (č. 788184) a „K Premium“ (č. 798212). Grafický prvek „K“
je tak jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland spotřebitelům dobře znám.
Podle názoru soudu jsou zdejší spotřebitelé dostatečně vnímaví a tento grafický prvek si spojují
výhradně se jmenovanou společností. Městský soud dále uznal, že starší ochranná známka
sice požívá známosti u veřejnosti, ale jedná se o slovní známku, která nemá žádné fantazijní prvky
a pouhá podobnost s napadenou ochrannou známkou nestačí, aby způsobila nebezpečí záměny.
Z hlediska fonetické podobnosti namítané a napadené ochranné známky městský soud odkázal
na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 22. 6. 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH
v. Klijsen Handel BV, C-342/97, v němž bylo vysloveno, že nebezpeční záměny v důsledku
sluchové podobnosti musí být konstatováno v rámci celkového posouzení podobnosti dotčených
ochranných známek, tj. podobnosti nejen sluchové, ale i pojmové a vzhledové. Městský soud
v Praze tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci je rozlišovací způsobilost obou ochranných
známek dostatečně vysoká a tyto známky umožňují identifikovat výrobky nebo služby,
pro které jsou zapsány, a správní orgány obou stupňů tak postupovaly v souladu se zákonem.
Tento rozsudek žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl kasační stížností,
ve které (resp. v jejím doplnění) se dovolává kasačních důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
má za to, že městský soud chybně posoudil otázku zaměnitelnosti namítané a napadené ochranné
známky. Podle stěžovatele jsou obě označení po fonetické i vizuální stránce zjevně shodná.
Za dominantní prvek na napadené ochranné známce stěžovatel pokládá slovo „Classic“,
což je prvek naprosto shodný se zněním namítané slovní ochranné známky. Jediná odlišnost
mezi nimi spočívá v tom, že u napadené ochranné známky je proveden malými písmeny,
což je ovšem ze známkoprávního hlediska zcela nepodstatné. Napadená ochranná známka
tak obsahuje celou starší namítanou ochrannou známku a městský soud tak připouští absurdní
situaci, kdy si kterýkoli podnikatel může zaregistrovat ochrannou známku jiného podnikatele,
pokud k ní připojí nějaký další prvek. Nelze akceptovat ani závěr městského soudu o tom,
že napadená ochranná známka je součástí známkové řady společnosti Kaufland,
neboť by z něj vyplývalo, že kterýkoli konkurující výrobce si může přivlastnit zavedenou
ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na společném
trhu pro stejné výrobky a služby. Stěžovatel dále městskému soudu vytýká, že opomenul vyjít
z relevantní judikatury Evropského soudního dvora, konkrétně z rozsudku ze dne 6. 10. 2005,
Medion AG v. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GnbH, C-120/04. V tomto rozhodnutí
odpověděl Evropský soudní dvůr na předběžnou otázku týkající se interpretace čl. 5 odst. 1
písm. d) směrnice Rady 89/104/EHS tak, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu,
že nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat,
jakmile je sporné označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti
třetí osoby a jednak zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací schopnost,
a tato ochranná známka, aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení,
si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli. Rovněž nelze akceptovat tvrzení městského soudu
uvedené v odůvodnění rozsudku, že pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí,
aby způsobila nebezpečí záměny. Takové konstatování je v rozporu s platným právem,
podle kterého již pouhá podobnost vylučuje zápisnou způsobilost přihlašovaného označení.
Stěžovatel se dále neztotožňuje s tím, že ačkoli městský soud nevyloučil sluchovou podobnost
napadené a namítané ochranné známky, dospěl k závěru o dostatečné rozlišovací způsobilosti
mezi nimi. Stěžovatel k tomu uvádí, že pravděpodobnost záměny se vždy zkoumá z hlediska
fonetické, vizuální a sémantické podobnosti, přičemž pro konstatování pravděpodobnosti
záměny či asociace může být rozhodné, že podobnost posuzovaných označení nastala i v jediném
z těchto aspektů. Poukaz městského soudu na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne
22. 6. 1999, Lloyd Schuhfabrik Meyer & Co. GmbH v. Klijsen Handel BV, C-342/97 stěžovatel
nepodkládá za případný, protože z něj nijak nevyplývá, že by samotná sluchová podobnost
mezi posuzovanými označeními měla být nedostatečnou skutečností pro konstatování
pravděpodobnosti záměny těchto označení. Poukázal-li městský soud ve svém rozsudku
též na to, že namítaná ochranná známka nemá žádné fantazijní prvky, jedná se o nesprávnou
aplikaci základních principů známkoprávní regulace. Skutečnost, že namítaná ochranná známka
neobsahuje žádný fantazijní prvek, nikterak nemůže snížit její rozlišovací způsobilost. Stěžovatel
Městskému soudu v Praze také vytýká, že se nevyjádřil k namítanému porušení Listiny základních
práv a svobod správními orgány obou instancí. Podle další stěžovatelovy námitky žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav. Rozhodovací praxe žalovaného není jednotná; žalovaný
jednak založil své rozhodnutí na tvrzené nízké distinktivitě namítané ochranné známky,
přitom však svým rozhodnutím ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. O-64589, zamítl návrh na prohlášení
namítané ochranné známky za neplatnou a rovněž zamítl návrh na zrušení této ochranné
známky, jednak žalovaný svým rozhodnutím ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. O-138628, částečně
zamítl přihlášku označení „KLASIK“ jako označení zaměnitelného s namítanou ochrannou
známkou, a to pro stejné nebo podobné výrobky jako pro ty, pro které je namítaná ochranná
známka registrována. Dostatečná rozlišovací způsobilost napadené ochranné známky byla
potvrzena též rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006, č. j. 2 Cm 5/2004 – 127,
který stěžovatel ke kasační stížnosti přikládá. Stěžovatel má dále zato, že žalovaný
svým postupem popřel princip předvídatelnosti veřejné správy, když ve svém rozhodnutí ze dne
24. 6. 1998, sp. zn. O-93602-94, konstatoval, že obsahuje-li přihlašované označení dominantní
prvek z dříve zapsané ochranné známky a ostatní prvky přehlašovaného označení nejsou
takového rázu, aby byly schopny je odlišit od namítané ochranné známky, nemá takové označení
zápisné způsobilosti. V rozhodnutí ze dne 9. 6. 1997, sp. zn. O-92475-94, pak žalovaný dovodil,
že obsahuje-li kombinované označení dominantní slovní prvek shodný s již dřívější ochrannou
známkou, není toto označení schopné zápisu pro stejné či podobné výrobky i přesto, že obsahuje
další prvky, které jsou však pro posouzení zaměnitelnosti obou označení bezpředmětné.
Žalovanému stěžovatel rovněž vytýká, že nezohlednil rozhodnutí OHIM ze dne 22. 5. 2002,
č. j. R 679/2001 – 4, kterým byla zamítnuta přihláška označení „GOLDEN COFFEE
CLASSIC“ jako označení zaměnitelného s ochrannou známkou stejného znění jako je znění
namítané ochranné známky. Žalovaný rovněž opomenul rozhodnutí uvedeného úřadu ze dne
20. 4. 2001, č. 1000/2001, v kteréžto věci přihlašovatel označení „SUPER SUPERCLASSIC“
vzal zpět svou přihlášku tohoto označení, protože uznal skutečnost, že toto označení
je zaměnitelné s ochrannou známkou téhož znění jako je znění namítané ochranné známky. Soud
i žalovaný správní orgán též pochybily tím, že namítanou ochrannou známku považovaly
za ochrannou známku s nižší rozlišovací způsobilostí. Nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu stěžovatel spatřuje v konstatování jmenovaného soudu, že grafický prvek „K“
je jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland spotřebitelům dobře znám,
a v konstatování, že zdejší spotřebitelé jsou dostatečně vnímaví a spojují si grafický prvek „K“
výhradně se společností Kaufland. Jedná se o závěr absolutně nepodložený,
který jistě nelze učinit bez bližšího dokazování. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti trvá na tom, že v napadené ochranné známce
je dominantním prvkem písmeno „K“. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že soud nesprávně
posoudil otázku zaměnitelnosti ochranných známek, žalovaný uvádí, že při posouzení
podobnosti ochranných známek se jedná o výklad neurčitého právního pojmu, což přísluší
správnímu orgánu a taková úvaha nepřísluší soudu. Soud v takovém případě pouze posoudí,
zda stanovisko Úřadu průmyslového vlastnictví uvedené v napadeném rozhodnutí je dostatečně
odůvodněno a skutkově podloženo. Soud nemůže otázku zaměnitelnosti samostatně posoudit,
pouze v případě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví může
rozhodnutí žalovaného zrušit. Žalovaný odmítá i tvrzení stěžovatele o tom, že skutečnost,
že grafický prvek „K“ jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland není
spotřebitelům dobře znám. Za průměrné spotřebitele je v tomto případě nutno považovat
nakupující v obchodní řetězci Kaufland, kteří jsou dobře obeznámeni s tamějším sortimentem,
a proto jim tento grafický symbol musí být dobře znám, neboť se vyskytuje na řadě výrobků
obchodovaných v tomto řetězci. Co se týče argumentace stěžovatele jinou rozhodovací praxí
žalovaného, žalovaný konstatuje, že paušální odkaz na jiné případy v posuzované věci není
možný. Argumentace rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, je pro daný případ irelevantní. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítá tvrzení stěžovatele
o zaměnitelnosti namítané a napadené ochranné známky; k porušení žádných právních předpisů
ani k ignorování judikatury Evropského soudního dvora nedošlo. Vytýká-li stěžovatel městskému
soudu konstatování, že pouhá podobnost mezi ochrannými známkami nestačí, aby způsobila
nebezpečí záměny, mýlí se, jelikož nikoli každá podobnost musí vést k zamítnutí přihlášky
ochranné známky, ale pouze taková podobnost, která vede k nebezpečí záměny. K argumentaci
stěžovatele týkající se sluchové podobnosti osoba zúčastněná na řízení uvádí, že sluchová
podobnost může, ale ne vždy musí znamenat zaměnitelnost. Dále osoba zúčastněná na řízení
konstatuje, že označení „Classic“ není příliš distinktivní. Co se týče argumentace stěžovatele
případem „KLASIK“, jednalo se o věc zcela odlišnou. Rovněž tak stěžovatelův odkaz
na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 5/2004, je nepřípadný, neboť s posuzovanou
věcí nemá žádnou souvislost. Ani stěžovatelovy poukazy na rozhodnutí OHIM nejsou na místě,
neboť řeší věci skutkově odlišné. S námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
se osoba zúčastněná na řízení také neztotožňuje. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
V obsáhlé replice k vyjádření žalovaného i k vyjádření osoby zúčastněné na řízení
stěžovatel opakuje, že v napadené ochranné známce dominantním prvkem není písmeno „K“.
S tvrzením žalovaného, že otázku zaměnitelnosti může posuzovat pouze správní orgán,
stěžovatel nesouhlasí, neboť nemohl-li by tuto otázku řešit i soud, došlo by k rozporu s čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k odepření spravedlnosti.
Dále stěžovatel uvádí, že grafický prvek „K“ není prvkem, který by byl zákazníkům dobře znám
a opačné tvrzení soudu i žalovaného je nepodložené. Stěžovatel zdůrazňuje, že je třeba trvat
na požadavku předvídatelnosti veřejné správy a skutkově obdobné případy nelze řešit odlišně.
„Classic“ není jen popisné slovo v napadené ochranné známce, jedná se úplné převzetí starší
ochranné známky. Stěžovatel trvá na relevanci rozsudku Městského soudu v Praze
sp. zn. 2 Cm 5/2004, i jím citovaných rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti,
přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel výslovně uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav
je aplikováno nesprávné právní pravidlo, popř. je sice aplikováno správné právní pravidlo,
ale je nesprávně interpretováno. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační
stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soudu zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení věci:
Dne 1. 9. 2003 stěžovatel podal u Úřadu průmyslového vlastnictví námitky
proti kombinované ochranné známce ve znění „K Classic“, a to z důvodu fonetické a vizuální
zaměnitelnosti se slovní ochrannou známky č. 175167 ve znění „CLASSIC“ s datem práva
přednosti k 6. 11. 1991, která byla zapsána pro výrobky třídy 30 a jejímž majitelem je stěžovatel.
Přihlašovatelem napadené mezinárodní kombinované ochranné známky č. 798214 je osoba
zúčastněná na řízení. Spatřovanou zaměnitelnost namítané a napadené ochranné známky
stěžovatel odůvodnil shodně jako později v jím podané žalobě i kasační stížnosti. Osoba
zúčastněná na řízení ve vyjádření k námitkám ze dne 10. 8. 2004 uvedla, že namítaná ochranná
známka je nedistinktivní, neměla být nikdy registrována a jako slovní ochranná známka nemůže
obstát. Dále uvedla, že na přihlašované (napadené) ochranné známce je dominantní písmeno
„K“, nikoli slovo „Classic“.
Napadená mezinárodní kombinovaná ochranná známka má podobu černobílé etikety,
v níž je uprostřed její plochy umístěno písmeno „K“, které je zvláštně graficky ztvárněno ze dvou
čtverců a dvou trojúhelníků tmavé barvy, vzájemně oddělených světlými mezerami. Tento prvek
je situován na světlé čtvercové ploše etikety, jejíž okraje mají nejasné obrysy barevně přecházející
do zbývající části plochy etikety, která je směrem k okrajům tmavá a má zaoblené rohy. Podél
dolního okraje etikety je umístěn v tmavé části plochy etikety světlý nápis „Classic“ provedený
z písmen definovaného tvaru, která jsou mírně skloněna vpravo. Výška tohoto nápisu je přibližně
třetinová vzhledem k výšce písmene „K“.
Namítanou slovní ochrannou známku tvoří slovo „CLASSIC“ v obecném provedení
písma velké abecedy.
Úřad průmyslového vlastnictví svým rozhodnutím ze dne 19. 10. 2004 námitky zamítl
a mezinárodní ochranné známce „K Classic“ č. 798214 přiznal v České republice právní ochranu.
Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky byly podány podle §9 odst. 1
písm. a) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. V mezidobí však nabyl účinnosti
zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Na základě jeho §52 odst. 2 pak správní orgán
podané námitky překvalifikoval na námitky podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb.
a posoudil je
takto:Nejnápadnějším prvkem ochranné známky jako celku je písmeno „K“.
Přestože se jedná o prvek tvořený pouze jedním písmenem, díky fantazijnímu způsobu ztvárnění
je schopen v dostatečné míře zaujmout pozornost řadového spotřebitele a zafixovat
se v jeho paměti jako známkový prvek mající vazbu na vlastníka napadené ochranné známky,
tj. společnost Kaufland. Zarámované písmeno „K“ zaujímá podstatnou část ochranné známky
a působní v ní nejvýraznějším dojmem. Při souhrnném ohodnocení přihlašovaného označení
dospěl správní orgán první instance k závěru, že prioritní úlohu ve známce má stylizované
písmeno „K“ a slovní prvek „Classic“ má v ochranné známce spíše roli doplňkovou. Působí
zde spíše jako druhové označení výrobku, případně služeb poskytovaných vlastníkem známky,
a to v tom smyslu, že se jedná o výrobky či služby klasické, resp. standardní úrovně. Správní
orgán prvního stupně dále poukázal na to, že přihlašovatel napadené ochranné známky v České
republice vlastní další ochranné známky, jejichž součástí je stejným způsobem zpracované
písmeno „K“. Z toho plyne, že svojí podobou se jedná o stylizované písmeno schopné
vlastníkovi ochranné známky zajistit u spotřebitele snadnou zapamatovatelnost a dobrou
identifikovatelnost s jeho výrobky. Distinktivitu napadené ochranné známce poskytuje
především zmíněné písmeno „K“. Namítané označení „CLASSIC“ příliš velkou měrou
rozlišovací způsobností nedisponuje a má spíše podtext druhový či kvalitativní. Vedle
toho se jedná o označení v oblasti ochranných známek frekventovaně užívané a v běžném jazyce
zcela obvyklé. Z fonetického hlediska se napadená ochranná známka díky nápadnosti
stylizovaného písmene „K“ nepochybně vyslovuje jako „ká klasik“, nikoli pouze jako „klasik“
jako ochranná známka namítaná.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl rozkladem. V něm především namítal, že označení
„Classic“ má rozlišovací způsobilost a právě toto označení je v napadené ochranné známce
dominantním prvkem, nikoli písmeno „K“. Napadená ochranná známka je tak s namítanou
ochrannou známkou vizuálně zaměnitelná. Je rovněž zaměnitelná foneticky, neboť závěr
správního orgánu o tom, že se vyslovuje „ká klasik“ je pouhá spekulace. Osoba zúčastněná
na řízení ve vyjádření v rozkladu uvedla tytéž argumenty jako dříve ve vyjádření k námitkám.
O podaném rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dne 30. 5. 2005
tak, že se rozklad zamítá a napadené rozhodnutí o zamítnutí námitek se potvrzuje. Rozkladový
orgán shledal, že písmeno „K“ svým rozměrem a umístěním je dominantní částí napadené
mezinárodní ochranné známky. V celkové kompozici napadené ochranné známky bude veřejnost
při běžném způsobu čtení i vizuálně vnímat oba základní prvky současně jako „ká klasik“,
resp. písmeno „K“ a nápis „Classic“. Rozkladový orgán dospěl k závěru, že odlišnost
porovnávaných ochranných známek spočívá v tom, že přednostní fonetické, vizuální
i významové vnímání písmene „K“ má za následek zcela jiný celkový dojem, kterým napadená
ochranná známka na spotřebitele působí a tento dojem je nepochybně zcela odlišný od působení
samotného slovního prvku „Classic“. Spotřebitel při svém vnímání v podstatě nemůže určit
co a od koho je „klasika“ či „klasické“; to může posoudit až teprve tehdy,
jestliže se s takto označeným konkrétním zbožím či službou setká, neboť pak bude vjem
tohoto slovního prvku ovlivňován dalšími doprovodnými slovními či grafickými prvky,
s nimiž bude jako součást celkové kompozice příslušného označení toto zboží či služba nabízena.
Z toho podle rozkladového orgánu vyplývá, že slovní prvek „Classic“ či „CLASSIC“ má v obou
porovnávaných ochranných známkách různou roli, tj. v případě napadené mezinárodní ochranné
známky doplňkovou, v případě namítané ochranné známky dominantní. Rozkladový orgán
dále konstatoval, že napadená ochranná známka má nepochybně vyšší stupeň rozlišovací
způsobilosti než namítaná ochranná známka, a to na základě existence dominantního písmene
„K“ a grafického ztvárnění. Rozkladový orgán se tak ztotožnil se závěry správního orgánu
prvního stupně.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že uplatnil-li stěžovatel jako kasační důvod
nepřezkoumatelnost rozsudku Městského soudu v Praze [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
pak by se zdejší soud v případě důvodnosti této námitky již nemohl zabývat kasačními námitkami
ostatními [tj. namítanou nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vadami řízení spočívajícími v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Proto se Nejvyšší
správní soud ještě před posouzením ostatních námitek zabýval posouzením namítané
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť nejprve je třeba posoudit, zda napadený
rozsudek je vůbec přezkumu schopný; v negativním případě by bylo vyloučeno zabývat
se důvodností ostatních kasačních důvodů a napadený rozsudek by musel být bez dalšího zrušen.
Závěr Městského soudu v Praze, který stěžovatel napadá, o tom, že grafický prvek „K“
je jako dominantní prvek známkové řady společnosti Kaufland spotřebitelům dobře znám
a že zdejší spotřebitelé jsou dostatečně vnímaví a spojují si grafický prvek „K“ výhradně
se společností Kaufland, je – zběžně či odtažitě nazíráno – poněkud excesivní vzhledem k tomu,
že v řízení před soudem neprobíhalo žádné dokazování, na druhou stranu se při zevrubnějším
zkoumání ale nijak zásadně nevymyká argumentační linii, na níž je odůvodnění rozsudku
městského soudu jako celek vystavěno, a stěžovatelem kritizovaný závěr je implicitní součástí
i rozhodnutí správních orgánů obou instancí, v nichž obsaženou argumentaci městský soud
přebírá. Právě s ohledem na to, že napadená konstatování městského soudu jsou konzistentní
s ostatní argumentací a v podstatných rysech jsou jí dokonce implikována a že v žádném případě
nejsou nosnými důvody výroku rozsudku městského soudu, ale jen jakýmisi marginálními
„připodotknutími“ či glosami, nejedná se o pochybení natolik intenzivní, aby založilo
nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tom smyslu, v jakém zdejší soud nepřezkoumatelnost pojímá.
Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zdejší soud považuje například takové rozhodnutí,
v němž soud v řízení o žalobě opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek,
dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud
považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené,
případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla dána tehdy,
pokud by spis obsahoval protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady
byly vzaty v úvahu a proč (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. 689/2005 Sb.
NSS, č. 787/2006 Sb. NSS nebo č. 386/2004 Sb. NSS). Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost Nejvyšší správní soud tradičně považuje takové rozhodnutí, z jehož výroku
nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Mezi další důvody patří rozpornost výroku s odůvodněním, absence právních závěrů
vyplývajících ze skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost. Nedostatkem důvodů
však nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek
důvodů skutkových – typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo tam, kde není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. 133/2004 Sb. NSS).
Namítá-li stěžovatel, že se Městský soud v Praze nevyjádřil k jím tvrzenému porušení
Listiny základních práv a svobod, je třeba uvést, že taková vada by zakládala nepřezkoumatelnost
rozsudku městského soudu. Byť tuto námitku stěžovatel podřadil pod kasační důvod spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], obsahově tato stěžovatelem
uplatněná námitka spadá pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. stěžovatel se dovolává
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro vadu řízení před soudem, spočívající
v nevypořádání se s jeho argumentací. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; všechny dostupné z www.nssoud.cz)
platí, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě, a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ
jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka
pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech
resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (a koneckonců z postupu
tohoto soudu vůbec) je zřejmé, že tvrzená porušení Listiny základních práv a svobod jmenovaný
soud v posuzované věci neshledal. Vycházeje ze zásady iura novit curia a z primátu ústavního
pořádku musí soud z úřední povinnosti dbát na ústavně konformní interpretaci předpisů
jednoduchého práva. Pokud by takový výklad nebyl možný, respektive rozpor mezi zákonným
textem a ústavním pořádkem by „pouhou“ interpretací nebyl překlenutelný, musí
soud – rovněž ex officio – předložit věc podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky Ústavnímu
soudu. Naposledy uvedeným způsobem ovšem městský soud nepostupoval a zdejší soud
je názoru, že městský soud v tomto ohledu učinil zcela správně. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší
správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku napadeného kasační stížností, která by spočívala
v tom, že se městský soud nevyjádřil k tvrzenému porušení Listiny základních práv a svobod,
neshledal. Pro úplnost však ještě dodává, že krajské soudy ve správním soudnictví přezkoumávají
napadené výroky správního rozhodnutí – nejsou-li dány důvodu pro postup soudu
ex officio – v souladu se zásadou dispoziční v mezích tzv. žalobních bodů [§75 odst. 2 ve vazbě
na §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Designátem legálního termínu žalobní bod se Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58,
(publikován pod č. 835/2006 Sb. NSS). Z něj plyne, že žalobní bod sestává z konkrétních
(tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaných) skutkových tvrzení
doprovázených (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů
žalobce považuje napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Těmto požadavkům však tvrzené porušení Listiny základních práv a svobod, zahrnuté
ve stěžovatelově žalobě k Městskému soudu v Praze, neodpovídá, neboť stěžovatel
toliko příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod citoval, popřípadě ve stručnosti
popsal jejich ustálenou interpretaci. Žalobce však nevylíčil, jakých konkrétních neústavních
kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit
v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, pouze obecně
poukázal na „nezákonný postup předsedy Úřadu a související postup Úřadu“.
Žádnou z vad subsumovatelných ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak rozsudek
Městského soudu v Praze netrpí, a tudíž tyto kasační námitky nebyly shledány důvodnými.
Nejvyšší správní soud se tak v řízení o kasační stížnosti mohl soustředit na posouzení správnosti
právního hodnocení věci městským soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
a na zkoumání existence vad řízení spočívajících v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, ve smyslu §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. přihlašované označení se nezapíše do rejstříku
na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné
známky, pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti
výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost
záměny na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší
ochrannou známkou.
Při výkladu pojmu pravděpodobnosti záměny (dále též „zaměnitelnost“) ochranné
známky je třeba vycházet z toho, že ochrannou známkou podle §1 zákona č. 441/2003 Sb.
je za podmínek stanovených tímto zákonem jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova,
včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé
odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Smyslem a účelem ochranných
známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost
nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho konkrétního výrobku (služby) za jiný,
ale i v zaměnitelnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků (služeb) stejného druhu. Toto znění
zákona i jeho interpretace navazují na tradiční přístup známkového práva k otázce
zaměnitelnosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu
(např. Boh. A 6439/27: Shoda nebo zaměnitelná podobnost kterékoliv součásti známek jest způsobilá uvést
konsumenta v omyl o původu zboží, jakmile součást – ať obrazová, ať slovní – jest toho způsobu, že může
v mysli konsumenta vzbuditi představu značky určitého závodu.).
Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního,
fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti
známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného
spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktivní), že nemohou
u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání
podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků,
ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších
se označení – tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování
jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může
být dovozována z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení
dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost.
V posuzované věci se jedná o známku kombinovanou (složenou), jejíž zvláštní povaha tkví
v tom, že obsahují jednak část obrazovou, vzbuzující určitý dojem zrakový, jednak část slovní,
vzbuzující určitý dojem sluchový, a známku slovní. Vzhledem k zvláštní povaze kombinovaných
známek je třeba při úvaze o celkovém dojmu, kterým známka působí, brát v úvahu jak část
obrazovou, tak část slovní, neboť jak jedna, tak druhá může ve známce převládat, a tak ovlivnit
celkové vnímání spotřebitelem. Při úvaze o podobnosti známky je tak nutno mít na zřeteli,
že celkový dojem známky může vytvořit buď jen obrazová, nebo slovní část, každá sama o sobě,
nebo obě společně. Na podobnost známek tak lze usuzovat podle toho, co vytváří celkový
dojem, tedy buď již z pouhé části obrazové, či slovní, nebo ze souhrnu obou. To,
že zaměnitelnost může působit u více prvků i jeden jediný, bylo stabilně judikováno již dříve
(např. Boh. A 9181/31: I když známka ochranná vykazuje dva prvky, z nichž jeden každý má v této známce
charakterizační odlišující způsobilost, jest zaměnitelná podoba dána se známkou jinou, charakterizovanou
jen jedním z těchto prvků.).
Při posuzování zaměnitelnosti je dále rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné
známky dojem záměny mohou vyvolat. K závěru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem
byl všeobecný; rozhodující je hledisko „běžného spotřebitele“, tedy toho, komu je značený
výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné lze považovat jen takové označení, které může
vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné známy s jinou (shodně
např. Boh. A 10.915/33-II.: Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného
konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité
charakteristické znaky, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu
k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví
v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz).
K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných známek ve Slovníku
veřejného práva československého, svazek V., Brno 1948, s. 760, reprint Eurolex Bohemia, Praha
2000: Zaměnitelně podobna jsou dvě označení tenkrát, jestliže by jejich rozdíly obyčejný kupec bez vynaložení
zvláštní pozornosti, tedy při vynaložení obyčejné pozornosti nemohl postřehnouti. Pro zjištění této podobnosti nejsou
tedy rozhodná nějaká objektivní, všeobecně platná měřítka, nýbrž vždy je nutno ji zkoumati z hlediska odběratelů
čili konsumentů právě toho zboží, pro něž je dotčené označení určeno. Podle hodnoty, důležitosti a speciálního
určení zboží a jemu odpovídajícího okruhu konsumentstva bude tedy třeba usuzovati na větší či menší míru
obvyklé pozornosti při nákupu jeho, neboť je notoricky známo, že větší míru pozornosti při zkoumání
značkovaného zboží vynakládá kupec drahých strojů nebo speciálních chemických či farmaceutických výrobků,
než prostá žena z lidu při nákupu laciných náhražek mýdlových nebo dokonce dítě, kupující si šumivé bonbony.
Dlužno také vycházeti z toho, že kupující nemá zpravidla před očima oboje označení, o jehož srovnání
jde, že proto, kupuje-li podle značky, činí tak jen po paměti, jak mu utkvěly v mysli výrazné, charakteristické
znaky z označení toho zboží, jež si koupil jednou již dříve, třebas i před delší dobou, a s nímž byl spokojen.
Zaměnitelnou podobnost mohou však zakládati jen takové prvky ve starší známce resp. značce obsažené,
které samy o sobě jsou způsobilé založiti známkovou ochranu. Proto obsahují-li obě srovnávaná označení prvek
na př. nedistinktivní nebo deskriptivní, není tu z tohoto důvodu zaměnitelné podobnosti.
Jak patrno, při posuzování zaměnitelnosti střetnuvších se ochranný známek je určujícím
kritériem to, co vytváří celkový dojem ochranné známky. Obdobně judikuje i Evropský soudní
dvůr: pravděpodobnost záměny musí být posuzována globálně s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním
pro okolnosti případu (rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport,
C-251/95, bod 22); globální posouzení vizuální, sluchové a významové podobnosti střetnuvších se známek musí
být založeno na celkovém dojmu, který známky vyvolávají, přičemž je třeba vzít v úvahu zejména
jejich distinktivní a dominantní prvky (tamtéž, bod 23).
Z uvedených kritérií posuzování zaměnitelnosti podle názoru zdejšího soudu vycházel
i žalovaný.
Bylo již mnohokráte judikováno, že posouzení zaměnitelnosti je v odvětví správního
práva tradičně otázkou skutkovou – viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího správního soudu
publikovaný jako Boh. A 5342/31, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze
č. j. 7 A 147/99 – 35, publikovaný pod č. SJS 952/2002, rozsudek (současného) Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 69/2006 – 92, k dispozici na www.nssoud.cz, a řadu jiných.
Proto je – shodně jako jiné skutkové otázky vyskytující se v rozmanitých typech správních řízení
– věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem. Namítá-li proto stěžovatel nesprávnost
hodnocení zaměnitelnosti známky správním orgánem, může soud rozhodnutí úřadu o této otázce
(stejně jako rozhodnutí kteréhokoli správního orgánu o jakýchkoli skutkových otázkách) zkoumat
v mezích žalobních bodů jen z hlediska §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení
(správní řád), tj. zda rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru
o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti známek, obsahuje, zda úvaha neodporuje spisu
a skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 – 62, www.nssoud.cz).
To pochopitelně v souladu s principem plné jurisdikce ve správním soudnictví platí
jen v těch případech, kdy soud neprovádí vlastní dokazování podle §77 s. ř. s. a nepostaví
tak nový skutkový (eventuálně právní) stav. Městský soud v Praze dokazování neprováděl
a ve shora popsaných směrech se ztotožnil se závěry žalovaného a do odůvodnění
svého rozsudku je z podstatné části převzal, tedy evidentně vycházel z toho, že žalovaný
svůj úsudek o zaměnitelnosti střetnuvších se známek řádně odůvodnil a že jeho závěr neodporuje
zásadám známkového práva.
Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel
z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona
nebo na skutkové podstatě odporující spisům a zásadám logického myšlení nebo by byl
jinak vadný. Zdejší soud má za to, že žalovaný zcela správně vyhodnotil a přesvědčivě zdůvodnil,
že celkový dojem přihlašované ochranné známky určuje stylizované písmeno „K“ a celkový
dojem takto vyvolaný působí, že běžný spotřebitel je schopen odlišit výrobky pocházející
od osoby zúčastněné na řízení od výrobků pocházejících od stěžovatele. Žalovaný
též odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr, že mezi střetnuvšími se označeními neexistuje
podobnost ani vizuální, ani sémantická, ani fonetická. Ostatně zdejší soud je přesvědčen,
že i kdyby žalovaný v souzené věci dospěl k existenci fonetické (sluchové, aurální) podobnosti
střetnuvších se známek, na niž především (i když nikoli výlučně) stěžovatel míří, byla
by v podstatě eliminována vjemem vizuálním, neboli celkový dojem, který střetnuvší se známky
vzbuzují, by sluchová podobnost fakticky neformovala. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že k závěru o existenci fonetické podobnosti mezi střetnuvšími se označeními, nedospěl
ani Městský soud v Praze, jak se stěžovatel v kasační stížnosti snaží podsunout (s. 6),
pouze v reakci na žalobní námitku, která se sluchové podobnosti dovolávala, uvedl, že „…obecně
nelze vyloučit, že by sluchová podobnost ochranných známek mohla vyvolat nebezpečí záměny, nicméně existence
takovéhoto nebezpečí musí být konstatována v rámci celkového posouzení…“.
Dále Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle něhož byla
připuštěna absurdní situace, že kterýkoli konkurující výrobce si může přivlastnit zavedenou
ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na společném
trhu pro stejné výrobky a služby. Taková situace nemůže být pokládána za absurdní tehdy,
pokud pozdější ochranná známka, byť by obsahovala i ochrannou známku starší, je ztvárněna
tak, že nemůže podle všech okolností, které je třeba brát v úvahu, způsobit pravděpodobnost
záměny s takovouto starší ochrannou známkou. To platí tím spíše, je-li starší ochranná
známka – jako v případě stěžovatele – tvořená výlučně označením fundamentálně druhovým,
a proto méně distinktivním (zde zdejší soud zdůrazňuje, že tím nemíní říci, že namítaná ochranná
známka rozlišovací způsobilost vůbec nemá – ostatně tato otázka ani není předmětem řízení –,
pouze se vyjadřuje k míře její rozlišovací způsobilosti vzhledem k přihlašované ochranné
známce). Z tohoto hlediska je chybná také stěžovatelova úvaha, že Městský soud v Praze
opominul aplikovat rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, Medion AG
v. Thomson multimedia Sales Germany & Austria GnbH, C-120/04. Závěr, který v něm Evropský
soudní dvůr zaujal (nebezpečí záměny může u veřejnosti v případě totožnosti výrobků nebo služeb existovat,
jakmile je sporné označení tvořeno tím, že jsou vedle sebe postaveny jednak název společnosti třetí osoby
a jednak zapsaná ochranná známka mající běžnou rozlišovací způsobilost, a tato ochranná známka,
aniž by sama o sobě vytvářela celkový dojem složeného označení, si v něm zachovává nezávislou rozlišovací roli),
nelze na posuzovaný případ použít už třeba jen proto, že si stěžovatelova ochranná známka
v ochranné známce přihlašované svou nezávislou roli nepodržuje, neboť – jak správně
konstatoval žalovaný – v přihlašované ochranné známce slovní prvek „Classic“ působí
jako druhové označení výrobků, poskytovaných osobou zúčastněnou na řízení, v tom smyslu,
že se jedná o výrobky klasické či standardní úrovně. Citovaný rozsudek Evropského soudního
dvora tedy pro posuzovanou věc nemá význam. Totéž platí o poukazu stěžovatele na rozhodnutí
žalovaného publikovaná ve Sbírce správních rozhodnutí ve věcech průmyslových práv,
neboť závěry v nich obsažené (obsahuje-li přihlašované označení dominantní prvek z dříve zapsané ochranné
známky a ostatní prvky přihlašované označení nejsou takového rázu, aby byly schopny je odlišit od namítané
ochané známky, nemá takové označení zápisné způsobilosti; obsahuje-li kombinované označení dominantní slovní
prvek shodný s již dřívější ochrannou známkou, není toto označení schopné zápisu pro stejné či podobné výrobky
i přesto, že obsahuje další prvky, které jsou však pro posouzení zaměnitelnosti obou označení bezpředmětné)
jsou v základu analogické tomu, co je vysloveno v právě citovaném rozsudku Evropského
soudního dvora. Dovolává-li se pak stěžovatel porušení principu předvídatelnosti veřejné správy,
resp. právní jistoty, je jeho námitka zcela lichá, neboť žalovaný vycházel z odlišného skutkového
stavu, když správně nepovažoval v napadené ochranné známce za dominantní prvek slovo
„Classic“. Žalovaný tak vyšel ze skutkové podstaty nepodřaditelné citované abstrakci uvedených
rozhodnutí (tj. nejednalo se o věc skutkově ani právně shodnou ani obdobnou)
a za takovéto situace poukazovat na to, že žalovaný posuzovanou věc rozhodl v rozporu
se svou ustálenou rozhodovací praxí, se naprosto příčí zásadám správného usuzování.
Zdejší soud se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že Městský soud
v Praze zásadně pochybil, uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že „pouhá podobnost mezi ochrannými
známkami nestačí, aby způsobila nebezpečí záměny“. Toto tvrzení městského soudu je v souladu
se zákonem o ochranných známkách, rovněž není v rozporu s relevantními mezinárodními
smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a jež dopadají na institut ochranné známky [Pařížská
úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (publikována jako vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění
vyhlášky č. 81/1985 Sb.), Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních
známek (publikována jako vyhláška č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), Protokol
k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek (publikován jako sdělení
Ministerstva zahraničních věcí č. 248/1996 Sb.), Dohoda o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995),
Smlouva o známkovém právu (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí
č. 199/1996 Sb.)]. Na tomto místě je třeba opětovně připomenout znění §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek
proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u Úřadu vlastníkem starší ochranné známky,
pokud z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků
či služeb, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny
na straně veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou
známkou. Z dikce tohoto ustanovení, u nějž zdejší soud neshledal rozpor s mezinárodními
smlouvami dopadajícími na institut ochranné známky (srov. čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních
aspektech práv k duševnímu vlastnictví: Majitel zapsané ochranné známky bude mít výlučné právo
zabránit všem třetím stranám, které nemají souhlas majitele, aby při obchodní činnosti užívaly shodná
nebo podobná označení pro zboží nebo služby, které jsou stejné nebo podobné těm, pro které byla zapsána
ochranná známka, jestliže by takové užívání mělo za následek pravděpodobnost záměny.), jednoznačně plyne,
že zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení indikuje jen podobnost závadná,
tj. podobnost zaměnitelná (starší literatura a judikatura hovoří též o podobnosti či zaměnitelnosti
šalebné), tedy jen taková podobnost mezi přihlašovaným označením a starší ochrannou známkou
(popřípadě mezi výrobky či službami, na něž se přihlašované označení a ochranná známka
vztahují), jež působí pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti (zaměnitelnost) ohledně
původu výrobků či služeb; zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení tedy není dána
podobností jakoukoli, jak se domnívá stěžovatel, aniž by ovšem jeho názor – jak bylo právě
ukázáno – měl oporu v právní úpravě.
V rozporu s názorem stěžovatele má Nejvyšší správní soud za to, že je nedůvodné vyčítat
městskému soudu konstatování, že namítaná ochranná známka je slovní a nemá žádné fantazijní
prvky. Takové vlastnosti ochranné známky se totiž významně podílejí na formování
její rozlišovací způsobilosti. V posuzovaném případě pak žalovaný správní orgán i městský soud
dospěly ke korektnímu závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší než známky
napadené, a tento závěr přesvědčivě odůvodnily. V tomto kontextu se zdejší soud nemůže
ztotožnit ani s námitkou, že městský soud i správní orgány pochybily, když namítanou ochrannou
známku považovaly za známku s nižší rozlišovací způsobilostí. Nejvyšší správní soud pokládá
takové hodnocení skutkového stavu za logicky bezvadné a řádně zdůvodněné. V souvislosti s tím
Nejvyšší správní soud dodává, že se známkoprávní ochranou je pojmově spjato, že různé
ochranné známky mají různý stupeň rozlišovací způsobilosti, neboli že míra pravděpodobnosti
záměny se u každé z ochranných známek odlišuje a nelze ji paušálně považovat za identickou,
v důsledku čehož se nutně různí i úroveň ochrany, které se jednotlivé ochranné známky těší.
Ostatně z takového pojetí známkoprávní ochrany vychází i Evropský soudní dvůr,
když kupř. judikuje, že čím vyšší stupeň rozlišovací způsobilosti má starší ochranná známka, tím větší bude
pravděpodobnost záměny“ (např. rozsudek ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf
Dassler Sport, C-251/95, bod 24) nebo že známky, jež mají vysoký stupeň rozlišovací způsobilosti
ať už samy o sobě nebo v důsledku dobrého jména, které mají na trhu, požívají větší ochrany než známky
s menší rozlišovací způsobilostí (rozsudek ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha
v. Metro-Goldwyn-Mayer Inc., C-39/97, bod 18).
Obdobně neobstojí stěžovatelova námitka, že nezohlednil svá předchozí rozhodnutí,
jimiž namítané ochranné známce přiznal distinktivitu (zamítnutí návrhu na výmaz namítané
ochranné známky, návrhu na její prohlášení za neplatnou, návrhu na její zrušení, částečně
zamítnutí přihlášky slovní ochranné známky ve znění „KLASIK“). Jak již bylo konstatováno
výše, žalovaný namítané ochranné známce rozlišovací způsobilost v posuzované věci neupřel,
pouze hodnotil míru této rozlišovací způsobilosti ve vztahu k ochranné známce napadené
a dospěl k průkaznému závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší než ochranné
známky napadené a po komplexním (globálním) zhodnocení celkového dojmu vyvolaného
střetnuvšími se ochrannými známkami přiléhavě usoudil na nezaměnitelnost těchto známek.
Stejně tak argumentace rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2006,
č. j. 2 Cm 5/2004 – 127, není případná, neboť šlo o věc se zcela odlišným předmětem řízení.
Zatímco v nyní posuzované věci jde o posouzení zápisné způsobilosti napadené ochranné
známky, ve věci, na niž stěžovatel poukazuje, šlo o obchodní spor – posouzení nekalosoutěžního
jednání spočívajícího v klamavém označení zboží, vyvolání nebezpečí záměny a parazitování
na pověsti žalobce. Závěry vyslovené v této obchodní věci tedy nelze mechanicky přenášet na věc
nyní posuzovanou.
Není vůbec zřejmé, co stěžovatel sledoval námitkami dovolávajícími se toho, že žalovaný
nezohlednil rozhodovací praxi OHIM (zamítnutí přihlášky označení „GOLDEN COFFEE
CLASSIC“; zpětvzetí přihlášky označení „SUPER SUPERCLASSIC“), neboť se jedná o případy
nemající s nyní souzenou věcí žádné styčné body. V prvním případě se jednalo o posouzení
zaměnitelnosti kombinovaných ochranných známek, přičemž pravděpodobnost záměny byla
shledána z důvodu grafického vyobrazení střetnuvších se označení (v obou případech bílá linka
s textem nahoře, tatáž sklenice se slámkou, tentýž šálek kávy a kávová zrna). V druhém případě
přihlašovatel vzal přihlášku zpět, tudíž vůbec nebylo rozhodováno meritorně, neboli otázka
zaměnitelnosti se ani v nejmenším neřešila. Ani tuto námitku tedy zdejší soud nepovažuje
za důvodnou.
Dospěl-li žalovaný na základě svého úsudku, jemuž nelze zřejmou nesprávnost vyčítat,
k závěru, že ochranná známka napadená není zaměnitelná s namítanou ochrannou známkou,
je způsobilá rozlišit výrobky majitele napadené ochranné známky od výrobků a služeb
stěžovatele, nemohl Nejvyšší správní soud jinak než námitky poukazující na to, že soud prvního
stupně i správní orgán chybně posoudily zaměnitelnost střetnuvších se ochranných známek,
považovat za nedůvodné, a to tím spíše, že závěr žalovaného o nezaměnitelnosti je odůvodněn
přezkoumatelně, pečlivě, přesvědčivě, logicky bezvadně, velmi fundovaně a způsobem,
jemuž Nejvyšší správní soud nemá co vytknout. Rovněž tak nemá co vytknout Městskému soudu
v Praze, který závěry žalovaného pojal do svého rozsudku, a tedy potom logicky, neshledal-li
Nejvyšší správní soud vady v právním posouzení, které učinil žalovaný, nemohl je za takovýchto
okolností shledat ani v rozsudku městského soudu. V těchto směrech zdejší soud uvážil,
že žalovaný svůj úsudek o nezaměnitelnosti střetnuvších se známek učinil zhodnotiv všechna
relevantní kritéria; žalovaný nepostupoval při aplikaci právních norem svévolně, neopomenul
své závěry smysluplně a v celistvosti odůvodnit. Rozhodnutí žalovaného není v nesouladu
(a už vůbec ne v nesouladu extrémním) s učiněnými skutkovými i právními zjištěními.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán ani žádný
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., pro které by bylo třeba
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady
vzniklé mu nad rámec běžné úřední činnosti ze spisu nezjistil. Osoba zúčastněná na řízení má
podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti
s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; v tomto řízení Nejvyšší správní soud osobě
zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu