ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.69.2006:92
sp. zn. 5 As 69/2006 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
Gorbatschow Wodka KG, se sídlem Kienhorststrasse 46 - 50, 13403 Berlin, Spolková republika
Německo, zastoupené JUDr. Karlem Čermákem, jr., Ph.D., advokátem se sídlem Národní
třída 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína
Čermáka 2a, Praha 6 – Bubeneč, za účasti: Liho – Blanice, s. r. o., se sídlem Blanice 43, Mladá
Vožice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 2006, č. j. 11 Ca 241/2004 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce je výrobcem vodky. Je vlastníkem mezinárodní ochranné známky č. 2R202479
„GORBATSCHOW“ s prioritou od 9. 8. 1957 a dále mezinárodní ochranné známky č. 565203
„GORBATSCHOW“ s prioritou od 30. 1. 1991. Obě ochranné známky jsou zapsány ve třídě 33
mezinárodního třídění výrobků a služeb (tj. pro alkoholické nápoje, včetně nápojů míchaných
a mixovaných) a jsou na území České republiky řádně užívány.
Dne 30. 3. 2000 podala společnost s ručením omezeným Liho – Blanice přihlášku
ochranné známky s č. j. O 153761. Žádala o zápis kombinované ochranné známky se slovním
prvkem „Liho VODKA GRATSCHOW Original“, a to pro třídu 16 (papírenské výrobky), třídu
33 (alkoholické nápoje) a třídu 35 (zprostředkování obchodu) mezinárodního třídění výrobků
a služeb.
Proti návrhu na zápis ochranné známky podal žalobce dne 13. 8. 2001 námitky dle §9
odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. V nich uvedl,
že u navrhované ochranné známky je dána vysoká míra zaměnitelnosti s existující slovní
ochrannou známkou žalobce „GORBATSCHOW“. Navrhl proto odmítnout ochranu přihlášce
ochranné známky pro třídu 33 mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 24. 6. 2002 Úřad průmyslového vlastnictví
námitkám žalobce vyhověl a přihlášku ochranné známky „Liho VODKA GRATSCHOW
Original“ omezil na třídy 16 a 35, přičemž zamítl poskytnutí ochrany ve třídě 33, tedy v klíčové
třídě alkoholických nápojů. Správní orgán došel k závěru, že z vizuálního hlediska není
rozlišovací schopnost dominantního prvku navrhované ochranné známky (tedy slova
„GRATSCHOW“) dostatečná a nelze vyloučit pravděpodobnost záměny s existující mezinárodní
ochrannou známkou „GORBATSCHOW“.
K rozkladu podaném společností Liho – Blanice, s. r. o. předseda Úřadu průmyslového
vlastnictví změnil dne 3. 4. 2003 rozhodnutí Úřadu tak, že žalobcovy námitky proti zápisu
kombinované ochranné známky zamítl. Potvrdil tedy zápis ochranné známky „Liho VODKA
GRATSCHOW Original“ i pro třídu 33. Odvolací orgán došel k závěru, že dominantní slovní
prvky obou ochranných známek jako celek zaměnitelné nejsou. Tuto skutečnost dovodil nejen
z fonetické, vizuální a sémantické odlišnosti daných prvků, ale s ohledem na kombinovanost
navrhované ochranné známky též z dalších jejích prvků; pokud jsou všechny prvky navrhované
ochranné známky vnímány jako celek, pak má tato ochranná známka dostatečnou rozlišovací
schopnost.
Městský soud v Praze zamítl dne 28. 4. 2006 žalobu proti rozhodnutí předsedy Úřadu.
Žalobce v ní uplatňoval tři žalobní body, které měly mít za následek nezákonnost napadaného
rozhodnutí předsedy Úřadu: nesprávný výklad a následná aplikace neurčitého právního pojmu
„zaměnitelnost“; skutečnost, že se žalovaný zabýval pouze námitkovými důvody uplatněnými
dle §9 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách a nikoliv námitkami uplatněnými
dle §9 odst. 1 písm. d) zákona o ochranných známkách a konečně procesní pochybení,
které mělo spočívat v porušení §59 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád.
K prvnímu žalobnímu bodu soud uvedl, že není patrné, že by správní orgán při výkladu
pojmu „zaměnitelnosti“ vybočil z rámce jemu svěřeného správního uvážení. Při posuzování
zaměnitelnosti se zabýval jak aspektem vizuálním, tak fonetickým i významovým. Své úvahy
o zaměnitelnosti jednotlivých prvků doplnil též o hodnocení celkového vzhledu napadené
ochranné známky. Dovodil, že soubor všech prvků, které jsou součástí kombinované ochranné
známky, má dostatečnou rozlišovací schopnost. Námitky uplatněné v tomto žalobním bodě
proto soud označil za liché.
S ohledem na výklad pojmu „zaměnitelnosti“ se soud zabýval žalobcem vznesenou
judikaturou Soudního dvora Evropských společenství, konkrétně rozsudkem Soudního dvora ES
ze dne 11. 11. 1997, SABEL BV v. Puma AG, Rudolf Dassler Sport, C-251/95, Recueil, I-6191
a rozsudkem Soudního dvora ze dne 29. 9. 1998, Canon Kabushiki Kaisha v. Metro-Goldwyn-Mayer
Inc., C-39/97, Recueil, s. I-5507. Souhlasil s žalobcem, že po vstupu České republiky do Evropské
unie je nutno respektovat rozhodovací praxi Soudního dvora Evropských společenství
i při aplikaci zákonů České republiky. Dle názoru soudu však byly všechny principy v citovaných
rozhodnutích obsažené věcně zohledněny správním orgánem v napadeném rozhodnutí
a také respektovány.
K druhému žalobnímu bodu, tedy k tvrzení, že se rozhodující správní orgán zabýval
pouze námitkami podle §9 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách (námitka
zaměnitelnosti ochranné známky se známkou dřívější) a nikoliv námitkami podle písmena d)
stejného ustanovení (zaměnitelnost s dřívějším obchodním firmou jiného subjektu) soud uvedl,
že zveřejněné kombinované označení není v dominantním slovním prvku zaměnitelné s názvem
obchodní firmy žalobce (Gorbatschow Wodka KG). Dle názoru soudu nebylo navíc možné
zohlednit tuto námitku také z toho důvodu, že byla uplatněna až v rozkladovém řízení a nikoliv
v prvoinstančním řízení před správním orgánem.
Třetím žalobním bodem bylo namítané procesní pochybení správního orgánu; to mělo
vzniknout nekorektní aplikací §9 zákona o ochranných známkách, která se následně promítla
do porušení §59 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád. Zde soud odmítl argumentaci žalobce
jako zčásti věcně se překrývající s tvrzením obsaženým v prvním žalobním dobu a zčásti
za lichou, neboť žalobce nad rámec namítaného nesprávného výkladu §9 zákona o ochranných
známkách žádný další důvod procesního pochybení správního orgánu nespecifikoval.
II.
Proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze brojí žalobce kasační stížností.
Důvodem včas podané kasační stížnosti je nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
otázky zaměnitelnosti (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.) a dále pak nepřezkoumatelnost spočívající
ve vadě řízení před soudem (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), neboť soud v rozporu s ustanoveními
soudního řádu správního nezohlednil námitky žalobce obsažené v jeho replice ze dne 21. 4. 2005.
S ohledem na výklad pojmu „zaměnitelnosti“ žalobce rozhodnutí soudu vyčítá především
to, že obdobně jako žalovaný provedl pouze mechanické srovnání počtu písmen slov
„GRATSCHOW“ a „GORBATSCHOW“ a z odlišnosti ve dvou písmenech těchto výrazů
dovodil, že se jedná o dostatečně odlišitelné dominantní prvky dvou ochranných známek.
Žalobce namítá, že soud nevzal v potaz celkovou podobnost srovnávaných slovních prvků
z hlediska průměrného spotřebitele, ani okolnost, že všechna písmena dominantního slovního
prvku přihlašovaného označení jsou obsažena ve slovním prvku namítaných známek,
a to dokonce ve stejném pořadí. Nezohlednil ani to, že spotřebitelé budou porovnávaná označení
zpravidla vnímat v delších časových intervalech a nebudou schopni si přesnou podobu známek
vybavit. Průměrný spotřebitel, který se při nákupu nepochybně bude orientovat
podle dominantního slovního prvku etikety, přičemž nebude pravděpodobně mít možnost
provést přímé srovnání obou výrobků, produkty snadno zamění. Žalobce konečně uvádí, že další
prvky, které jsou obsaženy v napadené kombinované ochranné známce, nejsou dostatečně
výrazné, aby byly schopny vyloučit nebezpečí záměny.
Žalobce dále uvádí, že při posuzování zaměnitelnosti žalovaný dostatečně nezohlednil
skutečnost, že napadená ochranná známka byla registrována pro stejnou třídu, ve které se nalézá
již registrovaná ochranná známka žalobce (třída 33 – alkoholické nápoje). Dle jeho názoru
této skutečnosti nevěnoval dostatečnou pozornost ani soud. Naopak se spokojil s prohlášením
žalovaného, že tuto skutečnost vzal v potaz. Žalobce tento postup s odkazem na výše citovanou
judikaturu Soudního dvora ES napadá jako nekorektní.
Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadaný rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že výtky žalobce uplatněné
proti rozsudku Městského soudu v Praze jsou identické k výtkám, které žalobce již uplatnil
ve správní žalobě. Žalovaný plně podpořil právní názor Městského soudu v Praze. V reakci
na text kasační stížnosti vznesl pouze obecnou otázku, zda judikatura Soudního dvora,
které se žalobce opakovaně dovolává, je pramenem práva i pro správní rozhodnutí, které bylo
vydáno dne 3. 4. 2003, tedy více než jeden rok před přístupem České republiky k Evropské unii.
Žalovaný v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že soud ve správním soudnictví je povinen
zkoumat zákonnost správního rozhodnutí s ohledem na skutkový a právní stav, který zde byl
v okamžiku vydání správního rozhodnutí, tedy období, kdy Česká republika ještě nebyla členem
Evropské unie.
Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
III.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu
s ustanovením §109 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které žalobce ve své kasační stížnosti
uplatnil. Neshledal přitom v dosavadním řízení vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
K výkladu neurčitého právního pojmu „zaměnitelnosti“ se správní soudy v minulosti
již vyjadřovaly; v této souvislosti je vhodné odkázat na rozhodovací činnost Vrchního soudu
v Praze a podrobná kritéria, která tento soud stanovil pro vymezení akceptovatelné míry uvážení
správního orgánu při výkladu tohoto pojmu (srov. především rozsudek ze dne 14. 6. 1999,
sp. zn. 6 A 58/97, publikováno pod. č. 768/2001 Soudní judikatura ve věcech správních
či rozsudek ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 7 A 119/99, publikováno tamtéž jako č. 928/2002).
Tuto linii judikatury následuje i rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
(srov. kupř. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 A 106/2001 či rozsudek ze dne 26. 10. 2006,
č. j. 1 As 28/2006 - 97, obé na www.nssoud.cz).
Výše uvedená ustálená judikatura setrvává na stanovisku, že posouzení zaměnitelnosti
je především otázkou skutkovou, jejíž rozhodnutí přísluší v prvé řadě správnímu orgánu. Správní
soudy nejsou povolány nahrazovat hodnocení skutkových otázek, provedené expertním správním
orgánem, úvahou vlastní. Ta se, stejně jako jakékoliv jiné posouzení skutkových otázek, může
s ohledem na názory posuzujícího subjektu znatelně lišit.
Na druhou stranu je však správní soud k žalobní námitce povinen přezkoumat hodnocení
důkazů provedené správním orgánem s ohledem na to, zda se jednalo o hodnocení úplné
a z hlediska aplikované právní normy také logické. Stejně tak je správní soud oprávněn
přezkoumávat korektnost výkladu neurčitých právních pojmů provedených správním orgánem,
v kontextu ochranných známek pak klíčového pojmu „zaměnitelnosti“. Zde se však činnost
správního soudu omezuje na zjištění, zda rozhodnutí správního orgánu je s ohledem
na zákonnou úpravu, vyloženou ustálenou judikaturou soudní, argumentačně udržitelné.
Při aplikaci výše uvedeného měřítka úplnosti a logičnosti výkladu pojmu „zaměnitelnosti“
provedené správním orgánem je nutné souhlasit s právním názorem Městského soudu v Praze
v tom, že žalovaný tento pojem vyložil korektně a také jej korektně aplikoval na dané skutkové
okolnosti. Při posuzování zaměnitelnosti se nezaměřil pouze na srovnání dominantního prvku
napadené kombinované ochranné známky (výrazu „GRATSCHOW“) s (jediným) prvkem slovní
ochranné známky „GORBATSCHOW“, ale v souladu s výše citovanou judikaturou správních
soudů hodnotil (ne)zaměnitelnost obou ochranných známek jako celek. Tvrzení žalobce,
že se správní soud omezil na „mechanické srovnání počtu písmen“ v obou slovech, není
proto korektní a neodpovídá rozboru skutkových otázek provedených správním soudem
a obsažených v písemném vyhotovení napadeného rozsudku.
Stejně tak je lichá námitka nezohlednění „průměrného“ spotřebitele. Správní orgán
naopak v souladu s judikaturou soudní (k výkladu tohoto pojmu srov. kupř. rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006, č. j. 11 Ca 175/2005 - 58, publikován pod č. 873/2006 Sb. NSS
či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 9 Ca 8/2004 - 11,
č. 1333/2007 Sb. NSS) s vjemem „průměrného“ spotřebitele pracuje. V konkrétním případě
se správní orgán domníval, že „průměrný“ spotřebitel u alkoholických výrobků stejného druhu
(vodka, whisky, brandy aj.) je spotřebitelem „pozorným“, který při nákupu alkoholu v obchodě
pečlivě rozlišuje jednotlivé etikety a výrobce. Ani tento názor nevybočuje z logicky
akceptovatelného úsudku. Je přirozeně možné tvrdit, že „průměrný“ spotřebitel vodky může být
někdo úplně jiný; za určitých okolností kupříkladu také podnapilá osoba v restauraci těsně
před zavírací dobou. V případě podobného standardu „průměrného“ spotřebitele by se okruh
zaměnitelných produktů pochopitelně rapidně rozšiřoval, tedy za podmínky, že by daný produkt
obsahoval dostatečný podíl ethylalkoholu. Podobné měřítko však stěží odpovídá standardu
průměrného spotřebitele, který může být, s ohledem na objektivitu posuzované zaměnitelnosti,
pouze spotřebitelem střízlivým a racionálně uvažujícím.
Nelze také přisvědčit názoru žalobce, že ostatní prvky napadené kombinované ochranné
známky nejsou s to odlišit tuto ochranou známku od známky žalobce. Ve správním spise
založený vzor kombinované ochranné známky „Liho VODKA GRATSCHOW Original“
je vyveden v černobílém provedení ve tvaru kosočtverce. Jeho tmavá plocha je dvojitě
orámována. Známce dominuje na střed umístěný slovní prvek „GRATSCHOW“. Další slovní
prvky „Liho“, „VODKA“ a „Originál“ jsou rozprostřeny nad, respektive pod dominantním
slovním prvkem. Ve stínovaném pozadí známky je vyobrazena postava rytíře na koni, dle údajů
navrhovatele zápisu se má jednat o rytíře blanického. S ohledem na počet těchto prvků a jejich
odlišnosti lze korektně argumentovat, že navrhovaná ochranná známka je právě díky součtu
všech těchto prvků odlišitelná od slovní ochranné známky ve znění „GORBATSCHOW“
či obchodní firmy žalobce „Gorbatschow Wodka KG“.
S ohledem na výtku, že žalovaný při posuzování zaměnitelnosti dostatečně nezohlednil
skutečnost, že napadená ochranná známka byla registrována pro stejnou třídu, ve které se nalézá
již registrovaná ochranná známka žalobce (třída 33 – alkoholické nápoje), lze pouze podotknout,
že tímto tvrzením žalobce primárně (opět) polemizuje s rozhodnutím žalovaného, nikoliv
rozhodnutím správního soudu, které je předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti. Navíc
se jedná o námitku pochybné argumentační kvality: v rámci celého druhoinstančního řízení
se správní orgán (předseda Úřadu průmyslového vlastnictví) zabýval výlučně přihláškou ochranné
známky právě pro třídu 33. Proti přihlášce do tříd 16 a 35 žalobce neprotestoval a ty také nebyly
předmětem rozkladu. Tvrdit, že žalovaný nezohlednil zaměnitelnost ve specifickém kontextu
třídy 33, je proto poněkud kuriózní: celý rozklad se týkal právě registrace napadené známky
pro danou třídu.
IV.
Posledním kasačním důvodem je vada v řízení před správním soudem. Zde žalobce
napadá konstatování Městského soudu v Praze v závěru jeho rozsudku, ve kterém soud uvedl,
že se nezabýval námitkami uvedenými v žalobcově replice, neboť byly uplatněny po uplynutí
lhůty stanovené zákonem k podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
Šíři žaloby, respektive množství žalobních bodů, koncentruje soudní řád správní do dvou
měsíců poté, kdy bylo žalobci doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí (§72 odst. 1 ve spojení
s §71 odst. 2 s. ř. s.). Za touto hranicí nelze žalobu rozšiřovat o další žalobní důvody. Na druhou
stranu nic nebrání soudu, aby k právní argumentaci, obsažené v replice či dalších vyjádřeních
účastníků řízení, které byly soudu zaslány před rozhodnutím ve věci samé, a která nerozšiřuje
žalobní body jako takové, nepřihlédl (§64 s. ř. s. ve spojení s §41a odst. 3 o. s. ř. a contrario).
Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze patrné, že se s právními názory
vyjádřenými v replice žalobce ve svém rozhodnutí ve věci samé vypořádal: zabýval se úlohou
namítané judikatury Soudního dvora Evropských společenství, stejně jako se zabýval probíranými
otázkami zaměnitelnosti. V této situaci není jasné, proč soud v závěru svého rozhodnutí uvádí,
že k námitkám uvedeným v žalobcově replice nepřihlédl, byť tak ve skutečnosti učinil.
Tento rozpor mezi skutečným obsahem odůvodnění a závěrečnou poznámkou soudu však
nedosahuje takové intenzity, aby byla dána nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V.
S ohledem na rozsudek napadený kasační stížností je nutné zdůraznit rozdíl mezi
zkoumáním, které má provádět Úřad průmyslového vlastnictví v řízení o žádosti o zápis
ochranné známky do rejstříku známek, a případným nekalosoutěžním jednáním, ke kterému
může při určitém použití registrované ochranné známky dojít. Z argumentace žalobce, stejně
jako z rozhodování správního orgánu a konečně též ze správního spisu je patrné, že způsob
prolínání těchto dvou rovin není zřetelný.
Úřad průmyslového vlastnictví poskytuje v rámci své činnosti ochranu právům
k průmyslovému vlastnictví, mimo jiné ochranným známkám. Účelem ochranné známky je odlišit
výrobky nebo služby stejného druhy vyráběné či poskytované odlišnými subjekty. Úvahy
a kritéria, kterými má být Úřad při posuzování přihlášek ochranných známek veden, byly
stanoveny v zákoně č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (Dnes již nahrazen zákonem
č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.). Při zkoumání shodnosti či zaměnitelnosti podle §3,
respektive §9 zákona o ochranných známkách, vychází Úřad z prvků, které obsahuje
přihlašovaná ochranná známka. Jen stěží může vycházet z poznatků, které přihláška neobsahuje,
respektive z obchodních praktik přihlašovatele, na které nebyl upozorněn v námitkovém řízení
či které mu nejsou známy z úřední činnosti. Od správního orgánu nelze dále požadovat,
aby při přihlašování ochranné známky vycházel z nejhoršího možného scénáře, tedy v podstatě
z toho, že přihlašovatel chce ochrannou známku využít pro nekalosoutěžní jednání.
Na druhou stranu lze však souhlasit s tím, že Úřad může odmítnout zapsat ochrannou
známku, jejíž přihláška nebyla učiněna v dobré víře. Absence dobré víry bude dána u známek
čistě spekulativních či známek pirátských. V prvním případě může přihlašovatel žádat o zápis
pouze z důvodu následného zpeněžení ochranné známky, aniž by mohl mít reálný úmysl
ochrannou známku užívat v obchodním styku. V druhém zmiňovaném případě, tedy u známek
pirátských, se jedná o situaci, kdy je již v okamžiku přihlašování patrné, že přihlašovat míní
parazitovat na již zavedené ochranné známce starší (k této otázce viz Horáček, R., Čada, K.,
Hajn, P. Práva k průmyslovému vlastnictví. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 320 an. Obecně ke
zneužití práva, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS; usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. III. ÚS 374/06, http://nalus.usoud.cz).
V případě kombinované ochranná známky „Liho VODKA GRATSCHOW Original“
je ze správního spisu patrné, že společnost Liho – Blanice, s. r. o. se svým následným
„využíváním“ ochranné známky dopustila nekalosoutěžního jednání. Pro prodej svého produktu
zvolila formát, který napodoboval zavedenou značku „GORBATSCHOW“; vodku
GRATSCHOW se totiž jala prodávat v podstatě totožném barevném provedení etikety (modro-
stříbrném) a stejném typu a tvaru lahve. Tímto jednáním se na návrh žalobce zabývaly obchodní
soudy: jak Krajský soud v Českých Budějovicích (rozsudek ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 13 Cm 656/2002 - 118), tak Vrchní soud v Praze (rozsudek ze dne 6. 12. 2004,
č. j. 3 Cmo 65/2005-187) dovodily, že společnost Liho – Blanice, s. r. o. napodobila vzhled
své vodky GRATSCHOW jak v barvě a provedení etikety, tak ve tvaru lahve, jejíž tvar byl
ostatně chráněn jinou ochrannou známkou žalobce. Vyvolala tím nebezpečí záměny a dopustila
se nekalosoutěžního jednání v rozporu s §44 Obchodního zákoníku. Oba soudy však
také konstatovaly, že k nekalosoutěžnímu jednání nedošlo užíváním ochranné známky
„Liho VODKA GRATSCHOW Original“, ale užitím tohoto označení ve spojení s okopírováním
barev a tvaru láhve žalobce.
Z výše uvedené judikatury však správní orgán při svém rozhodování nemohl vycházet;
v okamžiku jeho rozhodování bylo k dispozici pouze usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. 10. 2002, č. j. 13 Cm 656/2002-12, ve kterém soud zakázal společnosti
Liho – Blanice, s. r. o. zdržet se do rozhodnutí ve věci samé užívání označení Gratschow
v jakékoliv formě pro alkoholické nápoje. K argumentu tímto usnesením žalovaný konstatoval,
že jednak není tímto usnesením vázán, a jednak že výrok o předběžném opatření učiněný
v nekalosoutěžním sporu nikterak nepředjímá rozhodnutí o zápisu ochranné známky.
Dle žalovaného je zřejmé, že (správní) výrok o formálním zápisu známkového práva, učiněný
Úřadem, se může lišit od případného (nekalosoutěžního) výroku o skutečném výkonu
tohoto práva, učiněného soudem.
Názoru žalovaného lze přisvědčit. Byť se oba právní instituty mohou v některých
případech překrývat (tedy právě s ohledem na vyvolání nebezpečí záměny výrobku či služeb),
projednávaný případ poskytuje příklad opačný. Společnost s ručením omezeným Liho – Blanice
totiž požádala o přihlášení své kombinované známky v černobílém provedení. Při černobílém
provedení ochranné známky se ochrana vztahuje na všechna možná barevná provedení.
V podstatě nekonečné množství možných barevných variací provedení ochranné známky
na etiketě lahve, která mohla být různého tvaru, by bylo přestavitelných, aniž by vzniklo jakékoliv
nebezpečí záměny. Společnost Liho – Blanice však zvolila pro distribuci svého produktu právě
a jedině tu variantu, která vyvolávala nebezpečí záměny. Jak však již bylo uvedeno výše, správní
orgán při přihlašování ochranné známky nemůže vycházet z toho, že cílem přihlašovatele,
který žádá o registraci podobné (nikoliv zaměnitelné) ochranné známky, je zvolit jediný způsob
barevného provedení ochranné známky, který, v součtu s ostatními faktory, jako je tvar a barva
lahve, bude s to vyvolat záměnu.
VI.
Žalobce i žalovaný ve svých vyjádřeních argumentují s právem Evropských společenství
a judikaturou Soudního dvora ES. Tuto judikaturu ve svém rozhodnutí zohlednil i Městský soud
v Praze. Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda ohledně toho, jakou roli tato judikatura měla
hrát v procesu vnitrostátní aplikace práva, především tedy v situaci, kdy bylo správní rozhodnutí
vydáno před přistoupením České republiky k Evropské unii.
S ohledem na aplikaci hmotného práva Evropské unie je nutné odlišit dvě situace:
za prvé, situaci, kdy se posuzované skutkové okolnosti odehrály před přistoupením České
republiky k Evropské unii a, za druhé, situaci, kdy posuzované skutkové okolnosti leží
po přistoupení.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, že právní předpisy Společenství
a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní
úpravy i v případech, kdy jsou posuzovány skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České
republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora
je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem
sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil
úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005,
č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007,
č. j. 9 Afs 5/2007 - 70, www.nssoud.cz).
V případech, kdy skutkové okolnosti posuzovaného právního vztahu leží po přistoupení,
není pochyb o tom, že jak soudy, tak správní orgány mají povinnost souladného výkladu českého
práva s právem Evropských společenství (s ohledem na ochranné známky srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 - 97, č. 1064/2007 Sb. NSS,
v obecné rovině např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007,
č. j. 1 As 3/2007 - 83, č. 1401/2007 Sb. NSS).
Lze tedy shrnout, že v prvním z jmenovaných případů se jedná o zohlednění vhodné,
v druhém o zohlednění povinné. S ohledem na právní úpravu v oblasti ochranných známek
je patrné, že zákon č. 137/1995 Sb. nebyl aproximační normou v této oblasti; tou byl až zákon
č. 441/2003 Sb. Na výklad ustanovení zákona č. 137/1995 Sb. tedy výše uvedená judikatura
Nejvyššího správního soudu nedopadá. Na druhou stranu je však potřeba zdůraznit, že absence
výslovného aproximačního předpisu nezabraňuje soudu či správnímu orgánu použít právo ES
či judikaturu Soudního dvora jako typ srovnávacího argumentu, který působí silou přesvědčivosti.
Městský soud v Praze tedy nikterak nepochybil, pokud i na půdorysu tehdy platného zákona
č. 137/1995 Sb. argumentačně zohlednil judikaturu Soudního dvora ES.
VII.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť neměl ve věci úspěch. Žalovaný,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo,
se náhrady nákladů řízení nedomáhal a dle obsahu spisu mu ani náklady nevznikly. Žádný
z účastníků nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu