ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.28.2008:92
sp. zn. 4 Azs 28/2008 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců: a) M. T., b) N. G., c) D. G., všichni zast.
JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou, se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2008, č. j. 56 Az 116/2007 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobců JUDr. Pěvě Skýbové, advokátce, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 6354,60 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 2. 2008, č. j. 56 Az 116/2007 - 52, zamítl
žalobu žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2007, č. j. OAM-646/VL-10-P11-2006,
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětným
rozhodnutím žalovaný neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační stížnost
a požádali o ustanovení zástupce. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 3. 2008,
č. j. 56 Az 116/2007 - 66, ustanovil zástupkyní stěžovatelů JUDr. Pěvu Skýbovou, advokátku.
Podáním ze dne 28. 4. 2008 stěžovatelé kasační stížnost doplnili.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační
stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatelům byla soudní ochrana již jednou poskytnuta
individuálním projednáním jejich věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany
stěžovatelů a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné, ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany není jenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelé žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdili,
Nejvyšší správní soud tak mohl přijatelnost kasační stížnosti posoudit pouze v obecné rovině
za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelé v kasační stížnosti a jejím doplnění označili důvody podle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. a namítali, že soud nesprávně posoudil otázku splnění podmínek pro udělení
mezinárodní ochrany podle §12 písm. b) a §14a zákona o azylu. Žalovaný nesprávně vyhodnotil
povahu jednání, jemuž byli stěžovatelé v Rusku vystaveni, ve vztahu k definici pronásledování
a jejich možnosti domáhat se účinné ochrany proti takovému jednání. Stěžovatelé konstatovali,
že výhružky fyzickou likvidací rodiny, byť byly adresovány manželovi stěžovatelky sub a),
nelze hodnotit jinak, než jako opatření působící psychický nátlak; není rozhodující,
že se stěžovatelka sub a) s těmito muži nikdy nesetkala. Soud ani správní orgán nezpochybnily,
že k popsaným jednáním došlo. Výhružky byly motivovány rasisticky, spadají pod výčet jednání,
která se považují za pronásledování, a stěžovatelé proto splňují podmínky pro udělení azylu.
Stěžovatelé s odkazem na Příručku k postupům a kritériím při určování právního postavení
uprchlíků zdůraznili, že obavy žadatele by měly být posuzovány jako opodstatněné,
pokud je schopen v přiměřené míře prokázat, že jeho trvalý pobyt v zemi původu
se pro něho stal nesnesitelným z důvodů uvedených v definici, nebo by se pro něho ze stejných
důvodů stal nesnesitelným, kdyby se tam vrátil (...) tyto úvahy se nemusejí nutně zakládat
na vlastních zkušenostech žadatele, relevantní jsou zákony země původu a zejména způsob
jejich aplikace; situace každé osoby však musí být posuzována sama o sobě. Jednání,
jemuž byli vystaveni, považují stěžovatelé za nelidské zacházení, a tedy vážnou újmu ve smyslu
§14a zákona o azylu. Státní orgány Ruské federace přitom podle stěžovatelů neposkytují účinnou
ochranu proti rasisticky motivovanému násilí, což potvrzují zkušenosti stěžovatelů i informace
o zemi původu, které soud i správní orgán nesprávně zhodnotily. Stěžovatelé zdůraznili,
že i podle soudu rasismus a národnostní nesnášenlivost v Rusku existuje, tímto problémem
je ohrožena řada lidí, nejedná se však o jev podporovaný ani prováděný státními orgány a státní
orgány nejsou v tomto směru nečinné. Podle stěžovatelů však měla být hodnocena efektivita
ochrany poskytované ochrany. Stěžovatelé k tomu doplnili, že ruské státní orgány proti rasově
motivovaným činům efektivní ochranu neposkytují. Závěr o možnosti řešit problémy za pomoci
státních orgánů není podle stěžovatelů odůvodněný a odporuje informacím o zemi původu.
Alternativa vnitřního útěku neexistovala, protože situace ohledně rasisticky motivovaných činů
se v jednotlivých částech Ruska moc neliší a přestěhování by nepředstavovalo trvalé řešení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že jeho usnesením č. j. 1 Azs 51/2008 - 53, ze dne
15. 10. 2008, byla pro nepřijatelnost odmítnuta kasační stížnost, kterou podal B. G., nar. X,
manžel stěžovatelky sub a). Vzhledem k tomu, že důvody pro udělení mezinárodní ochrany
uplatňované stěžovateli v projednávané věci jsou z větší části odvozeny od problémů, se kterými
se potýkal manžel stěžovatelky sub a), vycházel Nejvyšší správní soud především ze zmíněného
usnesení.
V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud vyslovil, že pro posouzení věci je podstatné,
zda lze na stěžovatele vztáhnout právní názor vyslovený v rozsudku NSS ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 4 Azs 146/2006 - 100 (všechny dále cit. rozhodnutí NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz),
podle něhož „pokud ze zpráv o zemi původu žadatele o azyl vyplývá, že menšina, jejímž je žadatel příslušníkem,
je terčem diskriminace a pronásledování ze strany úřadů a policie, nemůže jako důvod pro neudělení azylu obstát
argument, že žadatel o azyl v zemi původu tyto orgány nepožádal o pomoc a nevyčerpal tak veškeré právní
prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád státu jeho původu.“ Soud po zohlednění obsahu
spisu dospěl k závěru, že tomu tak není, a to z následujících důvodů.
Z obsahu soudního a správního spisu vyplývá, že stěžovatel měl problémy se soukromými osobami,
které po něm především požadovaly zaplacení tzv. výpalného. V žádosti o udělení azylu ani vlastnoručně psaném
prohlášení o důvodech žádosti se totiž stěžovatel o pronásledování pro jeho národnost vůbec nezmiňoval,
tuto skutečnost uvedl až v průběhu pohovoru (v této souvislosti srov. též rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 - 40). Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel v roce 2001 nebo 2002 odešel
z Gruzie do Ruské federace, kde v roce 2003 začal podnikat, v čemž úspěšně pokračoval až do odchodu ze země,
a v roce 2004 získal též ruské občanství. Přitom je zcela zřejmé, že obě tyto skutečnosti nemohly nastat
bez součinnosti příslušných ruských orgánů. Neměl-li stěžovatel do doby, než po něm začala určité skupina osob
požadovat zaplacení peněz, se státními orgány žádné potíže (což výslovně potvrdil v odpovědi na otázku
č. 20 pohovoru ze dne 26. 6. 2006; viz č.l. 21 správního spisu), nelze jednu návštěvu policejní stanice považovat
v kontextu výše uvedeného za dostatečné vyčerpání prostředků ochrany v zemi původu. To platí i přesto,
že z informací o zemi původu, které jsou součástí spisového materiálu, vyplývá, že se v Ruské federaci vyskytují
případy xenofobního a rasistického přístupu občanů či (mj.) policistů, neboť z nich rovněž vyplývá, že státní moc
jako taková se tyto negativní jevy snaží potlačovat. Nelze tedy dovodit, že by krajský soud v daném případě hrubě
pochybil, pokud ve stěžovatelově případě naplnění podmínek pro udělení azylu neshledal.
Krajským soudem citovaný judikát Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25,
byl Nejvyšším správním soudem akceptován a v něm vyslovený právní názor je součástí jeho ustálené judikatury
(srov. např. usnesení ze dne 5. 6. 2008, č. j. 4 Azs 30/2008 - 61). Nejvyšší správní soud přitom neshledal,
že by byl v daném případě aplikován zjevně nesprávně, a proto ani tato stěžovatelova námitka nezakládá důvod
přijatelnosti kasační stížnosti.
K námitkám stěžovatelů, které se týkají výhružek, jimž měl být vystaven manžel
stěžovatelky sub a), Nejvyšší správní soud odkazuje na citované usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 10. 2008, č. j. 1 Azs 51/2008 - 93, které současně poskytuje odpověď
rovněž na obecné námitky týkající se dalšího rasisticky motivovaného jednání,
s nímž se stěžovatelé měli v zemi původu setkat.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že potíže uváděné stěžovateli [problémy dětí ve školce
a škole; stěžovatelka sub a) podle svého vyjádření žádné problémy v Rusku neměla] mají původ
v jednání soukromých osob a nelze je přičítat orgánům státní moci. Otázkou azylové relevance
stěžovateli udávaných potíží se soukromými osobami se Nejvyšší správní soud zabýval obšírně
již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů, s níž se Nejvyšší
správní soud ztotožňuje. Zejména je třeba poukázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48,
které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním
ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu.
Námitkami srovnatelnými s tvrzeními stěžovatelů se zabýval rovněž rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 5. 1996, č. j. 6 A 571/94 - 25, podle kterého je známým jevem v každé zemi,
že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení
se mohou stát u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků,
diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce i přístupu na určitá
místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní
lidské vlastnosti, samo o sobě to však není ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona
č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ani v případě masového výskytu těchto jevů za předpokladu, že nejde o jevy státní
mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně
potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování
ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
S právním názorem vysloveným v tomto rozsudku se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje
a přebírá jej i do svých rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008,
č. j. 4 Azs 30/2008 - 61).
Nejvyšší správní soud doplňuje, že hanlivé výrazy používané dětmi ve školních zařízeních
na adresu jejich spolužáků jsou obecným problémem, který se objevuje ve všech zemích (děti
si často nacházejí jakkoliv odlišné spolužáky, vůči kterým se pak chovají nevhodně).
Nelze proto vyloučit, že by se stěžovatelé sub b) a c) mohli s tímto problémem setkat i v České
republice. Vzhledem k tomu, že vychovatelka a učitelka učinily nějaká opatření a stěžovatelka
sub a) jiné kroky k nápravě nepodstoupila, nelze toto jednání nesvéprávných nezletilců přičítat
státu a považovat je za pronásledování ve smyslu azylového zákona.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu (zmíněná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou uveřejněna
na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelé sami žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdili, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Odměna ustanovené zástupkyni stěžovatelů byla stanovena za jeden společný úkon
právní služby podle §9 odst. 3 písm. f) a §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva sp ravedlnosti
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky), a to při zastupování tří osob, proto zástupkyni
stěžovatelů náleží trojnásobek částky 2100 Kč snížené o 20%, tj. 5040 Kč. Zástupkyni stěžovatelů
dále náleží režijní paušál podle §13 odst. 3 téže vyhlášky ve výši 300 Kč za tento úkon právní
služby. Zástupkyně stěžovatelů doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, její odměna
se proto podle §35 odst. 8 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 19 % z částky
5340 Kč, tj. 1014,60 Kč. Zástupkyni stěžovatelů bude vyplacena částka ve výši 6354,60 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu