ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.34.2008:58
sp. zn. 4 Azs 34/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: P. T. H., proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 1. 2008, č. j. 1 Az 9/2007 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2007, č. j. OAM-4/DS-PR-VL19-2007, rozhodl žalovaný tak,
že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle §25 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dne 25. 1. 2007
byl v souladu s ustanovením čl. 19 odst. 3 Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 proveden transfer
žadatelky o udělení mezinárodní ochrany (žalobkyně) ze Spolkové republiky Německo na území
České republiky. Žalobkyně byla řádně poučena o tom, že Česká republika je státem Evropské
unie, který je příslušný k posouzení její žádosti o udělení azylu podané ve Spolkové republice
Německo dne 12. 12. 2006. Dne 26. 1. 2007 žalovaný obdržel písemné prohlášení žalobkyně,
že si nepřeje, aby žádost o udělení azylu, kterou podala ve Spolkové republice Německo
byla posuzována v České republice. Žalobkyně tak podle žalovaného jednoznačně projevila
svou vůli směřující k tomu, aby její žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla posuzována
v České republice, čímž došlo k naplnění dikce §25 písm. a) zákona o azylu a žalovaný
proto řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil.
Žalobkyně žalobou napadla citované rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu. Potvrdila,
že dne 25. 1. 2007 byla převezena do České republiky a že podepsala písemné prohlášení,
že si nepřeje, aby její žádost byla posuzována v České republice. V žádném případě
však tímto úkonem neměla na mysli zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Připustila,
že v České republice již nějaký čas pobývá a některým slovům rozumí, ovšem zpětvzetí
své žádosti tímto úkonem nemyslela. Pokud by se jí dostalo vysvětlení, že po prohlášení
bude její žádost vzata zpět a řízení zastaveno, nikdy by jej neučinila. Žalovanému vůbec
nerozuměla, proto byla překvapena rozhodnutím o zastavení řízení. Zdůraznila, že tvrzení
žalovaného nejen z neznalosti práva, ale i jazykové bariéry nepochopila, ale v žádném případě
nechtěla a nechce svou žádost o udělení azylu vzít zpět. Písemným prohlášením ze dne
26. 1. 2007 pouze mínila, že nechce, aby o žádosti rozhodovala Česká republika, ale orgány
Spolkové republiky Německo. Poukázala na skutečnost, že jí žalovaný nevysvětlil důsledky
tohoto prohlášení. Namítala, že nebyla správním orgánem poučena podle §16 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, o tom, že má právo na tlumočníka. Napadené rozhodnutí
žalovaného je proto současně v rozporu s čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil,
věc mu vrátil k dalšímu řízení a nahradil žalobkyni náklady řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvedl,
že s ní nesouhlasí, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Odkázal
na své rozhodnutí a na prohlášení žalobkyně ze dne 26. 1. 2007. Zdůraznil skutečnost,
že žalobkyně byla v průběhu správního řízení řádně poučena o svých právech a při podpisu
prohlášení ze strany žalobkyně byl přítomen pracovník žalovaného, kterého se žalobkyně
mohla v případě jakýchkoliv nejasností na cokoliv dotázat. Rovněž byl přítomen tlumočník
do jazyka vietnamského. Námitku žalobkyně týkající se porušení §16 odst. 3 správního řádu
a čl. 37 odst. 4 Listiny proto žalovaný považuje za irelevantní. Navrhl proto, aby městský soud
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2008, č. j. 1 Az 9/2007 – 24, rozhodnutí
žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění konstatoval,
že ze správního spisu zjistil, že žalobkyně učinila prohlášení, dle kterého si nepřála, aby její žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla posuzována v ČR. Správní spis však neobsahuje výslovné
prohlášení žalobkyně, že podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany bere zpět. Podepsané
prohlášení, které žalobkyně učinila, není jednoznačně formulováno jako zpětvzetí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k osobě žalobkyně, která jednala prostřednictvím
tlumočníka a nebyla ve správním řízení zastoupena, lze připustit, že nemusela
tomuto významnému právnímu úkonu zcela dobře porozumět a byla přesvědčena, že podepisuje
pouze nesouhlas s projednáním věci na území ČR. Ve světle toho, co o této skutečnosti vyšlo
najevo po vydání rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení nezbývá podle městského soudu
než konstatovat, že prohlášení žalobkyně ze dne 26. 1. 2007 nelze považovat za zpětvzetí návrhu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které napadl rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”). Stěžovatel pokládá za nezákonný
výklad soudu, jímž byla zpochybněna podpisem osvědčená vůle žalobkyně ukončit řízení
o udělení mezinárodní ochrany. Argumentace, že žalobkyně tomuto úkonu neporozuměla
podle stěžovatele neobstojí s ohledem na přítomnost tlumočníka z jazyka vietnamského a ústní
poučení žalobkyně ze strany stěžovatele. Neobstojí ani tvrzení žalobkyně o porušení §16 odst. 3
správního řádu, neboť prohlášení žalobkyně byl rovněž přítomen tlumočník do jazyka
vietnamského, jenž svou aktivní účast potvrdil vlastnoručním podpisem. Stěžovatel se dovolává
právní zásady, podle které se právní úkony posuzují podle jejich obsahu a nikoliv pouze formy,
zakotvené např. v ustanovení §37 odst. 1 správního řádu. Podle názoru stěžovatele tak nemá
požadavek městského soudu na povinné formální označení právního úkonu jako „zpětvzetí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany” oporu v zákoně. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na
rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 5 Azs 25/2005.
Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní
zájmy, neboť se v daném případě jedná o zásadní pochybení krajského soudu, které by mělo
zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz usnesení Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 3 Azs 26/2006). Podle názoru stěžovatele městský soud hrubě pochybil při výkladu
práva, když postupoval formalisticky a právní úkon žalobkyně, jenž je obsahově jednoznačným
vyjádřením její vůle ukončit řízení o udělení mezinárodní ochrany, což je pojmovým znakem
zpětvzetí žádosti, neposuzoval podle obsahu, ale podle formy, čímž se dostal do rozporu
se zákonem. Stěžovatel uzavřel, že respektoval platný a svobodný projev vůle žalobkyně
a rozhodl v souladu se zákonem o azylu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud poté, co shledal kasační stížnost přípustnou a přijatelnou (kasační
stížnost se dotýká otázky, která nebyla dosud plně řešena judikaturou Nejvyššího správního
soudu, §104a s. ř. s.), přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzovaném případě se primárně jedná
o posouzení otázky, zda písemné prohlášení stěžovatelky ze dne 26. 1. 2007 lze považovat
za zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud na úvod konstatuje, že podle všech interpretačních pravidel
zakotvených v platných právních předpisech a podle všech výkladových pravidel všeobecně
uznávaných právní vědou je třeba právní úkony zásadně vykládat podle vůle toho, kdo právní
úkon učinil (srov. např. ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku)
Rozhodující je tedy vždy a v prvé řadě projev vůle jednající osoby (v tomto případě projev vůle
stěžovatelky). Právní předpisy správního práva pak vycházejí ze zásady volné dispozice účastníka
řízení s jeho návrhem na zahájení řízení. Vezme-li účastník řízení takový návrh zpět,
jde o procesní úkon vůči správnímu orgánu, aby se v řízení dále nepokračovalo a o věci
nebylo rozhodováno. Pokud k takovému úkonu dojde, nemá správní orgán jinou možnost
než řízení zastavit [obecně §66 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád], v řízení
o udělení mezinárodní ochrany tak správní orgán učiní podle §25 písm. a) zákona o azylu.
V posuzované věci žalobkyně dne 26. 1. 2007 podepsala prohlášení nadepsané:
Prohlášení žadatele o udělení azylu předávaného podle Nařízení Rady č. 343/2003,
aby žádost o udělení azylu nebyla posuzována v ČR, znějící
takto:Já, níže jmenovaný(á),
tímto prohlašuji, že jsem byl(a) poučena, že Česká republika je v mém případě členským státem EU odpovědným
za posouzení žádosti o udělení azylu. Vědoma(a) si této skutečnosti prohlašuji, že si nepřeji,
aby bylo v mém případě vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice, a aby žádost o udělení
azylu, kterou jsem podala ve Spolkové republice Německo dne 12. 12. 2006, byla v České republice posuzována.
Potvrzuji, že jsem tento úkon učinila(a) dobrovolně z vlastního rozhodnutí. Toto prohlášení je kromě
žalobkyně podepsáno také pracovníkem stěžovatele a tlumočníkem.
Nejvyšší správní soud má za to, že z výše uvedeného prohlášení vyplývá pouze nesouhlas
žalobkyně s vedením řízení o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Vůli žalobkyně
k zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany však nelze z citovaného prohlášení dovodit.
Aby bylo možné předmětné prohlášení žalobkyně považovat za zpětvzetí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, muselo by v něm být výslovně uvedeno, že se jedná o takovéto zpětvzetí,
nebo alespoň to, že stěžovatelka je srozuměna s tím, že v řízení nebude za této situace
pokračováno, ale naopak bude zastaveno. Tak však tomu v posuzované věci není.
Vzhledem k okolnostem případu však není možné vůli žalobkyně k zpětvzetí žádosti
o udělení azylu z jejího prohlášení jakkoliv dovodit. Žalobkyně je vietnamské národnosti, v
žalobě uvádí, že rozumí pouze některým českým slovům a je tedy zřejmé, že češtinu neovládá
natolik, aby byla schopna v tomto jazyce provádět složitější úkony. Při podpisu prohlášení
sice byl přítomen tlumočník, žalobkyně tedy byla s obsahem svého prohlášení srozuměna,
to však nemění nic na tom, že si při jeho podpisu nemohla být vědoma toho, že stěžovatel
toto prohlášení vyhodnotí jako zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
neboť to z jejího prohlášení přímo nevyplývá.
Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že aby bylo možné prohlášení žalobkyně
považovat za zpětvzetí žádosti o udělení azylu, muselo by to v něm být výslovně uvedeno,
nebo z něho muselo vyplývat srozumění stěžovatelky s tím, že v řízení o udělení mezinárodní
ochrany nebude pokračováno a to bude zastaveno. Nic takového však ze stěžovatelčina
prohlášení nevyplývá. Žalobkyně si totiž vzhledem ke skutečnosti, že neovládá dobře český jazyk
a nemá právnické vzdělání, nemohla být vědoma toho, že existuje právní úprava (Nařízení Rady
ES č. 343/2003) obsahující kritéria, podle nichž se postupuje v případech, kdy je podána žádost
o udělení azylu v jiném členském státu Evropské unie, než ve kterém bylo takovémuto žadateli
uděleno vízum či povolení k pobytu (čl. 5 - 14 cit. Nařízení) a že v souladu s čl. 9 odst. 2
tohoto nařízení (podle kterého, pokud je žadatel o azyl držitelem platného víza, je k posouzení
žádosti o azyl příslušný členský stát, který toto vízum udělil), je v jejím případě příslušná
rozhodnout o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany jedině Česká republika (z úředního
záznamu Policie České republiky, oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie, Ústí
nad Labem totiž vyplývá, že žalobkyni bylo ze strany České republiky vystaveno vízum k pobytu
s platností do 2. 8. 2007).
K tomu, aby bylo možné prohlášení žalobkyně hodnotit jako zpětvzetí její žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, by kromě znalosti výše uvedené právní úpravy žalobkyní
musela ještě navíc přistoupit právní úvaha žalobkyně spočívající v tom, že pokud je Česká
republika příslušná k projednání její žádosti o udělení azylu podané ve Spolkové republice
Německo a žalobkyně projednání Českou republikou odmítne, nemůže být v důsledku
tohoto odmítnutí její žádost o udělení mezinárodní ochrany vůbec projednána, a jedná
se tedy fakticky o zpětvzetí její žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud
má za to, že žalobkyně s ohledem na již zmíněné skutečnosti (jazyková bariéra, absence
potřebného vzdělání) nebyla takovéto úvahy schopna.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že podání se hodnotí podle svého obsahu.
Tato zásada však jen potvrzuje závěr o tom, že prohlášení žalobkyně nelze v posuzovaném
případě považovat ze zpětvzetí její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť to,
že by se jednalo o zpětvzetí, nejen že není v prohlášení nikde výslovně uvedeno, ale jak bylo
nastíněno výše, ani detailnějším výkladem projevu vůle (prohlášení) žalobkyně nelze dojít
k závěru že by se jednalo o zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje přístup městského soudu
za formalistický, neboť z jeho rozsudku je zřejmé, že při posouzení věci přihlížel
ke všem okolnostem dané věci. Formalisticky však postupoval stěžovatel, který žalobkyni
k podpisu předložil předmětné prohlášení, sice za přítomnosti tlumočníka a pracovníka
stěžovatele, ovšem z obsahu správního spisu vyplývá, že následky podpisu tohoto prohlášení
(stěžovatel je považuje za zpětvzetí žádosti o udělení azylu) nebyly žalobkyni vůbec vysvětleny.
Žalobkyně se přitom mohla domnívat, že podpisem předmětného prohlášení, v němž vyjádřila
nesouhlas s projednáním její žádosti v České republice dosáhne toho (s ohledem na skutečnost,
že o udělení mezinárodní ochrany požádala ve Spolkové republice Německo), že o její žádosti o
udělení mezinárodní ochrany budou rozhodovat orgány Spolkové republiky Německo. Nejvyšší
správní soud tak s přihlédnutím k výše uvedenému uzavírá, že prohlášení žalobkyně nelze
považovat za vyjádření její vůle ukončit řízení o udělení mezinárodní ochrany, jak stěžovatel
dovozuje v kasační stížnosti.
Argumentace stěžovatele rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005,
sp. zn. 5 Azs 25/2005, není přiléhavá, neboť v tomto rozhodnutí, na rozdíl od právě posuzované
věci, nevzbuzoval projev vůle žalobce žádné pochybnosti (ruskojazyčnému žalobci
bylo předloženo zpětvzetí obsahující poučení o následcích s tímto úkonem spojeným,
tzn. že řízení o udělení azylu bude zastaveno, jak v jazyce českém, tak v jazyce ruském, zpětvzetí
tedy bylo vyhotoveno dvojjazyčně, stěžovatel podepsal obě jazykové verze a nemohl
proto namítat, že tento úkon nebyl učiněn vážně a svobodně a proto je neplatný). Nezbývá
tak než znovu zdůraznit, že v posuzovaném případě z prohlášení žalobkyně vůle k zpětvzetí
žádosti o udělení mezinárodní ochrany v žádném případě nevyplývá.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že Městský soud v Praze věc po právní
stránce posoudil správně a kasační stížností vytýkaných pochybení se nedopustil, proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Ze spisu vyplývá, že žalobkyni,
které by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu