ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.90.2007:70
sp. zn. 4 Azs 90/2007 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: B. G., zast. Mgr. Ondřejem Tejnorou,
advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 47 Az 24/2006 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobkyně Mgr. Ondřeji Tejnorovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4800 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2006, č. j. OAM-475/LE-BE03-BE07-2006, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
účinném do 31. 8. 2006 (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění žalovaný uvedl, že v průběhu
správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobkyně o udělení azylu jsou její rodinné
potíže s otcem a příbuznými a její osobní potíže v souvislosti s rozchodem s bývalým druhem.
Potíže žalobkyně nebyly zapříčiněny důvody uvedenými v §12 zákona o azylu, proto byla
její žádost shledána zjevně nedůvodnou.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, v níž namítala, že žalovaný porušil §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť nezjistil stav věci
způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném vzhledem
k okolnostem případu. Žalovaný se nezabýval situací v zemi původu, zejména náboženskými
poměry, prací policie v oblastech domácího násilí a přístupu k neprovdaným ženám
a nemanželským dětem. Žalobkyně upozornila na své psychické potíže způsobené týráním
ze strany otce, jimiž se žalovaný rovněž nezabýval. Svůj psychický stav považovala žalobkyně
za důvod pro udělení humanitárního azylu. Žalobkyně dále tvrdila, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, a konstatovala porušení §16 odst. 1 písm. g)
téhož zákona. Žalobkyně sice byla pronásledována soukromými osobami, ale bez možnosti
ochrany ze strany státních orgánů. V převážně muslimském Kyrgyzstánu je podle žalobkyně
nemanželské soužití považováno za protivení se Alláhu, nemanželské dítě je nemyslitelné
a odporuje právu Šaría. Ženě za ně hrozí smrt, nejčastěji ze strany rodiny. Pomoc od státních
orgánů či policie, které jednají podle muslimského práva, nelze očekávat. Žalobkyně porušila
muslimskou víru, čímž se zařadila do nežádoucí sociální skupiny, byla pronásledována a v případě
návratu jí pronásledování nadále hrozí. Žalobkyně dále namítala porušení §91 odst. 1 písm. a)
zákona o azylu, neboť žalovaný nesprávně posoudil hrozbu nelidského či ponižujícího zacházení
se žalobkyní v případě jejího návratu. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně zdůraznila, že splňuje definici pojmu sociální
skupina, žalovaný měl rozhodovat meritorně a zhodnotit všechny souvislosti jejího případu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 47 Az 24/2006 - 31, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
soud uvedl, že skutková zjištění, z nichž správní rozhodnutí vycházelo, byla dostatečná a závěr
žalovaného, vyjádřený v jeho rozhodnutí, je v souladu se zákonem a má oporu ve skutkových
zjištěních. V případě žalobkyně je zcela nepochybné, že byly splněny podmínky pro postup
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalobkyně uváděla výlučně problémy související
s její rodinou, příbuznými a známými, které nelze podřadit důvodům podle §12 zákona o azylu.
K otázce příslušnosti žalobkyně k určité sociální skupině soud podotkl, že z azylového hlediska
musí být příslušnost k sociální skupině (zde skupina žen nerespektujících náboženství své země)
či důsledky z ní plynoucí důvodem negativních projevů vůči takové ženě. Tato podmínka může
být splněna, pokud chování příslušníka sociální skupiny bude jeho okolím vnímáno
jako nežádoucí či nepřijatelné a pokud bude důvodem pro všeobecně výrazně negativní reakce
okolí vůči takovému jedinci. V případě žalobkyně tato podmínka není splněna, neboť negativní
reakce vůči jejímu chování neměly všeobecný charakter. Psychický nátlak na žalobkyni by byl
azylově relevantní pouze tehdy, byl-li by přičitatelný veřejné moci ve státě původu. Problémy
žalobkyně však vycházely od soukromých osob a vyplývaly z postoje rodinných příslušníků
k chování žalobkyně. Její problémy nejsou přičitatelné veřejné moci, protože žalobkyně
se s nimi neobrátila na státní orgány, ani na nevládní organizace, a nelze dospět k závěru,
že by žalobkyni v zemi původu nebyla poskytnuta pomoc, kdyby o ní požádala. Krajský soud
připomněl, že žalobkyně o udělení azylu požádala až poté, kdy byla zadržena při přechodu státní
hranice a bylo jí uloženo správní vyhoštění. Toto zjištění podle názoru soudu zásadně devalvuje
tvrzení žalobkyně o pronásledování v zemi původu, neboť o azyl nepožádala bezprostředně
po vstupu na území České republiky, ačkoli se zde pohybovala svobodně a mohla vejít
do kontaktu se státními orgány. Z těchto důvodů krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas blanketní kasační
stížnost a požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2007, č. j. 47 Az 24/2006 - 52, ustanovil
zástupcem stěžovatelky pro řízení o kasační stížnosti Mgr. Ondřeje Tejnoru, advokáta.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka požádala o přiznání odkladného účinku
a namítala, že soud chybně posoudil její situaci jako nepodřaditelnou ustanovením §12 písm. b),
§14 a §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Správní orgán i soud nedostatečně posoudily otázku
udělení azylu z humanitárních důvodů, nedostatečně se zabývaly otázkou udělení azylu
stěžovatelce pro její jednání odporující právu Šaría a hrozbou nebezpečí nelidského
a ponižujícího zacházení v případě návratu stěžovatelky do země původu. Před soudem
se podle stěžovatelky vyskytly vady řízení spočívající v tom, že soud žalovanému nevytkl,
že si neopatřil pro své rozhodnutí dostatečné množství podkladů. Rozhodnutí žalovaného
nesplňuje požadavky správního řádu, jeho odůvodnění je nedostatečné, což způsobuje
nepřezkoumatelnost. Žalovaný byl povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti byly
podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití
právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Rozhodnutí žalovaného vykazuje nedostatek
logické vazby na podklady pro rozhodnutí, resp. nedostatek relevantních podkladů. Žalovaný
nedostatečně zjistil skutečný stav věci. Krajský soud měl podle stěžovatelky správní rozhodnutí
zrušit, jeho nedostatky však soud pominul. Stěžovatelka zdůraznila, že v kyrgyzské společnosti
není proti jednáním motivovaným náboženskou intolerancí účinné ochrany ze strany státních
institucí, které ignorují nároky menšin na pomoc a ochranu. Krajský soud se formálně ztotožnil
s výkladem žalovaného a neučinil žádný krok ke zjištění, zda existuje příčinná souvislost
mezi opuštěním země původu a pronásledováním, jemuž tam byla stěžovatelka dlouhodobě
vystavena. Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný rovněž pro nedostatek
důvodů ve vztahu k žalobou napadenému výroku o neexistenci překážky vycestování.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil správní i soudní rozhodnutí
za zákonná, odkázal na správní spis a navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost
nebo pro nedůvodnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka ve své kasační stížnosti a jejím doplnění uplatnila.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. V doplnění kasační stížnosti se stěžovatelka dovolává důvodů podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor,
ale tento je nesprávně vyložen. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v žádosti o udělení
azylu E. č. X ze dne 5. 6. 2006 uvedla, že o azyl žádá z důvodu obavy o život ze strany rodinných
příslušníků. V případě návratu se bojí rodiny, že jí seberou dítě, zabijí matku a potom ji; otec
stěžovatelky je schopen všeho.
Při pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu, konaném dne 6. 6. 2006, stěžovatelka
doplnila, že do dubna 2004 pracovala v Biškeku, potom se seznámila s druhem, žila
s ním v pronajatém bytě, rodičům a všem příbuzným řekla, že se vdala podle islámského
náboženství. Rodiče stěžovatelky žijí daleko od Biškeku a nezajímali se, jestli je to pravda. Přítel
byl Ujgur, původem z Číny. V květnu 2005 stěžovatelku, která byla v 8. měsíci těhotenství,
opustil. Matka stěžovatelky to věděla a otci řekla, že stěžovatelka odjela do Kazachstánu,
aby se o to nezajímal. Stěžovatelka po odchodu druha neměla kde žít, nemohla se obrátit
na příbuzné, tak žila u známých, kteří jí pomáhali. Dne 28. 6. 2005 stěžovatelka porodila syna.
V Biškeku nemohla chodit ven, protože známí jejího druha, kteří tam žili, ji znali. Řekli jí,
že ji jen využil a po určité době jí sebere dítě. V té době přijela za stěžovatelkou její matka a říkala,
že otec se pořád ptá, kde stěžovatelka je a co dělá. Když matka přijela, měla stěžovatelka
obličejový nefrit, oči i nos měla zkřivené na jednu stranu, bylo to ze strachu. Bála se, že jí bývalý
přítel sebere dítě, a bála se svého otce, který je velmi krutý a často je bil. Matka si chtěla syna
stěžovatelky odvézt, neboť kamarádi bývalého přítele nevědí, kde na vesnici rodiče stěžovatelky
žijí. Matka stěžovatelce řekla, aby někam odjela, aby se otec uklidnil. Stěžovatelka jí nechtěla syna
dát, ale otec začal její matku a sestry týrat, matka za stěžovatelkou pravidelně jezdila a chtěla,
aby stěžovatelka něco udělala. Otec matce říkal, že pokud se stěžovatelka nevdala
podle náboženství, najde ji a zabije. V březnu 2006 stěžovatelka zjistila, že její bývalý přítel měl
snoubenku a se stěžovatelkou žil jen, aby měl dítě. Snoubenka za ní osobně přišla, řekla,
že ji jen využil, a vyhrožovala, že ji nenechá v klidu, protože má jeho dítě. Stěžovatelka byla
ve špatném psychickém stavu, omdlévala, chvěla se, nemohla jíst, ani spát, neustále žila
ve strachu. Matka jí finančně pomohla, aby mohla odjet s tím, že otci řekne, že odjela
s manželem, a syna se tak nikdo nedotkne. Říkala, že ji rodina nenechá na pokoji, mohou ji zabít,
ať raději odjede. Stěžovatelka zdůraznila, že vlast opustila kvůli otci, přátelům jejího druha
a příbuzným. Obávala se, že by ji otec nenechal naživu. Stěžovatelka se nikam neobrátila
se žádostí o pomoc, protože by ji otec zabil, kdyby se to dozvěděl. Do jiné oblasti
se nepřestěhovala, neboť otec by ji tam našel. Stěžovatelka konstatovala, že matka chtěla, aby jela
přes Rusko, v Uzbekistánu má babičku, ale nemohla tam, protože babička by vše řekla otci.
Do Evropy stěžovatelka přijela, aby se naučila žít jinak, aby nebyla slabá, Českou republiku
jí doporučila známá, která zde byla před třemi lety. Stěžovatelka dále uvedla, že v České republice
chce studovat, chce se cítit jako člověk. Ve výjezdu z vlasti jí státní orgány nebránily, v případě
návratu se stěžovatelka bojí, že by se otec vše dozvěděl, a neví, co by jí udělal, je schopen všeho.
V minulosti ji bil holí, měla kvůli tomu epileptické záchvaty, neustále slyší jeho hlas, bojí se ho.
Její otec chtěl mít syna, proto ji nenávidí. Jiné problémy stěžovatelka v zemi původu neměla
a jiné důvody, pro které žádá o azyl, nemá.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12.
Podle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu neuvádí-li žadatel o azyl
(zde stěžovatelka) skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., jde o žádost zjevně nedůvodnou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16 odst. 2
tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, ze dne
18. 12. 2003, www.nssoud.cz).
Stěžovatelkou uvedené důvody, tj. potenciální rodinné problémy, nelze podřadit
pod ustanovení §12 zákona o azylu, proto nejsou z hlediska českého práva azylově relevantní.
Stěžovatelkou tvrzené nežádoucí jednání jejího otce a známých jejího bývalého přítele nesplňuje
znaky pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu, neboť nebylo prováděno,
podporováno, ani trpěno kyrzyzskými úřady. Není možné vycházet ani z úvahy o neschopnosti
státu odpovídajícím způsobem zajistit stěžovatelce ochranu před takovým jednáním,
když se stěžovatelka vůbec nepokusila vyhledat pomoc u státních orgánů země původu.
Za této situace nemohou být její problémy se soukromými osobami těmto orgánům přičítány.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka sama uvedla, že se na státní orgány, ani na nevládní organizace
v Kyrgyzstánu neobracela, její námitku, že státní instituce ignorují nároky menšin na pomoc
a ochranu, proto Nejvyšší správní soud nemohl shledat důvodnou. K tomu je nutno doplnit,
že stěžovatelka jako Kyrgyzka muslimského náboženského vyznání nepatří v Kyrgyzstánu
mezi menšiny.
Nejvyšší správní soud se dále domnívá, že stěžovatelka mohla své problémy řešit
přestěhováním v rámci Kyrgyzstánu, neboť z její výpovědi je zřejmé, že se její otec spokojí
s informací o tom, že s manželem opustila vlast, aniž by si tento údaj mohl jakkoliv ověřit.
K námitce stěžovatelky, že její jednání odporovalo právu Šaría, Nejvyšší správní soud
podotýká, že Kyrgyzstán je sekulární stát, kde se právo Šaría uplatňuje jen v omezené míře.
Toto právo aplikují soudy starších a proti jejich rozhodnutím je možné se odvolat ke krajským
soudům, které již podle práva Šaría nerozhodují.
Společenským poměrům v zemi původu stěžovatelky neodporoval ani neformální vztah
mezi stěžovatelkou a jejím bývalým druhem, neboť takovéto svazky se v Kyrgyzstánu běžně
vyskytují, nejsou zákonem zakázány, ani se nepostihují. Otec stěžovatelky se nikdy nemusí
dozvědět o tom, že stěžovatelka žila s mužem ujgurské národnosti, se kterým zplodila syna,
postačí, když stěžovatelka otci oznámí, že ve skutečnosti ke svatbě nedošlo a přítel ji později
opustil.
Pokud jde o možné odebrání dítěte bývalým druhem stěžovatelky, Nejvyšší správní soud
odkazuje na výše uvedenou možnost přestěhování v rámci Kyrgyzstánu, jíž stěžovatelka mohla
a v budoucnu nadále může využít. Při pohovoru v azylovém řízení stěžovatelka konstatovala,
že si její matka ponechala jejího syna u sebe s odůvodněním, že její bývalý přítel ani jeho známí
nevědí, kde rodiče stěžovatelky žijí. Toto řešení považovala stěžovatelka za správné a bezpečné,
protože jinak by svého syna u matky nenechala. Vnitřní ochranu spočívající v přestěhování
v rámci země původu proto Nejvyšší správní soud shledává adekvátním řešením potíží
stěžovatelky se známými jejího bývalého přítele.
K otázce pronásledování z náboženských důvodů Nejvyšší správní soud doplňuje,
že podle jeho konstantní judikatury verbální útoky rodičů vůči žadatelce o azyl, jejichž důvodem byla
známost a plánovaný sňatek žadatelky s partnerem jiného náboženského vyznání, nelze pokládat
za pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach
z něho by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci
docházelo k perzekuci osob pro jejich náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat
jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání. (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1347/2007, www.nssoud.cz). K ničemu
takovému však v případě stěžovatelky nedošlo, a to ani z náboženských důvodů, ani pro tvrzenou
příslušnost k sociální skupině žen odporujících právu Šaría.
Nejvyšší správní soud s ohledem na tyto skutečnosti konstatuje, že stěžovatelka neuvedla,
že byla nebo mohla být v zemi původu pronásledována za uplatňování politických práv a svobod,
nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Neuvedla
tedy žádný azylově relevantní důvod, proto Nejvyšší správní soud považuje rozhodnutí správního
orgánu o zamítnutí její žádosti o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
za správné.
Nelze-li ve skutečnostech uváděných stěžovatelkou spatřovat pronásledování, nemůže být
důvodnou shledána ani námitka, že krajský soud neučinil žádný krok ke zjištění, zda existuje
příčinná souvislost mezi opuštěním země původu a pronásledováním, jemuž tam byla
stěžovatelka dlouhodobě vystavena.
Stěžovatelka v kasační stížnosti dále poukazovala na nedostatečné posouzení otázky
udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu správní orgán pochybil, jestliže žádost
stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně posuzoval důvody
pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1
zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu
podle §13 a §14 zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz).
V souladu s citovanou judikaturou Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě
zamítnutí žádosti o udělení azylu pro její zjevnou nedůvodnost je nadbytečné posuzovat,
zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu. Předpokladem pro udělení
azylu podle §14 zákona o azylu je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12 téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval
splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatelky
však tento předpoklad naplněn nebyl, když její žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
a ustanovení §12 zákona o azylu nebylo užito.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nelze
považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat
pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených
v ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl.
Rozhodne-li Ministerstvo vnitra o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 citovaného zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 – 41, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 409/2004, www.nssoud.cz).
Citovaná judikatura koresponduje s posuzovaným případem, proto není pochyb o tom,
že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud nehodnotil překážky vycestování
stěžovatelky.
Stěžovatelka dále namítala, že si žalovaný neopatřil dostatek relevantních podkladů
a nedostatečně zjistil skutečný stav věci. K této námitce Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou konstantní judikaturu, podle které je povinnost správního orgánu zjistit úplně a přesně
skutečný stav věci a opatřit si podklady pro rozhodnutí limitována tvrzeními žadatele o azyl.
V rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz, Nejvyšší
správní soud vyslovil, že povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné
a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení
§32 správního řádu, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Jak již bylo uvedeno výše, tvrzení stěžovatelky žádné azylově relevantní důvody
nezahrnovala, proto si žalovaný nemusel opatřovat žádné speciální podklady a postačilo,
že vycházel z výpovědí stěžovatelky, které jsou zaznamenány v žádosti o udělení
azylu a v protokolu o pohovoru k důvodům této žádosti. Stěžovatelka svými výpověďmi
ve správním řízení jednoznačně vymezila okruh otázek, jimiž se žalovaný musel zabývat
a s nimiž se také náležitě vypořádal. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuvedla žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci důvodných obav z pronásledování z důvodů
podle §12 zákona o azylu, považuje Nejvyšší správní soud podklady obstarané žalovaným
za dostačující pro zjištění skutečného stavu věci.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je současně zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí
byly výpovědi stěžovatelky, jakým způsobem žalovaný tyto výpovědi hodnotil a jak dospěl
k závěru, že je na místě aplikovat §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. V postupu a rozhodnutí
žalovaného tedy Nejvyšší správní soud neshledal žádná pochybení.
Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval namítanými nedostatky napadeného rozsudku.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že se krajský soud mohl podrobněji věnovat otázce, zda a jak mohlo
jednání stěžovatelky odporovat právu Šaría. Podle názoru Nejvyššího správního soudu
však na tuto námitku krajský soud odpověděl, když uvedl, že v případě stěžovatelky se jednalo
o problémy se soukromými osobami, které nejsou přičitatelné veřejné moci a stěžovatelka
se na státní orgány vůbec neobrátila. Nejvyšší správní soud má tudíž za to, že absence bližšího
vyjádření krajského soudu k aplikaci práva Šaría nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k žalobní námitce týkající se překážek vycestování krajský soud správně
poukázal na to, řízení podle §16 zákona o azylu je řízením zkráceným, z čehož pak jednoznačně
vyplývá, že žalovaný není povinen hodnotit překážky vycestování. Pokud krajský soud opomenul
tuto v rozsudku implicitně vyjádřenou a správními soudy konstantně judikovanou skutečnost
výslovně zmínit, opět to nelze považovat za vadu, jež by mohla přivodit nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že nezjistil žádná pochybení v postupu a rozhodnutí
žalovaného a nepatrné nedostatky v odůvodnění rozsudku krajského soudu nedosahují
takové intenzity, aby musely vést ke zrušení jinak zcela správného rozhodnutí.
Kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. nebyly prokázány,
a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. 11. 2006, č. j. 47 Az 24/2006 - 31, podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle §107 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval. Dospěl totiž k závěru, že o něm není třeba rozhodovat,
je-li kasační stížnosti odkladný účinek přiznán přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 téhož zákona. Protože žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší
správní soud ani žádné náklady jemu vzniklé ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatelka s kasační stížností úspěch neměla.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatelky Nejvyšší správní soud přiznal odměnu
za dva úkony právní služby ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů [první porada s klientem
včetně převzetí a přípravy zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé podle §11
odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky] a režijní paušál podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši
300 Kč za každý úkon. Zástupci stěžovatelky bude vyplacena částka ve výši 4800 Kč, a to z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu