ECLI:CZ:NSS:2008:4.AZS.94.2007:107
sp. zn. 4 Azs 94/2007 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Petra Průchy
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. Y., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem,
se sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73, ve znění
opravného usnesení ze dne 30. 10. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 99, se zrušuje a věc
se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2006, č. j. OAM-1157/LE-03-07-2006, rozhodl žalovaný tak,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany se zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s odůvodněním,
že žalobce netvrdil, že ve své vlasti neměl problémy se státními orgány, úřady, soudy ani policií,
kvůli své rase, národnosti nebo náboženství. Žalovaný konstatoval, že žalobce v průběhu
správního řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné důvody, pro které lze udělit
některou z forem mezinárodní ochrany podle §12 a §14a zákona o azylu.
Žalobce žalobou napadl citované rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, jelikož
se domnívá, že žalovaný porušil §14a odst. 1 a §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu. Namítá,
že žalovaný nesprávně dovodil, že na jeho případ nelze aplikovat §14a odst. 1 zákona o azylu,
v důsledku čehož žalovaný nezákonně rozhodl podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Žalobce má za to, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že jeho obavu ze špatného zacházení
ze strany LTTE (Liberation tigers of Tamil Eelam - Tamilští tygři) a vládních vojsk nelze podřadit
pod §14a odst. 1 zákona o azylu. Vytýká žalovanému, že za účelem posouzení oprávněnosti obav
si neobstaral žádné informace o zemi původu a není tedy zřejmé, z čeho jeho úvahy vycházejí.
Žalobce zdůrazňuje, že v řízení není sporu o tom, že důvody, které v průběhu správního řízení
uvedl jako důvody pro udělení mezinárodní ochrany nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu
ve smyslu §12 zákona o azylu. Špatné zacházení, kterého se obává, nemá totiž příčinu
v žalobcově rase, národnosti, náboženství, politickém smýšlení či příslušnosti k sociální skupině.
Podle žalobce však žalovaný ve správním řízení nevyvrátil, že by mu v případě návratu nehrozila
vážná újma, tak jak je definovaná v §14 odst. 2 zákona o azylu. Žalobce spatřuje hrozbu újmy
jednak v jednání LTTE a vládních vojsk vůči své osobě a také ve všeobecně špatné bezpečnostní
situaci v zemi, která je důsledkem probíhajícího vnitřního válečného konfliktu. Konstatoval,
že před svým odjezdem pro LTTE zajišťoval převoz potravin, k čemuž byl přinucen
pod pohrůžkou fyzické likvidace. Žalobcův strach byl umocněn také skutečností, že jeho bratr byl
v minulosti LTTE odvezen na neznámé místo a dodnes je nezvěstný. Činnost žalobce však
vzbudila nevoli u vládních vojsk, které mu pod pohrůžkami špatného zacházení zakázaly
pokračovat v převážení potravin. Žalobce se tak stal obětí sporu mezi LTTE a vládou, kdy každá
ze stran po něm požadovala loajalitu vůči sobě, aniž by mu však byla schopna před druhou
stranou zaručit bezpečí. Pokud by neopustil zemi původu, došlo by zřejmě k jeho postihu,
ať už ze strany vládních vojsk pro podezření ze spolupráce s LTTE spočívající v poskytnutí
motocyklu, nebo ze strany LTTE pro odmítání spolupráce v rozsahu, v jakém si ji představovala.
I když se žalovaný snaží celý problém bagatelizovat a vykládat ho jako problém převážení rýže
a ukradené motorky, příběh žalobce v sobě odráží realitu vnitřního konfliktu, kdy civilní
obyvatelstvo je vtaženo do jeho středu tím, že oběma válčícími stranami je po něm požadována
loajalita, avšak žádná ze stran není schopna zaručit obyvatelstvu ochranu před odvetou strany
druhé. Žalobce dále poukázal na zprávy ze země původu, kdy zpráva Amnesty International ze
dne 14. 7. 2006 mimo jiné uvádí, že stát není schopen zajistit dostatečnou bezpečnost civilistů
a trestat útoky proti nim a Zpráva Human Rights Watch ze dne 19. 9. 2006 zdůrazňuje, že vedle
přímých bojových akcí obě strany postupovaly způsobem, který vedl ke zvýšení nebezpečí
pro civilní obyvatelstvo pod jejich kontrolou. Žalovaný podle žalobce pochybil rovněž v tom,
že neposuzoval nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14 odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný
si neopatřil jedinou zprávu informující o tom, zda v zemi probíhá válečný konflikt či nikoli
a zda je žalobce tímto konfliktem přímo ohrožen. Přitom z výpovědi žalobce vyplývá, že žil
přímo v místě bojových akcí a z informací o zemi původu je pak zřejmé, že od dubna 2006, i přes
formálně uzavřené příměří mezi vládou a LTTE, probíhá mezi oběma stranami ozbrojený
konflikt výrazně postihující civilní obyvatelstvo. Žalobce uzavřel, že podle jeho názoru žalovaný
neměl aplikovat §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, měl si obstarat patřičné informace o zemi
původu, o které by pak mohl opřít svůj výrok, zda hrozba vážné újmy je u žalobce reálná
či pouze zdánlivá a navrhl proto, aby Krajský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zpochybnil oprávnění Organizace pro pomoc
uprchlíkům k zastupování žalobce a konstatoval, že žaloba popisuje azylový příběh žalobce
oproti jeho výpovědi značně nadneseně a žalobci se podsouvají tvrzení, která ve správním řízení
vůbec neuvedl, kdy žalobce se nezmínil o tom, že by měl na Srí Lance problémy v souvislosti
s probíhajícím vnitřním válečným konfliktem. Žalobce vypověděl, že od roku 2004 až do ledna
2006 žil v Kataru a pracoval zde, na Srí Lance fakticky pobýval v poslední době jen pouhé čtyři
měsíce do května 2006, kdy opět odjel. Žalobce a jeho rodina proto podle žalovaného nespadají
do kategorie lidí, kteří byli nuceni opustit svůj domov v důsledku vnitřního ozbrojeného
konfliktu. V žalobě navržené důkazy se tudíž podle žalovaného k příběhu a k osobě žalobce
nevztahují a žalovaný nesouhlasí s jejich provedením. Žalovaný dále popírá oprávněnost žaloby,
nesouhlasí s ní, neboť neprokazuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Navrhl, aby soud
žalobu odmítl, nebo ji jako nedůvodnou zamítl.
Při jednání u krajského soudu konaného dne 29. 3. 2007 zástupce žalobce uvedl,
že situace na Srí Lance je natolik vážná a nebezpečná, že život jeho mandanta by byl po návratu
do vlasti ohrožen a rozhodnutí žalovaného považuje za nezákonné také z toho důvodu, že nebyla
dostatečně objasněna skutková podstata tvrzení žalobce a nebyly opatřeny žádné zprávy o situaci
v zemi původu. Žalovaný vydal pouze formální rozhodnutí, aniž by se jakkoli blíže vypořádal
s tvrzeními žalobce. Nebezpečí, které žalobci hrozí po návratu na území Srí Lanky nejen ze strany
LTTE, ale také armády (či Sinhálců ve zbývající klidnější části země původu) bylo bezpečně
prokázáno a proto je na místě rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu
řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby jako zjevně nedůvodné, s tím, že se zabýval všemi
žalobcem uvedenými skutečnostmi.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73, žalobu
zamítl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Umara Switata, advokáta náhradu nákladů řízení ve výši 7200 Kč. V odůvodnění
konstatoval, že ze správního spisu považuje za dostatečně prokázané, že žalobce v řízení
před žalovaným žádné důvody podřaditelné pod ustanovení §12 zákona o azylu neuváděl,
kdy ostatně ani sám žalobce tento závěr žalovaného nezpochybnil. Pokud však žalovaný vycházel
v posuzovaném případě z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a žádost u udělení
mezinárodní ochrany zamítl jako zjevně nedůvodnou a vydal napadené rozhodnutí v tzv.
zkráceném řízení o udělení mezinárodní ochrany, tj. v řízení na základě zjevně nedůvodné
žádosti, pak pochybil, neboť porušil nejen §16 odst. 1 písm. g) ale také §14a zákona o azylu.
Podle názoru krajského soudu již s ohledem na výpovědi žalobce při podání žádosti
i při pohovoru nemohl žalovaný zmíněné problémy s příslušníky armády bagatelizovat
jako zjevně nedůvodné, neboť armáda je jednou ze základních složek státu a bylo tak povinností
žalovaného ověřit důvodnost obav žalobce po návratu do vlasti. S ohledem na výše uvedené
krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a uložil mu, aby znovu posoudil žádost žalobce
o udělení mezinárodní ochrany, zejména ve světle ustanovení §14a zákona o azylu a v tomto
smyslu provedl také další dokazování.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost,
ve které napadl rozsudek Krajského soudu v Praze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a)
d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”). Stěžovatel namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku soudu, spočívající v nedostatku důvodů tohoto rozhodnutí.
Nesouhlasí dále s názorem krajského soudu, že nedostatečným způsobem odůvodnil neudělení
doplňkové ochrany podle ustanovení §14a zákona o azylu. Podle stěžovatele nelze žádné
z tvrzení žalobce podřadit taxativně vymezeným typům vážné újmy, jak je definována v §14a
odst. 2 zákona o azylu. Namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající
v nedostatku důvodů tohoto rozhodnutí, neboť se jedná o: „vady skutkových zjištění, o něž soud
opírá své rozhodovací důvody” (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2004,
sp. zn. 2 Azs 29/2003). Stěžovatel dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 Azs 170/2004, namítl, že byl při posuzování věci vázán
skutečnostmi, které mu žalobce sdělil. Vzhledem k tomu, že žalobce sám výslovně potvrdil,
že neměl důvod si stěžovat na postup armády či příslušníků organizace LTTE, nechápe stěžovatel
výtku soudu, že bagatelizoval problémy s příslušníky armády jako zjevně nedůvodné,
neboť armáda je jednou za základních složek státu. Stěžovatel má tedy za to, že rozsudek soudu
se neopírá o skutečně zjištěný stav věci a není v souladu s důkazy, které stěžovatel shromáždil
v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel konstatoval, že při posuzování
doplňkové ochrany postupoval v souladu se zjištěnými skutečnostmi, když důvod udělení
doplňkové ochrany neshledal a dostál rovněž své povinnosti ověřit důvodnost obav žalobce
po návratu do vlasti. Ze žalobcem sdělených údajů jednoznačně vyplynulo, že mu ve vlasti reálné
nebezpečí vážné újmy nehrozí, když žalobce netvrdil, že je pronásledován a diskriminován ve
smyslu §12 zákona o azylu a další dokazování uložené mu soudem tak považuje za nadbytečné a
nesmysluplné konání. Stěžovatel dospěl k závěru, že žalobce mu okruhem vylíčených skutečností
omezil oblast úvah, neboť neposuzoval, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení azylu podle §
12 zákona o azylu, ale na podkladě skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobcem uvedené
údaje jsou důvodem pro posouzení jeho žádosti jako zjevně nedůvodné. Svým postupem
stěžovatel zjistil skutečný stav věci a vyvodil z něj odůvodněný závěr, čímž naplnil předpoklad §3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stěžovatel dále namítá nezákonnost výroku II.
rozsudku, kterým krajský soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení, ve výroku rozsudku navíc chybí částka nákladů řízení, která je uvedena pouze v
odůvodnění rozsudku. Stěžovatel poukázal na §11 odst. 2 písm. a) zákona č 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, podle kterého je od soudního poplatku osvobozena Česká republika a státní
fondy. Z výše uvedeného ustanovení podle stěžovatele vyplývá, že soud nemůže uložit
Ministerstvu vnitra náhradu nákladů řízení, neboť Ministerstvo vnitra je, jako ústřední orgán
státní správy ČR, od soudního poplatku osvobozeno, čímž je naplněno ustanovení §60 odst. 4 s.
ř. s. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6.
2005, sp. zn. 7 Azs 71/2005.
Stěžovatel je přesvědčen, že žalobcův případ řádně posoudil. Podle stěžovatele
jeho kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se jedná
o zásadní pochybení krajského soudu, které by mělo zásadní dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že doplňková ochrana je poměrně čerstvý
(od 1. 9. 2006) institut a neexistuje ještě judikatura Nejvyššího správního soudu, která by systém
aplikace této formy mezinárodní ochrany ”dotvořila”. Vzhledem k tomu, že doplňková ochrana
nahradila překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, není podle stěžovatele zřejmé,
zda a nakolik lze vycházet z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se překážek
vycestování a aplikovat je na posuzování doplňkové ochrany. V obdobných případech
jako je ten právě posuzovaný, by se stěžovatel mohl odvolat např. na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 2 Azs 35/2003, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval nadbytečnost
posuzování překážky vycestování u zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné. Nebylo
by patrně možné se doplňkovou ochranou vůbec nezabývat, ale odůvodnění neudělení
doplňkové ochrany by se vztahovalo toliko ke konstatování, že vzhledem k zamítnutí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné se neuděluje ani doplňková ochrana,
neboť v opačném případě by se jednalo o rozhodnutí vnitřně rozporné. Dalším důvodem
pro přijatelnost kasační stížnosti je podle názoru stěžovatele fakt, že krajský soud nerespektoval
judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se placení nákladů řízení Ministerstvem vnitra.
Na závěr stěžovatel konstatoval, že rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu
věci, když rozsah dokazování byl dán obsahem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že jeho rozhodnutí je dostatečně konkrétní a podložené a zabývá
se všemi okolnostmi případu žalobce. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 49 Az 58/2006 – 73, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze opravným usnesením ze dne 30. 10. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 99,
opravil ve výroku II. svého rozsudku ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73, písařskou
chybu, která spočívala v tom, že ve výroku II. rozsudku nebyla uvedené konkrétní částka
(7200 Kč), kterou krajský soud úspěšnému žalobci vůči neúspěšnému žalovanému na náhradu
nákladů řízení přiznal (ač v odůvodnění rozhodnutí částka uvedena byla a byla i odůvodněna).
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud poté, co shledal kasační stížnost přípustnou a přijatelnou (§104a
s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Pokud by kasační stížnost
stěžovatele neobsahovala důvod podřaditelný pod ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nebyl
by Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnost ve smyslu ustanovení §109 odst. 3
s. ř. s., neboť napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jak bude vysvětleno dále.
Z textu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval důvodností námitky stěžovatele,
v níž se dovolával důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelností napadeného rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu shledal Nejvyšší správní
soud opodstatněnou, byť z jiné příčiny než namítal stěžovatel. V posuzovaném případě, je totiž
dán první z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., totiž nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí. Tato spočívá podle Nejvyššího správního soudu
buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu textu
není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom,
že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje.
V souzené věci právě takovou nesrozumitelností rozhodnutí trpí. K tomu aby důvod
nepřezkoumatelnosti byl lépe vysvětlen, pokládá Nejvyšší správní soud za potřebné citovat
ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, v návaznosti na ustanovení §12 písm. a) a b),
jakož i ustanovení §14a odst. 1 téhož zákona. Nesrozumitelným se totiž odůvodnění krajského
soudu stalo právě pro nesprávný výklad těchto ustanovení. Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu ve znění platném v době rozhodování správního orgánu, se žádost o udělení mezinárodní
ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo §14a téhož zákona.
Podle §12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec
a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle §14a odst. 1 se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu,
bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového
nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého
bydliště. Krajský soud na jedné straně konstatoval, že považuje za dostatečně prokázané,
že žalobce v řízení před správním orgánem žádné důvody podřaditelné pod citované ustanovení
zákona o azylu neuváděl, na straně druhé však konstatoval, že pokud správní orgán vycházel
z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou a vydal
napadené rozhodnutí v tzv. zkráceném řízení o udělení mezinárodní ochrany, pak pochybil,
neboť porušil nejen ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, ale také ustanovení §14a
zákona o azylu, kdy podle názoru krajského soudu již s ohledem na výpovědi žalobce při podání
žádosti i při pohovoru nemohl stěžovatel problémy žalobce s příslušníky armády bagatelizovat
jako zjevně nedůvodné ve smyslu §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť armáda je jednou
ze základních složek státu. V tomto závěru je vnitřní rozpor, který činí odůvodnění rozhodnutí
nesrozumitelným a tudíž nepřezkoumatelným. Krajský soud konstatuje, že zde nejsou důvody
podřaditelné pod §12 zákona o azylu, zároveň však ukládá stěžovateli povinnost dále
a podrobněji se zabývat žalobcovými problémy s armádou v zemi původu, tj. zabývat
se pronásledováním žalobce ze strany státní moci země původu, tedy skutečnostmi nepochybně
podřaditelnými pod pojem pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu. Podle tohoto
ustanovení se za pronásledování pro účely zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv,
jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo
trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství.
Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany
nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Pokud snad krajský soud měl na zřeteli
jen to, že se stěžovatel nevypořádal v rozhodnutí se závěrem o zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné proto, že žalobce tvrdil důvody (eventuelně je lze z jeho tvrzení vysledovat)
podřaditelné pod možnost udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, pak se to lze
domnívat jen z odkazu soudu na toto ustanovení zákona o azylu (jeho číselné označení)
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by byl tento odkaz blíže vysvětlen. Tuto poznámku
o možné úvaze krajského soudu činí Nejvyšší správní soud jen s ohledem na skutečnost,
že takto si odůvodnění napadeného rozsudku zřejmě vysvětlil stěžovatel. Ten totiž v kasační
stížnosti namítal neexistenci judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se doplňkové
ochrany. To však nemění nic na názoru Nejvyššího správního soudu, že napadený rozsudek
krajského soudu postrádá onu úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost, která je ze strany zákona
předpokládána a v případě krajského soudu i důvodně očekávána. S ohledem na výše uvedené
má Nejvyšší správní soud za to, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný
pro nesrozumitelnost spočívající v jeho vnitřní rozpornosti.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že podle obsahu
správního spisu nelze vyloučit, že žalobce měl pravděpodobně potíže v zemi původu
jak s příslušníků armády (vládní) tak i ze strany Tamilských tygrů a že obě tyto skupiny
na něj vyvíjely nátlak. Ze zpráv o zemi původu, které jsou Nejvyššímu správnímu soudu známy
z projednávání žádosti o azyl jiných příslušníků domovského státu žalobce (ve správním spise
žalobce není ani jedna z nich založena), je patrno, že civilní obyvatelstvo je vtahováno do středu
přetrvávajícího konfliktu mezi Tamilskými tygry na straně jedné a vládním vojskem na straně
druhé a že stát není schopen zajistit dostatečnou bezpečnost svých občanů. V dalším řízení se tak
bude třeba těmito skutečnostmi detailně zabývat. Armáda je totiž obecně jedna ze základních
mocenských složek každého státu, přičemž v posuzovaném případě má zřejmě armáda vzhledem
k výše uvedenému přetrvávajícímu konfliktu a celkovým poměrům v zemi původu žalobce zvlášť
silné postavení. Proto výrok rozsudku krajského soudu, jímž zrušil napadené rozhodnutí
správního orgánu (kterým byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná)
pokládá Nejvyšší správní soud za odpovídající zjištěnému stavu věci a zákonu. Krajský soud však
toto své rozhodnutí způsobem zcela nepřezkoumatelným odůvodnil. V novém rozhodnutí by
měl žalovaného vést k tomu, aby doplnil dokazování v tom směru, že si zajistí zprávy ze země
původu a opakovaně vyslechne podrobným způsobem žalobce ohledně jeho pronásledování ze
strany Tamilských tygrů a armády. Rovněž je třeba, aby stěžovatel podrobně zjistil celkové
poměry panující v zemi původu a vypořádal se s tím, zda v posuzovaném případě existují důvody
podřaditelné pod §12 nebo §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
poukazuje na zásadu materiální pravdy, která ukládá správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a
úplně skutečný stav věci a na základě takto zjištěného stavu věci dle logických pravidel
kvalifikovaně rozhodnout. Je nespornou povinností žalovaného získat maximum možných
informací, které se vztahují ke konkrétní situaci žadatele o udělení azylu, a na základě
shromážděných podkladů rozhodnout, zda účastníku řízení bude azyl udělen či nikoliv, či zda jde
skutečně o případ, kdy je možné žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou. Při posuzování
individuálních případů je přitom třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany
lidských práv a způsob výkonu státní moci.
Právě tato skutečnost je určující pro posouzení, zda důkazní břemeno leží na straně
žadatele o udělení azylu a tento musí přiměřeně prokázat svá tvrzení, nebo zda důkazní břemeno
nese správní orgán, který pak musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele o azyl.
Tyto závěry plynou rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle
které v řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi. Za této situace je nutné
při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost uplatňování
politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů pro udělení azylu. Taková výhrada
pochybností se uplatní ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování
lidských práv v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným
popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl právním státem
s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89,
www.nssoud.cz).
Správní orgán je proto povinen zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob
výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav
dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení, národnostnímu útisku, atd.,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch
žadatele o azyl.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že důkazy, jež žalobce předložil v průběhu řízení
před krajským soudem, mohou nasvědčovat tomu, že celkový stav dodržování lidských práv
v zemi původu stěžovatele je špatný, státní moc není způsobilá zajistit dodržování lidských práv
a právních předpisů na celém území a Srílanská demokratická socialistická republika jako celek
nemůže být považována za bezpečnou zemi původu ve smyslu ust. §2 odst. 1 zákona o azylu.
Přestože Nejvyšší správní soud pro nepřezkoumatelnost zrušil napadený rozsudek, včetně
výroku o nákladech řízení (ve znění opravného usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2007,
č. j. 49 Az 58/2006-99), považuje za vhodné vyjádřit se k námitce stěžovatele směřující vůči
způsobu, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení (krajský soud uložil stěžovateli
povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Umara Switata, advokáta
náhradu nákladů řízení ve výši 7200 Kč). Stěžovatel s poukazem na §11 odst. 2 písm. a) zákona
č 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, §60 odst. 4 s. ř. s. a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 7 Azs 71/2005, namítá, že mu soud nemůže uložit povinnost
uhradit náklady řízení.
Podle §11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích se od soudního poplatku
osvobozují Česká republika a státní fondy. Podle §60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen
od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2005, č. j. 7 Azs 71/2005 -
61, konstatoval, „že jestliže krajský soud uložil stěžovateli povinnost uhradit státu na nákladech řízení částku
2150 Kč, jako odměnu a náhradu hotových výdajů právní zástupkyni účastníka, posoudil věc po právní stránce
nesprávně. Podle ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu
nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. Protože však v daném
případě je stěžovatel podle §11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích osvobozen od soudních poplatků,
nemohl být ve vztahu k němu aplikován §60 odst. 4 s. ř. s., i když byl v řízení před krajským soudem
neúspěšným účastníkem.”
Nejvyšší správní soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel je ve smyslu §11
odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích osvobozen od soudního poplatku. Na posuzovaný
případ však nelze vztáhnout §60 odst. 4 s. ř. s., neboť státu (soudu) žádné náklady řízení,
které by platil a které by mohl požadovat vůči neúspěšnému účastníkovi řízení, nevznikly.
V průběhu řízení před krajským soudem vznikly prokazatelně náklady žalobci, neboť byl
zastoupen na základě plné moci Mgr. Umarem Switatatem, advokátem a byl tedy povinen uhradit
tomuto advokátovi úkony právní služby, jež mu byly poskytnuty (soudní poplatek žalobce platit
nemusel, neboť je od něj ve smyslu §11 odst. 2 písm. ch/ zákona o soudních poplatcích
osvobozen).
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo
na náhradu poměrné části nákladů.
V posuzovaném případě tak žalobce jako účastník, který měl ve věci plný úspěch
(na základě jím podané žaloby bylo napadené rozhodnutí žalovaného krajským soudem zrušeno)
měl ve smyslu již zmíněného §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení před soudem
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (tímto účastníkem je stěžovatel -
Ministerstvo vnitra). Z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by účastníka řízení, který je ze
zákona osvobozen od soudních poplatků, nestíhala povinnost nahradit náklady řízení účastníku,
jenž měl v řízení úspěch. Skutečnosti, že řízení samotné je od soudních poplatků osvobozeno
nebo, že je od placení soudních poplatků účastník, nemá na rozhodování o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky navzájem žádný vliv.
K poukazu stěžovatele na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 9. 6. 2005,
č. j. 7 Azs 71/2005 - 61, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto případě byl řešen jiný
případ, jehož odlišnost spočívá v tom, že v něm byl advokát žalobci ustanoven. Žalobce byl
poté v řízení před krajským soudem úspěšný, když krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil
pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve výroku II. přiznal právní zástupkyni žalobce
(advokátce) odměnu a náhradu hotových výdajů a ve výroku III. uložil stěžovateli (Ministerstvu
vnitra) povinnost uhradit státu náklady řízení na účet krajského soudu. Vzhledem k tomu,
že advokát byl žalobci ustanoven, tak se jednalo o případ, kdy byl hotové výdaje zástupce
a odměnu za zastupování povinen platit stát (§35 odst. 8 s. ř. s., věta druhá za středníkem)
a nikoli druhý účastník řízení (Ministerstvo vnitra), byť byl tento účastník řízení organizační
složkou státu [v praxi jsou v těchto případech ustanovenému zástupci (advokátovi) peníze
vypláceny z účtu soudu, který ve věci rozhodl]. Nejvyšší správní soud tak ve věci
sp. zn. 7 Azs 71/2005, konstatoval, že ustanovení §60 odst. 4 s. ř. s. nebylo možné
na tento případ aplikovat a výrok III. rozsudku krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud tak k této otázce uzavírá, že tuto námitku stěžovatele neshledal
důvodnou.
Pro úplnost nutno (vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti namítal neexistenci
judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se doplňkové ochrany), poukázat na rozsudek
zdejšího soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, ve kterém konstatoval, že jakkoli nelze
shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat
právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy rozhodnutí Krajského soudu v Praze vzhledem k jeho
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti podle §110 odst. 1 zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu tedy
nyní bude, aby napadené správní rozhodnutí pro shora uvedené vady zrušil, věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení a svým právním názorem stěžovatele zavázal k doplnění dokazování a k vydání
nového, řádně odůvodněného, rozhodnutí.
S ohledem na to, že opodstatněným byl shledán důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., bylo již nadbytečné zabývat se dalším důvodem kasační stížnosti
uplatněným stěžovatelem, tedy nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V novém rozhodnutí Krajský soud v Praze rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti podle §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu
4 Azs 94/2007 - 119
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Nygrínovou v právní
věci žalobce: S. Y., zast. Mgr. Umarem Switatem, advokátem, se sídlem Kloknerova 2212/10,
Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az
58/2006 – 73,
takto:
Odůvodnění:
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, se na č. l. 109 v odstavci druhém, v části věty
první o p r a v u je tak, že správně zní: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 49 Az 58/2006 – 73, rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení...
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 - 107, zrušil
kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 49 Az 58/2006 – 73 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zmíněným rozsudkem
Krajský soud v Praze zrušil pro nezákonnost napadené rozhodnutí žalovaného ze dne
3. 10. 2006, č. j. OAM-1157/LE-03-07-2006 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) zrušil napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost spočívají
v nesrozumitelnosti rozhodnutí.
Přestože krajský soud napadeným rozsudkem přezkoumávané rozhodnutí žalované zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení, uvedl Nejvyšší správní soud mylně v rekapitulační části
odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 1. 2008 na č. l. 109, v odstavci druhém, větě první,
že „Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73, žalobu zamítl.
Na toto zřejmé pochybení v odůvodnění napadeného rozsudku byl Nejvyšší správní soud
upozorněn Krajským soudem v Praze, jemuž byl spis spolu s rozsudkem doručen.
Podle ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu
chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku, vydá
o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby, dokud opravné
usnesení nenabude právní moci. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že opravit rozsudek je možné
jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech či další takové chyby, které je možno pokládat
za jiné zřejmé nesprávnosti podobného charakteru, jako chyby v psaní a počtech, k nimž došlo
jen zjevným a okamžitým selháním v dušení nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo
k vyhotovení rozsudku a která je každému zřejmá; zřejmost takové nesprávnosti je na první
pohled patrná zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním,
popř. i z jiných souvislostí.
O takovou zřejmou nesprávnost jde i v projednávané věci, neboť porovnáním části
odůvodnění rozsudku, v němž se Nejvyšší správní soud zřejmé nesprávnosti dopustil,
s dalšími částmi odůvodnění napadeného rozsudku a ostatně i porovnáním s výrokem zrušujícího
rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že při vyhotovení odůvodnění došlo ke zjevnému
pochybení, které je možno napravit cestou vydání opravy rozsudku. Proto předsedkyně senátu
za použití ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s. tak učinila vydáním tohoto opravného usnesení.
Po provedené opravě bude tudíž odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007 – 107, na č. l. 109 v odstavci druhém, znít ve větě první nově
takto:Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, č. j. 49 Az 58/2006 – 73,
rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil
mu povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Umara Switata,
advokáta, náhradu nákladů řízení ve výši 7200 Kč.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že z citace ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s.
sice vyplývá, že opravné usnesení je třeba vydat jen v případě, týká-li se oprava výroku
opravovaného rozhodnutí, přičemž v ostatních případech, tj. týká-li se jen jeho záhlaví
či odůvodnění, není potřebné takové usnesení vydávat a je možno provést opravu mechanicky
přímo v textu originálu rozhodnutí i jeho stejnopisech doručených účastníkům
(jakož i v ostatních stejnopisech rozhodnutí), nicméně vzhledem ke komplikovanosti
tohoto způsobu, kdy je třeba vyžadovat od účastníků zpět jim doručené stejnopisy, pokládal
Nejvyšší správní soud za schůdnější, volit i v případě opravy jen odůvodnění napadeného
rozsudku formu opravného usnesení, když zákonná úprava mu takový postup nezakazuje.
Oprava se v žádném případě nedotýká vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu