ECLI:CZ:NSS:2008:5.AFS.81.2005:72
sp. zn. 5 Afs 81/2005 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
MILBER, a. s., se sídlem ve Vratimově, Frýdecká 819/44, zastoupeného JUDr. Petrem
Svatošem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Ostravě, se sídlem v Ostravě, Na Jízdárně 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, č. j. 22 Ca 383/2003 – 26,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2003 č. j. 2283/150/2003. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti výzvě Finančního úřadu v Kopřivnici (dále
jen „správce daně“) vydané dle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní
a poplatků (dále jen „daňový řád“) k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne
25. 11. 2003 č. j. 65738/02/376921/41508.
Nejvyšší správní soud pokračuje v řízení přerušeném v souladu s ust. §48 odst. 2 písm. f)
s. ř. s., poté co předložil Ústavnímu soudu vyřešení otázky protiústavnosti ustanovení §57 odst. 5
daňového řádu a Ústavní soud o tomto návrhu již rozhodl nálezem ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl.
ÚS 72/2006 (in: www.nalus.usoud.cz), tak, že ustanovení §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu
ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11
odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl . 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud své závěry odůvodnil následovně:
„Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit kromě samotných poplatníků - dlužníků - i ručitelé, pokud
jim zákon povinnost ručení ukládá, jsou-li k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Jde o institut
zvláštního zákonného ručení upraveného veřejnoprávní metodou regulace, k jehož realizaci je za předpokladu,
že konkrétní osobě svědčí postavení zákonného ručitele, zapotřebí toliko výzvy ze strany správce daně ve vztahu
k osobě, jež je zákonným ručitelem. Daňový ručitel však není účastníkem daňového řízení již od počátku,
se stejnými oprávněními a možnostmi procesní obrany, jaké má daňový subjekt (ustanovením §7 odst. 2 daňového
řádu je dokonce začleňován mezi „třetí osoby" na stejnou pozici jako kupř. svědek, znalec aj.). Ručiteli
se ani nedoručuje platební výměr či jiné rozhodnutí, kterým byla daňová povinnost předepsána k přímému placení.
Teprve doručením „ručitelské výzvy" dle napadeného ustanovení začíná pro daňového ručitele daňové řízení,
přičemž se však současně jejím doručením již dostává do postavení subjektu, kterému je uložena platební
povinnost.“Ručitelská výzva" je tedy rozhodnutím, kterým je přenesena povinnost zaplatit daňový nedoplatek
na ručitele, je rozhodnutím, které má hmotněprávní důsledky, neboť již najisto určuje, že byly splněny všechny
zákonné předpoklady pro to, aby právě osoba ručitele nastoupila na místo původního dlužníka a svědčí
jí postavení daňového poplatníka se všemi důsledky, což znamená, že na ní lze dluh i vymáhat. Na skutečném
obsahu uvedené výzvy (rozhodnutí v materiálním smyslu) ničeho nemění ani její zákonodárcem nepřesně zvolené
označení, tj. „výzva" (a nikoli kupř. „rozhodnutí").
(...) Nelze tak než dovodit, že zákonodárce v napadeném ustanovení věta třetí anuloval právo ručitele
domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu ve všech případech s výjimkou tří výslovně uvedených,
a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. V případě daňových ručitelů,
kteří by se chtěli domáhat ochrany svého práva s tvrzením, že bylo porušeno jinak, než že by jim byla uložena
povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů
z práva domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu. Ručitel zjevně nemůže dle ust. §57 odst. 5
věta třetí daňového řádu v tehdejším znění namítat kupříkladu skutečnosti ovlivňující podstatu a výši jeho daňové
povinnosti, nemůže tedy odporovat, že daň neměla být stanovena (daňovému dlužníku) vůbec, měla být stanovena
jiné osobě, byla stanovena v nesprávné výši apod. Úmyslem (protiústavním) zákonodárce evidentně bylo takovým
omezením odvolacích námitek proti „ručitelské výzvě" vyloučit, aby rozhodováním o odvolání podle §57 odst. 5
věta třetí daňového řádu bylo v relaci k daňovému ručiteli suplováno „daňové nalézací řízení", které již předtím
proběhlo, a aby tak v podstatě neformálně probíhalo dvakrát.
(...) Právní řád však s ohledem na napadené ustanovení věta třetí neobsahuje účinný právní prostředek
nápravy ve vztahu k porušení práva daňového ručitele na pokojné užívání majetku, neboť prostřednictvím
odvolání proti „ručitelské výzvě" je možné věcně posoudit jen obsah tvrzení o porušení práva ručitele
tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli není ručitelem, ručení bylo uplatněno
ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, a tak lze adekvátně napravit jen takové
porušení práva daňového ručitele dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Jinými slovy, prostřednictvím institutu
odvolání dle ust. §57 odst. 5 věta třetí daňového řádu nelze dosáhnout účinné nápravy všech situací porušení
práva ručitele na pokojné užívání majetku, a takový instrument proto nelze považovat za "účinný" ve smyslu
čl. 13 Úmluvy, pročež nelze než konstatovat, že napadené ustanovení věta třetí je též v rozporu s citovaným
článkem Úmluvy.
(...) Zákonodárce v ust. §57 odst. 5 věta třetí cit. zákona anuloval právo ručitele na soudní
přezkoumatelnost rozhodnutí týkajících se jeho základních práv ve všech situacích, s výjimkou tří výslovně
uvedených, a tím tedy ústavně zaručené základní právo v těchto případech popřel. U daňových ručitelů,
kteří by se domáhali soudní nápravy v případě, že bylo porušeno jejich základní právo jinak, než že by jim byla
uložena povinnost zaplatit daňový nedoplatek, ačkoli nejsou ručiteli, ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem
stanoveném rozsahu nebo již bylo zaplaceno, tak došlo postupem zákonodárce k vyloučení této kategorie subjektů
z práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny.
(...) Z principu rovnosti se však podává, že pokud má mít ručitel totožnou povinnost jako dlužník -
tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením
daně - nelze shledat žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k daňovému dlužníku
a ručiteli tak, jak je shora popsána (mají k dispozici diametrálně kvalitativně odlišné prostředky k obraně
před totožnou povinností - rozsah uplatnitelných námitek daňovým ručitelem proti rozhodnutí o daňové povinnosti
v relaci k jeho osobě je věcně dosti omezen). Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých
důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, kterým je ukládána daňová povinnost. Z postulátu
rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné rovnosti každého s každým, plyne z něj však požadavek, aby právo
bezdůvodně nezvýhodňovalo ani neznevýhodňovalo jedny před druhými. V daném případě je nesporné,
že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů napadeným ustanovením
respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů výrazně znevýhodnil subjekty
v postavení daňového ručitele.
Ručení není přitom institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným
institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva,
jehož kořeny sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou
a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce římského práva. Ručení tedy nemá původ
ve finančním právu a už vůbec ne v českém daňovém řádu. Jednou ze základních zásad soukromého institutu
ručení je, že ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník (§548 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).… Ostatně, zde je třeba připomenout, že v moderním právním
pojetí již není hranice mezi právem veřejným a soukromým chápána tak ostře, jako v době minulé, takže
soukromoprávní prvky lze mnohdy vysledovat i v právním vztahu v zásadě veřejnoprávním a naopak....
Pokud v civilním právu, kde se uplatňuje ručení smluvní, není stanoveno žádné omezení uplatnitelných námitek
ručitelem, lze dovodit logickým argumentem a maiori ad minus, že tím spíše tak výrazná restrikce uplatnitelných
námitek nemá mít místo ve vztahu k ručení zákonnému.“
Nejvyšší správní soud respektuje závěry učiněné Ústavním soudem, přezkoumal kasační
stížností napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V kasační stížnosti stěžovatel napadl postup soudu, který se nezabýval odkazem
stěžovatele na nález Ústavního soudu 13/4. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že předmětné rozhodnutí Ústavního soudu nebylo dostatečně konkretizováno a proto se jím
soud nezabýval. Stěžovatel považoval označení nálezu za dostačující, navíc je tento uveden
i v komentáři k obchodnímu zákoníku. Označení „13/4“ se týkalo zařazení rozhodnutí do sbírky
nálezů Ústavního soudu. I když ve zmiňovaném nálezu šlo o problematiku přechodu práv
a závazků při prodeji podniku a v nyní posuzované věci jde o vznik ručitelského závazku
ve vztahu k veřejnoprávnímu subjektu, kterým je stát, jde svou podstatou dle stěžovatele o stejný
problém, tudíž o problém, zda lze aplikovat ustanovení upravující soukromoprávní vztahy
definované obchodním zákoníkem na vztah daňového subjektu a správce daně, v němž tyto dva
subjekty nemají rovné postavení a který je vztahem veřejnoprávním.
Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 15. 7. 2005, s napadeným rozsudkem
souhlasil a trval na tom, že postup správce daně byl v souladu s právními předpisy.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že správce daně vydal
dle ustanovení §57 odst. 5 daňového řádu dne 25. 11. 2002 výzvu k zaplacení daňového
nedoplatku č. j. 65738/02/376921/4150, jímž stěžovatele jako ručitele vyzval k zaplacení
nedoplatku ve výši 1 106 922 Kč za dlužníka Konzultační sdružení HC future, v. o. s. Proti této
výzvě podal stěžovatel odvolání, které žalovaný dne 23. 7. 2003 zamítl. V odůvodnění rozhodnutí
uvedl, že v tomto případě vyplývá ručení stěžovatele ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku. Dle ustanovení §86 citovaného právního předpisu společníci veřejné obchodní
společnosti ručí společně a nerozdílně za závazky společnosti veškerým svým majetkem,
tzn. že osoby, které ručí za závazky společnosti, ručí i za daňové nedoplatky. Stěžovatel je tedy
ze zákona ručitelem a k plnění platební povinnosti byl správcem daně řádně vyzván.
Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud kasační stížností
napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného a konstatoval,
že ustanovení §86 obchodního zákoníku upravuje ručení společníka za závazky společnosti,
aniž by přitom rozlišovalo, zda se jedná o závazky vzešlé ze soukromoprávních
či veřejnoprávních vztahů.
Pokud stěžovatel namítal, že se soud nezabýval jeho odkazem na nález Ústavního soudu
13/4, uplatňuje kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek odůvodnění.
Podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud uvádí, že pojem nepřezkoumatelnosti není v soudním řádu
správním definován. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů lze označit pouze
ta rozhodnutí soudu, ve kterých absentují důvody rozhodovací, nikoli dílčí nedostatky
odůvodnění. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací
důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2
a 3 s. ř. s.) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Dle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky
rozhodnutí.
Podle Nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2003 sp. zn. IV. ÚS 40/03 „postup správního
soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních
námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu.“ Obdobně judikoval Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. II. 242/02, když dovodil, že ze zásad spravedlivého procesu
mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné
námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí. Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku
krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí
také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne ze dne 14 . 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, zveřejněný pod č. 589/2005 Sb. NSS;
srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52;
oboje též dostupné na www.nssoud.cz).
V daném případě, jak je patrné z textu žaloby, stěžovatel své žalobní námitky podpořil
odkazem „…na nález Ústavního soudu, 13/4“, aniž by jej označil spisovou značkou či číslem
jednacím, případně uvedl publikaci, ve které je takto očíslován. V žalobě však rozsáhle citoval
závěry z předmětného rozhodnutí. Krajský soud k tomuto odkazu v rozsudku uvedl : „Poukazem
žalobce na nález Ústavního soudu se soud nezabýval, neboť rozhodnutí nebylo žalobcem
dostatečně konkretizováno (sp. zn., datum vydání, publikace)“.
Stěžovatel má naopak za to, že konkretizace rozhodnutí Ústavního soudu je dostatečná,
neboť označení „13/4“ se týká zařazení příslušného nálezu do Sbírky nálezů ÚS a znamená,
že se jedná o Svazek č. 13 Usnesení č. 4. Dle stěžovatele závěry z předmětného rozhodnutí
Ústavního soudu lze aplikovat na projednávanou věc. Krajský soud podle něj pochybil,
pokud se poukazem na nález Ústavního soudu nezabýval.
Ve smyslu výše uvedených zásad soudního přezkumu správních rozhodnutí vyplývá
povinnost krajského soudu reagovat na všechny v žalobě konkrétně vznesené námitky.
Tato povinnost krajský soud nestíhá, pokud žalobce vymezí v žalobě žalobní bod natolik
nekonkrétně, že se jím soud pro jeho neurčitost nemůže zabývat. Součástí žalobní argumentace
může být odkaz na rozhodnutí ve skutkově shodné či obdobné věci. Odkaz na takováto
rozhodnutí bývá zpravidla konkretizován označením soudu, který je vydal, datem jejich vydání
a spisovou značkou či číslem jednacím. V případě, že jsou zmiňovaná rozhodnutí součástí
publikace, v daném případě Sbírky nálezů a usnesení ÚS, lze jejich specifikaci provést uvedením
číselného označení, pod kterým jsou do sbírky zařazena. Jak stěžovatel v kasační stížnosti uvádí,
takové číselné označení je běžné a tímto způsobem jsou rozhodnutí Ústavního soudu
specifikována taktéž v komentářích k právním předpisům. V projednávané věci stěžovatel
specifikoval rozhodnutí Ústavního soudu číselným označením, pod kterým bylo rozhodnutí
publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, aniž by výslovně uvedl, že jde o Sbírku nálezů
a usnesení ÚS. Závěry z předmětného rozhodnutí však v žalobě rozsáhle citoval a z obsahu citace
tak bylo možné zjistit, na které rozhodnutí stěžovatel na podporu svých žalobních námitek
odkazuje.
Za dané situace tak lze stěžovateli přisvědčit, že krajský soud mohl posoudit
aplikovatelnost závěrů z odkazovaného rozhodnutí Ústavního soudu na projednávanou věc
a to i přesto, že stěžovatel v žalobě nesprávně uvedl, že jde o nález, ačkoli Ústavní soud
v uvedené věci rozhodl usnesením. Rozdíl mezi nálezem a usnesením Ústavního soudu je v jejich
precedenční závaznosti. Ústavní soud v nálezu IV. ÚS 301/05 „konstatoval, že z čl. 89 odst. 2
Ústavy v souvislosti s čl. 1 odst. 1 Ústavy plynou pro obecné soudy významné požadavky
upínající se k jejich rozhodovací činnosti; dle nich „již učiněný výklad [Ústavního soudu] by měl
být …východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu“. Jinými slovy, obecné
soudy musí respektovat ústavněprávní výklady Ústavního soudu, tj. jím „vyložené a aplikované
nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral“,
jednoduše řečeno, následovat precedenty. Nesplnění těchto požadavků představuje porušení
čl. 89 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a představuje též porušení subjektivního
základního práva dotyčné osoby dle čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž práva „domáhat se stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu“. V této specifické souvislosti,
tj. opomine-li obecný soud právní názory Ústavního soudu, nenaplní svou činností „stanovený
postup“ jsoucí v souladu s principem, který vyplývá z čl. 89 odst. 2 Ústavy. [Nadto porušení
tohoto postupu představuje i porušení hmotného práva, v tomto případě práva na rovnost
v důchodu, které je zaručené čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny, anebo více specificky práva
na vyrovnávací příspěvek (srov. nálezy II. ÚS 405/02, III. ÚS 252/04)]“. V tomtéž nálezu IV. ÚS
301/05 Ústavní soud dále uvedl: „Zatímco platí domněnka, že každý nález je všeobecného
významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně jenom ty, které Ústavní
soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Navíc ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §11 odst. 2 písm. i)
stanoví povinnosti senátu Ústavního soudu, jak má postupovat v případě, že nesouhlasí
s právním názorem obsaženým v nálezu. Čili již tím, že zákon o Ústavním soudu explicitně
omezuje tuto povinnost k nesouhlasu s nálezovým rozhodnutím, je zřejmé a contrario,
že usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně
významná. Přirozeně to neznamená, že nemohou mít za žádných okolností precedenční účinek
a že proto vždy mohou a měla by být opomíjena. V tomto ohledu žádná pevná pravidla
neexistují. A proto je zřejmé, že povinnost respektovat dřívější rozhodnutí Ústavního soudu
se vztahuje primárně (a téměř výlučně) na nálezy; v případě, že by soud přikládal precedenční
účinek usnesení, stejně jeho sílu převáží precedenční účinek nálezu.“
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda skutečnost, že se krajský soud odkazem
stěžovatele v žalobě „…na nález Ústavního soudu, 13/4“ nezabýval, je způsobilá přivodit
nepřezkoumatelnost jeho rozsudku a dospěl k závěru, že nikoli, přičemž přihlížel i k tomu,
že usnesení Ústavního soudu nemá precedenční závaznost. Jednalo se pouze o dílčí nedostatek
odůvodnění jeho rozhodnutí, který za situace, kdy krajský soud posoudil komplexně zjištěný
skutkový stav a do odůvodnění uvedl své závěry, jež mají oporu v zákoně, nemůže způsobit
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že uvedená
skutečnost není sama o sobě důvodem ke zrušení rozsudku, neboť důsledkem by bylo nové
rozhodnutí se shodným výsledkem. Ohledně důvodnosti této žalobní námitky by totiž krajský
soud nemohl dospět k jinému závěru, než k jakému dospěl Nejvyšší správní soud a to, že odkaz
na usnesení Ústavního soudu č. j. IV. ÚS 499/98 ze dne 15. 1. 1999 (stěžovatel v kasační stížnosti
provedl následnou specifikaci rozhodnutí nesprávně a uvedl IV. ÚS 199/98) není přiléhavý,
neboť předmětem ústavní stížnosti bylo posouzení převodu daňové povinnosti na základě
smlouvy o prodeji podniku, tedy posouzení, zda je možno s ohledem na zákaz přenosu daňové
povinnosti zakotvené v ustanovení §45 daňového řádu převádět na základě závazkového vztahu
soukromoprávní povahy i veřejnoprávní (daňové) povinnosti, kdežto v projednávané věci
je předmětem přezkumu rozsah zákonného ručení společníka dle §86 obchodního zákoníku.
Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že neshledal uplatněné
kasační důvody důvodnými. Napadený rozsudek vadami ve smyslu ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. netrpí a proto kasační stížnost podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud odkazuje na rozhodnutí
rozšířeného senátu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 1 Afs 101/2004 - 58, jež řešilo rozsah ručení ve smyslu
ustanovení §86 obchodního zákoníku a dospělo k závěru, že „rozsah ručení společníka obchodní
společnosti je určován především ustanoveními obchodního zákoníku. Podle jeho §86, týkajícího se veřejné
obchodní společnosti (srov. též §93, §106 odst. 2), „společníci ručí za závazky společnosti veškerým svým
majetkem společně a nerozdílně“. „Závazky společnosti“ jsou veškeré povinnosti (nejčastěji platební),
které má společnost vůči ostatním subjektům právních vztahů. Pojem není blíže vysvětlen; nelze však než dovodit,
že se tím míní všechny závazky. Nerozlišuje se zde ani co do jejich právního titulu, ani co do jejich rozsahu.
Absence odůvodněné zvláštní odchylné právní úpravy ručení tedy v souladu s výše uvedeným dovoluje učinit závěr,
že ručení společníka se vztahuje jak na závazky soukromoprávní, tak na závazky z titulu veřejnoprávní
povinnosti, a jak na jistinu či částku původně dlužnou, tak i na příslušenství.“
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly,
resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu