ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.41.2006:86
sp. zn. 5 As 41/2006 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: V. L., zast.
Mgr. Petrem Švadlenou, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo dopravy, Nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 2 Ca 11 /2005 –
54,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 2 Ca 11/2005 – 54
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále „žalovaný“) ze dne 29. 4. 2005,
č. j. 301/2005-160/SPR/2, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m.
Prahy č. j. MHPM 230/2005 sla/Sl ze dne 9. 2. 2005. Posledně jmenovaným rozhodnutím byl
žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ust. §22
odst. 1 písm. c) a proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích a uložena pokuta ve výši 4000 Kč a sankce zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu dvou měsíců.
Uvedených přestupků se měl stěžovatel dopustit tím, že způsob il dne 22. 11. 2004
dopravní nehodu a při ní i ublížení na zdraví. Stěžovatel nedal při odbočování v křižovatce
přednost protijedoucímu autobusu a došlo ke střetu obou vozidel. Tím bylo způsobeno lehké
zranění jedné ze spolucestujících stěžovatele.
Městský soud konstatoval, že jako vadu řízení nelze shledávat v žalobě namítaný postup,
kdy správní orgán vyslechl pouze stěžovatele a svědka M. Š. (řidiče autobusu) a jako další důkaz
týkající se ostatních svědků provedl pouze čtení jejich výpovědí podaných ja ko vysvětlení Policii
ČR. Nemožnost přímého výslechu ostatních svědků byla dána jejich nepřítomností v ČR, neboť
všichni spolucestující byli státními příslušníky Ukrajiny, neměli v ČR pobyt, po nehodě
odcestovali do vlasti a sám stěžovatel nemohl udat jejich adresy, neboť mu nebyly známy. Proto
se jednalo o neproveditelný důkaz.
K žalobní námitce stěžovatele o neprovedení znaleckého posudku týkající se jízdní
rychlosti autobusu městský soud uvedl, že takový důkaz je nadbytečný vzhledem k povaze
přestupku. Skutkovou podstatou přestupku je nedání přednosti, a to bez ohledu na rychlost
vozidla. Přednost je absolutní a znamená nezahájit jízdu anebo v ní nepokračovat, jestliže
by řidič, který má přednost, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Povinnost př izpůsobit
jízdu měl stěžovatel, který odbočoval vlevo. Městský soud rovněž shledal se zákonem souladné
vydání rozhodnutí správního orgánu ve věci v den, kdy proběhlo ústní jednání, neboť celé řízení
tím bylo ukončeno. Na rozhodnutí nemohl mít vliv návrh na doplnění důkazů výslechem svědků,
kteří byli na Ukrajině, stěžovatel nebyl schopen uvést žádné jejich adresy. I návrh na provedení
důkazu znaleckým posudkem ohledně rychlosti jízdy autobusu byl podán jednak nadbytečně,
jednak po skončení řízení správního orgánu prvního stupně. Skutkový stav byl správním
orgánem řádně zjištěn a porušení zákona jím bylo shledáno v návaznosti na tato skutková zjištění.
Městský soud rovněž vyhodnotil na námitku žalobce sankce uložené správním orgánem
jako přiměřené vzhledem k závažnosti spáchaných přestupků a možnému zákonnému rozpětí
předmětných sankcí. Nepožití alkoholu a potřebu vozidla pro svou výdělečnou činnost neshledal
městský soud jako dostačující argumenty pro změnu uložené pokuty a zákazu činnosti. S ohledem
na výše uvedené žalobu zamítnul.
V kasační stížnosti namítá stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
a při jejím zjišťování byla porušena zákonná procesní ustanovení tak, že to mohlo mít vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí. Správní orgán měl zkoumat i míru zavinění žalobce, a to
i s ohledem na případné spoluzavinění dalších osob. Dokazování však nebylo provedeno řádně
v dostatečném rozsahu a byla porušena procesní práva žalobce. Jeho výsledky jsou navíc
nejednoznačné. Správní orgán neprovedl důkaz výslechem navržených svědků – spolucestujících
stěžovatele a dále neprovedl důkaz znaleckým posudkem o jízdní rychlosti autobusu
před nehodou, což by byl v daném případě důkaz zásadního významu a považuje jej za nezbytný.
Provedení posudku se mohlo opřít o záznamy zařízení autobusu o provedené jízdě. Vyslechnut
byl jediný svědek – řidič autobusu, ten však nevypovídal věrohodně, aby se vyhnul své
odpovědnosti za nehodu. Pouhé čtení výpovědí spolucestujících nepovažuje stěžovatel
za relevantní důkaz. Proto považuje zjištění skutkového stavu správním orgánem za zcela
nedostatečné.
Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nepřezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí
v celém rozsahu a nevypořádal se se všemi námitkami. Opomenul přezkoumat část týkající
se přestupku dle §49 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona a dokazování doplnil pouze
konzultací se soudním znalcem, který uvedl pouze nárazovou rychlost vozidla, která vša k
neodpovídá rychlosti před začátkem brzdění. O výslechu znalce nebyl stěžovatel vyrozuměn
a nebyla mu dána možnost účastnit se jej a klást znalci otázky. K výslechu se nemohl vyjádřit
ani požádat o jeho doplnění. Návrhem na doplnění výslechu spolucestujících se správní orgán
prvního stupně nezabýval. Ani žalovaný nezjistil řádně skutkový stav a poškodil i procesní práva
stěžovatele. Konečně stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu o absolutní
přednosti protijedoucího autobusu v dané situaci, protože právě jeho rychlost byla taková,
jež neumožňovala stěžovateli střetu zabránit. Proto nemůže nést odpovědnost za způsobení
dopravní nehody a nese ji naopak řidič autobusu. Jediným důkazem, který mohl toto prokázat,
byl navrhovaný znalecký posudek, jehož nezbytnost pro správní řízení však odmítl i městský
soud. Jako důkazy navrhnul stěžovatel jím vyjmenované listiny ze správního a soudního spisu
a dále výslech jeho spolucestujících a znalecký posudek k určení rychlosti autobusu. Závěrem
navrhuje zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ke kasační stížnosti se žalovaný vyjádřil a uvedl, že kasační námitky byly spolehlivě
vyvráceny ve správním řízení i v rozsudku městského soudu. Poukazuje na skutečnost, že návrh
výslechem spolucestujících byl podán až po skončení řízení u správního orgánu prvního stupně
a ani doposud neudal stěžovatel jejich adresy. Porušení §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích považuje za zcela zjevné a tvrzení o porušení pr ocesních
práv za neopodstatněné. Proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud pro provedeném přezkoumání dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel navrhoval při ústním jednání konaném dne 9. 2. 2005 u správního orgánu
prvního stupně doplnění dokazování posudkem soudního znalce o rychlosti jízdy autobusu
před započetím brzdění a v okamžiku nárazu při autonehodě. Tento důkaz správní orgán prvního
stupně neprovedl. Již při uvedeném jednání zaprotokoloval, že dokazování provedl čtením
oznámení o přestupku, podání vysvětlení řidiče autobusu, zraněné R. K., spolucestujícího T. L.,
O. Y., plánu signalizace křižovatky a protokolu policie o nehodě v silničním provozu. Dále
v tomto protokole uvedl, že nikdo z účastníků nenavrhl doplnění provedených nebo provedení
nových důkazů a dokazování bylo ukončeno. Týž den provedl prvostupňový správní orgán
konzultaci se soudním znalcem v oboru silniční dopravy Ing. J. T. a provedl o ní záznam, který
označil jako protokol. Uvedl v něm, že „konzultoval výchozí rychlost autobusu a že podle znalce je
přijatelná rychlost autobusu do 50 km/h , jak uvedl ve své výpovědi řidič. Podle rozsahu poškození vozidel a jejich
vzájemného konečného postavení po střetu lze konstatovat, že nára zová rychlost autobusu do osobního vozidla se
pohybovala pod hodnotou 50 km/h“. Nic víc v tomto „protokolu“ není uvedeno.
Dne 11. 2. 2005 vyhotovil zástupce stěžovatele dopis, ve kterém požádal o kopie ze spisu
a znovu navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem. Dopis byl doručen správnímu
orgánu prvního stupně dne 15. 2. 2005. Rozhodnutí ve věci vydal podle spisového materiálu
správní orgán prvního stupně dne 9. 2. 2005, doručeno bylo advokátu dne 24. 2. 2005, stěžovateli
10. 3. 2005 a Dopravnímu podni ku hl. m. Prahy, a. s., dne 25. 2. 2005. Odvolání stěžovatele
proti tomuto rozhodnutí ze dne 9. 3. 2005 došlo správnímu orgánu dne 11. 3. 2005, předloženo
odvolacímu orgánu bylo 11. 4. 2005. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán prvního stupně měl
dostatečný čas ke zvážení, zda navržený znalecký posudek nechá vypracovat nebo na to,
aby se s tímto návrhem na doplnění dokazování vypořádal ve svém rozhodnutí.
Úřední záznam ze dne 9. 2. 2005 o „konzultaci se znalcem“ nesplňuje požadavky kladené
na řádný důkaz ve správním řízení. Úřední záznam je zde jednostranným úkonem správního
orgánu, znalcem nebyl podepsán, není v něm ani uveden čas konzultace, její průběh, z jakých
podkladů znalec při svém hodnocení vycházel, jaké mu byly kladeny otázky, ani jak k uvedenému
závěru dospěl. Záznam nazvaný jako „protokol“ není ve skutečnosti protokolem, protože
by musel obsahovat jiné náležitosti a musel by být také pořízen jiným způsobem. Záznam
údajného znalcova úsudku nesplňuje ani jinak formální a obsahové náležitosti kladené
na znalecký posudek správním řádem, je důkazně prakticky bezcenný. Nadto v něm není uveden
ani důvod, proč nebyl znalec požádán o vyhotovení standardního znaleckého posudku. Takový
záznam tak vůbec nesplňuje požadavky, které na získávání důkazů ve správním řízení kladl
v rozhodné době účinný správní řád č. 71/1967 Sb., který se podle §51 přest upkového zákona
použije i pro dané přestupkové řízení.
Uvedeným postupem správních orgánů obou stupňů byla porušena procesní práva
stěžovatele, neboť nemohl znalci klást otázky, nemohl se vyjádřit k jím provedenému znaleckému
posudku či k jeho odbornému vyjádření a tím ani k podkladům rozhodnutí ve věci samé. Tato
práva mu správní řád a zákon o přestupcích zaručují. Podle §73 odst. 2 přestupkového zákona
má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem , které se mu kladou za vinu,
a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat
návrhy a opravné prostředky. Podle §33 správního řádu z roku 1967 má právo účastník řízení
navrhovat důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednán í
a místním ohledání (odst. 1). Správní orgán je povinen dát účastníkům řízení možnost,
aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění,
popřípadě navrhnout jeho doplnění (§33 odst. 2 správního řádu).
Správní orgán prvního stupně ani žalovaný se v posuzovaném případě nevypořádali řádně
s návrhem na doplnění dokazování a neodůvodnili dostatečně, proč tento důkaz nebyl proveden.
Správní orgán nezjistil dostatečně skutkový stav věci, jak mu ukládá §32, a na základě toho vydal
v rozporu s §46 správního řádu i rozhodnutí. Podle §47 odst. 3 správního řádu bylo povinností
správního orgánu uvést v rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů. Mimoto
řízení tak, jak bylo správním orgánem provedeno, odporuje základním zásadám správního řízení
a porušena byla i základní práva stěžovatele, které mu zaručují Ústava a Listina základních práv
a svobod a rovněž přímo uplatnitelná Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních
svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Z obou rozhodnutí správních orgánů totiž vyplývá,
že z konzultace se znalcem vycházely a braly jej jako důkaz, ačkoliv nebyl řádně opatřena
a proveden.
Pro naplnění skutkové podstaty přestupku je určení zavinění jakožto obligatorního znaku
jeho subjektivní stránky nezbytné. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
2. 8. 2006, č. j. 3 As 24/2005 - 73, www.nssoud.cz, zavinění stěžovatele nutno posuzovat také
s ohledem na tzv. princip omezené důvěry, podle něhož po účastníkovi silničního provozu nelze
spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu
jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání (viz odkaz v citovaném rozsudku
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 20004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, č. 8/2005 Sb. NS,
které dále rozvádí posuzování spoluviny, a právní názor, že povinnost přednosti není právem
absolutním za každých okolností a ten, kdo porušil výrazným způsobem pravidla provozu
na pozemních komunikacích, se principu omezené důvěry nemůže dovolávat; toto pravidlo
představuje z uvedené zásady přednosti výjimku). Připomenout lze též novější judikaturu
Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí ze dne13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, dostupné
na www.nsoud.cz , případně v jeho odůvodnění citovaná další rozhodnutí.
Vzhledem k mokré vozovce nebylo možno zřejmě ani v okamžiku nehody zjistit brzdné
stopy, a protože žádné z vozidel nemělo dle spisového materiálu zařízení k záznamu rychlosti
jízdy, pouze znalecký posudek by mohl napomoci nejpřesněji objasnit skutkový stav, a to včetně
zjištění, jakou rychlostí obě vozidla jela v okamžiku střetu a dále jaké byly jejich technické
možnosti zabránění střetu. Žalobce uváděl, že v křižovatce nejprve zastavil a po vyhodnocení
situace se znovu rozjel, neboť se domníval, že protijedoucí autobus je v takové vzdálenosti,
že (žalobce) stačí odbočit a křižovatku se svým vozidlem opustit bez toho, že by ke střetu vůbec
došlo. Pro posouzení správnosti takového uvažování bylo klíčové zjištění, kde se nacházel
protijedoucí autobus v okamžiku rozjetí osobního vozidla a jakou rychlostí ke křižovatce
přijížděl. Tyto otázky zůstaly neobjasněny a vyslovení viny pak mohlo být předčasné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 Tz 186/2006). Pokud nebyl
skutkový stav dostatečně zjištěn, neměl správní orgán dostatečný podklad pro rozhodnutí a jeho
řízení vykazuje vady, které našly odraz i v rozhodnutí samotném.
Při posuzování skutkového stavu v době nehody je nutno přihlédnout s ohledem
na povahu možných přestupků k technické stránce věci tím spíše, pokud je ještě před vydáním
rozhodnutí ve věci samé zpochybňována. Pak se jí musí týkat dokazování a správní orgán
se s touto stránkou věci a s návrhem na doplnění jejího dokazování (podávaného od počátku
řízení před správními orgány) musí ve svém rozhodnutí vypořádat. Buď tím, že jej za účelem
objasnění skutkového stavu provede anebo dostatečně, v souladu se zákonem a tak,
aby v konečném rozhodnutí byl nepochybně skutkový děj objasněn, odůvodní,
proč k navrhovanému důkazu nepřistoupil (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 3. 2006, č. j. 1 As 34/2005 - 50, www.nssoud.cz). Příčina nehody je zásadním skutkovým
zjištěním pro zjištění zavinění a rozhodnutí o spáchání přestupku (viz také rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. 2 As 41/2005 - 75, www.nssoud.cz). Odborné otázky měl
posoudit v daném případě znalec z oboru silniční dopravy, což vyslovil například Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 64/2004 - 54 i Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 4 Tz 32/2004.
Správní trestání je trestním řízení svého druhu a podle citované Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a navazující judikatury Evropského soudu
pro lidská práva (srov. např. věci Ötztürk proti Německu, Lauko proti Slovensku, Escoubet proti Belgii
a další) se pro něj uplatní stejné zásady jako pro každé jiné trestní řízení. Při něm musí být
zachována podle Úmluvy minimální práva, která zaručují spravedlivý proces. Mj. musí mít
obviněný přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby a rovněž možnost „vyslýchat nebo dát
vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako
svědků proti sobě“. Výsledek dokazování nelze bez řádného zdůvodnění předem předjímat a proto
jej odmítnout (pro bližší argumentaci viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 - 62, č. 847 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Toto platí přiměřeně i pro
znalce. Obviněný z přestupku je oprávněn klást znalci otázky a se znaleckým posudkem
se seznámit a vyjádřit se k němu ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku.
Obejití pravidel pro získání určitého typu důkazu představuje porušení práva
na spravedlivý proces a tím porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako důkaz
lze použít pouze prostředek, jímž lze objasnit skutečný stav věci a který byl získán na základě
určitých a předvídatelných pravidel (srov. nález Ústavního sou du ze dne 1. 11. 2001, sp. zn.
III. ÚS 190/01).
Minimální standardy správního práva, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy
(např. Doporučení /91/1 týkající se správního trestání) a vyjádřené v českém pozitivním právu
a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení mj. právo na řádné odůvodnění
rozhodnutí, právo slyšení, které se projevuje i v právu se vyjádřit k věci a v právu na informace
ze spisu, které jsou relevantní pro rozhodování správního orgánu. Odůvodnění správního
rozhodnutí mělo obsahovat i to, ze kterých důkazů správní orgán vycházel a jak je hodnotil.
Vzhledem k výše uvedenému je nutno konstatovat, že řízení u správního orgánu bylo
vadné a byl při něm porušen zákon takovým způsobem, že to ovlivnilo zákonnost následného
rozhodnutí ve věci samé. Jestliže městský soud k podané žalobě na uvedené námitky patřičně
nereagoval, resp. postup správních orgánů vyhodnotil jako bezvadný a skutkový stav
za dostatečně zjištěný, nesplnil svou přezkumnou povinnost a Nejvyššímu správnímu soudu
nezbylo než napadený rozsudek zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu projednání
a rozhodnutí. Vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu je městský soud podle
§110 odst. 3 s. ř. s. vázán. O nákladech řízení rozhodne městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu