ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.1.2008:44
sp. zn. 5 Azs 1/2008 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: P. G., zast. advokátem JUDr. Petrem
Práglem, Dlouhá 5, 400 01, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou
936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 14 Az
6/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2007, č. j. OAM-
93/VL-07-P17-2005, kterým jí nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14, zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně žalovaný rozhodl, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
V kasační stížnosti je namítáno, že napadené rozhodnutí může spočívat na nesprávném
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení. Stěžovatelka má za to, že její podání přesahuje
její vlastní zájmy z důvodu, že její země původu je politicky nestabilní stát, kde všeobecně nejsou
dodržována lidská práva.
Stěžovatelka uvádí, že před správním orgánem popsala , že jak ona, tak její manžel,
se aktivně zúčastnila protivládních demonstrací a vysvětlila i potíže, které jak jí, tak i rodině
nastaly. Když jí později začala hledat Policie, stěžovatelka usoudila, že bude třeba opustit zemi
původu. To učinila a přicestovala do České republiky, kde žije s celou rodinou. Má proto za to,
že se soud prvního stupně humanitárním azylem příliš nezabýval. Zcela závěrem pak chce znovu
připomenout, že Arménie není politicky stabilním státem a porušují se tam lidská práva.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce
vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti nově uvedla, že se aktivně podílela na demonstracích
spolu se svou rodinou. Tato nová skutečnost je zcela v rozporu s jejím předchozím tvrzením,
kdy např. v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu uvedla, že se nikdy žádné
demonstrace neúčastnila, a že žádné konkrétní problémy neměla.
S tvrzením nových důvodů až v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud vypořádal, a to
např. v rozsudku ze dne 29. 10. 2003, č. j. 3 Azs 23/2003 - 61 (přístupno na www.nssoud.cz),
v němž se uvádí: „Žadatel o azyl musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá, již ve správním
řízení. Pokud nežádá o udělení humanitárního azylu v řízení před správním orgánem, resp. neuvede důvody hodné
zvláštního zřetele, které by mohl vzít správní orgán v úvahu při rozhodování o udělení humanitárního azylu podle
ustanovení §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nemůže k jejich případnému uplatnění až v žalobě či
v kasační stížnosti soud přihlížet.“
Otázkou humanitárního azylu se zdejší soud již zabýval např.v rozsudku ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 (přístupno na www.nssoud.cz), v němž se uvádí: „Smysl
institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující
správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných
taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání
zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených
či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak
omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ V případě stěžovatelky nebyl důvod k udělení humanitárního azylu
shledán, stěžovatelka ani neuváděla skutečnosti pro které by z důvodu zvláštního zřetele bylo
možné humanitární azyl udělit.
Ke stejným závěrům stran naplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu dospěl
Nejvyšší správní soud např. i ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48
(přístupno na www.nssoud.cz), v němž se uvádí „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze
v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního
uvážení správního orgánu. V otázkách přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního
uvážení, zákon vytváří kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování
těch skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního
orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického
usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry
(prejud. III. ÚS 101/95).“
K námitkám stěžovatelky ohledně nestabilní politické situace Nejvyšší správní soud jen
podotýká, že relevantní důvody k udělení azylu jsou zákonem vymezeny a nestabilní politická
situace v zemi původu žadatele mezi ně rozhodně nepatří. Ta není ani důvodem, který by sám
o sobě bez dalšího zabraňoval vycestování žadatele zpět do země původu.
Jak již bylo několikrát soudem potvrzeno, azyl je výjimečný institut konstruovaný
za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou
obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní
příslušnosti. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí
ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti
a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských
práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Vzhledem ke skutečnosti, že se s obdobnými námitkami Nejvyšší správní soud již jednou
vypořádal, nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc,
která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
přednostně a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle
ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu