ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.100.2008:56
sp. zn. 5 Azs 100/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph. D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph. D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: Z. G., zastoupené JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze, AK Žitná 45, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. 11. 2007, č. j. 60 Az 31/2007 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojila proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ( dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2007, č. j. OAM-1-
235/VL-07-11-2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žádost o azyl stěžovatelky jako zjevně
nedůvodnou dle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla fyzicky napadena svým bývalým manželem
a před těmito útoky jí nebyla ze strany policie poskytnuta žádná pomoc. Dle stěžovatelky
se krajský soud nevyjádřil k námitce porušení ustanovení §3 a §68 odst. 3 správního řádu,
což způsobuje nepřezkoumatenost rozsudku. Stěžovatelka dále namítá, že nedostala rozhodnutí
soudu ani správního orgánu ve své mateřštině a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý
proces. Stěžovatelka navrhla rozsudek zrušit a požádala o přiznání odkladného účinku.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích
kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
K uplatněným kasačním námitkám Nejvyšší správní soud předesílá, že žádost stěžovatelky
o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona
o azylu, neboť stěžovatelka podala žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoliv mohla o udělení azylu požádat dříve. Základem rozhodnutí správního orgánu
a následně i krajského soudu bylo tedy ověření splnění skutečností týkajících se důvodů
uvedených v ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu a nikoli důvodů obsažených v ustanovení
§12 či §14 zákona o azylu. Tato otázka již byla v minulosti předmětem posouzení Nejvyššího
správního soudu, který např. ve svém rozhodnutí ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45,
publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, uvedl, že naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení §12,
případně dle ustanovení §14 zákona o azylu. Rovněž v rozhodnutí ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že v případě zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné není prováděno dokazování
ohledně zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ke stížní námitce porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, když jí soud
nedoručil rozhodnutí v mateřském jazyce, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést,
že tato otázka byla opakovaně řešena v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu
(například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003, č. j. 7 Azs 17/2003 - 40,
publikovaném pod č. 519/2005 Sb. NSS, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 7. 2004, č. j. 5 Azs 52/2004 - 45, publikovaném pod č. 376/2004 Sb. NSS, či v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2005, č. j. 4 Azs 327/2004 - 44, www.nssoud.cz).
Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá jednoznačný závěr, že ze žádného právního předpisu nelze
dovozovat povinnost soudu zasílat účastníkovi řízení překlad rozhodnutí do jiného jazyka,
než v jakém byl vyhotoven. Pouze rozhodnutí soudu v českém jazyce, jakožto projev
svrchovanosti českých státních orgánů nad územím České republiky, je zněním autentickým
a pro všechny dotčené subjekty závazným. Pokud jde o shodnou námitku stěžovatelky,
tedy nepřeložení rozhodnutí do mateřského jazyka, vznesenou ve vztahu k rozhodnutí
žalovaného, tato nebyla v průběhu soudního řízení zmíněna a tvoří z tohoto pohledu novum.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňovala jiné
právní důvody, než které uplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohla.
Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku spočívající v postupu krajského soudu,
který se nevypořádal s žalobní námitkou porušení ustanovení §3 a §68 odst. 3 správního řádu,
shledal kasační soud nedůvodnou. Napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť předmětná žalobní námitka byla vznesena
pouze v obecné rovině, byla toliko citací zákonných ustanovení správního řádu a nebyla tudíž
způsobilá bližšímu soudnímu přezkumu. Námitka směřující proti nedostatečně zjištěnému
skutkovému stavu věci bez bližší konkretizace, byla Nejvyšším správním soudem řešena
např. v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaném pod č. 312/2004
Sb. NSS, v němž byl vysloven následující závěr: „ Pokud stěžovatel v kasační stížnosti uvádí
pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady
pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné.“ Výše uvedené závěry citovaného rozhodnutí učiněné
ve vztahu k obecně vzneseným námitkám v kasační stížnosti lze plně aplikovat i na námitky
žalobní.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 s. ř. s. (za použití §120 s. ř. s.),
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu