ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.5.2008:53
sp. zn. 5 Azs 5/2008 - 53
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: N. G., zastoupeného JUDr. Filipem
Chytrým, advokátem se sídlem v Praze, Rubešova 83/10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o udělení mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2007, č. j. 28 Az
29/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2007, č. j. OAM-79/VL-07-
P05-2006, kterým žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uplatnil důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když v postupu žalovaného
a následně i v odůvodnění rozsudku krajského soudu spatřuje porušení zásady objektivní pravdy
ve smyslu ustanovení §3 správního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného
nevyplývá z podkladů shromážděných před vydáním rozhodnutí, odůvodnění rozhodnutí
žalovaného shledává nedostatečným a neúplným. Stěžovatel namítá, že žalovaný vycházel pouze
ze zpráv MZV USA, MZV Nizozemí, informací německého spolkového úřadu pro migraci
a uprchlíky, informací odboru azylové a migrační politiky, jež jsou dle stěžovatele jednostranné,
přičemž opomněl využít osvědčených a uznávaných institucí jako jsou studie a zprávy Amnesty
International, Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě, Evropského parlamentu
atd. Zprávy MZV USA označuje stěžovatel za neobjektivní. K hodnocení osoby stěžovatele
krajským soudem, který nepovažuje stěžovatele za důvěryhodnou osobu, jelikož stěžovatel nebyl
schopen přesně popsat události, které předcházely jeho žádosti o poskytnutí mezinárodní
ochrany a taktéž nebyl schopen přesně nazvat hnutí i politickou stranu, stěžovatel uvádí,
že neschopnost nazvat politickou stranu a hnutí není podmínkou projevení sympatie
k takovéto straně ani podmínkou účasti na jejích shromážděních. Stěžovatel se domnívá,
že jeho obavy z konání policie jsou důvodné a v případě návratu se obává o život. Dále uvádí,
že je obecně známo, že v Turecku jsou porušována lidská práva u Kurdské menšiny. Navrhuje
rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích
kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů,
a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný stejně jako soud nesprávně označili jeho výpovědi
jako nevěrohodné, nelze s ním souhlasit. V daném případě žalovaný a následně i soud správně
poukázali na rozpory ve výpovědích učiněných stěžovatelem v rámci prvého a druhého
pohovoru. Zatímco v prvém konaném pohovoru stěžovatel uváděl, že byl v listopadu 2002
zadržován dva dny na policejní stanici po volbách do místního zastupitelstva, když agitoval
pro politickou stranu DEHAP a byl mučen a bit, v rámci druhého pohovoru uváděl, že byl
zadržován jeden den a k chování policistů uvedl, že se s ním bavili pěkně. Teprve poté,
kdy žalovaný stěžovatele na rozpory upozornil, výpověď změnil a uvedl, že mu nejprve nabízeli
čaj a pak jej zbili. Na opakované dotazy ke skutečnostem sděleným žalovanému v rámci prvního
pohovoru neuváděl v průběhu konání druhého pohovoru žádné skutečnosti, neboť si nebyl
schopen vzpomenout. Tyto žalovaným zjištěné skutečnosti a výše uvedené rozpory
ve výpovědích podporují závěr žalovaného o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele. Ve vztahu
k této námitce Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 6 Azs 386/2004 – 40, v němž konstatoval, že jelikož často není v možnostech žadatele o azyl
prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností
jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným
měřítkem jeho věrohodnosti. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 6 Azs 10/2006 – 122,
pak konstatoval, že za situace, kdy jsou z žádosti o azyl a z protokolů o pohovorech zřejmé četné
rozpory ve výpovědích stěžovatele, působí jeho tvrzení o pronásledování z důvodu činnosti
v odborech a v politické straně nevěrohodně.
Pokud se stěžovatel domnívá, že neschopnost nazvat politickou stranu a hnutí není
podmínkou projevení sympatie k takovéto straně ani podmínkou účasti na jejích shromážděních,
odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57,
v němž uvedl, že předpokladem naplnění pojmu pronásledování pro uplatňování politických práv
a svobod je, aby žadatel o azyl nějaký politický názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem
prezentovat, a věrohodně popsal příkoří, kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo.
To se v posuzovaném případě nestalo.
Ke stěžovatelovu tvrzení o obecně známém porušování lidských práv u Kurdské menšiny
v zemi původu, je Nejvyšší správní soud nucen konstatovat, že neutěšená situace se stavem
dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu sama o sobě nezakládá
důvod pro její udělení dle §12 zákona o azylu. Jak již tento soud mnohokráte zdůraznil, právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví
konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá.
Pokud jde o námitku stěžovatele spočívající v neobjektivitě zpráv o dodržování lidských
práv vypracovaných MZV USA, tyto nebyly v průběhu celého správního ani soudního řízení
zmíněny a tvoří z tohoto pohledu novum ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
ve smyslu výše citovaného ustanovení nepřihlížel při rozhodování ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Obdobně je nutné označit
za novum námitku stěžovatele, dle které měl žalovaný taktéž využít i jiných osvědčených zdrojů
informací o zemi původu stěžovatele.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu