ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.7.2008:100
sp. zn. 5 Azs 7/2008 - 100
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. P., advokátem Mgr. Richardem
Frommerem, se sídlem Tř. Svobody 31, 772 00, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2007,
č. j. 56 Az 112/2007 - 74,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně
o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2006, č. j. OAM-501/VL-10-HA08-
2006, kterým mu nebyl udělen azyl podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“). Žalovaný neshledal podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany ve formě azylu ani ve formě doplňkové ochrany.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, p řehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně p roblematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou s pravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním je ho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád
přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezk umného, resp. přezkumných řízení
může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku
odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem pom ěřování na straně jedné úsilí
o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu
tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatel uvádí, že spatřuje důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu
v tom, jak popsal svou situaci v rámci pohovoru a v rámci žádosti o poskytnutí ochrany.
Stěžovatel dále uvádí, že v napadeném rozhodnutí soudu je pak na jedné straně uvedeno,
že soud shledal, že byly porušeny procesní záruky stěžovatele ze strany žalovaného a v přímé
souvislosti s napadeným rozhodnutím žalovaného, avšak vzhledem k právnímu názoru
nadřízeného soudu, který se touto otázkou ke kasační stížnosti žalova ného zabýval, naopak
v další části odůvodnění rozsudku znovu zhodnotil postup žalovaného a uzavřel, že se žalovaný
žádného procesního pochybení nedopustil.
Stěžovatel má za to, že prokázal příslušnost k politickému hnutí, které je v zemi jeho
původu perzekuováno a jeho členové jsou pronásledování, příležitostně „preventivně“ na pár dní
zavíráni a je jim znemožněna rovná šance v politickém boji.
Stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce
vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako
je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení §104 s. ř. s.)
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejeno m splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v žádosti o udělení azylu uvedl, že zemi pův odu opustil kvůli nesouhlasu
se současnou politikou v zemi; vzhledem k tomu, že s ní nesouhlasil, účastnil se od r. 2003 demonstrací proti vládě, zde se dostal k letákům, které rozdával ve svém zaměstnání. V roce 2004
byl propuštěn pro údajnou absenci v práci. V soudním řízení, které proti zaměstnavateli vedl, mu
dal soud za pravdu. Do práce však znovu nebyl přijat. proto odjel v roce 2005 pracovat do Iránu
a koncem roku se vrátil zpět. Ve městě se zúčastnil demonstrace proti zvyšování nájemného,
následně mu začal někdo telefonovat a byl varován před další účastí na podobných akcích.
Protože v Rusku již neviděl pro sebe žádnou budoucnost a obával se o život, odcestoval.
S hodnocením důvodů, které stěžovatel uvedl se Nejvyšší správní soud zabýval již
ve svém předchozím rozhodnutí ve věci stěžovatele ze dne 30. 5 . 2007, č. j. 5 Azs 33/2007 - 61.
Uvedl v něm, že „... několik anonymních výhrůžných telefonátů žalobcem tvrzených ve smyslu
výše uvedeného nelze považovat za dostatečný důvod pro udělení azylu, navíc nelze usuzovat,
že se jedná o výhrůžky ze strany státní moci, nelze je státu sam o o sobě přičítat. Při sporu
se zaměstnavatelem, jak bylo ze spisu zjištěno, se žalobce naopak ruský soud zastal v jeho
prospěch. Ohledně telefonátů pak pomoc policie či jiných státních složek žalobce nevyhledal.
Tyto skutečnosti nejsou důvodnými skutečnostmi relevant ními pro udělení azylu podle
ustanovení §12 zákona o azylu. (...) Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní
rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této
situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutk ová zjištění. Správní orgán
dle správního řádu postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení §2
správního řádu. Zejména správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem
a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly (obdobně viz rozhodnutí NSS
ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 61).
Nejvyšší správní soud již v předchozím řízení o kasační stížnosti žalovaného, kterou
podal proti rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 15. 9. 2006,
č. j. OAM-501/VL-10-HA08/-06, neshledal žádné vady ve vedení správního řízení, naopak
uvedl, že veškeré skutečnosti byly zjištěny v zákonném rozsahu, z uvedeného důvodu ani neuložil
provést krajským soudem nařízený opakovaný pohovor se stěžovatelem, když nadto ani žádné
jiné skutkové důvody tento neuváděl. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil názoru krajského
soudu ohledně důvodů, pro které bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno.
Vzhledem ke skutečnosti, že se s námitkami stěžovatele Nejvyšší správní soud již jednou
vypořádal a stěžovatel neuvedl a ani nebyly shledány žádné jiné důvo dy pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle
ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť se jednak jedná o věc, která byla
vyřízena v souladu s ustanovením §56 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. přednostně
a jednak by to bylo nadbytečné, když samo podání kasační stížnosti má podle ustanovení §32
odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 12. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu