ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.80.2008:55
sp. zn. 5 Azs 80/2008 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a Doc. JUDr. Petra Průchy, CSc. v právní věci žalobkyně: G. S., zastoupená Mgr.
Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem Mezírka 1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2008, č. j. 64 Az 17/2007 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátovi Mgr. Danielu Hrbáčovi se u r č u je částkou 5712 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedla jako hlavní důvod svého
odchodu z Ukrajiny pronásledování ze strany náboženské sekty Bílé bratrstvo pramenící z toho,
že z této sekty v roce 2004 vystoupila (žalobkyně byla členkou Bílého bratrstva podle svých slov
od roku 1997). Tato sekta na ni posléze vyvíjela nátlak, aby se vrátila do jejích řad, požadovala
od ní peníze a přepsání jejího majetku na sektu a následně jí začala vyhrožovat fyzickou likvidací,
pokud nevstoupí zpět do sekty. V březnu roku 2004 žalobkyně odjela do České republiky,
aby těmto hrozbám unikla. V červnu 2004 se na Ukrajinu sice vrátila, nicméně žila u svého
otčíma v Ternopolu, a nikoliv ve svém dřívějším bydlišti (u matky) v Nikolajevu, kde měla výše
uvedené problémy s členy Bílého bratrstva. V Ternopolu podle svých slov žalobkyně žádné
problémy neměla. V roce 2006 na žalobkyni matka přepsala dům v Nikolajevu a žalobkyně
se do tohoto města vrátila, neboť si – dle svých slov – myslela, že se Bílé bratrstvo rozpadá
a že už ji nechají po tak dlouhé době na pokoji. Po jejím návratu se však problémy s Bílým
bratrstvem obnovily, a to dokonce ve zvýšené intenzitě. Sekta po stěžovatelce začala požadovat
převedení jejího domu do vlastnictví sekty a následně jí začala vyhrožovat zabitím a spálením
jejího domu, pokud odmítne sektu dále podporovat. Žalobkyně tvrdí, že členové sekty dokonce
stříleli do oken jejího domu. O pomoc na policii se žalobkyně obrátila pouze jednou v roce 2006,
leč bezúspěšně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2007, č. j. OAM-1-93/VL-07-18-2007, zamítl žádost
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní
argumentem žalovaného byl závěr, že neexistuje spojitost mezi jednáním členů náboženské sekty
a taxativními důvody pronásledování uvedenými v §12 zákona o azylu a že legalizace pobytu
v České republice není azylově relevantním důvodem. Pokud jde o doplňkovou ochranu,
žalovaný konstatoval, že žalobkyně vyslovila pouze obavy z možného pronásledování ze strany
soukromých osob, a nikoliv ze strany státních orgánů.
Žalobkyně brojila proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
ve které uvedla následující námitky: (1) že její žádost neměla být posouzena jako zjevně
nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť splňuje podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, a to z toho důvodu, že původcem pronásledování nemusí být jen stát;
(2) že splňuje alespoň podmínky pro udělení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu,
přičemž v rozhodnutí žalovaného výrok o nevztažení překážky vycestování chybí;
(3) že v rozhodnutí žalovaného chybí výrok o udělení či neudělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu; a (4) že žalovaný v řízení o mezinárodní ochraně porušil §3 odst. 3 a 4, §32
odst. 1, §33 odst. 2, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 21. 1. 2008 zamítl. K první a druhé žalobní
námitce krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s žalovaným, že legalizace pobytu v České republice
není azylově relevantním důvodem a že žalobkyně neprokázala spojitost s žádným z důvodů
taxativně vyjmenovaných v §12 písm. b) zákona o azylu. Ke třetí žalobní námitce krajský soud
uvedl, že podmínky pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a pro udělení
překážek vycestování podle §91 zákona o azylu se nepřezkoumávají v případě, kdy je žádost
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu, neboť výroky podle §14 a §91
zákona o azylu se vážou na neexistenci důvodu pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu,
který v projednávaném případě zjišťován nebyl. Ke čtvrté žalobní námitce krajský soud uvedl,
že vytýkaná porušení procesních předpisů jsou natolik všeobecná a nekonkrétní, že je nelze
přezkoumat, přičemž ze spisu žádná porušení nového správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.;
krajský soud zde upozornil žalobkyni, že odkazuje na již neplatný starý správní řád) prima facie
nevyplývají.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností,
ve které namítá důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž konstatuje, že v projednávaném případě je naplněn čtvrtý
důvod přijatelnosti (viz níže) – rozhodnutí krajského soudu je výsledkem zásadního pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.
Pokud jde o námitky spadající pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., stěžovatelka namítá,
že krajský soud nesprávně posoudil otázku pronásledování ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu,
v relevantním znění (stěžovatelka zde nesprávně uvádí §2 odst. 5, resp. §2 odst. 8 zákona
o azylu), zejména pokud jde o možnost pronásledování nestátními subjekty. Za pronásledování
se podle stěžovatelky považuje i jednání soukromých osob, pokud stát není schopen
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (viz §2 odst. 7 zákona o azylu).
Právě taková situace panuje i na Ukrajině, kde je vymahatelnost práva obecně velmi špatná
a justiční systém trpí korupcí a neúčinností. Dále stěžovatelka uvádí, že posouzení její žádosti
jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu bylo ze strany žalovaného účelové
(stěžovatelka odkazuje na obdobné věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 3 Azs 281/2005
a 7 Azs 236/2005, ve kterých žádosti o azyl nebyly zamítnuty jako zjevně nedůvodné),
aby se vyhnul posuzování podmínek pro udělení překážek vycestování podle §91 zákona o azylu,
které byly podle stěžovatelky v jejím případě splněny. Bez bližší specifikace stěžovatelka brojí
i proti neudělení azylu podle §12 písm. a) zákona o azylu a doplňkové ochrany podle §14a téhož
zákona.
Pokud jde o námitky spadající pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., stěžovatelka namítala,
že žalovaný vycházel ve svém rozhodnutí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu,
neboť si nezajistil dostatečné informace o sektě Bílé bratrstvo a jeho rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž pro tyto vytýkané vady měl krajský soud
žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti
a odkazuje na své rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany (dříve azylu)
má odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Stěžovatelka podřadila svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod přijatelnosti – zásadní
pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení,
přičemž se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti – že krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (jelikož stěžovatelka netvrdí,
že by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu). Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem neztotožňuje.
V této souvislosti je nutné připomenout, že žalovaný zamítl stěžovatelčinu žádost
o mezinárodní ochranu – pokud jde o azyl – z důvodu, že neexistuje spojitost mezi jednáním
členů náboženské sekty a taxativními důvody pronásledování uvedenými v §12 zákona o azylu,
a nikoliv z důvodu, že se jedná o pronásledování ze strany soukromých subjektů. Krajský soud
pak tento důvod zamítnutí žádosti stěžovatelky jako zjevně nedůvodné akceptoval, byť jeho
odůvodnění je velmi strohé.
Stěžovatelka ale proti tomuto argumentu žalovaného nebrojila ani před krajským soudem
ani před Nejvyšším správním soudem, a přitom se jednalo o hlavní důvod pro zamítnutí její
žádosti jako zjevně nedůvodné. Ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu stanoví „[Žádost
o udělení azylu se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel] neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12…“ (důraz doplněn). Prokázání
spojitosti pronásledování s rasou, národností, náboženstvím, politickým názorem či s příslušností
k určité sociální skupině, je nezbytným předpokladem pro udělení azylu, což opakovaně judikoval
i Nejvyšší správní soud (např. rozsudek ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64,
www.nssoud.cz; či rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, www.nssoud.cz;
rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 2 Azs 16/2005 - 75, www.nssoud.cz). Jinými slovy, existence
pronásledování sama o sobě pro udělení azylu nestačí (tím Nejvyšší správní soud nikterak
nepředjímá odpověď na otázku, zda-li jednání Bílého bratrstva dosahovalo intenzity
pronásledování), toto pronásledování musí být způsobeno z azylově relevantních důvodů, jež jsou
definovány v §12 zákona o azylu taxativně (viz cit. rozsudek ze dne 10. 1. 2007,
č. j. 6 Azs 80/2006 - 64). V projednávaném případě se však stěžovatelka v žalobě a kasační
stížnosti zaměřila pouze na otázky procesního charakteru a na existenci pronásledování
(resp. původce pronásledování), nikoliv však na spojitost s azylově relevantními důvody. Nejvyšší
správní soud pouze obiter dictum dodává, že v projednávané věci by připadalo v úvahu patrně
jen pronásledování z důvodu náboženství stěžovatelky (resp. odmítnutí shodného náboženského
přesvědčení, jaké vyznávají příslušníci dané sekty, neboť problémy stěžovatelky pramenily z jejího
vystoupení z Bílého bratrstva), nicméně stěžovatelka ani v pohovoru v rámci správního řízení
(ani v žalobě ani v kasační stížnosti) svoji argumentaci tímto směrem nerozvedla.
Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že naopak druhý udávaný důvod
pro zamítnutí žádosti, pokud jde o azyl, tj. údajná snaha stěžovatelky o legalizaci pobytu na území
ČR v žádném případě nemůže obstát. Stěžovatelka v pohovoru s žalovaným na přímou otázku,
proč žádá o udělení mezinárodní ochrany, zcela jasně odpověděla, že z důvodu ohrožení života
na Ukrajině ze strany náboženské sekty Bílé bratrstvo. Na následnou (zjevně účelovou) otázku
žalovaného, zda si řízením o udělení mezinárodní ochrany hodlá legalizovat svůj další pobyt
na území ČR a tím oddálit návrat na Ukrajinu a vyhnout se potížím, které ve své vlasti měla,
stěžovatelka odpověděla kladně. Tím ovšem stěžovatelka, stejně jako v obdobných případech
řada jiných žadatelů o mezinárodní ochranu, vyjádřila pouze vědomí, že k pobytu na území ČR
musí mít zákonný důvod a že tedy v situaci, kdy dle svého přesvědčení opustila zemi původu
z důvodů relevantních pro udělení mezinárodní ochrany, se rozhodla takovou žádost o udělení
mezinárodní ochrany podat. To samo o sobě žádným způsobem nevylučuje udělení mezinárodní
ochrany a takové zdůvodnění zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu (či jejího neudělení)
je nepřijatelné. V daném případě se však jednalo pouze o vedlejší důvod zamítnutí žádosti,
proto toto pochybení žalovaného a následně krajského soudu nemělo vliv na zákonnost jejich
rozhodnutí.
Pokud jde o námitku opírající se o překážky vycestování zakotvené v §91 zákona o azylu,
Nejvyšší správní soud shledává tuto námitku zcela lichou, pokud jde o potenciální dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatelky v projednávaném případě. Překážky vycestování byly
totiž novelou zákona o azylu č. 165/2006 Sb. s účinnosti od 1. 9. 2006 zrušeny. Institut překážek
vycestování byl z velké části (byť ne zcela; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, www.nssoud.cz) nahrazen institutem doplňkové ochrany
(§14a zákona o azylu); residuální ochrana nespadající pod institut doplňkové ochrany
však již není zakotvena v zákoně o azylu, nýbrž je zajištěna „důvody znemožňujícími
vycestování“ zakotvenými v §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů. Žalovaný tedy nemohl v žádném případě použitím §16
zákona o azylu účelově obejít posuzování překážek vycestování, jak tvrdí stěžovatelka,
neboť o překážkách vycestování v době vydání svého rozhodnutí vůbec nemohl rozhodovat.
Pokud jde o posouzení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, žalovaný svou
argumentaci rozvedl na cca 1 stránce svého rozhodnutí a konstatoval, že stěžovatelce po návratu
do vlasti nehrozí vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Ani proti tomuto závěru
žalovaného však stěžovatelka nebrojila před krajským soudem ani před Nejvyšším správním
soudem. Je sice pravda, že krajský soud pochybil, když ve svém rozsudku neupozornil
stěžovatelku na skutečnost, že překážky vycestování byly již zrušeny, nicméně tato skutečnost
nemohla mít v projednávaném případě žádný dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky,
neboť z povahy věci není možné poskytnout ochranu na základě již zrušeného ustanovení
zákona o azylu.
Pokud jde o kasační námitky opírající se o §12 písm. a) a §14a zákona o azylu,
stěžovatelka v kasační stížnosti vůbec neuvádí, v čem podle ní spočívá zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní
soud k zákonným podmínkám pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu dodává,
že (obdobně jako u pronásledování z hlediska azylu) pouhá skutečnost, že původcem vážné újmy
jsou soukromé osoby, rozhodně nevylučuje možnost udělení doplňkové ochrany, přičemž
v případě prokázání skutečného nebezpečí takové vážné újmy je třeba zkoumat, zda je stát
původu žadatele schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62,
www.nssoud.cz a tam uvedená prejudikatura). Těmito otázkami se ovšem správní orgán nemusí
zabývat v případě, kdy je zřejmé, že žadatel má k dispozici možnosti vnitřní ochrany, někdy
označované též jako možnost vnitřního útěku nebo možnost vnitřního přesídlení v zemi původu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2006, č. j. 4 Azs 164/2005 - 56 a ze dne
23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 - 59, oba www.nssoud.cz; či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, publikovaný pod č. 978/2006 Sb. NSS;
a nejnověji rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93,
publikovaný pod č. 1551/2008 Sb. NSS). O takový případ se jedná právě v předmětné věci,
neboť stěžovatelka v pohovoru výslovně uvedla, že v době, kdy žila v Ternopolu, tedy v jiném
městě na Ukrajině, než kde přišla do kontaktu se členy sekty, žádné problémy s uvedenou sektou
neměla. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka může uniknout případnému skutečnému nebezpečí vážné
újmy vnitřním přesídlením v rámci Ukrajiny.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní
judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti,
přičemž Nejvyšší správní soud v daném případě neshledal v rozsudku krajského soudu takové
zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky,
a neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven krajským soudem zástupce z řad
advokátů; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8
s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatelky byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 5712 Kč [dva úkony právní služby za 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
od 1. 9. 2006, dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a DPH
ve výši 19 %, tj. 912 Kč, celkem tedy 5712 Kč].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu