ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.99.2008:94
sp. zn. 5 Azs 99/2008 - 94
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. M., práv. zastoupen JUDr. Evženií
Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 530, 517 41, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem-pobočka Liberec ze dne 14. 8. 2008, č. j. 58 Az 33/2007 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna JUDr. Evženie Pichertové, advokátky se sídlem Příkopy 530, 517 41, Kostelec
nad Orlicí, se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem - pobočka Liberec, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 18. 10. 2007, č. j. OAM-1-256/VL-07-K01-2007; tímto mu nebyla udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Krajský soud v Ústí nad Labem jeho žalobu
zamítl, ač měl rozhodnutí žalovaného přinejmenším pro vady řízení ve smyslu ustanovení §75
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušit.
Dle stěžovatele se soud s žalobními námitkami vypořádal v odůvodnění rozsudku
tak, že vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z let 2003 až 2005, aniž by připustil
změnu politické situace v Bělorusku od této doby do doby žádosti o udělení azylu,
která by mohla svědčit pro udělení azylu stěžovateli. Dále má za to, že se soud nedostatečně
zabýval aktuálním zdravotním stavem stěžovatele. V souhrnu má za to, že soud v napadeném
rozhodnutí nedostatečně posoudil stav věci, jak v rovině současné politické situace v Bělorusku,
tak v rovině nedostatečného posouzení zdravotního stavu stěžovatele, který trpí chronickým
onemocněním páteře a chronickou hepatitidou typu B a C. Za zcela nedostatečné, s ohledem
na svoji bezpečnost, vidí stěžovatel odůvodnění žalovaného, že v případech, kdy došlo k návratu
žadatelů o azyl do Běloruska, nebyli tito následně stíháni. Toto odůvodnění nevylučuje,
že se tak nestane v případě stěžovatele. Rovněž tak není zřejmé, zda i jemu bude dostatečná
zdravotní péče v Bělorusku dostupná.
Z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. stěžovatel navrhuje
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS (přístupno
též na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b)Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatel podřadil svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod přijatelnosti – zásadní
pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele,
přičemž se opírá bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti – tj., že krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (jelikož stěžovatel netvrdí, že krajský
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu). Nejvyšší správní soud se s tímto názorem
neztotožňuje.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Kasační stížnost brojí zejména proti neudělení doplňkové ochrany, a nikoliv jiných forem
mezinárodní ochrany zakotvených v zákoně o azylu, vyjma důvodu pro udělení humanitárního
azylu z důvodu zdravotního stavu stěžovatele. Tím je dán i rozsah přezkumné činnosti
Nejvyššího správního soudu.
Ze spisu vyplynulo, že stěžovatel požádal dne 19. 3. 2007 (již podruhé) o udělení
mezinárodní ochrany, uvedl v ní, že je ruské národnosti, bez vyznání, není členem žádné politické
strany. Poprvé přijel do České republiky v roce 1997 za prací, poté se vrátil zpět do vlasti, žil
nějakou dobu na Ukrajině, v roce 2001 se znovu vrátil do České republiky. K důvodům odchodu
z vlasti uvedl, že si vypůjčil v Bělorusku značnou sumu peněz, nemohl dluh vrátit a měl potíže
s věřitelem. O opětovné udělení azylu požádal, protože se nechce vrátit do Běloruska kvůli
režimu Lukašenka a v České republice nechce pobývat nelegálně.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že krajský soud vycházel z rozhodování
Nejvyššího správního soudu z let 2003 až 2005, aniž by připustil změnu politické situace
v Bělorusku od té doby do podání žádosti o udělení azylu. Této námitce Nejvyšší správní soud
nemůže přisvědčit, když z napadeného soudního rozhodnutí vyplývá nade vší pochybnost,
že jak správní orgán, tak i krajský soud svá rozhodnutí opřely o řádně a spolehlivě zjištěné
informace o stavu v zemi stěžovatele z pohledu samotným stěžovatelem tvrzených skutečností,
které v azylovém řízení uplatnil a skutkový stav řádně a důkladně zhodnotily. V rozhodnutí
žalovaného i soudu jsou citovány zprávy týkající se situace v Bělorusku, a to zejména Informace
Člověka v tísni ze dne 10. 7. 2006, Informace MZV ze dne 23. 8. 2006, Zpráva o dodržování
lidských práv za rok 2005 MZV USA ze dne 8. 3. 2006 a další aktuální informace ohledně situace
v Bělorusku obsažené v databázi. Ze správního spisu vyplynulo, že se všemi podklady
pro rozhodnutí byl stěžovatel seznámen a měl možnost k jejich doplnění. Ze spisu je zřejmé,
že odchod stěžovatele z vlasti v roce 2001 nebyl motivován odůvodněným strachem
z pronásledování z důvodů, pro které lze azyl udělit, ale pouze soukromými a ekonomickými
zájmy. Správní orgán se v odůvodnění rozhodnutí náležitě a podrobně zabýval otázkou, zda
stěžovateli hrozí v případě jeho návratu nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení.
Ze zprávy MZV ze dne 23. 8. 2006, jakož i z jiných citovaných zdrojů informací vyplývá,
že problémům ze strany státních orgánů jsou vystaveni výhradně představitelé opozice a jejich
sympatizanti, kteří své postoje veřejně prezentovali. To však, jak vyplývá z předloženého
materiálu, není případ stěžovatele; jeho obecný nesouhlas s politickou situací v Bělorusku
k udělení azylu ani k poskytnutí doplňkové ochrany nepostačí, navíc, když stěžovatel výslovně
zmiňuje ryze soukromé potíže (odchod za prací a před věřiteli), aniž by jakkoli zmiňoval
sebemenší potíže politického charakteru.
Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním
občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního
trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.
Za vážnou újmu se ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu se považuje:
a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky“.
Podle čl. 6 směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) mezi původce pronásledování
nebo vážné újmy patří
a) stát;
b) strany nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu;
c) nestátní původci, lze-li prokázat, že původci uvedení v písmenech a) a b),
včetně mezinárodních organizací, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout ochranu
před pronásledováním nebo vážnou újmou, které jsou uvedeny v článku 7.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57, (příst.
na www.nssoud.cz), konstatoval, že přestože je materie původců pronásledování kvalifikační
směrnicí formulována zcela jasně, způsob, jímž byla transponována do zákona o azylu,
tak jednoznačný není, nicméně dospěl k závěru, že i soukromé osoby mohou být původci
jak pronásledování (§12 zákona o azylu), tak vážné újmy (§14a zákona o azylu),
a to z následujících důvodů: „Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, mohou se ustanovení §91
zákona o azylu uplatnit i v případě, „kdy naplnění skutkových podstat v něm uvedených je přičitatelné toliko
soukromým osobám a kdy se na jejich naplnění veřejná moc vůbec nepodílí či se dokonce děly v přímém rozporu
s její vůlí“ (rozsudek ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS).
Pravidlo stanovené kvalifikační směrnicí ohledně soukromých původců reálného
nebezpečí vážné újmy má svůj předobraz již v rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská
práva (jehož judikatura byla ostatně směrnici inspirací). Konkrétně lze odkázat např. na rozsudek
velkého senátu ESLP ve věci HLR proti Francii, ze dne 29. 4. 1997, číslo stížnosti 24573/94,
Reports 1997-III, odstavec 40: „Vzhledem k absolutní povaze zaručeného práva nevylučuje Soud,
že článek 3 Úmluvy může dopadat i na případy, kdy nebezpečí pochází od osob, či skupin osob,
které nejsou veřejnými činiteli. Musí však být prokázáno, že nebezpečí je skutečné (real risk)
a orgány přijímajícího státu (myšleno přijímajícího vyhoštěnou osobu) nejsou schopny zamezit
tomuto nebezpečí poskytnutím odpovídající ochrany.“ (K pojmu „reálné nebezpečí“
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 2 Azs 48/2007 - 71,
www.nssoud.cz.)“
Stěžovatel v projednávané věci však neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že nemůže
využít ochrany státních orgánů, resp. uvedl, že obrátit se na policii by bylo bez významu
aniž by své tvrzení jakkoli blíže zdůvodnil.
Podíl státní moci na vážné újmě lze na základě §2 odst. 7 zákona o azylu, v rozhodném
znění, a čl. 7 odst. 1 kvalifikační směrnice rozdělit typově do tří kategorií: (1) vážná újma prováděná
státem; (2) vážná újma podporovaná nebo tolerovaná státem; a (3) vážná újma, kterou stát
nepodporuje ani netoleruje, ale přesto k ní dochází, protože tento stát není schopen nebo ochoten
poskytnout adekvátní ochranu. V projednávaném případě vyhrožování jednoznačně vycházelo
od nestátních subjektů (jednalo se o běžnou kriminalitu), které stát nepodporoval ani netrpěl,
a proto se jedná o třetí kategorii a relevantní otázka zní, zda-li byly státní orgány schopny
a ochotny proti tomuto jednání poskytnout ochranu.
Pro posouzení otázky, zda stát je či není ochoten a schopen zajistit ochranu před vážnou
újmou je klíčový čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2007 - 57, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, oba www.nssoud.cz). K aplikaci čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 -
57, kde konstatoval, že tento článek musí být aplikován, ačkoliv nebyl explicitně transponován
do zákona o azylu. V rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, pak Nejvyšší správní
soud zdůraznil, že čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice stanoví ve skutečnosti dvě podmínky
pro existenci účinné ochrany v zemi původu. Poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1
směrnice poskytují zpravidla účinnou ochranu tehdy, (1) pokud činí přiměřené kroky k zabránění
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné
újmy, a (2) pokud stěžovatel má k této ochraně přístup. Obě podmínky musí být splněny
kumulativně; v opačném případě není účinná ochrana dostupná. Pokud jde o první podmínku
stanovenou čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice, Nejvyšší správní soud v témže rozsudku
konstatoval, že „ta vychází z premisy, že žádný stát není schopen zabránit veškeré trestné činnosti. Stejně
tak každý stát musí respektovat procesní práva ostatních dotčených osob…, resp. zastavit trestní řízení v případě
nedostatku důkazů. Nicméně obecně účinný právní systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání
představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy není vždy dostatečný. Pokud lze z dostupných informací
o zemi původu dovodit, že v obecné rovině funkční systém právní ochrany není v praxi s to pro určitou specifickou
skupinu (či jednotlivce) účinnou ochranu zajistit, nelze takový právní systém považovat za dostatečný, i kdyby
pro většinu populace jinak dostatečný byl. Z tohoto důvodu je první podmínka stanovená čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice do jisté míry modifikována slovem „zpravidla“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Znění čl. 7 odst. 2
kvalifikační směrnice, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována v případě učinění
přiměřených kroků k zabránění pronásledování zavedením obecně účinného právního systému, neznamená,
že takový právní systém bude vždy považován za dostatečnou ochranu, nýbrž pouze to, že zavedení obecně
účinného právního systému bude obvykle dostatečné…. Slovo „zpravidla“ v čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice tedy
v projednávaném případě znamená, že pokud je žadatel o mezinárodní ochranu „vyčleněn“ (tj. zastává v hierarchii
azylově relevantní skupiny významné postavení; viz výše), nelze vždy zavedení obecně účinného právního systému
pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy považovat
za „přiměřený krok“ k zabránění pronásledování nebo působení vážné újmy ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice; poskytovatelé ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 téže směrnice musí v odůvodněných případech poskytnout
ochranu zaměřenou specificky na danou skupinu či jednotlivce, tj. podniknout dodatečné specificky zaměřené
či ve výjimečných případech i individuální kroky nad rámec zavedení obecně účinného právního systému“.
Případy pronásledování ze strany státu (resp. osob státem podporovaných)je nepochybně
nutno posuzovat odlišně od případů pronásledování nebo vážné újmy způsobených nestátními
subjekty – soukromými osobami. V prvém případě je totiž nutné obzvláště obezřetně zvažovat,
zda-li výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany jsou schopni a ochotni
poskytnout účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice. Pokud tomu tak není,
tak nelze po stěžovateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. To ale neznamená,
že v případě, kdy je původcem vážné újmy čistě nestátní subjekt, se žadatel o mezinárodní
ochranu musí vždy obrátit na poskytovatele ochrany zakotvené v čl. 7 odst. 1 kvalifikační
směrnice. Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu nejsou schopny (např. proto, že vůbec
neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu ve společnosti systematicky odmítají
chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou ochranu před vážnou újmou způsobenou
nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Nic
takového nejenže stěžovatel netvrdil v žádném z pohovorů, ale nevyplynulo
to ani z informačních zdrojů o stavu dodržování lidských práv v Bělorusku. Břemeno tvrzení
ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu leží na straně stěžovatele.
Stěžovatel však žádnou relevantní informaci, z níž by bylo lze usuzovat na důvodnost poskytnutí
ochrany, neuvedl.
Jelikož k udělení doplňkové ochrany je třeba splnit všechny podmínky stanovené §14a
odst. 1 zákona o azylu [resp. čl. 2 písm. e) kvalifikační směrnice] kumulativně – tj., že žadatel (1)
se musí nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné
nebezpečí (reálná hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi
původu; a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (Nejvyšší správní soud zde presumuje,
že stěžovatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu) – je zjevné, že stěžovateli nemohla být
doplňková ochrana udělena, neboť neunesl břemeno tvrzení ohledně čtvrté podmínky.
Obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti bude nezaměstnaný, že bude
pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické přesvědčení, nelze považovat za hrozbu
skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena v §14a zákona o azylu (viz např. rozsudek
NSS ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79, příst. na www.nssoud.cz).
Stěžovatel dále namítá, že jeho zdravotní stav lze podřadit pod důvody pro udělení
humanitárního azylu dle ustanovení §14 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud se plně
ztotožňuje s právním hodnocením krajského soudu, který posoudil správní uvážení žalovaného
ohledně zdravotního stavu stěžovatele v mezích stanovených zákonem, tj. zda správní uvážení
je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem, a neshledal pochybení krajského soudu ani v této věci. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří
kriteria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch
skutečností konkrétního případu, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením
správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní
rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud
oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. (rozsudek NSS ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dále též rozsudek ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 -
72, vše příst. na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného jakož i správního spisu
vztahujícího se ke správnímu řízení, jež rozhodnutí předcházelo, dospěl k závěru, že žalovaný
nepochybil, když rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli pro nesplnění důvodů
podle §12, §13, §14 a 14a a §14b azylového zákona. Žalovaný si pro takové rozhodnutí zajistil
dostatek důkazů, které správně vyhodnotil. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec
nepochybil, když žalobu zamítl.
Vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o kasační stížnost, která by spadala pod jednotlivé
případy přijatelnosti uvedené výše a otázky stěžovatelem nastolené byly již judikaturou
Nejvyššího správního soudu několikráte zodpovězeny , nebyly shledány žádné další důvody
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byla pro řízení před soudem ustanovena soudem advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon
právní služby – podání kasační stížnosti a 1 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů,
v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7, ustanovením §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; celkem tedy odměna advokáta činí
2400 Kč. Protože ustanovená advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“),
zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37
odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 456 Kč. Advokátce se tedy
přiznávají náhrady nákladů v celkové výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu