ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.16.2007:92
sp. zn. 6 Ads 16/2007 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobce: V. N.,
zastoupeného JUDr. Ivanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem V Aleji 23, Jablonec nad Nisou,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ve věci úpravy starobního důchodu, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne
23. 10. 2006, č. j. 63 Cad 51/2006 - 67,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 14. 10. 2003, č . X, byl žalobci
stanoven starobní důchod od 10. 7. 1999 ve výměře celkem 7421 Kč. Žalobce toto rozhodnutí
napadl žalobou, v níž stěžovatelce vytkl nepromítnutí výplaty mzdy z července 1999 ve výši
1 194 160 Kč do výpočtového základu, a to i přesto, že žalobce byl od 1. 7. do 9. 7. 1999 pojištěn
a bylo z této částky zaměstnavatelem odvedeno pojistné. Do celkové doby pojištění mu nebyla
zahrnuta doba od 1. 4. 1998 do 9. 7. 1999, ač byl po tuto dobu v pracovním poměru.
Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci,
ze dne 31. 5. 2004, č. j. 63 Cad 73/2003 - 28.
Na základě žalobcovy kasační stížnosti byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2006, č. j. 6 Ads 34/2004 - 52, v němž soud především odkázal
na své rozhodnutí č. j. 5 Ads 60/2003 - 89 ze dne 17. 8. 2005. Vycházel přitom z nálezu
Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, v němž Ústavní soud dospěl k závěru,
že nelze použít při výkladu ustanovení §5 odst. 1, 2 a §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.
ve spojení s ustanovením §11 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. toliko gramatický výklad,
bez přihlédnutí ke smyslu a účelu dotčených ustanovení i celého systému důchodového pojištění
a bez p řihlédnutí k povaze samotného soudního řízení o neplatnost rozvázání pracovního
poměru, jehož výsledkem bylo vydání rozhodnutí, jímž byla určena neplatnost výpovědi
z pracovního poměru, čemuž následovalo uzavření dohody o sporných nárocích.
Přestože ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. a zákona č. 155/1995 Sb. zohledňují
pouze modelovou situaci, kdy zaměstnanec dosahuje pravidelnou měsíční mzdu, z níž je placeno
pojistné, z logiky věci je pak nutno dovodit, že i náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1
zákoníku práce, vyplacená žalobci až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu, který lze
rozpočítat na jednotlivé kalendářní měsíce a roky po dobu neplatného rozvázání pracovního
poměru. Náhrada mzdy má v daném případě charakter ekvivalentu mzdy a je zúčtovatelná stejně
jako mzdy. Dovodil, že účast stěžovatele na důchodovém pojištění tedy lze promítnout
do zápočtu doby pojištění a z ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. nelze dovodit, že by
vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího základu.
Rozsudkem ze dne 23. 10. 2006, č. j. 63 Cad 51/2006 - 67, rozhodl ve věci znovu krajský
soud, přičemž stěžovatelčino rozhodnutí zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
zejména odkázal na §110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“), podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, je tento soud
v dalším řízení právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku vázán. Proto mu nezbylo,
než stěžovatelčino rozhodnutí zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uplatnila stížní důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a namítala, že vydala napadené rozhodnutí dne 14. 10. 2003
a nález Ústavního soudu vydaný po tomto datu je pro ni závazný ve smyslu zákona
č. 24/2006 Sb. s účinností od 1. 2. 2006. Zákon nemá přechodná ustanovení a nepůsobí zpětně.
Ve správním soudnictví vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, v daném případě k 14. 10. 2003. Soud tedy nemůže stěžovatelku
zavázat k zápočtu mzdy rozpočtením na jednotlivé měsíce, tedy k takovému postupu,
který v době jejího rozhodování nebyl zakotven v žádné právní normě. Stěžovatelka
proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení
a současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl zamítnut usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 6 Ads 16/2007 - 85.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ta to kasační stížnost je
podle §104 odst. 3 písm. a) nepřípustná, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu, jímž rozhodl
znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem,
přestože se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvy ššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Za stěžovatelku jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je však kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud se v napadeném rozsudku zcela řídil právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, přičemž tuto skutečnost nezpochybňuje
ani sama stěžovatelka. Naopak sama výslovně uplatnila stíž ní důvod podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Jelikož však právní názor krajského soudu plně vychází z právního
názoru Nejvyššího správního soudu, je stěžovatelčina kasační stížnost dle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s. nepřípustná.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu