ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.92.2006:51
sp. zn. 6 Ads 92/2006 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: M. Ž.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Boleslavem, advokátem, se sídlem Plzeňská 70, Praha 5,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 20. 7. 2005, o plný invalidní důchod, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 4 Cad 86/2005 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se nep řizn á vá náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti v záhlaví blíže
označenému rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba směřující
proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne 20. 7. 2005,
č. X, jimž byl stěžovatelce podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), odňat od 18. 8. 2005 plný invalidní důchod
s tím, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Příbrami z 16. 6. 2005 není plně
invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost
soustavné výdělečné činnosti pouze o 50 %.
Městský soud žalobu ve věci přezkoumání rozhodnutí žalované o odnětí plného
invalidního důchodu rozsudkem podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou. Vycházel přitom z lékařského posudku
vypracovaného dne 14. 12. 2005 Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí
pro Prahu, z něhož bylo zjištěno, že stěžovatelka k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované
byla částečně invalidní podle §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Posudek byl pak doplněn
uvedenou posudkovou komisí posudkem z 1. 3. 2006 za účasti odborné lékařky - endokrinoložky,
přičemž posudková komise setrvala na svém původním závěru, že stěžovatelka již není plně
invalidní, ale pouze částečně invalidní. Komise uvedla, že hodnotila jako rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stav po operaci benigního tumoru v oblasti
tureckého sedla a následným rozvojem hypopituitarismu kompenzovaného substituční terapií,
neboť tato diagnóza je etiologicky i věcně zcela přesná. Šlo o meningeom, tj. tumor pocházející
z plen mozkových, nikoliv primárně z hypofýzy, tedy podvěsku mozkového. Teprve tento tumor
utiskoval podvěsek mozkový a po operaci došlo k úbytku funkce hypofýzy. Tento úbytek
je uspokojivě kompenzován hormonální substituční léčbou. Posudková komise dále uvedla,
že hodnotit zdravotní stav jako stav po nádoru hypofýzy je z anatomického a histologického
hlediska nepřiměřené, šlo o jiný druh tumoru. Postižení hypofýzy pak bylo druhotné a pokud
by komise brala pouze toto postižení jako hypopituitarismus podle kapitoly IV. položky 7.1
přílohy 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., pak by musela konstatovat, že při hormonální substituční
léčbě je následné postižení možno hodnotit pouze jako lehké, uvedené pod písm. a) a oceněné
vyhláškou 10 - 25 % míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. I kdyby při takovém
hodnocení byla míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti zvýšená pro psychické
potíže, nebylo by procentuálně hodnocení vyšší než 35 %. Městský soud při posouzení věci vyšel
z uvedeného posudku, přičemž považoval další dokazování ve věci za nadbytečné s ohledem
na to, že stěžovatelka byla posouzena v rámci podání posudku posudkovou komisí za účasti
odborných lékařů internisty i endokrinologa. Komise měla k dispozici zdravotní dokumentaci
stěžovatelky vedenou u jejího praktického lékaře i celou endokrinologickou dokumentaci.
Posudková komise se zabývala námitkami, které stěžovatelka vznesla proti podanému posudku,
a vysvětlila, proč hodnotila jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky stav po operaci benigního tumoru v oblasti tureckého sedla s následným rozvojem
hypopituitarismu nikoliv samotný hypopituitarismus a nebo stav, jako by šlo i jiný druh tumoru.
Hodnotila i míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky
podle rozhodujícího zdravotního postižení a poukázala na případné možnosti hodnotit
její zdravotní stav podle jí uvedených kritérií ve smyslu přílohy 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.
Městský soud nepochyboval o správnosti závěru podaného posudku, protože posudek vychází
ze zdravotního stavu stěžovatelky doloženého výsledky funkčních vyšetření a bylo přihlédnuto
i ke kvalifikaci stěžovatelky i k její dřívější výdělečné činnosti. V posudku uvedená pracovní
rekomandace vychází právě ze zjištěných příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotn ího stavu
stěžovatelky a právě s ohledem na to je i stanovena míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné
činnosti a omezení stěžovatelky při výkonu výdělečné činnosti.
Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž uvedla,
že se shoduje s posudkovou komisí v tom, že panhypopituitarismus, jímž trpí, se významně podílí
na jejím zdravotním stavu a nezanedbatelně ovlivňuje velikost jejího zachovaného pracovního
potenciálu ke dni posouzení lékařem OSSZ v Příbrami, resp. vydání přezkoumávaného
rozhodnutí žalované. Zatímco však stěžovatelka má za to, že tento panhypopituitarismus
jako následek extirpace hypofýzy je primární, a tudíž rozhodující příčinou jejího dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu a výrazně snižuje pracovní poten ciál do pásma podprůměru,
posudková komise považuje panhypopituitarismus za onemocnění „druhotné“, dobře
kompenzované substituční léčbou, a za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky považuje stav po operaci nezhoubného nádoru mozku, který -
mimo právě uváděného hypopituitarismu - v podstatě jiné závažnější následky nezanechal. Za
situace, kdy i posudková komise připouští hodnocení nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky jak podle kapitoly VI, odd. A, pol. 15 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb.
(stav po operaci benigního tumoru v oblasti sedla s následným rozvojem hypopituitarismu
kompenzovaného substituční terapií), tak podle kap. IV pol. 7.1 přílohy č. 2 k citované vyhlášce
(diencefalopituitární syndrom - panhypopituitarismus dospělých - s podstatným snížením celkové
výkonnosti organismu i přes zavedenou substituční léčbu), přiklání se však k jednomu
z těchto hodnocení, aniž by tento svůj závěr opírala o výsledky konkrétních vyšetření a dokonce
v rozporu s dalšími nálezy odborných lékařů, nelze tento její závěr podle stěžovatelky považovat
za přesvědčivý. Stěžovatelka je přesvědčena, že tento posudek nemůže sloužit jako dostatečný
podklad pro zjištění skutkového stavu věci. Vychází totiž z toho, že přichází-li v úvahu
hodnocení dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na pracovní potenciál
posuzovaného podle více kritérií, specifikovaných v jednotlivých kapitolách přílohy č. 2
k vyhlášce č. 284/1995 Sb., je tím spíše účelem znaleckého posouzení v rámci řízení o žalobě
ve správním soudnictví přesvědčivě odůvodnit použití konkrétního kritéria tak, aby byly pokud
možno a v co největší míře vyloučeny pochybnosti o správnosti posudkového závěru.
V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že nemůže přehlédnout, že městský soud
ve svém rozhodnutí vycházel ze závěru posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
ačkoliv podle §3 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. je Ministerstvo práce a sociálních věcí přímým
nadřízeným orgánem ve vztahu k žalované. Za situace, kdy žalovanou stranou soudního sporu
je Česká správa sociálního zabezpečení a soudci zajišťují vypracování odborného stanoviska
od orgánu, který se nachází na stejném úseku státní správy a je orgánem žalované přímo
nadřízeným, lze podle stěžovatelky mít důvodné pochyby o objektivitě posouzení dopadu
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky na její pracovní schopnost, což je otázkou zcela
zásadní pro spravedlivé rozhodnutí soudu, a to tím spíše, že přes existující pochybnosti o věcné
správnosti závěru posudku posudkové komise soud další důkaz posudkem znalce, který by nebyl
ve vztahu k žádnému z účastníku, a u něhož by nebyly pochybnosti o jeho nepodjatosti,
jako nadbytečný výslovně odmítl. Pokud jde o přípustnost takového dokazování, odkázala
stěžovatelka na stávající judikaturu, zejména pak na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud
ve svém nálezu z 1. 11. 1995 ve věci sp. zn. II. ÚS 92/95. Z uvedených důvodů je stěžovatelka
přesvědčena, že řízení před městským soudem, který odmítl doplnit dokazování znaleckým
posudkem, jenž by nebyl ve vztahu k žádnému z účastníků a u něhož by nebyly pochybnosti
o jeho nepodjatosti, za situace, kdy nebyly odstraněny pochybnosti o věcné správnosti posouzení
dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky na její pracovní schopnost
posudkem posudkové komise ze 14. 12. 2005 ve znění doplňujícího posudku z 1. 3. 2006,
trpí vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadeného rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.), a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. a pro tento důvod je kasační stížnost shledána přípustnou. Nejvyšší správní soud
za této situace napadený rozsudek městského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Především nutno uvést, že posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového
pracovního potenciálu je věcí odborně medicínskou; soud k ní nemá potřebné odborné znalosti,
a proto se vždy obrací k osobám, jimž tyto znalosti svědčí, aby se o těchto otázkách vyslovily.
Soud pak hodnotí veškeré důkazy v řízení takto získané. V řízení, které je přezkumným řízením
vůči rozhodnutí žalované, soud opatřil posudek posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí v souladu s ust. §4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení. Pro rozhodnutí soudu tak má zcela zásadní význam právě závěr vyslovený
v posudku odborné lékařské komise. Z toho důvodu musí z posudku vyplývat, že komise
zasedala v řádném složení podle §3 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení, dále ve smyslu §3 odst. 8 ve spojení s §1 odst. 2 této vyhlášky musí
z posudku vyplývat, zda a jak přihlédla komise při posuzování zdravotního stavu a pracovní
schopnosti k výsledku vlastního šetření, zda a jak vycházela z lékařských zpráv a posudku
vypracovaných odbornými lékaři o zdravotním stavu posuzovaného. Posudek musí konečně
obsahovat posudkový závěr, ze kterého vyplývá posouzení jednak zdravotního stavu
posuzovaného, v případně dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu i zdravotní postižení,
které je jeho příčinou (§6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.), a jednak k posouzení poklesu
schopnosti jeho soustavné výdělečné činnosti.
Posudek, který zcela splňuje požadavek celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, bývá
z pravidla důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na tyto posudky
spočívá pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi,
především pak s těmi, které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod
podmíněný dlouhodobým nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek
obsahuje náležité odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud,
který nemá a ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné
či částečné) závisí především. Důležitým pravidlem, které nutno zvláště zdůraznit, je ustanovení
§75 odst. 1 s. ř. s., jež stanoví, že při přezkoumání rozhodnut í soud vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. To znamená, že posudková
komise musí ozřejmit své závěry právě ve vztahu k období, kdy bylo vydáno rozhodnutí o odnětí
invalidního důchodu.
Městský soud v Praze si v řízení o žalobě proti rozhodnutí o odnětí plného invalidního
důchodu stěžovatelce opatřil lékařský posudek vypracovaný posudkovou komisí. S ohledem
na námitky stěžovatelky bylo vyžádáno doplnění posudku posudkovou komisí,
přičemž posudková komise setrvala na svém původním závěru, že stěžovatelka k datu vydání
napadeného rozhodnutí není plně invalidní, ale je pouze částečně invalidní. Komise setrvala
na svém závěru, že jako rozhodující hodnotila pro příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu stěžovatelky stav po operaci benigního tumoru v oblasti tureckého sedla s následným
rozvojem hypopituitarismu, kompenzovaného substituční terapií, neboť tato diagnóza
je etiologicky i věcně zcela přesná. Komise tento svůj závěr náležitým způsobem zdůvodnil a
a zároveň vysvětlila, že hodnotit zdravotní stav stěžovatelky jako stav po nádoru hypofýzy
je z anatomického a histologického hlediska nepřiměřené, neboť šlo o jiný druh tumoru.
Posudkové zhodnocení zdravotního stavu stěžovatelky bylo provedeno na základě prostudování
její kompletní spisové a zdravotní dokumentace, jež tvoří součást spisu. Z hlediska výše
naznačených požadavků na úplnost a přesvědčivost odborného lékařského posudku, se tedy
posudková komise ve svém posudku, jakož i v jeho doplňku, podle Nejvyššího správního soudu
dostatečně obsáhle vyjádřila a své lékařské závěry přesvědčivě odůvodnila. Ve vztahu
ke stěžovatelčině kasační námitce spočívající v požadavku vyhotovení odborného znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví Nejvyšší správní soud uvádí, že obsah posudku podaného
posudkovou komisí nevzbuzuje pochybnosti o své úplnosti a správnosti a dochází k obdobným
závěrům jako posudek lékaře OSSZ Příbram. Vzhledem k tomu, že lékařské závěry se v otázce
hodnocení stěžovatelčina zdravotního stavu shodují, pro doplnění dokazování ustanovením
soudního znalce z oboru zdravotnictví není dán důvod (srov. též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 5 Ads 22/2003 - 48, dostupný na www.nssoud.cz). Ústavní soud
ve věci sp. zn. II. ÚS 92/95, na níž stěžovatelka odkazuje, dospěl k závěru o důvodnosti
provedení důkazu znaleckým posudkem s přihlédnutím k tomu, že posudky podané v uvedené
věci trpěly tou vadou, že z nich nebylo zřejmé, zda zdravotní stav st ěžovatelky byl posuzován
k datu vydání rozhodnutí žalované; takovouto vadou však posudky podané v projednávané věci
netrpí.
Sama skutečnost, že posudková komise je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí,
není důvodem k pochybnostem o objektivitě jejích závěru; ta má být garantována složením
posudkových komisí předepsaným §3 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky
v sociálním zabezpečení, podle níž jsou členy posudkových komisí nejen posudkoví lékaři
a tajemníci z řad pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí, ale i odborní lékaři jednotlivých
klinických oborů, tedy osoby odlišné od pracovníků Ministerstva práce a sociálních věcí.
Jen v tom, že posudková komise, která v této věci vypracovala posudek, je orgánem Ministerstva
práce a sociálních věcí, nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod k pochybnostem o objektivitě
jejích závěrů a důvod k tomu, aby ve věci byl ustanoven znalec (k obdobnému závěru dospěl
Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2003,
č. j. 5 Ads 4/2003 - 35).
Nejvyšší správní soud neshledal v postupu městského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí a vzhledem k uvedenému závěru
posudkové komise, která posoudila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stěžovatelky pod hranicí nutnou pro přiznání plné invalidity, dospěl zdejší soud k závěru,
že ani řízení před správním orgánem netrpělo vadami, jež by měly za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé.
Kasační stížnost byla proto jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší,
žalované, ač byla v řízení úspěšná, takové právo ze zákona nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu