ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.73.2006:180
sp. zn. 6 As 73/2006 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně:
PhDr. H. P., zastoupena Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem Kamenická 656/56,
Praha 7, proti žalovaným: 1) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha 1,
2) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 1, Praha 1, proti fiktivním rozhodnutím
žalovaných, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti žalobkyně o informaci ze dne 3. 1. 2005, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006,
č. j. 10 Ca 77/2005 - 113,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, č. j. 10 Ca 77/2005 - 113,
se r uší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému advokátu Mgr. Pavlu Baťkovi, se sídlem Kamenická 656/56, Praha 7,
se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 5712 Kč;
odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá usnesení Městského soudu v Praze blíže
označené v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla odmítnuta její žaloba proti fiktivnímu
negativnímu rozhodnutí žalovaného sub a), jímž byla zamítnuta její žádost o informaci
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) ze dne 3. 1. 2005,
a proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí v odvolacím řízení buď žalovaného sub a)
nebo žalovaného sub b), kteří v odvolacím řízení nerozhodli o odvolání žalobkyně ze dne
20. 1. 2005.
V podání, které adresovala stěžovatelka krajskému soudu 20. 2. 2006 a které obsahovalo
primárně žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti, stěžovatelka rovněž vymezila věcné důvody, z nichž hodlala kasační stížnost podat.
Namítla, že usnesení Městského soudu v Praze o odmítnutí návrhu je nezákonné ve smyslu §103
odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka namítla, že důvody odmítnutí žaloby tkví ve značně restriktivním
výkladu zákona o svobodném přístupu k informacím. Zejména podle stěžovatelky nelze
akceptovat závěr soudu, že informace požadované stěžovatelkou v žádosti ze dne 3. 1. 2005
nejsou informacemi, na které zákon o svobodném přístupu k informacím dopadá.
Podle stěžovatelky takový závěr znamená faktickou nemožnost soudního přezkumu rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §16 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Stěžovatelka poukázala na to, že zákon o svobodném přístupu k informacím nedefinuje,
co je informací vztahující se k působnosti povinného subjektu. Přitom je podle stěžovatelky
nesporné, že Národní památkový ústav je povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím jakožto veřejná instituce hospodařící s veřejnými
prostředky, a to podle stěžovatelky v celém rozsahu své působnosti. Dále stěžovatelka poukázala
na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 7 A 143/95, podle něhož je
podáním žádosti o informace zahájeno správní řízení, které musí vyústit správním rozhodnutím.
Vycházejíc z těchto premis stěžovatelka namítá, že Národní památkový ústav jako státní
příspěvková organizace zřízená Ministerstvem kultury hospodaří se státním majetkem, movitým
a nemovitým, podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování
v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv pouze podle zákona č. 20/1987 Sb.,
o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, jak dovodil Městský soud v Praze
na základě rozboru Statutu Národního památkového ústavu. Stěžovatelka podotýká, že Národní
památkový ústav vykonává právo hospodaření nejen nemovitým majetkem, který je kulturní
památkou, ale i majetkem jiným. Z toho plyne, že byt, který Národní památkový ústav spravuje,
představuje specifický „druh“ nemovitého státního majetku a způsob nakládání
s ním, tedy právní režim daný charakterem bytu buď jako bytu služebního ve smyslu zákona
č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, nebo neslužebního ve smyslu §686
a násl. občanského zákoníku, má zásadní význam pro hospodaření s veřejnými prostředky
ze strany povinného subjektu. Podle stěžovatelky Národní památkový ústav nakládá se státním
majetkem, a jako takový podléhá povinnosti zveřejnění a zpřístupnění všech informací týkajících
se tohoto majetku.
V této souvislosti stěžovatelka rovněž vyjádřila rozhodný nesouhlas s názorem Městského
soudu v Praze, že dotaz na právní předpisy, jimiž se činnost povinného subjektu při správě
majetku řídí, není informací ve smyslu §5 odst. 1 písm. e) zákona o svobodném přístupu
k informacím. Podle stěžovatelky zákon č. 102/1992 Sb., jakož i občanský zákoník, patří
mezi nejdůležitější předpisy, podle nichž povinný subjekt jedná a rozhoduje z titulu své funkce
pronajímatele státního nemovitého majetku. Stěžovatelka má proto zato, že dotaz,
zda v konkrétním případě Národní památkový ústav jedná a rozhoduje podle zákona
č. 102/1992 Sb., či nikoliv, je legitimní a zcela přípustnou žádostí o informaci.
Závěrem stěžovatelka shrnula, že informace, zda konkrétní byt jako část státního
nemovitého majetku, se kterým žalovaný ad a) hospodaří, je služebním bytem ve smyslu zákona
č. 102/1992 Sb., je informací vztahující se k působnosti povinného subjektu a pro její
neposkytnutí není zákonem daný žádný důvod.
Vedle toho stěžovatelka napadla rovněž skutečnost, že Městský soud v Praze
své rozhodnutí v otázce odvolacího subjektu postavil na diametrálně odlišném stanovisku,
než vyslovil v rozsudku č. j. 7 Ca 4/2005 - 41 ze dne 30. 1. 2006.
Ustanovený zástupce stěžovatelky kasační stížnost doplnil o další důvody, zejména uvedl,
že s ohledem na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze musí poukázat
na to, že působnost Národního památkového ústavu je jeho statutem definována značně široce.
Citoval především čl. IV odst. 1, podle něhož je žalovaný sub a) organizací určenou pro výkon
a koordinaci veškeré odborné činnosti v oboru státní památkové péče, k zabezpečení jednoty
kulturně politických záměrů a ideově metodických, ekonomických a technických hledisek,
jakož i efektivního rozvoje státní památkové péče. Vedle toho je podle stěžovatelky nutno
poukázat na to, že žalovaný sub a) je příspěvkovou organizací, jež disponuje právem hospodaření
se státním majetkem.
Pokud tedy stěžovatelka na takto definovaný subjekt (žalovaného sub a/) směřovala
dotaz, zda je nájemní byt v objektu hradu B., č. p. 8, ve vlastnictví povinného subjektu užívaný na
základě nájemní smlouvy stěžovatelkou bytem služebním ve smyslu §7 zákona č. 102/1992 Sb.,
je třeba podle mínění stěžovatelky, přihlížeje k postulátu průhlednosti veřejné správy a s ohledem
na právo hospodaření žalovaného sub a), s ohledem na ustanovení §2 zákona o svobodném
přístupu k informacím, jež stanoví povinnost veřejných institucí hospodařících s veřejnými
prostředky poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, považovat žalovaného sub a)
za povinný subjekt. Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný sub a) byl povinen požadovanou
informaci poskytnout, jelikož do jeho působnosti vymezené výše náleží i hospodaření s bytem,
jehož se otázka stěžovatelky týkala. Národní památkový ústav je podle stěžovatelky povinen
poskytovat informace, jež přímo souvisejí s plněním jeho úkolů, tedy všechny informace, které
má k dispozici, až na výjimky, které nespadají pod problematiku stěžovatelčina dotazu.
Stěžovatelka zastává názor, že žalovaný sub a) disponuje potřebnou znalostí, a odmítá názor
Městského soudu v Praze, že správa předmětného bytu, zejména nachází-li se v oblasti
památkové péče, a nakládání s tímto bytem, se netýká působnosti ústavu. Rovněž pak připojuje
domněnku, že na její dotaz lze nahlížet jako na realizaci určitého veřejného subjektivního práva
každého občana zajímat se o kulturní dědictví a stav hospodaření a nakládání s ním.
Co se týká otázky žalobní legitimace stěžovatelky, kterou Městský soud v Praze ve svém
usnesení zpochybnil, stěžovatelka argumentuje ustanovením §65 odst. 1 s. ř. s., z něhož vyplývá,
že se může domáhat zrušení správního rozhodnutí každý, kdo tvrdí, že jím byl na svých právech
zkrácen. Předpokladem žalobní legitimace je tedy existence úkonu správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti toho, kdo tvrdí, že je zkrácen
na svých právech. Podle názoru stěžovatelky lze v jejím případě považovat fiktivní negativní
rozhodnutí žalovaného sub a) za takové rozhodnutí. Stěžovatelka proto nesouhlasí s názorem
Městského soudu v Praze, že by její žaloba byla nepřípustná podle ustanovení §46 odst. 1
písm. c) s. ř. s. Navíc pak uvedla, že i v případě, že by nesplňovala podmínky žalobní legitimace
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. z toho důvodu, že jak dovodil Městský soud v Praze, pravotvorný
úkon správního úřadu vůbec nevznikl, je přesvědčena, že splňuje podmínky žalobní legitimace
podle §61 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že zákon o svobodném přístupu k informacím
stanoví postup při podávání a vyřizování písemných žádostí o poskytnutí informace,
přičemž pro případ, že má povinný orgán za to, že požadované informace se nevztahují
k jeho působnosti, žádost odloží a tuto skutečnost spolu s důvody sdělí žadateli do tří dnů.
Stěžovatelka namítá, že v jejím případě povinný subjekt tímto způsobem nepostupoval. Považuje
přitom za nepřípustné, aby povinné orgány svou nečinností odepíraly informace a ponechávaly
rozhodovací činnost na soudu bez jakéhokoliv náznaku dodržování zákonem stanoveného
postupu.
Konečně pak stěžovatelka namítla, že v otázce, zda byl odvolacím orgánem
v projednávaném případě žalovaný sub a) či sub b), Městský soud v Praze zaujal diametrálně
odlišné stanovisko, než k jakému dospěl ve svém rozsudku sp. zn. 8 Ca 59/2005 ze dne
15. 9. 2005 a v rozsudku sp. zn. 7 Ca 4/2005 ze dne 30. 1. 2006.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Ze soudního spisu vyplývají pro posouzení věci následující podstatné skutečnosti:
Jak již bylo výše uvedeno, Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky odmítl.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky
řízení.
Přitom konstatoval, že pravomoc soudu, který poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům
podle §2 s. ř. s., je vymezena v ustanovení §4 s. ř. s. Žalobce se tak může domáhat ochrany
svých veřejných subjektivních práv mimo jiné instituty buď žalobou proti rozhodnutí správního
orgánu, nebo žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Ochrany práv se lze
domáhat vždy toliko postupem, který zákon stanoví (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) a volba institutu je v dispozici účastníka, který musí zvolit zákonem předvídaný postup
ke své ochraně; zákonné instituty k tornu určené pak nelze podle Městského soudu v Praze
směšovat či zaměňovat.
Obecně osobou oprávněnou podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu soudu je
ten, kdo tvrdí, že rozhodnutím správního orgánu (§65 s. ř. s.) byl zkrácen ve svých právech
a domáhá se, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pak soud odmítne návrh, který byl podán osobou zjevně
neoprávněnou. Žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je oprávněn podat ten kdo
tvrdí, že návrhem u správního orgánu podaným bylo zahájeno řízení a správní orgán ve lhůtě
zákonem stanovené ve věci nerozhodl a domáhá se, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat rozhodnutí ve věci samé (§79 a násl. s. ř. s.). Tento způsob ochrany neplatí, spojuje-li
zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu
nebo jiný právní důsledek (79 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud v Praze konstatoval, že zákon o svobodném přístupu k informacím je
zvláštní normou, která konstruuje fikci rozhodnutí. Zákon předpokládá, že nedojde-li povinným
subjektem k poskytnutí informací či vydání rozhodnutí o odmítnutí informací, spojuje zákon
s marným uplynutím lhůty fikci, že je zde vydáno rozhodnutí, jímž bylo poskytnutí informací
odmítnuto, resp. rozhodnutí o zamítnutí rozkladu (odvolání) a potvrzení rozhodnutí I. stupně.
Protože tak zákon nastoluje výslovně existenci rozhodnutí, a v důsledku ust. §79 odst. 1 s. ř. s.,
věty poslední, dovodila judikatura soudů, že ochrany u soudu podle tohoto zákona se lze
domáhat žalobou proti rozhodnutí postupem podle §65 s. ř. s., nikoli žalobou na ochranu
proti nečinnosti.
Městský soud v Praze v dané věci neshledal podanou žalobu projednatelnou z věcných
důvodů, neboť má za to, že v daném případě ani nemohla nastat fikce vydání rozhodnutí
podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože informace požadované žalobkyní
v žádosti ze dne 3. 1. 2005 nejsou informacemi, na které zákon o svobodném přístupu
k informacím dopadá, a které lze jím stanoveným postupem požadovat, naopak tomuto zákonu
se vymykají a Národní památkový ústav je povinným subjektem toliko v rozsahu, který tento
zákon stanoví.
Městský soud v Praze přitom konstatoval, že shodně s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 2. 2004, č. j. 2 As 55/2003 - 37, shledává za informaci podle zákona
o svobodném přístupu k informacím přímé nebo zprostředkované sdělení údajů o skutečnostech,
které se týkají zákonem stanovené působnosti subjektu, povinného poskytovat informace, a jejího
výkonu. Pokud tedy stěžovatelka žádostí ze dne 3. 1. 2005 požalovala sdělení informací, zda je
nájemní byt v objektu hradu B., č. p. 8, ve vlastnictví povinného subjektu užívaný na základě
nájemní smlouvy PhDr. H. V. bytem služebním ve smyslu §7 zákona č. 102/1992 Sb., a z jakých
skutečností, právních předpisů a listin dovozuje povinný subjekt jakožto pronajímatel závěr, že se
jedná či nejedná o služební byt, uvedené otázky, resp. odpovědi na ně nelze podřadit pod pojem
informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím a žalovaný není povinen podle zákona
informace tohoto druhu podávat.
Zákon o svobodném přístupu k informacím v ustanovení §2 odst. 1 vyjmenovává
povinné subjekty, které mají povinnost podle výše citovaného zákona poskytovat informace,
výslovně však uvozuje, že jde o informace vztahující se k jejich působnosti. Městský soud v Praze
poukázal na to, že podle ustanovení §25 odst. 1 zákona o státní památkové péči státní
památkovou péči vykonávají orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury,
krajské úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Podle odst. 2 tohoto zákonného
ustanovení je ministerstvu kultury podřízena odborná organizace státní památkové péče.
Podle ustanovení §26 odst. 1 zákona o státní památkové péči je ústředním orgánem státní správy
pro kulturní památky v České republice Ministerstvo kultury. Podle odst. 2 písm. i)
tohoto ustanovení vydává Ministerstvo kultury statut odborné státní památkové péče, která je
státní příspěvkovou organizací s celostátní působností.
Na základě citací úkolů Národního památkového ústavu vyplývajících ze statutu, který byl
vydán Ministerstvem kultury podle zmiňovaného ustanovení §26 odst. 2 písm. i) zákona o státní
památkové péči, Městský soud v Praze vyvodil, že do působnosti této státní příspěvkové
organizace nepatří poskytovat výklad ve smyslu aplikace jednotlivých právních předpisů,
zde konkrétně ustanovení §7 zákona č. 102/1992 Sb., a to ani ve vztahu k žalobkyní
konkretizovanému bytu.
Stěžovatelka podle Městského soudu v Praze nemá veřejné subjektivní právo
na poskytnutí odpovědi na jakékoli otázky, ale zákonem o svobodném přístupu k informacím
bylo založeno právo na poskytnutí informací povinnými subjekty, a to informací vztahující
se k působnosti toho kterého povinného subjektu. Jaký druh informací má tento zákon na mysli
lze pak dovodit kromě ust. §2 i z následujících ustanovení §5 a dalších. Z uvedených důvodů
soud dospěl k závěru, že žaloba je podána osobou zjevně neoprávněnou; není zde dána
ani aktivní legitimace žalobkyně dle §65 a násl. s. ř. s., neboť veřejné subjektivní právo
na informace podle zákona o poskytování informací nemohlo být v daném případě dotčeno,
protože poskytnutí kvalifikované odpovědi na obecné právní otázky se nemohla žalobkyně vůči
prvému žalovanému domáhat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Městský soud v Praze proto podání stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
jako podání osoby zjevně neoprávněné. Ve vztahu k druhému žalovanému pak soud odmítl
žalobu i z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť tento subjekt není osobou povinnou
ve smyslu ust. §16 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož o odvolání,
popř. rozkladu, proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje subjekt nejblíže vyššího stupně
nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat; v ostatních případech
rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl
vydat, a je oprávněn za něj jednat. Městský soud v Praze totiž dospěl k závěru, že v daném
případě první žalovaný, Národní památkový ústav, je samostatnou státní příspěvkovou organizací
řízenou Ministerstvem kultury, která má celostátní působnost a která vystupuje v právních
vztazích svým jménem, přičemž nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Jejím statutárním
orgánem je generální ředitel, jenž je jmenován a odvoláván ministrem kultury a který současně
přímo řídí ústřední pracoviště ústavu; generální ředitel je rovněž povinnou osobou ve smyslu výše
uvedeného ustanovení zákona o informacích. Ministerstvo kultury proto není vůči prvému
žalovanému ve vztahu nadřízenosti ve smyslu ust. §16 zákona o svobodném přístupu
k informacím, neboť takovýto vztah mezi uvedenými subjekty zákonem o státní památkové péči
založen není.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 22. 3. 2006, kasační stížnost byla podána dne
4. 4. 2006.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které označuje za důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud se s její subsumpcí
ztotožňuje. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích
řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, byť z důvodů, jež je
oprávněn aplikovat ex officio (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před soudem bylo
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3
s. ř. s.).
Jak bylo konstatováno výše, Městský soud odmítl stěžovatelčinu žalobu jednak z důvodu
§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (podána osobou zjevně neoprávněnou), jednak podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. (nedostatek pasivní legitimace jako podmínky řízení). S těmito důvody odmítnutí
žaloby se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit.
Pokud jde o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby ve smyslu §46 odst. 1 písm. c), je
zcela zjevné, že celá právní konstrukce Městského soudu spočívá na meritorním posouzení
charakteru požadované informace. Jak již ovšem Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém
rozsudku ze dne 17. 4. 2007, č. j. 4 As 43/2007 - 82, je zcela nepochybné, že rozhodnutí
o odmítnutí žaloby z důvodů ve smyslu §46 odst. 1 nelze považovat za meritorní rozhodnutí,
jehož obsahem je věcné posouzení žaloby, na rozdíl od rozhodování o procesních otázkách,
jak je tomu v případě rozhodnutí o jejím odmítnutí. Již ze samotného zákonného pojmu
„podmínky řízení“ (k nimž patří i aktivní legitimace žalujícího subjektu) lze dovodit, že se jedná
v podstatě o takové předpoklady procesního charakteru, bez jejíchž splnění se nelze v soudním
řízení žalobou meritorně zabývat, čili že soud nemůže věcně posoudit žalobu.
Rovněž ze samotného v zákoně použitého pojmu „odmítnutí“ vyplývá, že soud nemůže
při nesplnění zákonem daných procesních předpokladů věcně žalobu posuzovat. Jinými slovy
soud „odmítá“ se zabývat tímto věcným posouzením.
Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59
konstatoval, že odmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou (§46
odst. 1 písm. c/ s. ř. s.), lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela
zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla
již z návrhu samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat; vyjde-li v této
fázi nedostatek aktivní legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje
v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/ a §109
odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.).
Městský soud v Praze proto pochybil, pokud opřel výrok usnesení napadeného kasační
stížností, kterým žalobu podle citovaného ustanovení s. ř. s. odmítl, o věcné posouzení žalobních
námitek. K závěru o neexistenci žalobou napadených fiktivních rozhodnutí jako nedostatku
podmínky řízení dospěl na základě důkladných skutkových a právních úvah,
ve kterých se z věcného pohledu zabývá žalobními námitkami uvedenými v žalobě. To lze
zcela evidentně zjistit již ze shora uvedené části odůvodnění napadeného usnesení. Z výše
uvedených skutečností tak nesporně vyplývá, že městský soud v usnesení napadeném kasační
stížností v podstatě posuzoval důvodnost žalobních námitek, tedy že se zabýval žalobou věcně,
přičemž však rozhodnutí o odmítnutí návrhu z důvodu neodstranitelných podmínek řízení
je nutné považovat za rozhodnutí procesního charakteru.
Věcné posouzení žaloby proti rozhodnutí správního orgánu přitom může být výlučně
obsahem rozsudku, kterým soud rozhodující ve správním soudnictví buď zruší napadené
rozhodnutí pro nezákonnost nebo vady řízení a vysloví, že věc se vrací k dalšímu řízení
žalovanému, nebo žalobu pro její nedůvodnost zamítne (§53 s. ř. s., §78 odst. 1, 4 a 7 s. ř. s.).
Pokud se Městský soud v Praze v odůvodnění usnesení o odmítnutí žaloby z důvodu podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. již zabýval věcným posouzením žaloby, zahrnujícím skutkové a právní
úvahy o tom, zda rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací a o odvolání proti němu podaném
podle zákona o informacích vznikla fikcí či nikoliv (§15 odst. 4 a §16 odst. 3 zákona
o svobodném přístupu k informacím), přičemž na základě těchto úvah dospěl k závěru
o neexistenci těchto fiktivních rozhodnutí, nedodržel zákonný stanovený postup v řízení
před soudem, neboť měl ve věci rozhodnout rozsudkem (§53 a 78 s. ř. s.). Protože Městský soud
v Praze v řízení o žalobě dospěl v odůvodnění rozhodnutí z věcných důvodů k právnímu závěru,
že rozhodnutí vydané fikcí podle zákona o informacích neexistuje, že nikdy nemohlo vzniknout,
protože informace, o niž stěžovatelka žádala se nevztahuje k působnosti povinného subjektu,
přičemž o žalobě rozhodl usnesením o odmítnutí návrhu podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., bylo
řízení před soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé a byl dán důvod pro zrušení kasační stížností napadeného usnesení a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení (§109 odst. 3, §110 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud jde o důvod odmítnutí stěžovatelčiny žaloby ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného sub b), Nejvyšší správní soud musí přisvědčit
stěžovatelce v jejím názoru o nesprávnosti závěru Městského soudu v Praze. Jak již Nejvyšší
správní soud konstatoval po obšírném rozboru ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 28/2007 - 77, Ministerstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovému ústavu,
jak o tomto vztahu hovoří ustanovení §25 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale je tomu
tak i ve smyslu §16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť je výslovně (byť a contrario) určeno
subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem
nelze také nijak dovodit nějaká omezení v oblasti subordinačních vztahů.
Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je Městský soud v Praze názorem vysloveným v tomto
rozsudku vázán.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věty 1 s. ř. s.).
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze ze dne
29. 3. 2007, č. j. 10 Ca 77/2005 - 159, ustanoven advokát Mgr. Pavel Batěk. Tomu Nejvyšší
správní soud přiznal podle §35 odst. 8 s. ř. s. s ohledem na ustanovení §7 ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení úkonu,
odměnu ve výši 4200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí právního zastoupení
včetně první porady s klientem a sepsání písemného podání soudu týkajícího se věci samé
podle ustanovení §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, společně s režijním paušálem
ve výši 600 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Protože je ustanovený advokát plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, na celkovou částku 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu