ECLI:CZ:NSS:2007:9.AS.28.2007
sp. zn. 9 As 28/2007 - 1
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele O. o.
p. s. p. o. N. p. ú., zastoupeného JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem
v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního památkového ústavu, se
sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1,
Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 9. 2006, č. j. 5 Ca 253/2005 - 47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 5 Ca 253/2005 - 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno fiktivní rozhodnutí generálního
ředitele Národního památkového ústavu a rovněž fiktivní rozhodnutí Národního památkového
ústavu. Současně tímto rozsudkem bylo vysloveno, že žaloba proti Ministerstvu kultury
se odmítá. Zmíněnými fiktivními správními rozhodnutími byla zamítnuta žádost stěžovatele
o poskytnutí informace ze dne 16. 7. 2005 podaná dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti podané dle ustanovení §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), má za to, že městským
soudem nebyla uspokojivě vyřešena otázka pasivní legitimace, a to zejména v souvislosti
s rozdílnou judikaturou jmenovaného soudu. Dále namítá nesprávný výrok ohledně nákladů
řízení. Ustanovená zástupkyně stěžovatele kasační stížnost doplnila v tom směru, že výrok
rozsudku městského soudu, jímž byla odmítnuta žaloba proti Ministerstvu kultury, měl být
blíže specifikován.
Národní památkový ústav ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval svůj
postoj sdělený již v řízení před městským soudem, a to že stěžovatel, který sám sebe označuje
více různými způsoby, svým jednáním a častými žádostmi o poskytnutí informací blokuje
jeho standardní práci, oba subjekty mezi sebou vedou velké množství soudních řízení,
a proto na žádost stěžovatele nebylo reagováno zcela vědomě. Ministerstvem kultury
vyjádření podáno nebylo.
Z předložené spisové dokumentace městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil
následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel požádal dopisem ze dne 16. 7. 2005 o poskytnutí informací dle zákona
č. 106/1999 Sb. Adresátem žádosti byl Národní památkový ústav a jejím předmětem byly
dotazy na výši finančních prostředků přijatých Národním památkovým ústavem v roce 2004
ze státního rozpočtu a na výši a strukturu mimorozpočtových prostředků jemu poskytnutých
za stejné období. Dotázaný subjekt na žádost o poskytnutí informací nereagoval, stěžovatel
dovodil, že lhůta k jejich poskytnutí uplynula 3. 8. 2005, a proto podal proti fiktivnímu
negativnímu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. odvolání
datované k 5. 8. 2005. Jelikož stěžovatel ani poté neobdržel požadované informace
ani rozhodnutí o jejich neposkytnutí (lhůta pro rozhodnutí o odvolání dle jeho názoru marně
uplynula dne 21. 8. 2005), podal žalobu k městskému soudu, v níž se domáhal zrušení obou
fiktivních negativních rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že si nebyl jist, zda k rozhodnutí
o odvolání byl příslušný Národní památkový ústav nebo Ministerstvo kultury, uvedl v žalobě
formou eventuálního petitu obě varianty návrhu výroku rozsudku soudu.
Městský soud se při rozhodování řídil ustálenou soudní judikaturou, podle které jsou
fiktivní rozhodnutí, jimiž bylo odepřeno vydání informací, nepřezkoumatelná, neboť fiktivní
rozhodnutí není nikde hmotně vyjádřeno a jeho jediným obsahem je fiktivní výrok o zamítnutí
žádosti o informace v plném rozsahu. Proto neměl žádné pochybnosti o nutnosti obě fiktivní
rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Se vzniklou
otázkou pasivní legitimace odvolacího orgánu se městský soud vypořádal tak, že mimo
prvostupňového fiktivního rozhodnutí Národního památkového ústavu zrušil i fiktivní
rozhodnutí o odvolání generálního ředitele Národního památkového ústavu a žalobu
proti Ministerstvu kultury odmítl. V této části své rozhodnutí odůvodnil tak, že dle článku III
odst. 5 statutu Národního památkového ústavu vydaného dle ustanovení §26 odst. 2 písm. i)
zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o státní památkové péči“), je statutárním orgánem Národního památkového ústavu
jeho generální ředitel, který přímo řídí ústřední pracoviště tohoto ústavu. Ten byl pak osobou
povinnou rozhodnout o odvolání podle §16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně námitky
obsažené v kasační stížnosti nepodřadil pod důvody dle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
což ovšem není jeho zákonnou povinností. Rozhodné v této souvislosti je, že jsou řádně
vymezeny stížní námitky, když stěžovatel dostatečně srozumitelně vylíčil, jakých konkrétních
nezákonných úvah se městský soud dopustil. Obsahově lze námitky uvedené v kasační
stížnosti subsumovat pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pod důvod tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato je důvodná.
V prvé řadě považoval za zásadní potvrdit, že Národní památkový ústav je (a v době
fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací byl) povinným subjektem
ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 106/1999 Sb., podle jehož prvého odstavce povinnými
subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující
se k jejich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce
hospodařící s veřejnými prostředky. Dle teorie státu a práva se v rámci organizace státu
rozlišují státní orgány, jako základní a rozhodující složky, dále zvláštní složky (bezpečnostní,
silové) a konečně státní organizace a zařízení státem zakládané za účelem realizace
jeho dalších funkcí (organizace výzkumné, sociální, kulturní apod.), které jsou zpravidla
řízeny státními orgány. Pro státní orgány je charakteristický jejich rys nositelů státní moci
vyznačující se administrativně právní metodou regulace právních vztahů, v nichž vystupují,
tedy nadřazeným postavením státních orgánů vůči fyzickým a právnickým osobám.
Z uvedeného vyplývá, že charakteristika státních orgánů není pro Národní památkový ústav
příhodnou a přinejmenším pro účely zákona č. 106/1999 Sb. tato instituce není státním
orgánem. Mimo to zcela jistě nespadá ani do druhé z kategorií, jež zmiňuje §2 citovaného
právního předpisu, tedy mezi orgány územní samosprávy, neboť není orgánem obce ani kraje,
jak územní samosprávu definuje v článku 99 Ústava České republiky. Poslední skupinou
povinných subjektů dle výše zmíněného ustanovení jsou veřejné instituce hospodařící
s veřejnými prostředky. Veřejná instituce je subjektem, jehož založení a režim řízení
se odvozuje z veřejného práva. Hospodařením s veřejnými prostředky se pak rozumí reálné
napojení takové instituce na veřejné rozpočty. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti
ztotožňuje s právním názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku (jenž sám stěžovatel
označuje ve své kasační stížnosti) ze dne 15. 9. 2005, č. j. 8 Ca 59/2005 - 48. Městský soud
zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02,
který vymezuje pojem veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a contrario
ke státnímu orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporaci. Výsledkem
této právní úvahy byl výčet definičních znaků takových veřejných institucí, za které Ústavní
soud označil veřejný účel, zřizování státem, tvoření jejich orgánů státem a státní dohled
nad jejich činností.
Jak bude rozvedeno dále, Národní památkový ústav tato kritéria beze zbytku naplňuje,
a to zejména s ohledem na úpravy obsažené v zákonu o státní památkové péči, vyhlášce
Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon o státní památkové péči,
a rovněž s přihlédnutím ke Statutu tohoto ústavu. Tento závěr lze podpořit i doktrinálním
vymezením pojmu „veřejný ústav“, jak se s ním lze setkat v dostupné literatuře (srov. Karel
Beran: Právnické osoby veřejného práva, Linde Praha, a.s., 2006, str. 89 a násl.). Klasicky
je připomínána definice Mayerova (Mayer, O: Deutsches Verwaltungsrecht, sv. II, 3. vydání,
1924, §51 str. 268), podle níž pod pojmem veřejný ústav se „rozumí souhrn věcných
a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služby
zvláštnímu veřejnému účelu“. V citované publikaci rovněž lze nalézt poukaz na modifikaci
Mayerovy definice Wolfgangem Rufnerem (Rufner W.. Zur Lehre von offentlichen Anstalt,
In: Die Offentliche Verwaltung, Heft 15, 1985, str. 608), jež zdůrazňuje úmyslné „odsazení“
ústavu jako osamostatněné organizační jednotky od svého zřizovatele, aby mu bylo umožněno
samostatné odborné vyřizování správních úkolů. Jak zdůrazňuje Karel Beran (srov. cit. op. str.
101), „míra samostatnosti ústavu tak spočívá v míře „odsazení“ veřejného ústavu
od svého zřizovatele“. K tomu nelze než dodat, že taková míra „odsazení“ bude velmi
rozdílná a může být nepochybně limitována zákonem.
Pro posuzovanou věc lze učinit prvý dílčí závěr, totiž že Národní památkový ústav
je samostatnou organizační jednotkou zřízenou k plnění stanovených odborných úkolů
v oblasti státní památkové péče, jejíž - slovy shora citované publikace - „odsazení“ ve vztahu
ke zřizovateli je, jak bude dále rozvedeno, minimální. Je proto nepochybně veřejnou institucí
povinnou k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Míra „odsazení“ se ukáže
v dalším posouzení věci jako určující též pro názor o tom, kdo je povinen rozhodnout
o odvolání proti rozhodnutí Národního památkového ústavu podle zákona č. 106/1999 Sb.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. lze proti vydanému i fiktivnímu
rozhodnutí o neposkytnutí informací podat odvolání. Dle druhého odstavce téhož ustanovení
o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího
stupně nadřízený povinnému subjektu, který rozhodnutí vydal nebo měl vydat. … V ostatních
případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, který rozhodnutí
vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Ustanovení §16 odst. 5 zákona
č. 106/1999 Sb. pak stanoví, že proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí
žádosti lze podat rozklad, o kterém rozhoduje vedoucí ústředního orgánu státní správy.
Aplikovatelnost tohoto ustanovení na daný případ lze vyloučit, neboť výše Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Národní památkový ústav není státním orgánem (ve smyslu
a pro účely citovaného zákona), a proto pozbývá smyslu zkoumat, zda by mohl být ústředním
orgánem státní správy.
V projednávané věci tedy dle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.
přicházejí v úvahu dva subjekty zákonem povolané k rozhodování o odvolání,
a to buď povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený Národnímu památkovému ústavu,
anebo ten, kdo stojí v čele povinného subjektu. Otázka tedy stojí tak, zda existuje subjekt
nadřízený Národnímu památkovému ústavu ve smyslu §16 odst. 2, věta prvá, zákona
č. 106/1999 Sb.; pokud by tomu tak nebylo, byl by dle §16 odst. 2, věta poslední, stejného
zákona příslušným k rozhodování o odvolání generální ředitel Národního památkového
ústavu, jakožto ten, kdo stojí v jeho čele.
Postavení a základní principy fungování Národního památkového ústavu jsou
definovány v zákoně o státní památkové péči. Dle §26 odst. 1 tohoto zákona je ústředním
orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice Ministerstvo kultury.
Jeho působnost na úseku státní památkové péče je zakotvena výčtem v tomtéž ustanovení.
Pro výše nastolenou otázku určení subjektu povolaného k rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí Národního památkového ústavu je určující ustanovení §25 odst. 2 zákona
o státní památkové péči, dle něhož je odborná organizace státní památkové péče podřízena
Ministerstvu kultury. Náplň činnosti takové „organizace“ (pojem „organizace“ zde nutno vidět
na historickém pozadí doby přijetí zákona o státní památkové péči) je vymezena v §32 téhož
zákona a konkretizována v článku IV statutu Národního památkového ústavu (viz dále).
Zákon o státní památkové péči tedy výslovně stanoví podřízenost odborné organizace státní
památkové péče, kterou je Národní památkový ústav, Ministerstvu kultury, přičemž žádný
zvláštní zákon již dále neupravuje či případně nečlení podřízenost a nadřízenost uvedených
subjektů jinak. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nemá na vztah podřízenosti
a nadřízenosti ve výše uvedeném smyslu (tj. určení subjektu příslušného k rozhodnutí
o odvolání) vliv úprava finančních toků mezi příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem
dle zákona č. 218/2000 Sb. (rozpočtová pravidla). Tento zákon upravuje technickou stránku
pravidel hospodaření příspěvkových organizací, z těchto pravidel nelze dovodit výjimku
z úpravy subordinace dle §25 odst. 2 zákona o státní památkové péči.
Pro projednávanou věc je dále relevantní, že dle ustanovení §27 odst. 1 zákona
o státní památkové péči Ministerstvo kultury zřizuje památkovou inspekci jako svůj
specializovaný kontrolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové
inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržováním tohoto zákona a předpisů vydaných
k jeho provedení. Toto ustanovení je konkretizováno v již zmíněné prováděcí vyhlášce
Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., dle jejíhož §20 odst. 1 předmětem ústředního dozoru
památkové inspekce jsou činnosti spojené s ochrannou, obnovou a společenským uplatněním
kulturních památek a v souladu s §20 odst. 5 inspekce dozírá, zda odborná organizace
poskytuje orgánům státní památkové péče, krajům a obcím potřebnou odbornou pomoc
při rozhodování, popřípadě vydávání jiných opatření, která se týkají kulturních památek.
Dle ustanovení §26 odst. 2 písm. i) zákona o státní památkové péči Ministerstvo
kultury vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou
organizací s celostátní působností. Statut Národního památkového ústavu (dále jen „statut“)
byl vydán dne 1. 1. 2003 pod sp. zn. 11.613/2002 a samotný Národní památkový ústav byl
zřízen ke stejnému dni rozhodnutím sp. zn. 11.617/2002 podle ustanovení §26 odst. 2
písm. e) zákona o státní památkové péči. Statut charakterizoval (dnes již není platný) Národní
památkový ústav v článku III odst. 1, dle něhož byl státní příspěvkovou organizací,
která je řízena Ministerstvem kultury, má celostátní působnost a vystupuje v právních vztazích
svým jménem, přičemž nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle článku III odst. 5
byl statutárním orgánem ústavu generální ředitel, jmenovaný a odvolávaný ministrem kultury.
Mimo své hlavní činnosti, definované v článku IV statutu ( zejména rozbory stavu a vývoje
státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní
památkové péče, vědeckovýzkumné úkoly, odborně metodické, dokumentační a informační
pracoviště pro úsek státní památkové péče, vedení seznamu kulturních památek České
republiky, zpracovávání odborných podkladů pro orgány státní památkové péče, odborná
pomoc vlastníkům kulturních památek), vykonává Národní památkový ústav i jinou činnost
přímo nesouvisející s výkonem a koordinací odborné činnosti v oboru státní památkové péče.
Předmět této jiné činnosti upravil statut v článku V odst. 1 a ve druhém odstavci
téhož ustanovení stanovil, že další jinou činnost … může ústav vykonávat pouze s předchozím
písemným souhlasem zřizovatele. Citovaný statut byl v roce 2006 (tj. až po fiktivním vydání
rozhodnutí orgánů obou stupňů o neposkytnutí informace) nahrazen statutem novým,
který v článku I odst. 3 výslovně upravil, že Národní památkový ústav je podle §25 odst. 2
zákona odbornou organizací státní památkové péče s celostátní působností, řízenou
ministerstvem.
Pozitivní právo (český právní řád) na žádném místě nedefinuje samotný pojem
subordinace, nadřízenosti a podřízenosti. Pro odpověď je třeba se obrátit na teorii správního
práva. Dle ní je postavení dané instituce vyjádřeno rozsahem pravomoci a působnosti
jak externí (vůči adresátům norem správního práva), tak interní (uvnitř soustavy veřejné
správy). Obsahem interních oprávnění je právo udílet příkazy podřízeným osobám či útvarům,
právo kontroly plnění služebních povinností a případně právo disciplinárního
postihu podřízených osob, jsou-li v rámci dozoru zjištěny nedostatky a pochybení
(k tomu srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck, Praha,
2003). Podle §20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se na řízení podle §16 téhož zákona (řízení
o odvolání) použije správní řád. V době fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí
informací v této věci zákon č. 106/1999 Sb. odkazoval na tehdy platný a účinný správní řád,
tj. zákon č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nová právní úprava přechodných
a závěrečných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. odkaz na příslušná ustanovení správního
řádu ponechala s tím, že v zákoně je již obsažen odkaz na nový správní řád, zákon
č. 500/2004 Sb., ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Ten ve svých společných ustanoveních
(§178) hovoří o tom, který správní orgán je nadřízeným správním orgánem. Počítá s tím,
že jej určí zvláštní zákon a teprve není-li tomu tak, označuje za něj správní orgán,
který podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor. V tomto směru je nová
právní úprava v souladu s výše zmíněnou doktrínou.
Ve světle uvedených okolností je relevantní ustanovení §26 odst. 2 zákona o státní
památkové péči, z něhož vyplývá, že interní oprávnění ve smyslu subordinace má na úseku
státní památkové péče Ministerstvo kultury [viz zejména §26 odst. 2 písm. a), b) a d)].
Na místě je také znovu připomenout §25 odst. 2 téhož zákona, dle kterého je Ministerstvu
kultury podřízena odborná organizace státní památkové péče. Za využití oprávnění daného
ustanovením §26 odst. 2 písm. e) Ministerstvo také fakticky rozhodlo o vzniku
této organizace, Národního památkového ústavu. Ministerstvo kultury dále dle písm. i)
citovaného ustanovení vydává statut odborné organizace státní památkové péče,
který obsahuje normy upravující závazně jeho postavení a působnost, a vydání tohoto statutu
je zcela jistě též nepochybně projevem interního oprávnění z pozice nadřízeného subjektu.
V článku III statutu je pak výslovně stanoveno, že Národní památkový ústav je řízen
Ministerstvem kultury. Jak již bylo výše předesláno, dozor nad dodržováním zákona o státní
památkové péči a předpisů vydaných k jeho provedení vykonává památková inspekce,
kterou zřizuje rovněž Ministerstvo kultury. Při zjištění nedostatků v péči o kulturní památky
navrhne památková inspekce orgánu státní památkové péče (kterým je dle §25 odst. 1 zákona
o státní památkové péči i Ministerstvo kultury) opatření k odstranění zjištěných nedostatků,
popřípadě uložení pokuty. Hlavní zásady řízení a organizace práce v Národním památkovém
ústavu určoval dle článku VIII odst. 2 dříve platného statutu hlavní organizační řád,
který vydával generální ředitel Národního památkového ústavu s předchozím písemným
souhlasem Ministerstva kultury. Pracovní řád vydával generální ředitel již samostatně
bez kontrasignace. Ředitelé územních pracovišť zodpovídali za svou činnost v celém rozsahu
generálnímu řediteli, jímž byli jmenování a odvoláváni, ovšem také s předchozím písemným
souhlasem Ministerstva kultury. Nový statut vydaný pod č. j. 1547/2006, platný a účinný
ode dne 23. 1. 2006 (se změnou č. j. 4452/2006 provedenou 29. 3. 2006), rozšířil pravomoci
generálního ředitele. Ten do budoucna již uvedená oprávnění vykonává samostatně
bez nutnosti předchozího schválení ze strany Ministerstva kultury. Pro úplnost
lze rovněž zmínit, že článek XIV nového statutu upravil hierarchickou strukturu stupňů řízení
v Národním památkovém ústavu, na jejímž vrcholku stojí generální ředitel, a článek III odst. 2
stanovil, že generální ředitel řídí veškerou činnost Národního památkového ústavu
(toto ustanovení odpovídá článku III odst. 5 statutu z roku 2003, podle něhož generální řídil
ústřední pracoviště ústavu, přičemž tato dikce vycházela z dřívější úpravy, kdy existovalo
několik samostatných ústavů).
Nahlíženo výše uvedenými doktrinálními východisky je možno konstatovat, že míra
„odsazení“ Národního památkového ústavu od Ministerstva kultury neboli těsnost
jejich vzájemných vazeb a hierarchie jejich vztahů skýtají veškeré podklady pro závěr,
že Ministerstvo kultury lze považovat za orgán nadřízený Národnímu památkovému ústavu,
a to i ve smyslu ustanovení §16 odst. 2, věty prvé, zákona č. 106/1999 Sb. Generální ředitel
Národního památkového ústavu sice disponuje relativně rozsáhlými pravomocemi,
ovšem rozsah těchto pravomocí je závazně určen statutem vydávaným právě Ministerstvem
kultury. Tato úprava vztahů odpovídá povaze činnosti Národního památkového ústavu
jakožto odborné organizace státní památkové péče, která vytváří dle §32 odst. 2
zákona o státní památkové péči odborné „servisní“ zázemí Ministerstvu kultury,
ale i jiným subjektům, a vykonává činnosti dle potřeby tohoto ministerstva v intencích
jeho odpovědnosti jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky.
Odpověď na otázku, zda v případě veřejné instituce typu Národního památkového
ústavu je možno hovořit o Ministerstvu kultury jako orgánu nadřízeném, nutno tedy hledat
v právních předpisech upravujících postavení a pravomoc jednotlivých subjektů na úseku
státní památkové péče. Po provedeném rozboru kompetencí jednotlivých subjektů
a jejich vzájemných vztahů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Ministerstvo kultury
je nejen nadřízeno Národnímu památkovému ústavu, jak o tomto vztahu hovoří ustanovení
§25 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu §16 odst. 2 zákona
č. 106/1999 Sb., neboť je výslovně (byť a contrario) určeno subjektem nadřízeným a žádný
zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem nelze také nijak dovodit nějaká
omezení v oblasti subordinačních vztahů.
K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že se neztotožňuje
s námitkou nedostatečné specifikace druhého výroku rozsudku městského soudu. Nejvyšší
správní soud již dříve ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 As 38/2004 - 55,
konstatoval, že „jsou-li v záhlaví soudního rozhodnutí jednoznačně identifikováni účastníci
řízení (žalobce a žalovaný) a rovněž správní rozhodnutí, které je předmětem soudního
přezkumu, nezpůsobuje obecné znění výroku (v daném případě ,Žaloba se odmítá.’)
nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl
nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán.“ Výrok rozsudku městského soudu je tedy dostatečně určitý a netrpí
vadou nesrozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou směřující do výroku o nákladech řízení
vedeného u městského soudu, neboť taková námitka je dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná
a v tomto případě by její posouzení bylo též bezpředmětné vzhledem k akcesorické povaze
výroku o nákladech řízení ku výroku o úspěchu účastníků ve věci samé (§60 odst. 1 s. ř. s.),
přičemž tento výrok městského soudu byl zrušen a bude nahrazen novým.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud chybně
posoudil postavení generálního ředitele Národního památkového ústavu jakožto odvolacího
orgánu v dané věci a naopak Ministerstvu kultury toto postavení nepřiznal, jeho rozhodnutí
je proto nezákonné z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu dle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele, rozhodne
též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
9 As 28/2007 - 85
O P R A V N É
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Radanem Malíkem v právní
věci stěžovatele O. o. p. s. p. o. N. p. ú. (ve zkráceném vyhotovení rozsudku ze dne 13. 9.
2007, č. j. 9 As 28/2007 – 76, nesprávně označen jako Z. o., O. s. s. o. a o., se sídlem B. 8,
zastoupeného JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského
nám. 381, za účasti 1) Národního památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské
nám. 3, 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační
stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 5 Ca 253/2005 - 47,
takto:
Ve zkráceném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 28/2007 – 76, se v záhlaví opravuje zjevná nesprávnost v označení stěžovatele
z původně chybně uvedeného: Z. o., O. s. s. o. a o., na správné označení: O. o. p. s. p. o. N.
p. ú.
Odůvodnění:
V řízení o kasační stížnosti byl ve shora uvedené věci po poradě devátého senátu dne
13. 9. 2007 vynesen rozsudek, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla
Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Po poradě senátu soudkyně Mgr. Daniela
Zemanová vyhotovila v souladu s §49 odst. 11 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), zkrácené vyhotovení rozsudku, v jehož záhlaví
omylem uvedla nesprávné označení stěžovatele.
K tomuto pochybení došlo po převzetí označení „Z. o.,
O. s. s. o. a o.“ ze jmenného rejstříku v intranetu Nejvyššího správního soudu, kde tento
subjekt je evidován jako účastník řízení v celkem 13 řízeních, do záhlaví zkráceného
vyhotovení rozsudku. Tato zjevná nesprávnost byla způsobena podobností označení uvedené
organizace s názvem stěžovatele v tomto řízení (O. o. p. s. p. o. N. p. ú.), přičemž oba
subjekty mají sídlo na stejné adrese. Na základě pokynu soudkyně kanceláři bylo zkrácené
vyhotovení s nesprávným označením stěžovatele vyvěšeno na úřední desku soudu.
Dne 19. 9. 2007 zaslala PhDr. H. P. soudu upozornění na tuto zjevnou nesprávnost.
Předseda senátu ověřil z obsahu spisu, že v dané věci bylo rozhodnuto o stěžovateli se
správným označením O. o. p. s. p. o. N. p. ú., pod tímto názvem byl stěžovatel soudem
označován a veden po celou dobu řízení o kasační stížnosti. Subjekt, jehož název byl chybně
uveden v záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku, v předmětném řízení nikdy nevystupoval,
o jeho právech a povinnostech nebylo jednáno, nemohlo tedy dojít k záměně v osobě
stěžovatele, ale jedná se pouze o jednorázové chybné uvedení jiného označení.
Na základě uvedených skutečností dospěl předseda devátého senátu Nejvyššího
správního soudu k závěru, že při vyhotovení zkráceného vyhotovení rozsudku ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 28/2007 – 76, došlo chybným přepisem podobně znějícího
označení jiného subjektu ke zjevné nesprávnosti, kterou je nutno korigovat postupem
dle §54 odst. 4 s. ř. s., tj. vydáním opravného usnesení.
Poučení: Proti tomuto opravnému usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu