ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.120.2007:40
sp. zn. 6 Azs 120/2007 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Ludmily Valentové
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. G., zastoupeného JUDr. Irenou Svobodovou,
advokátkou, se sídlem Kollárova 18, Teplice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM - 1325/VL - 10 - 18 -
2006 ze dne 7. 12. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě č. j. 63 Az 138/2006 - 18 ze dne 5. 9. 2007,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného,
jímž stěžovateli zamítl žádost o udělení mezinárodní ochra ny jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 S b., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., neboť tvrdí, že krajský soud v napadeném rozsudku nesprávně
posoudil právní otázku azylové relevance stěžovatelem uváděných důvodů z hlediska ustanovení
§12 zákona o azylu a že skutkový stav byl správním orgánem zjištěn nedostatečně, pročež měl
krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel namítá, že ve své žádosti o udělení azylu
uváděl, že má strach z jednání neznámých osob, které přepadly a oloupily jeho rodinu.
Je přesvědčen, že motivem tohoto jednání byla nejen snaha získat majetkový prospěch na úkor
jeho rodiny, ale zejména jej zastrašit pro příslušnost k určité sociální skupině. Stěžovatel uvádí,
že v jeho zemi je nepřehledná a složitá situace a že orgány Arménské republiky nejsou s to zajistit
svým občanům účinnou ochranu před nezákonnostmi. Domáhat se přitom ochrany
v domovském státě je podle stěžovatele bezpředmětné, neboť existuje úzká provázanost
mezi státními orgány a skupinami lidí, kteří se dopouštějí násilí na skupinách obyvatel. Oznámení
příslušným státním orgánům se podle tvrzení stěžovatele obrací proti oznamovatelům.
Co do namítaných důvodů je tedy kasační stížnost přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým význam em podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, předs tavuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 ze dne
26. 4. 2006. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně . Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií Nejvyšší
správní soud konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá, že rozsudek krajského soudu je nezákonný
pro nesprávné posouzení výše nastíněné otázky výkladu ustanovení §12 zákon o azylu
a pro nezohlednění v kasační stížnosti namítaných skutečností. Ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
ovšem Nejvyšší správní soud nemohl přihlédnout ke stěžovatelem nově udávaným důvodům,
pro něž rozhodnutí žalovaného napadá (tedy tvrzení o sociálně skupinové motivaci útoků
neznámých osob a tvrzení o propojení se státními orgány), neboť tyto důvody neuplatnil,
jak vyplývá ze soudního a správního spisu, ani v řízení správním, ani v řízení před krajským
soudem ač tak nepochybně učinit mohl – jde tedy o nepřípustné skutkové novoty,
jimiž se Nejvyšší správní soud ve smyslu citovaného ustanovení zabývat nemůže. Ke zbývající
argumentaci stěžovatele může Nejvyšší správní soud pouze podotknout, že otázkou azylové
relevance stěžovatelem prvotně udávaného pronásledování soukromými osobami se zabýval
obšírně již ve své předchozí judikatuře a je možné odkázat i na judikaturu jiných soudů,
s níž se ztotožňuje. Za všechny je třeba zejména jmenovat rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, ze dne
18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, či ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48
(www.nssoud.cz), které konstatovaly, že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu. Zejména je možné odkázat na rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 7. 5. 1996, č . j. 6 A 571/94 - 25, s nímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje,
který konstatoval, že je známým jevem v každé zemi, že příslušníci určité rasy, národnosti,
náboženského vyznání, sociální skupiny nebo politického přesvědčení se mohou stát
u svých spoluobčanů právě pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků,
diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitých povolání, ba dokonce
i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem t akového nepřátelského
jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti, samo o sobě to však není
ještě pronásledování ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících (dnes §2
odst. 5 zákona o azylu) ani v případě masového výskytu t ěchto jevů za předpokladu, že nejde
o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní
mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně
potírají a čelí jim, nelze mluvit o p ronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou
dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní efekt.
Co se týče efektivity zásahu státní moci proti ústrkům ze strany soukromých osob,
Nejvyšší správní soud odkazuje na své závěry učiněné např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, z něhož vyplývá, že tvrzení o zkorumpovanosti a neschopnosti policie
ochránit žadatele o azyl před soukromými osobami páchajícími bezpráví nemůže jako azylový
důvod obstát, pokud se žadatel o azyl ani nepokusil na tyto orgány se svými potížemi obrátit.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele .
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu