ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.29.2008:71
sp. zn. 6 Azs 29/2008 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobce: O. G., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou,
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
12. 4. 2007, č. j. OAM - 1 - 313/VL - 20 - 12 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, č. j. 63 Az 40/2007 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2007, č. j. 63 Az 40/2007 - 42, kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta stěžovatelova
žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
účinném k datu rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje s přihlédnutím k obsahu jednak důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky, resp. použil nepřiléhavé právní normy,
jednak namítá ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel při svém rozhodnutí, nemá oporu v provedených
důkazech, přičemž krajský soud na tuto vadu, ač byla vytýkána, nereagoval. Konečně také namítá
dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Konkrétně stěžovatel namítá nesprávný výklad ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu
a tvrdí, že k jeho aplikaci nebyl důvod, neboť ve své žádosti neuvedl, že ji podává proto,
že mu hrozí správní vyhoštění, nýbrž proto, že se obává na Ukrajině kriminálních struktur
a že se účastnil aktivně opoziční politické kampaně. Správní orgán přesto zamítl jeho žádost
jako zjevně nedůvodnou podle citovaného ustanovení zákona o azylu. V této souvislosti
stěžovatel rovněž namítl, že samou konstrukcí jde nadto o normu nesmyslnou, neboť správní
vyhoštění je ukládáno téměř každému žadateli o mezinárodní ochranu, a to proto, že uprchlíci
zřídkakdy přicházejí s platnými cestovními doklady a vízem. Stěžovatel proto ve vztahu k aplikaci
§16 odst. 2 zákona o azylu navrhl, aby Nejvyšší správní soud vyjasnil časové a skutkové
podmínky aplikace zmíněného ustanovení.
Námitky týkající se vad řízení a nepřezkoumatelnosti pak navazují na základní námitku
nesprávné aplikace ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu, a vztahují se k tomu, že stěžovatelem
uváděné důvody mající osvědčit jeho pronásledování v zemi původu nebyly ani správním
orgánem, ani krajským soudem zkoumány.
Pokud jde o posouzení přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., stěžovatel neuvedl žádných
důvodů, pro něž považuje svou kasační stížnost za přijatelnou.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že kasační stížnost podal účastník řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná. Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti
se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již
ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Kasační stížnost předestírá argumenty, které směřují k úvaze, zda není naplněno kritérium
přijatelnosti ve smyslu bodu 4b), tj. že krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Po prima facie posouzení námitek stěžovatele dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že výše zmíněné kritérium naplněno není, kasační stížnost tedy nemůže
být přijatelná. Vedou ho k tomu následující úvahy:
Základem stěžovatelových námitek je námitka nesprávné aplikace ustanovení §16 odst. 2
zákona o azylu, přičemž stěžovatel, jako otázku obecného významu, požaduje vyřešit časové
a skutkové podmínky pro aplikaci zmíněného ustanovení. K této námitce lze pouze uvést,
že Nejvyšší správní soud svou předchozí bohatou judikaturu k dřívějšímu ustanovení §16 odst. 1
písm. k) a posléze §16 odst. 2 zákona o azylu v novější době zásadně upřesnil a doplnil
i s ohledem na závazky České republiky vyplývající z komunitárního práva v zásadním rozsudku
ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48 (dostupný na www.nssoud.cz). Tento rozsudek
ve spojení s předchozí judikaturou v něm citovanou dává přesvědčivou odpověď na otázku,
kterou stěžovatel pojednávanou kasační námitkou nastolil.
Ostatní kasační námitky stěžovatele je třeba nahlížet v závislosti na řešení jeho námitky
stěžejní. Tu Nejvyšší správní soud konstatuje, že stále platí jeho vývody vyslovené
např. v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, a to že byla-li žádost o azyl podána
až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového stavu věci vztahující se k důvodům udělení azylu. V tomto ohledu je třeba jakékoliv
zmínky krajského soudu o relevanci stěžovatelem uváděných důvodů a o tom, zda mu hrozí
či nehrozí v zemi původu újma, hodnotit jako superfluum, které nemá na posouzení věci vliv.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku zásadně neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše
vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu