ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.19.2008:51
sp. zn. 7 Afs 19/2008 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. V. K., bytem
Nová Ves 250, Frýdlant nad Ostravicí, zastoupen Mg r. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem
Ruská 87/11, Ostrava, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody
4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
19. 7. 2007, č. j. 22 Ca 231/2007 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Zástupkyni stěžovatele advokátce Mgr. Ritě Kubicové se u r č u je na odměně
za zastupování a na hotových výdajích částka 2856 Kč, která jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 2007, č. j. 22 Ca 231/2007 - 11,
postoupil Krajskému soudu v Brně žalobu Ing. V. K., kterou se domáhal přezkoumání
rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 16. 4. 2007,
č. j. 6433/07-1500-704532, jímž byla delegována místní příslušnost správce daně ke správě daní
Ing. V. K., s výjimkou daní, kde předmětem zdanění je nemovitost, z Finančního úřadu Brno I.
na Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm. Toto usnesení odůvodnil krajský soud tak, že
místní příslušnost krajského soudu k přezkoumání správního rozhodnutí je dána, nestanoví-li
zákon jinak, obvodem soudu, v němž má sídlo žalovaný správní orgán, který vydal rozhodnutí
v posledním stupni. Žalované Finanční ředitelství v Brně, které vydalo žalobou napadené
rozhodnutí o delegaci místní příslušnosti, má sídlo v obvodu Krajského soudu v Brně a tento
soud je tak místně příslušným soudem k rozhodnutí o podané žalobě.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm.d) s. ř. s. V kasační stížnosti
stěžovatel namítal, že krajský soud pochybil, pokud vydal napadené usnesení ještě před
tím, než rozhodl o jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě a o návrhu na vydání
předběžného opatření. Tento postup krajského soudu je vadný již proto, že v řízení před
Nejvyšším správním soudem musí být zastoupen advokátem a krajskému soudu je přitom známo,
že nemá právnické vzdělání. Postoupením věci Krajskému soudu v Brně pak navíc došlo
i k zásahu do jeho práva garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu znemožňuje i osobní účast na jednání Krajského
soudu v Brně. Nelze ostatně pominout ani to, že uvedeným po stupem mu vzniknou nedůvodné
náklady, které musí vynaložit k ochraně svých práv. Napadené usnesení je podle názoru
stěžovatele rovněž nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Proto
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství se k podané kasační stížnosti vyjádřilo tak, že ji považuje
za nedůvodnou. Zdůraznilo, že je to právě ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, které obsahuje ústavní zásadu zákonného soudce. V souladu s touto zásadou
pak příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Krajský soud proto postupoval v souladu
se zákonem, když dospěl k závěru, že v případě žaloby směřující proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně je místně příslušný Krajský soud v Brně. Jeho příslušnost je totiž odvislá
od sídla účastníka řízení – žalovaného finančního ředitelství, které je v obvodu tohoto krajského
soudu. Napadené usnesení není nepřezkoumatelné, neboť je z něj zřejmé, jaké důvody vedly
krajský soud k jeho vydání. Toto usnesení netrpí ani nesrozumitelností. Z těchto důvodů finanční
ředitelství navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z předloženého soudního spisu vyplývá, že žalobou ze dne 28. 6. 2007 se stěžovatel
domáhá přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. 4. 2007,
č. j. 6433/07-1500-704532, kterým byla podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o správě daní
a poplatků delegována místní příslušnost ke správě daní Ing. V. K., s výjimkou daní,
kde předmětem zdanění je nemovitost, na Finanční úřad v Rožnově pod Radhoštěm. Žalobu
proti tomuto rozhodnutí stěžovatel adresoval a doručil Krajskému soudu v Ostravě
dne 3. 7. 2007. Tento soud po zjištění, že není k rozhodnutí o žalobě místně příslušný, postoupil
věc napadeným usnesením Krajskému soudu v Brně.
Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví -li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
V daném případě je předmětem soudního přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně a město Brno, v němž má sídlo toto finanční ředitelství spadá do obvodu působnosti
Krajského soudu v Brně (srov. §11 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění p ozdějších
předpisů). Tento krajský soud je pak ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s. soudem, v jehož
obvodu má sídlo Finanční ředitelství v Brně, které ve věci vydalo rozhodnutí v posledním stupni,
jež bylo napadeno žalobou stěžovatele. Pokud proto Krajský soud v Ostravě, k němuž podal
stěžovatel žalobu proti předmětnému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně postoupil tuto
věc k vyřízení Krajskému soudu v Brně, posoudil otázku místní příslušnosti soudu v souladu
se zákonem. Jelikož ze s. ř. s. ani z jiného zvláštního zákona nevyplývá, že by v předmětné věci
měla být místní příslušnost určena jinak, nemohlo ani napadené usnesení o postoupení věci
zasáhnout do práva stěžovatele na zákonného soudce, jak je garantuje čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Stejně tak nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud stížní námitku, že krajský soud
pochybil, pokud věc postoupil Krajskému soudu v Brně ještě před tím, než rozhodl o žádosti
stěžovatele na ustanovení zástupce pro řízení o jeho žalobě a o ná vrhu na vydání předběžného
opatření.
Krajský soud v Ostravě skutečně postoupil věc Krajskému soudu v Brně, aniž by před
tím rozhodl o žádosti stěžovatele na ustanovení zástupce a o návrhu na vydání předběžného
opatření. Tento postup však není nezákonný. Jestliže krajský soud zjistí, že není místně příslušný
k rozhodnutí o žalobě, je nejen oprávněn, ale i povinen rozhodnout pouze o postoupení věci
místně příslušnému krajskému soudu (zákonnému soudci). Opačný postup, tj. rozhodování
o ustanovení zástupce a o návrhu na vydání předběžného opatření místně nepříslušným krajským
soudem, by znamenal porušení práva stěžovatele na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Nelze totiž připustit stav, aby v případě posuzování otázek nutně
předcházejících rozhodnutí o věci samé (např. ustanovení zástupce) rozhodoval krajský soud,
který z důvodu nedostatku místní příslušnosti, a tedy podmínek řízení, není zákonným soudcem.
Nadto nelze ani pominout, že jak st ěžovatel, tak i ustanovená zástupkyně u této stížní námitky
zcela ponechali stranou nezbytnou argumentaci o tom, zda vytýkaná vada mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Nedůvodná je také další stížní námitka, že postupem krajského soudu do šlo k zásahu
do práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Právo na veřejné projednání věci pro řízení před správními soudy je konkretizováno
v řadě ustanovení s. ř. s., především v ustanovení §49, §51 a §77 s. ř. s. Obsahem tohoto práva
je veřejné subjektivní právo účastníka řízení být účasten na jednání ve věci samé a možnost
vyjadřovat se k prováděným důkazům při jednání. O tento případ ale v předmětné věci nešlo.
Krajský soud v Ostravě totiž nerozhodoval ve věci samé, ale o tom, zda jsou u tohoto krajského
soudu vůbec dány podmínky k rozhodování o věci samé. Jednalo se tedy o rozhodnutí, které
předchází ústnímu jednání soudu, a i případnému provádění důkazů. Napadeným usnesením
proto nemohlo být zasaženo do práva stěžovatele garantovaného v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. V tomto směru je proto nesprávný poukaz stěžovatele,
že mu přenesení místní příslušnosti na Krajský soud v Brně znemožní účast v řízení o věci samé.
Krajský soud v Ostravě totiž napadeným usnesením nerozhodoval o přenesení místní příslušnosti
na Krajský soud v Brně, která je dána zákonem, pouze podle ustanovení §7 odst. 6 s. ř. s.
postoupil věc místně příslušnému krajskému soudu, aby dostál zákonu, konkrétně dikci
ustanovení §7 odst. 2 s. ř. s.
Pokud se stěžovatel domnívá, že by bylo vhodné, aby v této věci rozhodoval jiný soud
než místně příslušný Krajský soud v Brně, je zcela v jeho dispozici, aby se návrhem domáhal
výjimky ze zásady perpetuatio fori (§9 odst. 2 s. ř. s.), kterou je jinak třeba přesto, že není
výslovně vyjádřena v ustanoveních §7 a §129 a násl. s. ř. s., vztáhnout i na řízení před správními
soudy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2003, č. j. Nad 41/2003 – 32,
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2003, č. j. Nad 52/2003 - 28).
Nejvyšší správní soud při posuzování opodstatněnosti další stížní námitky, že napadené
usnesení je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů nebo nesrozumitelnost, vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i poj em právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nepřezkoumatelné rozhodnutí pak nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno
v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Napadené usnesení krajského soudu není zatíženo žádnou vadou, která by způsobovala
jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nebo pro nesrozumitelnost. Z odůvodnění
tohoto rozhodnutí je zřejmé, na základě jakých úvah bylo napadené usnesení vydáno, i z jakých
ustanovení zákona vycházel krajský soud při rozhodnutí o postoupení věci podle ustanovení
§7 odst. 6 s. ř. s. Nelze pominout, že v kasační stížnosti není námitka nepřezkoumatelnosti nijak
konkretizována. Nejvyšší správní soud tedy pouze obecně posoudil závěr krajského soudu ,
že místně příslušným soudem k přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně je Krajský soud v Brně. Stížní námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného
usnesení krajského soudu ve světle uvedeného však nemůže obstát, neboť k výroku rozhodnutí
o postoupení věci Krajskému soudu v Brně bylo podáno zcela dostatečné a srozumitelné
odůvodnění, které lze zcela bezpochyby přezkoumat.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst.1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka a podle
§35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle
§7 a §9 odst. 3 písm. f) s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (doplnění
kasační stížnosti) 2100 Kč, podle §13 odst. 3 citované vyhláška náhrada hotových výdajů v částce
300 Kč a 19% daň z přidané hodnoty, celkem tedy 2856 Kč. Pokud advokátka požaduje odměnu
i za další úkon, je třeba zejména poukázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002,
č. j. 6 A 722/2000 - 35, které je publikováno pod č.1024/2002 Soudní judikatury, v němž soud
uvedl, že „advokátovi, ustanovenému účastníku řízení soudem, náleží mimosmluvní odměna
podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. pouze tehdy, pokud po dor učení usnesení
soudu o ustanovení zástupcem se uskutečnila první porada s klientem“. Tvrdí-li v dané věci
advokátka, že dne 15. 11. 2007 převzala zastoupení stěžovatele podle ustanovení §11 odst. 1
písm. b) citované vyhlášky, nutno konstatovat, že v tento den jí bylo pouze doručeno usnesení
krajského soudu o tom, že byla ustanovena zástupkyní stěžovatele v řízení o kasační stížnosti.
Ze spisu však nevyplývá, a není to ani ničím doloženo, že by převzetí zastoupení dne 15. 11. 2007
zahrnovalo i poradu s klientem. Nárokovaný úkon proto nelze považovat za úkon právní služby
ve smyslu citovaného ustanovení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu