ECLI:CZ:NSS:2008:7.APS.2.2008:76
sp. zn. 7 Aps 2/2008 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. Z., proti
žalovanému: Finanční úřad pro Prahu 6, se sídlem nábřeží kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 8 Ca
311/2007 – 33,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2008, č. j. 8 Ca 311/2007 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2008, č. j. 8 Ca 311/2007 - 33, zamítl
žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“) o osvobození od soudních poplatků z kasační stížnosti
a o ustanovení zástupce. Městský soud vyšel při svém rozhodování z toho, že se stěžovatel
domáhá v žalobě, podané dne 8. 10. 2007, zrušení dvou rozhodnutí Finančního úřadu pro
Prahu 6 (dále jen „finanční úřad“), a to rozhodnutí ze dne 20. 1. 2003,
č. j. 9435/03/006940/4863, o zřízení zástavního práva a exekučního příkazu ze dne 16. 5. 2003,
č. j. 151503/03/006940/4863, na prodej nemovitosti. Na tomto nic nemění ani označení tohoto
návrhu na zahájení řízení jako žaloby na ochranu práv před zásahem správního orgánu
a o náhradu škody, neboť v petitu se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí Finančního úřadu
pro Prahu 6, jakož i náhrady škody ve výši 672 271 Kč. Jelikož stěžovatel současně požádal
o osvobození od soudních poplatků, městský soud rozhodl o této žádosti usnesením
ze dne 9. 11. 2007, č. j. 8 Ca 311/2007 – 23 tak, že ji zamítl, neboť žaloba zjevně nemůže
být úspěšná (§36 odst. 3 s. ř. s.). Je tomu tak proto, že žalobou jsou napadena rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 6, která byla stěžovateli doručena podle kopií obálek již v roce 2003,
a zřejmě proti těmto rozhodnutím neuplatnil opravné prostředky, ačkoliv byl poučen o této
možnosti. Stěžovatel tedy nevyčerpal řádné opravné prostředky, a nepostupoval tak ve smyslu
ustanovení §5 s. ř. s.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že jak napadené
usnesení městského soudu ze dne 23. 1. 2008, tak i jeho předchozí usnesení ze dne 9. 11. 2007
jsou protiústavní. Městský soud si totiž o věci učinil svůj závěr, aniž v řízení proběhlo jakékoliv
dokazování. Tento soud dokonce ani neprovedl dokazování o jeho majetkových, sociálních
a finančního poměrech přesto, že jako šestašedesátiletý uchazeč o zaměstnání pobírá podporu
ve výši 2350 Kč, která nestačí k úhradě nejnutnějších nákladů na obživu a bydlení. Ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení svým obsahem odporuje logice. V řízení před
Nejvyšším správním soudem totiž musí být stěžovatel zastoupen advokátem; toto pravidlo však
neplatí, pokud má sám stěžovatel nebo jeho zaměstnanec nebo člen, který stěžovatele zastupuje
vysokoškolské právnické vzdělání, jež je vyžadováno pro výkon advokacie. Z toho potom
vyplývá, že musí být advokátem i stěžovatel nebo jeho zástupce. Městský soud nesprávně
pochopil i podání ze dne 22. 11. 2007, v němž stěžovatel pouze žádal, aby opravil a doplnil
odůvodnění usnesení ze dne 9. 11. 2007. Místo toho městský soud považoval podání za kasační
stížnost, a proto ho vyzval, aby tento mimořádný opravný prostředek za něho podal advokát.
Městský soud ale napadeným usnesením jeho žádost o ustanovení advokáta zamítl, a tím pak
došlo k tomu, že se nyní vede řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti.
Dále pak vznášel námitky ve věci samé ve vztahu ke správním orgánům. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu, a věc mu
vrátil k dalšímu řízení s tím, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro celé
řízení.
Finanční úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního
práva ze dne 20. 1. 2003 si stěžovatel nepřevzal v místě korespondenční adresy, a proto bylo
doručováno veřejnou vyhláškou. Exekuční příkaz na prodej poloviny nemovitosti
ze dne 16. 5. 2003 pak byl doručen dne 23. 5. 2003 a reakcí na toto rozhodnutí bylo podání
„oznámení“, doručené dne 29. 5. 2003. Finanční úřad proto považuje kasační stížnost
za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom i sám shledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud především netrval, pokud jde o podmínky řízení o kasační stížnosti,
na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, ani na povinném zastoupení stěžovatele
advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo na bezplatné zastoupení se váže
k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních
poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace,
kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození
od soudních poplatků a žádost o ustanovení zástupce, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo
jen další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem k napadenému
usnesení, by vedlo k popření cíle, jež účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního
smyslu řízení o kasační stížnosti, jehož předmětem je přezkum závěru, zda stěžovatel měl být od
soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
Osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je ochrana účastníka,
který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřenou tvrdostí zákona o soudních poplatcích.
Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné
prostředky, na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků se však, také přiměřeně aplikuje za použití
§64 s. ř. s. i ustanovení §138 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti.
Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální
poměry. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků pak soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně
vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem.
Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků proto soud přihlíží nejen
k majetkovým poměrům žadatele, ale také k výši soudního poplatku. Při hodnocení majetkových
poměrů žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních
finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti
pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení naplnění výše uvedených podmínek a musí
odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno
uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat
pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost,
jak se domoci svých práv než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet
i ke konkrétním možnostem žadatele finanční prostředky si opatřit. Objektivní hlediska
pro posuzování poměrů žadatele, resp. jejich tíživosti, v současné době nejsou v platném právu
vyjádřeny. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento nedostatek v každém konkrétním případě
interpretací. Celkové zhodnocení všech okolností, které v této věci vypovídají o poměrech
žadatele je tak věcí úvahy soudu a promítá se do závěru, zda je žadatel, s ohledem na své poměry,
schopen zaplatit soudní poplatky. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen
mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu nebo zčásti.
Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc
v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato
ústavní kautela se nepochybně vztahuje i na řízení před správními soudy. Její hlavní význam tkví
v povinnosti uvedených orgánů nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci.
Základní procesní předpisy (o. s. ř., s. ř. s., tr. řád) pak za určitých podmín ek zakotvují i právo
na ustanovení zástupce soudem (srov. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Evropské úmluvy o lidských
právech).
Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení pro něž je
předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit
a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli
účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Pokud jde o ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, je situace jiná. Zákon totiž výslovně vyžaduje (§105 odst.
2 s. ř. s.) obligatorní zastoupení advokátem. Smyslem tohoto procesního institutu povinného
zastoupení tedy je, aby Nejvyšší správní soud nebyl nadměrně zatěžován nekvalifikovanými
návrhy účastníků a bylo tak zajištěno kvalifikované uplatňování jejich práv v řízení před tímto
kasačním soudem. Tento druh právní pomoci se institucionálně opírá o ustanovení §35 odst. 8
s. ř. s., podle něhož navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby
uvedené v odst. 2 platí v takovém případě stát.
Nejvyšší správní soud má za to, že z napadeného usnesení městského soudu není
především patrno o jaké věci vlastně městský soud rozhodoval, a že výrok tohoto usnesení
je v rozporu s odůvodněním, které neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, který
byl uveřejněn pod č. 133/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, vyložil, že pojem nepřezkoumatelnosti
není v s. ř. s. ani v o. s. ř., který by bylo možno použit podpůrně, blíže objasněn, a že výklad
tohoto pojmu je tudíž věcí právní nauky. Dovodil, že „za nesrozumitelné lze proto obecně
považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud
žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok
a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby jsou jeho adresátem,
rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že rozhodnutí nikoho
nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž
nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady
skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny“.
Obdobně v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, který byl uveřejněn
pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí NSS, Nejvyšší správní soud dovodil,
že „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze
považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného
přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která
neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž
důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
V dané věci v záhlaví napadeného usnesení sice městský soud uvedl, že rozhodoval
o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků za podanou kasační stížnost
a o ustanovení zástupce pro řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, nicméně
z odůvodnění tohoto usnesení jednoznačně nevyplývá, co vlastně bylo předmětem rozhodování,
zda skutečně obě uvedené žádosti nebo jenom žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační
stížnosti. Není z něj totiž patrno, že by byla vůbec nějaká žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků za kasační stížnost podána (není uvedeno ani datum a obsah žádosti),
a stejně je tomu tak, i pokud jde o žádost stěžovatele o ustanovení advokáta. V odůvodnění
nejsou vyhodnoceny ani zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. Ostatně ani ze žádosti stěžovatele ze dne 27. 12. 2007 není zřejmé,
zda žádal jak o osvobození od soudních poplatků za kasační stížnost, tak i o ustanovení advokáta
pro řízení o tomto mimořádném opravném prostředku. V této žádosti totiž žádá o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti s tím odůvodněním, že splňuje „obě podmínky
pro osvobození od soudních poplatků i pro ustanovení povinného zástupce v řízení před
Nejvyšším správním soudem“. Z obsahu spisu je tedy jisté jen to, že stěžovatel žádal
o ustanovení advokáta jako svého zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Jak již bylo naznačeno,
odpovědi v uvedených směrech nelze nalézt ani v odůvodnění napadeného usnesení, které
je nesrozumitelné a nejasné. Městský soud v něm pouze konstatoval předmět podané žaloby,
důvody vydání usnesení ze dne 9. 11. 2007, č. j. 8 Ca 311/2007 - 23, kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků v řízení žalobním, následně citoval
ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. a poté bez jakéhokoliv vyhodnocení souvislostí se shora uvedeným,
bez právního závěru vyplývajícího z rozhodných skutkových okolností, konstatoval,
že „po novém posouzení věci znovu rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, když
žalobou napadená rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle přiložených kopií obálek byla
žalobci doručena již v roce 2003“.
Nejvyšší správní soud má tudíž za to, že pro uvedené vady je napadené usnesení
městského soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a jeho odůvodnění v podstatě nedává
ani smysl.
Jak již bylo uvedeno, ze žádosti stěžovatele ze dne 27. 12. 2007 zřetelně vyplývá jeho
požadavek, aby mu byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát. Nesporné
je i to, že napadeným usnesením městský soud o této žádosti rozhodoval, byť ani tato žádost
o ustanovení advokáta není v odůvodnění napadeného usnesení zmiňována, co do data, ani co do
obsahu (je zde však výslovná žádost stěžovatele, městský soud v záhlaví usnesení uvádí,
že rozhoduje o žádosti o ustanovení zástupce a v odůvodnění rozhodnutí je citováno ustanovení
§35 odst. 8 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud proto dovodil, že v tomto směru je napadené usnesení městského
soudu zcela nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že žádosti stěžovatele o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti, resp. problematice ustanovení zástupce, jímž může
být i advokát, je v tomto rozhodnutí věnována jen citace ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., a nic
jiného (navíc není jasné, zda se konstatování „po novém posouzení věci“ má vztahovat
k ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. nebo k ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. V tomto směru lze proto
uzavřít, že městský soud opřel rozhodovací důvody (zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce)
o skutečnosti v řízení nezjišťované, kdy navíc ani není zřejmé, že by vůbec nějaké důkazy v řízení
byly provedeny.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že uvedená vada řízení i zakládá nepřezkoumatelnost
napadeného usnesení pro nedostatek důvodů, neboť v něm není možné zjistit jeho obsah
a důvody, pro které bylo vydáno.
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se věcí znovu zabýval a nejprve si ujasnil
předmět řízení (rozhodování o obou žádostech uvedených v záhlaví napadeného usnesení nebo
jenom o žádosti o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti). Podle výsledku pak musí
zjistit skutkové okolnosti ve vztahu k zákonným podmínkám pro osvobození od soudních
poplatků uvedených v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. (§138 o. s. ř.), resp. k zákonným
podmínkám pro ustanovení zástupce uvedeným v ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. Tato skutková
zjištění musí posléze posoudit v souladu s uvedenými zákonnými ustanoveními. V dalším řízení
bude nutno vyvodit důsledky z toho, že stěžovatel podle výzvy městského soudu a svého tvrzení
nyní zaplatil soudní poplatek ve výši 2000 Kč, což sdělil Nejvyššímu správnímu soudu.
Rozhodnutí, které pak městský soud vydá, musí odpovídat zákonu i z hlediska jeho
přezkoumatelnosti.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů napadené usnesení zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí o věci samé městský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu