ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.16.2008:80
sp. zn. 7 As 16/2008 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: WALMARK,
a. s., se sídlem Oldřichovice 44, Třinec, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se
sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se
sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 10 Ca 227/2007 - 41,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 10 Ca 227/2007 – 41, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2007, č. j. 10 Ca 227/2007 - 41, upustil
od pokuty uložené ve výši 100 000 Kč rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
jen „stěžovatelka“) č. j. sot/6129/07 vydaným dne 7. 2. 2007 a vyhotoveným dne 8. 6. 2007 a ve
zbytku žalobu zamítl. Městský soud, v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že žalobci (dále
jen „účastník řízení“) byla jako zadavateli reklamy na přípravek URINAL (mutace 2) uložena
pokuta podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1995 Sb., ve znění účinném do 25. 1. 2006, (dále
jen „zákon o regulaci reklamy“) za porušení ustanovení §5d písm. d) citovaného zákona, přičemž
výklad tohoto ustanovení v napadeném správním rozhodnutí posoudil jako správný. Městský
soud při svém rozhodování především vyšel z toho, že zákon o regulaci reklamy chrání zejména
spotřebitele, jemuž jsou jako adresátu reklamy předávány konkrétně zaměřené informace
o určitých výrobcích. Reklama vždy slouží k podpoře prodeje či nákupu výrobku nebo služeb,
což je zároveň i jejím definičním znakem. Zákon proto chrání toho, komu jsou tyto účelové
informace prezentovány. Takto je třeba nahlížet i na ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy. Jako správný posoudil závěr stěžovatelky, že předmětná reklama vzbuzuje způsobem
prezentace, který naznačuje léčivé účinky přípravku, a to zejména tvrzením „ničí bakterie, které
potíže způsobují“ a „při infekcích a zánětech močových cest“ , dojem, že doplněk stravy
URINAL je přípravkem, který je schopen léčit lidské choroby, popřípadě jim předcházet.
Selektivně vybrané informace o tomto doplňku stravy užité v reklamě tak mohou vést k omylu
spotřebitele, že jeho používáním lze předcházet zánětu močových cest nebo že má schopnost
odstranit a léčit příčinu zánětu močových cest. Městský soud však přesto upustil od uložené
pokuty, a to s ohledem na principy předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry
a legitimního očekávání, které se ve formě základních zásad řízení promítají i v oblasti správního
práva. Své rozhodnutí odůvodnil i požadavkem právní jistoty, která zakládá předvídatelnost
chování orgánů aplikujících právo z hlediska přisuzování významu právnímu textu a z hlediska
subsumpce skutkových zjištění pod právní normu při rozhodování. Důvod, který ho vedl
k aplikaci uvedených principů seznal ve skutečnosti, že ustanovení §5d písm. d) zákona
o regulaci reklamy umožňuje různý výklad pojmů „uvádět v omyl“. Městský soud proto připustil,
že toto ustanovení může vyvolávat i odlišný výkla d, jak namítal účastník řízení, a právě z toho
důvodu, že tato otázka nebyla dosud judikována, upustil od uložené pokuty.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
poukázala na to, že sice městský soud dospěl k závěru, že posoudila věc po stránce skutkové
i právní správně, ale i přes tuto skutečnost upustil od uložené pokuty, což odůvodnil základními
zásadami řízení, především pak principem předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry
a legitimního očekávání, protože dikce ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy
umožňuje různý výklad pojmu „uvádět v omyl“. Podle přesvědčení stěžovatelky městský soud
nesprávně posoudil otázku nejednoznačnosti citovaného ustanovení, neboť podle jejího názoru
je zcela konkrétní a jednoznačné, jelikož přímo uvádí, čím nesmí reklama na potraviny
spotřebitele uvádět v omyl. Pokud tedy městský soud shledal v ostatních bodech žalobu
nedůvodnou a zamítl ji, mohlo být upuštěno od uložené pokuty pouze v případě, že by pokuta
byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Vzhledem k tomu, že byla uložena ve výši 5% zákonné
sazby a že se městský soud v předcházejícím řízení otázkou výše sankce nezabýval, je závěr soudu
o upuštění od uložené pokuty nedostatečně odůvodněn. Vadný je i výrok napadeného rozsudku
o nákladech řízení, neboť jí nebylo právo na náhradu nákladů přiznáno, ačkoliv měla ve věci
úspěch a právo na náhradu uplatnila. Proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud správně upustil od
uložené pokuty, neboť ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy umož ňuje dvojí
výklad, a chránil tak proto jeho oprávněnou důvěru v zákon a legitimní očekávání, neboť při
zadávání reklamy postupoval podle jednoho z možných výkladů zákona. Podle názoru účastníka
řízení je nejasnost citovaného ustanovení zjevná, neboť ještě v průběhu správního řízení, po
odvysílání předmětných reklam, stěžovatelka zaujímala stanovisko k jeho výkladu shodné s jeho
výkladem, a to že by měl být posuzován obsah reklamy z hlediska pravdivosti sdělovaných
informací ve vazbě na možnost vyvolání omylu. Tato skutečnost jednoznačně vyplývá z interních
analytických materiálů stěžovatelky, které jsou založeny ve správním spise. Stěžovatelka t edy
změnila svůj názor až poté, co požádala Státní ústav pro kontrolu léčiv o posouzení, zda způsob
prezentace přípravku nezakládá důvod pro jeho zařazení do kategorie léčiv. Stěžovatelka tedy
změnila výklad citovaného ustanovení, aby si následně usnadnila rozhodování a nemusela se
zabývat posuzováním pravdivosti tvrzení v reklamě. Z uvedeného je zřejmé, že je možný dvojí
výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, a proto je zcela na místě, že byla
účastníkovi řízení poskytnuta ochrana prostřednictvím upuštění od uložené sankce. Městský soud
mohl i zrušit napadené rozhodnutí stěžovatelky, neboť její výklad citovaného ustanovení je
nesprávný. Je tomu tak proto, že v reklamě sdělované informace byly v souladu se skutečnými
vlastnostmi výrobku, a reklama tudíž nemohla uvádět adresáty v omyl. Závěrem účastník řízení
a navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ohledně skutkového stavu, jakož i ohledně povahy přípravku URINAL (doplněk stravy),
není mezi účastníky sporu. Spornou je však otázka, zda účastník řízení uvedenou reklamou
porušil ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy tím, že informace v reklamě uvedené
mohly u adresátů reklamy vzbuzovat dojem, že se jedná o léčivý přípravek schopný nemoc léčit
nebo jí předcházet.
V dané věci byl účastník řízení zadavatelem reklamy na doplněk stravy URINAL, která
byla vysílána v průběhu roku 2005, a to v období duben - květen na programech Prima
(provozovatel FTV Prima, spol. s r. o.) a Nova (provozovatel CET 21, spol. s r. o.), srpen - říjen
2005 na programu Nova a září - říjen na programu Prima. V této reklamě na přípravek URINAL
(mutace 2) je v úvodní scénce žena při odbavování zavazadel na letišti podrobena prohlídce. Ve
zvuku: „Kabelku, prosím!“ Z kabelky je vytažena krabička s přípravkem. Ve zvuku: „Urinal? Na
co to máte?“ „Měl jste někdy zánět mo čových cest?“ „Měl.“ Poté je graficky znázorněno močové
ústrojí, bakterie uvnitř močové trubice (spolu s popisem: Urinal, časté močení, pálivá bolest,
název bakterie) a působení Urinalu na bakterie. Obraz je doprovázen slovy: „Projevem zánětu je
časté močení a pálivá bolest. Urinal ničí bakterie, které tyto potíže způsobují.“ Opět se objevuje
žena a říká: „Tak na to je Urinal!“ Voice over: „Při infekcích a zánětech močových cest!“. Stejný
slogan spolu s krabičkou přípravku se objevuje i v obraze.
Podle ustanovení §5d písm. d) věty před středníkem, zákona o regulaci reklamy , ve znění
platném do 25. ledna 2006, reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména přisuzováním
potravině vlastnosti prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění neb o na
takové vlastnosti odkazovat.
Zákon o regulaci reklamy je jednou z norem veřejného práva, která zasahuje do jinak
převážně soukromoprávní úpravy pravidel nekalé soutěže, jako jedné ze dvou hlavních částí
soutěžního práva. Důvodem veřejnoprávní regulace v této oblasti je především snaha
zákonodárce o ochranu spotřebitele - adresáta informací plynoucích z reklamních sdělení, která
jsou formulována především za účelem prodat co nejvíce zboží, často bez ohledu na pravdivost
poskytnutých informací či jiné společenské hodnoty. Vlastní úprava nekalé soutěže je obsažena
v §44 obch. zák. v podobě generální klauzule. Nekalou soutěží, která je zákonem zakázána,
se podle citovaného ustanovení rozumí jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu
s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Na
tuto generální klauzuli navazuje demonstrativní výčet základních skutkových podstat
nekalosoutěžních deliktů, které dále generální klauzuli konkretizují, a mezi něž patří i klamavá
reklama. V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že se jedná o delikty objektivní
povahy, u nichž zákon nevyžaduje zavinění, a proto k nekalé soutěži dochází jsou-li naplněny
zákonem stanovené znaky skutkové podstaty konkrétního deliktu. V ustanovení §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy je jednoznačně konkretizovaný obecný zákaz klamavé reklamy, neboť
uvádí, čím nesmí reklama na potraviny uvádět potenciální spotřebitele v omyl. Jak již bylo výše
uvedeno, reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména přisuzováním potravině vlastnosti
prevence, ošetřování, léčby nebo vyléčení lidských onemocnění nebo na takové vlastnosti
odkazovat. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu není proto rozhodující, zda reklama
uvádí údaje pravdivé nebo nepravdivé, neboť klamavými mohou být i údaje pravdivé, pokud
mohou uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byly učiněny.
Rozhodujícím je proto celkový dojem, jaký reklama vyvolává (viz Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P.,
Ježek, J. a kol.: Kurs obchodního práva, Obecná část, Soutěžní právo, 5. vydání, Praha, C.H.
Beck, 2007).
Ačkoliv účastník řízení tvrdí, že v reklamě na doplněk stravy URINAL uváděl pouze
pravdivé informace o možných účincích jeho užívání, což se snažil v řízení před městským
soudem i prokázat, tato skutečnost není rozhodná pro naplnění skutkové podstaty deliktu podle
§5d písm. d) zákona o regulaci reklamy. V dané věci je naopak rozhodné, zda účastník řízení
obsahem reklamního sdělení mohl vzbuzovat v adresátech reklamy dojem, že prezentovaný
doplněk stravy je lékem nebo přípravkem schopným lidské choroby léčit nebo jim předcházet.
Pro naplnění skutkové podstaty je dostačující, pokud je obsahem reklamního sdělení na takové
vlastnosti odkazováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že účastník řízení tohoto dojmu
dosáhl způsobem prezentace, který naznačuje léčivé účinky přípravku, zejména tvrzením „ničí
bakterie, které potíže způsobují“ a „při infekcích a zánětech močových cest“. Spotřebitel je tak
předmětnou reklamou, v níž jsou tyto léčivé účinky přípravku naznačeny, uveden v omyl, neboť
přípravek je doplňkem stravy a nikoliv léčivem. Podle ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy nesmí reklama na potraviny na preventivní či léčivé účinky ani odk azovat, bez ohledu na
to, zda je obsah reklamního sdělení pravdivý či nikoliv. Nejvyšší správní soud konstatuje, že
citované ustanovení je dostatečně jednoznačné a zřetelně a jasně konkretizuje, čím reklama na
potraviny nesmí potenciální spotřebitele uvádět v omyl. Argumentace účastníka řízení, že
přípravek URINAL má konkrétní účinky (léčivé účinky extraktu z brusinek), proto nemůže
obstát. Možnost dvojího výkladu citovaného ustanovení s ohledem na konkrétní určení skutkové
podstaty klamání, tedy uvádění v omyl, nepřichází tudíž v úvahu. Gramatický, jakož i logický,
výklad slovního spojení „nesmí uvádět v omyl“, konkretizovaného demonstrativním výčtem
skutkových podstat, které zákonodárce k ochraně spotřebitele zakázal, nedává prostor k jeho
alternativnímu výkladu ve smyslu posuzování pravdivosti v reklamě uvedených informací. Proto
není rovněž na místě poukaz městského soudu na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
487/2000, neboť tento dopadá pouze na případy „neurčitosti“ ustanovení právního předpisu.
V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že negativní důsledky právní úpravy, ať už jde o absenci
norem či jejich nesrozumitelnou formulaci, pokud jsou jimi ze strany státu ukládány povinnosti,
nemohou jít k tíži jednotlivce a nastane-li právní situace, že připadá v úvahu více možnosti
chování jednotlivce, pak je nezbytné volbu jednotlivce pro některou z nich respektovat. Tento
nález však v nyní projednávané věci nelze aplikovat, neboť se týká principu legitimního
očekávání a výkladu neurčitého práva v případech, kdy je právní norma nesrozumitelná nebo
umožňuje dvojí výklad. Jak již ale bylo uvedeno, ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci
reklamy neobsahuje nesrozumitelnou skutkovou podstatu jednání a smysl právní normy je
zřetelný a jasný.
Nejvyšší správní soud si je vědom náročnosti, kterou zákon o regulaci reklamy v oblasti
ochrany spotřebitele klade na zadavatele reklamy na doplňky stravy, ovšem za daných zákonem
stanovených pravidel je nezbytné zdůraznit ochranu spotřebitele jako subjektu, jemuž jsou
mnohá reklamní sdělení adresována především za účelem zvýšení prodeje výrobku, a nikoliv za
účelem zlepšení zdravotního stavu či fyzické kondice adresátů. Proto nelze přijmout argumentaci
účastníka řízení, že sdělované informace jsou pravdivé. Doplněk stravy je v souladu s platnou
právní úpravou potravinou, a proto nelze akceptovat reklamní sdělení, které tuto potravinu
způsobem prezentace a charakteristikou přiblíží léčivům, až dokonce vyvolá dojem, že v podstatě
jedná o léčivo. Zadavatel reklamy je samozřejmě oprávněn uvádět pravdivé informace ohledně
vlastností nabízeného doplňku stravy, avšak je zároveň především povinen spotřebitele zřetelně
a jasně informovat o tom, že jde pouze o doplněk stravy a nikoliv o léčivo, které by v případě
onemocnění močových cest mělo léčivý účinek. Tuto podmínku účastník řízení nesplnil, neboť
spotřebitele dostatečně neinformoval, že o léčivo nejde. Sotva postřehnutelný a velmi krátce
prezentovaný nápis v pravé dolní části obrazovky „doplněk stravy“ nelze považovat za daných
okolností za dostačující. Vadná je jednak velmi krátká doba jeho zobrazení a jednak
nedostatečnost tohoto sdělení, které ve vztahu ke způsobu prezentace výrobku nenese dostatek
informací o tom, že se nejedná o léčivo, které má v případě onemocnění léčivý účinek, a že je
tedy v takových případech nezbytné obrátit se na lékaře. Proto v případě, kdy předmětná reklama
budí ohledně povahy doplňku stravy v tomto směru pochybnosti, je nutné upřednostnit ochranu
zdraví spotřebitele.
Městský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je správný výklad ustanovení
§5d písm. d) zákona o regulaci reklamy uvedený stěžovatelkou ve správním rozhodnutí, ale
využil svého moderačního práva a upustil od uložené pokuty.
Podle ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž
správní orgán uložil trest za správní delikt, může, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle
odst. 1 tohoto ustanovení, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej
snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového
stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv
zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě.
Moderační právo tak, jak je upraveno v citovaném ustanovení umožňuje soudu v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď uložený trest snížit nebo od
něj upustit. Ve správním soudnictví je tento postup zcela výjimečný, neboť pravidlem je
přezkum, který nedává soudu pravomoc, aby rozhodnutí sám měnil. Soud se zabývá návrhem na
moderaci až poté, co žalobce neuspěl se svými žalobními námitkami na zrušení napadeného
rozhodnutí, což plyne z povahy eventuálního petitu, který žalobce v podané žalobě uplatní.
Přezkoumává-li proto soud rozhodnutí o trestu za správní delikt, jež bylo napadeno ve všech
svých závěrech, nejprve k žalobním námitkám zkoumá, zda se žalobce dopustil skutku, který je
mu vytýkán, zda je tento skutek správním deliktem a zda jej správní orgán správně kvalifikoval.
Poté zkoumá, zda správní orgán uložil trest odpovídající zákonu a zda při zvažování konkrétní
výše trestu přihlédl ke všem zákonným kritériím a nepř ekročil meze správního uvážení. Shledá-li
soud nezákonnost, byť i v jediném právním závěru správního orgánu, napadené správní
rozhodnutí zruší. Pokud však dospěje k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil konkrétní
skutkovou podstatu správního deliktu, a rozhodne se pro moderaci uloženého trestu, musí při
své úvaze zohlednit kritéria pro moderaci rozhodná, jimiž jsou zejména majetkové a osobní
poměry pachatele správního deliktu, neboť je nutné předejít a zabránit možnosti vzniku
„likvidačního“ účinku nepřiměřeně vysoké sankce (srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne
9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02, dostupný na www.nalus.cz). Přiměřenost či nepřiměřenost
uložené správní sankce v podobě peněžité pokuty je pak nutno hodnotit ve vztahu k podmínkám,
které jsou pro úvahu o výši pokuty primárně st anoveny zákonem a dále pak zejména
zohledněním majetkových poměrů pachatele, i když zákon toto kritérium přímo nestanovil
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006 - 102,
dostupný na www.nssoud.cz). Moderační právo upravené v ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. má
proto místo pouze tam, kde je postih za spáchaný správní delikt zjevně nepřiměřený, jak již
konstatoval ve svém rozhodnutí Městský soud v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca
250/2003 - 48, publikovaném pod č. 560/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
V tomto směru lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 6 A 96/2000 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, v němž byl vysloven názor, že „o zjevně
nepřiměřenou výši sankce (pro účely §78 odst. 2 s. ř. s.) nejde v případě, kdy byla pokuta uložena
těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí“. Moderaci trestu pak musí soud patřičně odůvodnit
ve smyslu uvedených rozhodných kritérií, tedy zdůvodnit nepřiměřenost trestu a uvést, ve vztah u
k jakým kritériím byla výše sankce posuzována. V této souvislosti lze odkázat také na rozsudek ze
dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82, dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní
soud vyslovil, že „moderuje-li soud trest za správní delikt, musí též řádně odůvodnit, v čem
spatřuje zjevnou nepřiměřenost trestu a na základě jakých kritérií dospěl k jím stanovené výši
trestu“.
V dané věci však městský soud upustil od uložené pokuty a odůvodnil to pouze obecně
platnými principy předvídatelnosti práva a legitimního očekávání, jakož i požadavkem na jasnost
a zřetelnost právních norem, čemuž podle názoru městského soudu ustanovení §5d písm. d)
zákona o regulaci reklamy nedostál o, neboť umožňuje různý výklad pojmu „uvádět v omyl.“
Podle názoru Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud k uvedeným závěrům na
základě nesprávné právní úvahy, pokud za důvod pro moderaci trestu označil nejednoznačnost
výkladu ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy . I kdyby bylo předmětné ustanovení
svým obsahem nejednoznačné, nelze nejasnost právní normy použít jako důvod pro moderaci
trestu. Moderační právo je právní prostředek, který soud může na základě zhodnocení
konkrétních osobních a majetkových poměrů pachatele použít ke zmírnění či upuštění od
uložené sankce z důvodů její nepřiměřenosti. Za rozhodné v tomto smyslu lze považovat jedině
a pouze zohlednění kritérií vztahujících se k osobě pachatele. Městský soud se však v důsledku
chybné právní úvahy vůbec nezabýval majetkovými poměry účastníka řízení, ani žádnými dalšími
kritérii, ve vztahu k nimž by bylo možné posoudit přiměřenost uloženého trestu , a ani neuvedl,
ve vztahu k jakým okolnostem či skutečnostem shledal uloženou pokutu zjevně nepřiměřenou.
Principy předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo, jakož i legitimního
očekávání, které se ve formě základních zásad promítají i do správního práva, slouží k ochraně
právní jistoty jako jednoho ze základních znaků právního státu. Právní principy se tak, na rozdíl
od právních norem, vyznačují větší obecností a rozsahem působnosti, neboť tyto obecné
principy tvoří základ právního řádu jako celku. Ochranu obecně uznávaným a ústavně
nerozporným základním právním zásadám a principům právního státu soudy poskytují bez
ohledu na to, zda jsou tyto zásady pozitivním právem vyjádřeny. Účastníkem řízení tvrzený dvojí
možný výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, který městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí o upuštění od správního trestu zmínil, aniž by ovšem tento dvojí
výklad jakkoliv blíže specifikoval a vyargumentoval nebo provedl výklad předmětného
ustanovení, není proto relevantním důvodem pro upuštění od uložené sankce. V důsledku
prvotní nesprávné úvahy, tedy zohledněním kritéria možného dvojího výkladu předmětného
ustanovení, což není pro úvahu o moderaci trestu rozhodné, městský soud žádné relevantní
důvody pro moderaci jinak vůbec neuvedl. Kritérium moderace spočívající v konstatování, že
předmětné ustanovení zákona o regulaci reklamy umožňuje dvojí výklad, a proto s ohledem na
obecné právní principy soud upustil od uloženého trestu, je tedy pro posouzení nepřiměřenosti
míry správního trestu irelevantní. Odůvodnění soudního rozhodnutí musí mít nejen rozsah
přiměřený povaze projednávané věci, ale také odpovídající a přesvědčivý obsah, přičemž kvalita
argumentace nemusí být přímo úměrná rozsahu odůvodnění. Postup , který v dané věci zvolil
městský soud tak zbavil správní rozhodnutí o uložené sankci preventivních účinků pro futuro,
neboť takové rozhodnutí ani nemá sílu odradit od nezákonného postupu jiné zadavatele či šiřitele
reklam. Navíc v napadeném rozsudku je zřejmá i vnitřní rozpornost, neboť městský soud
jednoznačně označil výklad ustanovení §5d písm. d) zákona o regulaci reklamy učiněný
stěžovatelkou za správný (tedy jednoznačný) a v závěru rozhodnutí právě nejednoznačností
výkladu tohoto ustanovení odůvodnil moderaci trestu.
Nejvyšší správní soud shledal opodstatněnou i stížní námitku, v níž stěžovatelka
poukázala na to, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení , ač měla ve věci úspěch a náhradu
nákladů řízení při jednání uplatnila.
Městský soud sice k žalobě účastníka řízení žalobu zamítl, v důsledku čehož měla
stěžovatelka ve věci úspěch, a na tom nemůže nic změnit ani to, že od uloženého trestu (pokuty)
podle ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. bylo upuštěno, ale přitom s poukazem na ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. nepřiznání náhrady nákladů odůvodnil tím, že stěžovatelce žádné náklady nevznikly
a přitom zcela pominul její požadavek na náhradu nákladů, který uplatn ila v souvislosti s právním
zastoupením. V této souvislosti lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu, např. usnesení ze
dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 20/99 a nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil (§103 odst. 1 písm. a) d) s. ř. s.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110
odst. 1 s. ř. s. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud názorem vysloveným v tomto
rozsudku vázán.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém
rozhodnutí. (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu