ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.2.2008:45
sp. zn. 7 Azs 2/2008 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: R. G., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 6. 9. 2007, č. j. 56 Az 92/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností podanou v zákonné lhůtě domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2007, č. j. 56 Az 92/2007 - 20, a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 10. 5. 2007,
č. j. OAM-1-392/VL-10-12-2007, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové
úpravě institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo při zjišťování skutkového stavu
věci porušilo ustanovení §2 odst. 1, 3, 4, §3, §4 odst. 4, §7 odst. 1, §8 odst. 2 a §50 zákona
č. 500/2004 Sb.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky jsou zcela obecné a není
z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán a krajský soud
dopustit. K takto formulovaným námitkám již vyslovil Nejvyšší správní soud názor ve svých
rozhodnutích v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004,
č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz uvedl, že „ není důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž
by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku,
jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze
námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Stěžovatel namítal také, že ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu nelze vykládat
způsobem, jak to učinilo ministerstvo a krajský soud, neboť za takové situace by bylo možno
vyloučit i skutkově důvodné žádosti podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud by tak žadatel
učinil v době vedení řízení o správním vyhoštění. Ustanovení §16 zákona o azylu by tak mohlo
znemožnit žadateli o azyl, který jinak splňuje podmínky pro jeho udělení, azyl získat, neboť
by bylo možno aplikovat některé z kazuistických ustanovení §16 citovaného zákona a zejména
ustanovení §16 odst. 2. Zkoumání zjevně bezdůvodné žádosti o udělení azylu by bylo jakousi
předběžnou otázkou, kterou by řešil správní orgán dříve, než by se dostal k samotné azylové věci.
Krajský soud proto pochybil v tom, že nezkoumal, zda nebylo správní řízení vedeno
v tom směru, aby žádost stěžovatele byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
www.nssoud.cz, vyslovil právní názor, že „ … o azyl je nutno žádat bezprostředně poté,
co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“. Kasační
soud při formování svého právního názoru vycházel i z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, který byl publikován pod č. 18/2003 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž uvedl: „...cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první zemi,
v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní
práva a svobody“. Stěžovatel přicestoval do České republiky dne 1. 5. 2003 na základě víza
s platností do 5. 10. 2003, které ho opravňovalo k 20 dennímu pobytu v republice. Po uplynutí
této lhůty v České republice příležitostně pracoval, a i když měl v důsledku volného pohybu
reálnou možnost požádat o udělení azylu, této možnosti nevyužil. Žádost o udělení azylu podal
až dne 8. 5. 2007, tedy po mnohaletém pobytu na území České republiky a navíc po vydání
rozhodnutí ze dne 25. 4. 2007, kterým mu bylo uděleno správní vyhoštění. Lze proto zcela
opodstatněně předpokládat, že důvody podání žádosti stěžovatele o udělení azylu se neshodovaly
s důvody odchodu ze země původu a že o azyl stěžovatel požádal ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice a vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění. Tuto logiku ostatně sleduje
i zákon o azylu v ustanovení §16 odst. 2 podle něhož „jako zjevně nedůvodná se zamítne
i žádost o udělení azylu, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení
azylu dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Ostatně stěžovatel v žádosti o udělení azylu
ani při pohovoru neuváděl žádné důvody pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu
(vypůjčil si od soukromé osoby 20 000 USD, které sice vrátil, ale věřitel na něm požadoval úroky,
které již nemohl zaplatit; jelikož mu věřitel vyhrožoval, odjel do České republiky, kde chtěl
vydělat peníze). V tomto směru lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nsoud.cz, ve kterém byl vysloven závěr,
že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení
azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních
důvodů (§14 téhož zákona)“ (srov. i obdobný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, www.nssoud.cz, podle něhož „obtíže žadatele
o azyl, spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze
bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb.)“.
Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to, že se konstantní judikatura vyslovila
i k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 zákona o azylu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, zaujal právní názor, že „správní orgán pochybil, jestliže
žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně
posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl)
a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen
ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným
způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona
zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle
§16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“.
Posléze kasační soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn
pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zaujal právní názor, podle
něhož „naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle
§16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti současně též navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložil
ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy věc k posouzení Ústavnímu soudu. Svůj návrh odůvodnil
tím, že ustanovení §16 zákona o azylu je v rozporu s ustanovením §12 zákona o azylu
a důvodné žádosti splňující jinak podmínky ustanovení §12 citovaného zákona, pak mohou
být zamítnuty na základě ustanovení §16 zákona o azylu.
Předpokladem zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
(§16 zákona o azylu) je především skutečnost, že žadatel již na první pohled neuvádí skutkové
okolnosti, které jsou azylově relevantní, a uvádí okolnosti, jež zcela zřejmě nelze podřadit
pod ustanovení §12, §13 a §14 zákona o azylu, podle nichž se azyl neudílí po věcné stránce.
Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl. Povinností správního orgánu je pak zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu dle zákona o azylu jen tehdy, pokud žadatel o udělení azylu alespoň
tvrdí, že existují důvody v zákoně uvedené. Ze žádného ustanovení zákona o azylu však nelze
dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu, jež žadatel neuplatnil, a poté k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Uvádí-li proto žadatel o udělení mezinárodní ochrany formou azylu pouze důvody
azylově nerelevantní, pro které odešel ze země původu, a žádné důvody azylově relevantní
(§12 zákona o azylu), nerozhoduje správní orgán o tom, že se azyl podle §12 zákona neuděluje,
ale za podmínek §16 zákona žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou.
V této konkrétní věci ze spisu vyplývá, že v rámci správního řízení o udělení azylu nevyšlo
najevo, že by se stěžovatel ve státě původu musel důvodně obávat pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě,
jehož občanství má (nebyl členem žádné politické strany, nikdy nebyl trestně stíhán, se státními
orgány neměl žádné problémy, nepožádal příslušné státní orgány zejména policii o pomoc).
Stěžovatel jako důvody pro udělení azylu uváděl pouze ekonomické potíže (nemožnost platit
věřiteli úroky) a obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby (věřitele), které podle výše
uvedené judikatury nelze bez dalšího podřadit pod azylově relevantní důvody ve smyslu
ustanovení §12 zákona o azylu (srov. již citované rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz a ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, www.nssoud.cz). Zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti stěžovatele
jako zjevně nedůvodné podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu proto byly splněny (žádost
o udělení mezinárodní ochrany byla podána stěžovatelem po velmi dlouhé době od jeho vstupu
na území České republiky, téměř okamžitě po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění), neboť
žádost stěžovatele neměla nic společného s azylově relevantními důvody. Při správné aplikaci
ustanovení §16 zákona o azylu není důvodná obava, že by důvodné žádosti, splňující jinak
podmínky ustanovení §12 citovaného zákona, byly na základě ustanovení §16 zákona o azylu
zamítnuty již z podstaty své zákonné konstrukce. Nejvyšší správní soud proto neshledal,
že by ustanovení §16 zákona o azylu, které bylo pro řešení věci použito, bylo v rozporu
s ústavním pořádkem České republiky a z těchto důvodů nepředložil věc Ústavnímu soudu podle
čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu