ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.64.2008:47
sp. zn. 7 Azs 64/2008 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobce: nezl. I. Ď., zastoupen zákonným zástupcem Y. D., žalobce
zastoupen JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Bartošova 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 56 Az 38/2008 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Pěvy Skýbové se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů do právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 56 Az 38/2008 – 24, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 15. 2. 2008, č. j. OAM-113/VL-01-ZA07-2007, kterým stěžovateli
nebyla udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, v níž současně
namítal nesprávnou interpretaci ustanovení §2 odst. 7 ve spojení s §12 zákona o azylu
a současně označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2
odst. 7 ve spojení s ust. §12 zákona o azylu, neboť jeho zákonný zástupce byl v Kazachstánu
pronásledován a diskriminován pro své náboženské vyznání, tudíž splňuje podmínky pro udělení
mezinárodní ochrany, a v návaznosti na tuto skutečnost měla být udělena mezinárodní ochrana
i stěžovateli. Otázkou, zda stěžovatel může odvozovat důvody pro udělení azylu od tvrzeného
pronásledování jiné osoby, byť je tato osoba jeho otcem, se Nejvyšší správní soud již zabýval
např. v rozsudku ze dne 15. 9. 2005, č. j. 1 Azs 41/2005 – 63, a v rozsudku ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 4 Azs 332/2005 – 80. Podle již Nejvyšším správním soudem vyjádřeného názoru ustanovení
§12 zákona o azylu nemůže nikdy působit zprostředkovaně, nýbrž se vždy vztahuje k osobní
situaci žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel se tedy pro sebe nemůže s úspěchem
domáhat užití ust. §12 zákona o azylu, jehož podmínky zjevně nesplňuje. Zákon o azylu
s takovým rozšiřováním azylových důvodů i na rodinné příslušníky počítá, ovšem jen v případě
hodném zvláštního zřetele, v ust. §13 u těch žadatelů, jejichž manželovi, dítěti mladšímu
18 let nebo u svobodných žadatelů mladších 18 let rodičům, byla udělena mezinárodní ochrana
podle ust. §12 nebo §14 zákona o azylu. Rodičům stěžovatele však mezinárodní ochrana udělena
nebyla, a proto by stěžovatel nemohl být v současné době úspěšný ani podle ust. §13 zákona
o azylu.
Stěžovatel dále namítal, že ministerstvo, i krajský soud, na základě provedených důkazů
dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům, že v průběhu správního řízení nebylo
zjištěno, a z vyjádření zákonného zástupce stěžovatele nijak nevyplynulo, že by skutečně jeho
náboženská víra představovala pro veřejný pořádek Kazašské republiky jakékoliv nebezpečí, když
zákonný zástupce stěžovatele a jeho souvěrci pouze nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské
uskupení. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, v němž bylo vysloveno, že zákonný požadavek registrace náboženské
skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, nepředstavuje
sama o sobě porušování lidských práv, resp. není pronásledováním z náboženských důvodů.
Závěrem své kasační stížnosti stěžovatel namítal, že nebyl krajským soudem poučen
o možnosti navrhnout nařízení jednání ve věci a krajský soud tak o jeho žalobě rozhodl
bez nařízení jednání, aniž by k tomu byly splněny podmínky stanovené v §51 s. ř. s. Tato stížní
námitka je podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná, neboť součástí soudního spisu
(čl. 19) je výzva krajského soudu ze dne 9. 5. 2008 adresovaná zákonnému zástupci stěžovatele,
aby se vyjádřil, zda souhlasí, aby o žalobě bylo rozhodnuto bez jednání s poučením, že souhlas
je udělen také tehdy, nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas. Tato výzva
byla doručena zákonnému zástupci stěžovatele dne 19. 5. 2008. Ze soudního spisu dále
nevyplývá, že by zákonný zástupce stěžovatele na tuto výzvu reagoval. Pokud tedy krajský soud
rozhodl o žalobě stěžovatele bez jednání, postupoval v souladu s ust. §51 odst. 1 s. ř. s.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů
stát. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení) 2100 Kč (§11 odst. 1 písm. b) citované vyhlášky), náhrada hotových
výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 456 Kč (§37
odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem
tedy 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu