ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.72.2008:45
sp. zn. 7 Azs 72/2008 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobkyně: J. O., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem
Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008, č. j. 56
Az 34/2008 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j. 56 Az 34/2008 - 23, zamítl
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 15. 2. 2008,
č. j. OAM-1-816/VL-10-ZA09-2007, kterým nebyla žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítala, že ministerstvo řádně nezkoumalo, zda jsou dány podmínky
zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí byl udělen humanitární azyl podle §14 zákona o azylu
a že krajský soud se řádně nezabýval tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona
a zda ministerstvo nevyložilo pojem humanitární důvody příliš úzce. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že obdobnými otázkami se již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést
např. rozsudky ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38 a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48. V těchto rozsudcích Nejvyšší správní soud uvedl, že na udělení azylu
z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní
orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení. Správní rozhodnutí v takovém případě
podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených
zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly
zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn
z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud dále odkazuje na rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ve kterém vyslovil,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé
osoby a má zde ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle
§14 citovaného zákona.
Stěžovatelka rovněž namítala, že ministerstvo i krajský soud řádně nezdůvodnily, proč
nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 29. 6. 2005,
č. j. 1 Azs 241/2004 – 53, kde uvedl, že stručné odůvodnění neudělení humanitárního azylu
ve smyslu §14 zákona o azylu je dostačující, pokud obstojí s přihlédnutím k ostatním pasážím
odůvodnění. Tak tomu bylo v i dané věci, kdy ministerstvo v odůvodnění svého rozhodnutí
podrobně uvedlo důvody, které jej vedly k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelkou tvrzených
skutečností. Rovněž krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že azylový
příběh stěžovatelky je nevěrohodný, a proto nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele.
Stěžovatelka dále namítala, že se ministerstvo nedostatečně zabývalo celkovou situací
v zemi jejího původu, zejména ohledně páchání sexuálního násilí na ženách a případného
potrestání pachatelů. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, uvedl, že „ K tomu, aby mohlo ministerstvo posoudit, zda žadatel
o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou z podmínek uvedených v §12 zákona o azylu,
je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil skutečnosti, ve kterých spatřuje
existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními je pak ministerstvo povinno
se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují udělení azylu.
Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti s informacemi o zemi původu,
které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti tomu v případě, že žadatel svoji povinnost
tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné skutečnosti, nebo že na podkladě jeho
neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu
ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo
v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení azylu. Ministerstvo totiž za takové
situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu, neboť
zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení, která by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých
podmínek pro udělení azylu posuzovat a případně porovnávat s informacemi o zemi původu.
Jsou-li tvrzení rozporná, nelze učinit jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení
by měl správní orgán ve vztahu k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat
za důvody, ve kterých žadatel spatřuje podmínky pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení
na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele
podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení
mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání
jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud
se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit,
nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.“ V daném případě
stěžovatelka tím, že své výpovědi ve správním řízení neustále měnila a jejich rozdílnost
nedokázala logicky vysvětlit, zpochybnila věrohodnost svého tvrzení. Ministerstvo sice
má ve věcech mezinárodní ochrany odpovědnost za náležité zjištění reálií o zemi původu,
ale žadatel o azyl musí nejprve unést věrohodně relevantní skutečnosti, které se týkají výlučně
jeho osoby. Pokud tomu tak není, pak zjišťování informací o situaci v zemi původu
je bezpředmětné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky odmítl jako
nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu