ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.9.2008:61
sp. zn. 7 Azs 9/2008 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: I. H., zastoupen Mgr. Davidem Novákem, advokátem se sídlem
Ladova 1, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
5. 11. 2007, č. j. 14 Az 9/2007 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Davidovi Novákovi se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 2007, č. j. 14 Az 9/2007 - 30, zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 2. 8. 2004, č. j. OAM-61/CU-09-04-2004, jímž nebyl stěžovateli
udělen azyl pro nesplnění podmínek uvedených v §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že se na
něj nevztahuje překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
V kasační stížností podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že se krajský soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku.
V předchozím řízení Nejvyšší správní soud podle stěžovatele konstatoval, že krajský soud
stěžovateli nedostatečně poskytl právo na spravedlivý proces, neboť se žalobou zcela v rozporu
se soudním řádem správním nezabýval. Toto pochybení se podle stěžovatele objevuje rovněž
v napadeném rozsudku. Stěžovatel v celém řízení tvrdí, že byl persekuován, respektive mu nebyla
poskytnuta ochrana ze strany státních orgánů při projevování politických postojů v souvislosti
s ochranou životního prostředí. K prokázání těchto tvrzení navrhoval, aby si krajský soud vyžádal
spis Městské prokuratury Vinogradiv, na kterou se obrátil. Krajský soud však bez dalšího dospěl
k závěru, že se jedná o účelová tvrzení a tento důkaz neprovedl. Tímto porušil procesní práva
stěžovatele, včetně práva na spravedlivý proces a nevyhověl požadavku Nejvyššího správního
soudu z předchozího řízení. Stěžovatel dále namítal nepravdivost tvrzení soudu, že u pohovoru
na cizinecké policii neuvedl, že by se obracel na státní orgány, neboť v rozhodnutí ministerstva
je výtah z pohovoru, v němž je uvedeno, že se stěžovatel opakovaně obracel na pracovníky
policie. Nesouhlasí s názorem soudu, že je nedostatečné, že se obrátil pouze několikrát na policii.
Soud v této souvislosti uvedl, že se stěžovatel měl obrátit ještě na jiné orgány státu, např.
ombudsmana, nevládní organizace apod. Krajský soud vůbec neuvádí argumentaci, proč
se stěžovatel měl obracet i na jiné orgány. Na základě shora uvedených důvodů, stěžovatel navrhl,
aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší
správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Nejvyšší správní soud proto zkoumal, zda v rozhodnutí krajského soudu nedošlo
k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Krajský soud si nevyžádal spis od ukrajinské prokuratury, jak navrhoval stěžovatel, neboť
vycházel ze stěžovatelova výslovného tvrzení, které učinil v průběhu azylové procedury,
že se oficiálně na ukrajinské státní orgány neobracel. Podle ustanovení §52 odst. 1 s. ř. s. má
soud právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli. Toto
právo jej však nezbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru, eventuálně
z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Krajský soud v dané věci správně
považoval nové tvrzení stěžovatele (že se obrátil na prokuraturu) za účelové, neboť je zcela
odlišné od toho, co stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení při vylíčení důvodů, pro které
žádá o azyl. Z hlediska věrohodnosti stěžovatelových tvrzení lze poukázat především
na skutečnost, že se stěžovatel nejprve dvakrát bezúspěšně pokoušel získat pracovní vízum
a teprve poté požádal o azyl. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2007,
č. j. 3 Azs 119/2004 – 50, žádost o udělení azylu podaná až po určité době strávené v České
republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou
vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, znamená přinejmenším nepřímý důkaz toho, že stěžovatel
situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti
nepociťoval natolik palčivě. Rovněž lze poukázat na to, že stěžovatel před příchodem do České
republiky pobýval nějakou dobu (asi rok a půl) u svého bratra v Estonsku, kde mu také
principiálně nic nebránilo požádat o azyl (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, publikovaný pod č. 18/2003 Sb. NSS, a rozsudek
téhož soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 5 Azs 17/2003 - 45; oba publikovány
též na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud k výše uvedenému podotýká, že stěžovatel první
zmínku o tom, že se oficiálně obrátil na ukrajinské státní orgány, avšak ty mu neposkytly ochranu,
učinil až v doplnění žaloby, a to po uplynutí zákonné lhůty pro rozšíření žaloby podle §71 odst. 2
věta třetí s. ř. s. Nejvyšší správní soud z tohoto důvodu považuje provedení navrhovaného
důkazu nadbytečným. Krajský soud proto nepochybil, když navrhovaný důkaz neprovedl.
Stěžovatel dále namítal nepravdivost tvrzení soudu, že u pohovoru na cizinecké policii
neuvedl, že by se obracel na státní orgány. Krajský soud ve svém rozhodnutí stručně
zrekapituloval průběh předešlého řízení, v jehož rámci uvedl, že stěžovatel při pohovoru tvrdil,
že se s žádostí o pomoc dvakrát neoficiálně obrátil na své známé pracující na policii, přičemž
oficiálně se na ukrajinské státní orgány neobracel. Nejvyšší správní soud ověřil, že uvedená
konstatování plně korespondují s tím, co stěžovatel vypovídal při pohovoru, který se uskutečnil
dne 19. 7. 2004.
Pokud jde o námitku, že nebylo zohledněno, že stěžovatel byl v zemi původu
persekuován a státní orgány toto tolerovaly, Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje
na argumentaci např. v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 – 60, či v rozsudku
ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49, www.nssoud.cz. Krajský soud v daném případě
správně upozornil na skutečnost, že se stěžovatel oficiální cestou nepokusil iniciovat zahájení
policejního vyšetřování ohrožování jeho osoby ze strany vlivných osob prosazujících těžbu dřeva.
Dále upozornil, že stěžovatel se mohl obrátit i na soud s požadavkem na zajištění řádného plnění
služebních povinností policistů či na ukrajinského ochránce lidských práv a nevládní organizace.
Stěžovatel ovšem nevyužil ani jedné z těchto možností, a tak neprokázal, že by státní orgány
Ukrajiny jednání těchto soukromých osob podporovaly, tolerovaly či mu nebyly schopny zajistit
v zemi původu přiměřenou ochranu.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v rozhodnutí krajského
soudu zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle §104a s. ř. s.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem advokáta pro řízení o kasační
stížnosti; náklady řízení v tomto případě hradí stát. Náklady spočívají v odměně za právní služby
za dva úkony po 2100 Kč (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
a doplnění kasační stížnosti) podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v náhradě hotových výdajů 2 x 300 Kč
(§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se odměna o částku 912 Kč. Celková částka tedy činí 5712 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu