ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.156.2006:71
sp. zn. 8 Afs 156/2006 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: SÜD, s. r. o.,
se sídlem Lechovice 48, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně se sídlem Brno,
nám. Svobody 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2005, čj. 7912/04/FŘ 130, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2006,
čj. 31 Ca 111/2005 - 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2006, čj. 31 Ca 111/2005 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se Finanční ředitelství v Brně (dále též „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 7. 6. 2005, čj. 7912/04/FŘ 130, a rozhodnutí Finančního úřadu
ve Znojmě (dále též „správce daně“) ze dne 6. 8. 2004, čj. 88427/04/346914/1444, a věc byla
stěžovateli vrácena k dalšímu řízení. Důvod pro zrušení obou rozhodnutí spatřoval krajský soud
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, protože z rozhodnutí stěžovatele nebylo
seznatelné, z jakých konkrétních důkazů vycházel, jak je hodnotil, které osvědčil jako skutečné
důkazy, jakou důkazní sílu jim přisoudil, apod.
Jako právní důvody své kasační stížnosti a jejího doplnění stěžovatel uvedl důvody
obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel uvedl, že navrhovatel spojení věcí
v řízení před krajským soudem, což však soud nereflektoval. V důsledku toho pak soud dospěl
k závěru o neúplnosti předloženého spisového materiálu, což bylo důvodem pro zrušení
rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost. Žádné zákonné ustanovení stěžovateli
s ohledem na hospodárnost řízení neukládá vést úplný samostatný spis k jednotlivým zdaňovacím
obdobím na jednotlivých daních. Krajský soud byl stěžovatelem o existenci spisového materiálu
informován nejen ve vyjádření k žalobě, ale i v připojeném seznamu spisového materiálu. Postup
krajského soudu byl proto stižen vadou způsobující nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Krajský soud dále rovněž nikterak nezdůvodnil, co jej vedlo ke zrušení rozhodnutí správce daně,
v čem je spatřován nedostatek tohoto rozhodnutí. Tvrzení soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou
napadeného rozhodnutí v souvislosti s důkazními prostředky vztahujícími se k činnosti celních
orgánů také nemůže obstát, a to s ohledem na uplatněné odvolací námitky. Ze soudem použité
formulace totiž vyplynulo, že námitky uplatněné v daňovém řízení a v řízení soudním nebyly
shodné. Stěžovatel dále uvedl, že citace z jeho rozhodnutí, kterou použil krajský soud, byla
vytržená z kontextu celého rozhodnutí, a odkázal na jiné strany rozhodnutí. V závěru kasační
stížnosti se stěžovatel dovolal zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, přičemž poukázal
na rozsudky téhož soudu ze dne 23. 2. 2005, kterými byly zamítnuty žaloby téhož žalobce
ve skutkově totožných věcech, přičemž tehdy soud nedospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatele. Stěžovatel navrhl zrušení předmětného rozsudku krajského soudu
a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného uvedl, že soud ve svém
rozsudku vyložil zcela jasně důvody, které ho vedly k názoru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
stěžovatele a ke zrušení rozhodnutí správce daně vydaném v prvním stupni. K námitce
stěžovatele o předvídatelnosti rozhodnutí a tím i o porušení práva na spravedlivý proces účastník
řízení uvedl, že to byl naopak stěžovatel, kdo vydáním rozhodnutí v jeho neprospěch toto právo
porušil, proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti, přičemž by rovněž uvítal, aby Nejvyšší správní
soud vyjádřil svůj názor na podstatu věci. Svým přípisem ze dne 12. 9. 2007 taktéž soudu sdělil,
že obdobnou věcí se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005 - 130.
Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž konstatuje, že obdobnou věcí
se zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 10. 4. 2008, čj. 7 Afs 212/2006 - 85, a neshledal důvod
pro odchýlení se od tam zastávaného právního názoru.
Dle ust. §76 odst. 1 s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud zrušil jak jeho rozhodnutí, tak i předcházející
rozhodnutí správce daně pro nepřezkoumatelnost a uvádí, že důvod, pro který krajský soud zrušil
druhé z nich, není z jeho rozhodnutí seznatelný. Otázkou nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve v řadě svých
rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 – 52, www.nssoud.cz), proto
odkazuje na rozbor tam uvedený.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu konstatuje, že ačkoliv se tento zabývá důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
stěžovatele, zcela v něm chybí ozřejmění výroku č. II rozsudku krajského soudu; v rozsudku tedy
naprosto chybí skutkové či právní důvody, které vedly krajský soud ke zrušení i platebního
výměru vydaného Finančním úřadem ve Znojmě. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru,
že pokud se krajský soud ve svém rozsudku nevyjádřil, proč zrušil i rozhodnutí správce daně,
zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Jestliže totiž
příslušná zákonná ustanovení a ustálená judikatura vyžadují, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo
„seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené,
které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle
které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“,
přičemž „rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to,
že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je
nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí“ (rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, čj. 6 A 48/92 - 23), s tím, že s absencí výše uvedených
náležitostí spojují citovaná rozhodnutí nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů,
tím spíše je stejnou vadou zatížen rozsudek, ve kterém naprosto absentuje zdůvodnění jednoho
z jeho výroků, když v dané situaci zákon odůvodnění rozhodnutí vyžaduje. Tato stížní námitka
je tedy důvodná a rozsudek Krajského soudu v Brně je tak nutno zrušit.
Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že jedním z důvodů, pro které krajský soud
zrušil jeho rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, byla skutečnost, že dle úvahy krajského soudu
nepřiložil k vyjádření k žalobě celý správní spis. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl,
že listiny, jichž bylo třeba k posouzení věci, nebyly součástí předloženého spisu a rovněž,
že žádný z dosud předložených spisů neobsahoval úplný spisový materiál, který měl být
podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Z tohoto zjištění pak dovodil, že „sama o sobě
by tato skutečnost byla důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v §76
odst. 1 písm. b) s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud v dané věci bezvýhradně neakceptuje krajským soudem
dovozovaný závěr, podle kterého by stěžovatel byl povinen předkládat úplný spisový materiál
vždy ke každému rozhodnutí, které je napadeno žalobou, jde-li o věci související lišící se pouze
různým zdaňovacím obdobím, u nichž není veden pro každé toto období samostatný správní
spis. Současně však nelze ponechat bez zásadní výtky postup stěžovatele, který k napadenému
rozhodnutí spolu s vyjádřením předložil pouze část rozhodného spisového materiálu a v dalším
bez jakékoliv konkrétní specifikace pro věc rozhodných okolností (důkazů) uvedl, že společný
spisový materiál byl již krajskému soudu předložen v jiných věcech s totožným předmětem sporu,
což mimo jiné neodpovídá skutečnosti.
Jakkoliv tedy nelze na jedné straně dovozovat, že stě žovatel byl povinen v dané
věci předložit úplný spisový materiál ke každé projednávané žalobě, je nutné,
aby, pokud již co do rozsahu předkládaného správního spisu odkazuje na jiné věci projednávané
stejným soudem, zcela konkrétně uvedl, součástí kterého soudního spisu jsou ty které rozhodné
důkazní prostředky. Na krajském soudu nelze bez dalšího žádat, aby z nekonkrétních odkazů
na jiné soudní spisy dohledával součásti správního spisu (tzv. „další listiny“) rozhodné
v předmětné věci. Tato stížní námitka stěžovatele je tedy nedůvodná.
Stěžovatel v dalším stížním bodě vyslovil nesouhlas se závěrem soudu
o nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí, ke které krajský soud dospěl s odůvodněním,
že „z rozhodnutí není zjistitelné, které podklady vzal žalovaný v úvahu jako podklady
pro své rozhodnutí, které vyloučil a proč“. Krajský soud tedy učinil závěr o obsahu odůvodnění
rozhodnutí o odvolání v daňovém řízení.
V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
čj. 7 Afs 212/2006 - 74, www.nssoud.cz, byly postulovány závěry týkající se rozsahu obsahu
odůvodnění odvolacího rozhodnutí. Z nich jsou pro souzenou věc určující následují. „Paušálně
definovat požadovaný minimální rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním případě
ještě přezkoumatelné, dost dobře nelze, neboť toto je vždy kontextu ální a individuální
kategorií - zrcadlí se v něm zejména průběh předchozího řízení, především procesní aktivita stran
a prováděné dokazování, povaha skutkových a právních otázek, které byly v řízení řešeny,
a v rozhodnutí, jímž bylo jiné rozhodnutí přezkoumáváno, i povaha a rozsah přezkumné činnosti
orgánu, který ve věci rozhodoval, jak vyplývá z konkrétní procesní úpravy“ s tím, že „rozsah
provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího
orgánu“, a dále „není však žádného důvodu, aby mechanicky rekapitulovalo vše, co se v daňovém
řízení doposud stalo či co s ním přímo či nepřímo souviselo, neboť to by bylo nadbytečné, a tedy
nehospodárné; skutkový a právní kontext věci je třeba popsat tak, aby vytvářel podklad
pro porozumění důvodům rozhodnutí a pro to, aby tyto důvody přesvědčivě obhájily
jeho výrok“.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí stěžovatele
v části odůvodnění obsahuje nejprve stručnou rekapitulaci sporu zaměřenou spíše na procesní
otázky, odkaz na zprávu o daňové kontrole, rozbor jednotlivých odvolacích námitek, hodnocení
některých důkazů a obecný závěr. Dostatečnost takto koncipovaného odůvodnění je nutno
zhodnotit dle zásad uvedených rozšířeným senátem v usnesení citovaném výše, přičemž Nejvyšší
správní soud shledal, že jim rozhodnutí stěžovatele dostálo. Jak je patrné ze stručného přehledu
odůvodnění předmětného rozhodnutí, obsahuje toto na úvod shrnutí podstatných skutečností
z dosavadního stavu řízení v dané věci, a dále se pak věnuje rozb oru jednotlivých odvolacích
námitek. Poněkud zavádějícím je jen předposlední odstavec na str. 7, který však není možno
vykládat vytrženě z kontextu celého rozhodnutí, naopak je nutno ho interpretovat v rámci
celého odůvodnění. Jen na základě tohoto odstavce pak není možno učinit si závěr
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a nelze přehlédnout, že tato námitka
nebyla namítána účastníkem řízení, nýbrž byla konstatována ex offo krajským soudem. Nejvyšší
správní soud tak konstatuje vadnost postupu Krajského soudu v Brně spočívajícího v rozšiřujícím
výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost“ jdoucího za hranice stanovené zákonodárcem. Nejvyšší
správní soud proto shledal i tuto stížní námitku důvodnou. Dále konstatuje, že není možno
odhlédnout ani od skutečnosti, že prakticky shodné rozhodnutí stěžovatele v obdobné věci bylo
předmětem meritorního přezkumu Krajského soudu v Brně, a to pod sp. zn. 30 Ca 56/2003
až 30 Ca 60/2003, což je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního řízení, v této konkrétní
věci reprezentované požadavkem kladení shodných nároků na obsah odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu výkladu nastoleného rozšířeným senátem.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační
stížnosti, a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a věc mu současně vrátil
k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1
s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu