ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.110.2007:113
sp. zn. 9 Afs 110/2007 - 113
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana
Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: J. D., zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem
Vinohradská 126, Praha 3, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 28 , Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10.
11. 2003, č. j. FŘ-9641/13/03, o dani z přidané hodnoty, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 6 Ca 9/2004 -
47,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, č. j. 6 Ca 9/2004 - 47,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též „správní
orgán“) ze dne 10. 11. 2003, č. j. FŘ-9641/13/03, kterým bylo k odvolání stěžovatele
změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 (dále jen „správce daně“) ze dne
22. 3. 2002, č. j. 121345/02/005522/7372, o dodatečném doměření daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2000 tak, že byla zvýšena daňová
povinnost stěžovatele.
Městský soud ve svém zamítavém rozsudku ve stručnosti uvedl, že ze zákona
o správě daní a poplatků nelze dovodit, že by správce daně ve vytýkací výzvě musel
uvádět konkrétní důvody svých pochybností a že stěžovatel neprokázal přijetí
zdanitelného plnění jiným plátcem, porušení zásady součinnosti, zásady dvojinstančnosti
řízení a omezení možnosti stěžovatele nahlížet do daňového spisu.
Jako právní důvody své kasační stížnosti stěžovatel (dále též „daňový subjekt“)
uvedl důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel
předně zdůraznil, že již v žalobě namítal nezákonnost výzvy vydané dne 15. 2. 2001,
č. j. 51486/01/005522/7372, správcem daně, neboť tato neobsahovala žádné konkrétní
pochybnosti správce daně, ačkoliv lze z ust. §43 zákona o správě daní a poplatků
dovodit, že tyto pochybnosti musí být součástí výroku [dle §32 odst. 2 písm. d)
citovaného ustanovení]; soud však tuto námitku neuznal. Rovněž výzva vydaná dne
18. 12. 2001, č. j. 373590/01/005522/7372, je nezákonná, neboť správce daně
po stěžovateli požadoval prokázání skutečností, které zákon o dani z přidané hodnoty ve
znění platném pro projednávanou věc pro uznání nároku nepožadoval; správce daně
tak vycházel z nesprávného znění zákona. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením správního
orgánu a městského soudu, že tato vada neměla vliv na zákonnost rozhodnutí,
neboť již jednou nezákonně zahájené vytýkací řízení není možno zhojit. Stěžovatel dále
uvedl, že až teprve v odvolacím řízení bylo přikročeno k přezkoumání přijetí
zdanitelného plnění od společnosti MAPLE, s.r.o., když nárok na odpočet z tohoto
plnění nebyl ve vytýkacím řízení nijak zpochybňován, což dle jeho názoru představuje
porušení zásady dvojinstančnosti. Stěžovatel dále namítá, že v daňovém řízení došlo
k porušení zásady součinnosti. Ačkoliv k výzvám správce daně předložil veškeré důkazy,
správce daně stěžovateli nesdělil, ač byl o to žádán, jak jím předložené důkazní
prostředky hodnotil. Díky této skutečnosti a díky nezákonnosti výzev tak stěžovatel
nemohl spolupracovat na řádném objasnění všech podstatných skutečností. Stěžovatel
rovněž v daňovém řízení navrhl výslech svědků majících osvědčit, že navázali kontakt
s jeho společností. Až v odvolacím řízení se však stěžovatel dozvěděl, že byl z šesti
svědků vyslechnut jen jeden, přičemž protokol s jeho výpovědí nebyl ve spise založen
a stěžovatel se tak s ním nemohl seznámit, ani být svědecké výpovědi přítomen.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s hodnocením této otázky provedené městským soudem.
Dále zdůraznil, že jím navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti, protože nepřevzali
předvolání nebo se na udané adrese nezdržovali. Stěžovatel v tomto bodě nesouhlasí
s hodnocením provedeným městským soudem, protože označil adresy navrhovaných
svědků tak, jak mu byly známy či jak byly uvedeny v obchodním rejstříku. Správce daně
se mohl pokusit doručit opakovaně či využít např. institutu předvedení.
Stěžovateli bylo rovněž znemožněno nahlédnout do části jeho daňového spisu,
a to např. do korespondence mezi finančními úřady ohledně p. H., což neodpovídá
současnému pojetí nahlížení do spisu ve světle nálezů Ústavního soudu. Správce daně
kromě toho uvedl, že se v účetnictví p. H. nenacházejí žádné faktury na subdodávky,
když je zřejmé, že se tam nacházet nemohly, protože dodávku předm ětných komodit
prováděla společnost MAPLE, s.r.o. Nepochopení dané problematiky je zřejmé i
z rozsudku městského soudu (a to např. i z problematiky dodávání propagačních
materiálů, kde je rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost).
Stěžovatel uzavírá, že prokázal, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno a použito při jeho
podnikání, čímž unesl důkazní břemeno, a to i díky navrhovaným důkazním
prostředkům, když však správce daně část navrhovaných důkazů vůbec neprovedl, část
zatajil, nesprávně je posoudil a znemožnil stěžovateli seznámit se s jeho myšlenkovými
pochody a důvody při hodnocení důkazních prostředků. Stěžovatel proto navrhl zrušení
napadeného rozsudku a vrácení věci zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že vytýkací řízení
bylo zahájeno řádnou výzvou, protože v době vyhotovení výzvy bylo na základě
správci daně známých údajů nemožné výzvu blíže konkretizovat. Výrok výzvy
č. j. 373590/01/005522/7372 považuje správní orgán za chybný, avšak správce daně
na jejím základě nezpochybnil nárok na odečet daně z předmětných faktur, neboť bylo
odlišně vyměřeno z důvodu neprokázání přijetí zdanitelných plnění a nikoliv neprokázání
použití. Skutečnost, že výzva č. j. 240409/02/005522/7372 byla vydána až v odvolacím
řízení, není porušením zásady dvojinstančnosti, neboť ji vydal správce daně a stěžovatel
měl možnost předkládat další důkazní prostředky. Doplňování odvolacího řízení
totiž zákon o správě daní a poplatků umožňuje. Ačkoliv správce daně neprověřoval
faktury vystavené společností MAPLE, s.r.o., byl tak oprávněn učinit správní orgán
na základě ust. §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Důvody, pro které stanovil
správce daně daňovou povinnost stěžovateli odlišně, mu byly ozřejmě ny ve sdělení
důvodů rozdílu mezi daní přiznanou a stanovenou vydaným na jeho žádost. Správní
orgán dále připouští pochybení, díky kterému nebyla daňovému subjektu umožněna
přítomnost výslechu svědka p. N.; jeho opakování však nebylo z důvodu jeho neuznání
jako důkaz nutné. Protokol s výpovědí tohoto svědka nemohl být stěžovateli k dispozici,
neboť nahlížel do spisu před tím, než se tento uskutečnil. Výslech p. H . nebyl v průběhu
daňového řízení navrhován. Jestliže pak stěžovatel navrhoval i výslech jiných osob, mohl
si dopředu zjistit, zda-li se tyto osoby na jím uvedených adresách vyskytují a zda-li jsou
ochotni převzít předvolání. Správce daně neumožnil stěžovateli nahlížení pouze do části
úřední korespondence, byl však seznámen se závěrečnou odpovědí místně příslušného
správce daně p. H., ve které bylo sděleno, že tento neprokázal uskutečnění přijetí
zdanitelných plnění u stěžovatele. V rámci odvolacího řízení mohl nahlížet i do úředního
záznamu shrnujícího průběh vytýkacího řízení u p. H . Správní orgán dále považuje
za účelové tvrzení stěžovatele o činnosti společnosti MAPLE s.r.o., které zpochybňuje
zejména skutečnost, že by p. H . měl zajišťovat distribuci propagačních materiálů dříve,
než je obdržel. U p. H . bylo nezávisle na stěžovateli zahájeno vytýkací řízení, ze kterého
vznikly pochybnosti, zda tento skutečně přijal zdanitelná plnění od stěžovatele. I když
stěžovatel požadoval zopakování výpovědi p. H. za jeho přítomnosti, nebylo to možné,
neboť tento byl nekontaktní. Správní orgán dále zdůraznil, že stěžovatel v průběhu
daňového řízení výslech tohoto svědka nenavrhoval a dále odkázal na svá rozhodnutí, ze
kterých je patrné, že stěžovatel důkazní břemeno neunesl. Rovněž uvedl, že překročení
lhůty pro vedení vytýkacího řízení stanovené pokynem D-144 nemá za následek
nezákonnost platebního výměru. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Dne 29. 1. 2001 podal daňový subjekt daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2000. Ve výzvě k odstranění pochybností
dle ust. §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 15. 2. 2001,
č. j. 51486/01/005522/7372 (dále též i „výzva č. 1“), správce daně uvedl: „Po přezkoumání
Vašeho přiznání k dani z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2000 se ukázalo, že je třeba,
abyste odpověděl (a-i) – prokázal (a-i), jak je níže uvedeno: Vzhledem k vzniklým pochybnostem
o ř. 14, 15, 18, 19, 20, 35, 36, 37, 38, 51, 52, 54 předložte prosím záznamní povinnost k DPH
spolu se všemi prvotními doklady, na jejichž základě bylo daňové přiznání zpracováno. Dále předložte
peněžní deník.“ Ve výzvě ze dne 18. 12. 2001, č. j. 373590/01/005522/7372, pak správce
daně požadoval po daňovém subjektu následující: „Prokažte jinak než daňovým dokladem
(fakturami a smlouvami), že přijatá zdanitelná plnění uskutečněná panem V. H. ve 4. čtvrtletí 2000
byla Vámi použita pro Vámi uskutečněná zdanitelná plnění. Předložte přehled všech realizovaných
zakázek v období od 1. srpna 2000 do 31.12. 2000 včetně kopií vystavených daňových dokladů.“
Výzvou ze dne 19. 6. 2002 správce daně v odvolacím řízení požádal daňový subjekt o
prokázání, že přijal zdanitelné plnění od dodavatele V. H., uvedeného na ve výzvě blíže
specifikovaných fakturách. Výzvou ze dne 28. 4. 2003, č. j. 175520/03/005522/8098,
požádal správce daně daňový subjekt o prokázání, že částka uvedená na fakturách
vystavených V. H. byla výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů.
V rozhodnutí o odvolání správní orgán konstatoval, že správce daně vyloučil
z nároku na odpočet daně z přidané hodnoty faktury vystavené V. H. za výrobu a
distribuci propagačních materiálů, neboť jak vyplynulo z dožádání, p. H. žádnými
důkazními prostředky neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění ve prospěch
daňového subjektu; v jeho účetnictví se nenacházejí žádné faktury za subdodávky přijaté
v souvislosti s tvrzenými pracemi ve prospěch daňového subjektu, smlouvy o dílo
předložené oběma smluvním stranami se liší. Daňový subjekt navrhl sice výslech
několika svědků, avšak dostavil se pouze jeden, ostatní byli nekontaktní. Protože nebyla
prováděna daňová kontrola, daňový subjekt nebyl k tomuto výslechu přizván. Ačkoliv
tedy daňový subjekt nárokuje odpočet formálně správnými fakturami, nelze je považovat
za daňové doklady. Ohledně zákonnosti výzev ze dne 15. 2. 2001 a 18. 12. 2001 správní
orgán konstatoval, že jejich obecnost je logická, neboť v okamžiku zahájení vytýkacího
řízení nemůže správce daně své pochybnosti blíže vymezit, protože má k dispozici pouze
daňové přiznání a předchozí poznámky. Rovněž zdůraznil, že správce daně není povinen
ve sdělení dle ust. §32 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků uvádět hodnocení
důkazních prostředků a dále že metodické lhůty pro uzavření vytýkacího řízení nemají
žádnou právní relevanci ve vztahu k daňovému subjektu. V odvolacím řízení správní
orgán prověřil i doklady vystavené společností MAPLE, s.r.o., rovněž za tisk
propagačních materiálů. Vzhledem k nekontaktnosti společnosti, nepodání daňového
přiznání, správní orgán dospěl k závěru, že daňový subjekt neprokázal přijetí
zdanitelného plnění ani v tomto případě a faktury z účetnictví daňového subjektu
vyloučil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné
svým obsahem odpovídají ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných kasační stížností a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Při předběžném hodnocení první námitky stěžovatele týkající se zákonnosti výzvy
č. 1 d ospěl devátý senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci
k závěru, že výzva vydaná správcem daně dle ust. §43 zákona o správě daní
a poplatků dostojí požadavkům jasnosti, určitosti, srozumitelnosti a splnitelnosti,
jestliže je v jejím textu učiněn odkaz na řádky daňového přiznání, o kterých má správce
daně pochybnosti, pakliže současně uvede, jakým způsobem požaduje jeho pochybnosti
odstranit. Rozhodující senát však při předběžné poradě zjistil, že výše popsaný právní
názor, o který hodlal své rozhodnutí opřít, je v rozporu s právním názorem vysloveným
osmým senátem zdejšího soudu v rozsudku ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 Afs 50/2005 - 92,
www.nssoud.cz. Dle právního názoru vyplývajícího z tohoto rozsudku je výzva
ve vytýkacím řízení odkazující pro prokázání pochybností na určité řádky daňového
přiznání s tím, že jsou konkretizovány doklady, jež požaduje správce daně předložit,
nezákonná. Z tohoto důvodu usnesením ze dne 4. 12. 2007, č. j. 9 Afs 110/2007 - 87,
předložil dle ust.§17 odst. 1 s. ř. s. věc rozšířenému senátu. Ten rozhodnutím ze dne
8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 110/2007 - 102, věc vrátil zpět k rozhodnutí devátému senátu,
když vyslovil, že „ve výzvě správce daně podle §43 daňového řádu musí být uvedeny konkrétní
skutkové důvody zakládající pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti podaného daňového
přiznání nebo hlášení, popřípadě dodatečného daňového přiznání nebo následného hlášení a dalších
písemností předložených daňovým subjektem, nebo o pravdivosti údajů v nich uvedených. Výzva
odkazující pouze na příslušný řádek takového přiznání či hlášení nebo takové písemnosti
tomuto požadavku zpravidla neodpovídá“, přičemž výjimkou by byla výlučně situace, kdy již přímo
ze samotného obsahu daňového přiznání je patrná skutková okolnost, která zakládá pochybnost
správce daně. Tak tomu může být zejména v případě početní nebo jiné podobné nesrovnalosti v daňovém
přiznání, např. v matematických vztazích mezi údaji v jednotlivých řádcích daňového přiznání (typicky
nesoulad v součtech určitých dílčích položek daňového přiznání) či tehdy, opomene-li daňový subjekt
určitou kolonku daňového přiznání vyplnit, ač by vzhledem k okolnostem být vyplněna měla.
Pro bližší důvody tohoto názoru odkazuje devátý senát pro stručnost na předmět né
usnesení rozšířeného senátu. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že výzva správce
daně ze dne 15. 2. 2001 těmto požadavkům nastoleným rozšířeným senátem nedostála.
Obsahuje totiž pouhé odkazy na řádky podaného daňového přiznání a zcela obecnou
povinnost k předložení záznamní povinnosti a všech dokladů relevantních pro příslušné
řádky. Takováto výzva totiž nesděluje pochybnosti správce daně jasným a srozumitelným
způsobem tak, aby daňový subjekt byl schopen na ni kvalifikovaně reagovat. Z tohoto
důvodu je nutno vyslovit, že předmětná výzva, kterou bylo zahájeno vytýkací řízení,
je nezákonná, čímž způsobuje nezákonnost celého následujícího vytýkacího řízení,
neboť kde není začátek, nemůže následovat ani zákonný průběh. Kasační stížnost
stěžovatele je proto důvodná, rozsudek městského soudu je tedy nutno zrušit.
Vzhledem k charakteru vady řízení před správcem daně považuje Nejvyšší správní
soud za nadbytečné přezkoumávat další kasační námitky, neboť se týkají daňového
řízení, které je za daného skutkového a právního stavu věci nutno zopa kovat. Nejvyšší
správní soud však s ohledem na charakter některých stížních námitek a zejména
na setrvalou judikaturu nahlížející na problematická ustanovení zákona o správě daní
a poplatků poněkud odlišným způsobem než správce daně či správní orgán v roce 2003
nad rámec výše uvedeného zdůrazňuje jako vodítko pro další postup správního orgánu
či městského soudu následující:
Ohledně námitky stěžovatele týkající se ve své podstatě porušení zásady
dvojinstančnosti řízení před orgány daňové správy Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 27. 5. 2005, č. j. 4 Afs 34/2003 - 74, www.nssoud.cz,
ve kterém vyslovil, že „dospěje-li odvolací orgán po doplnění dokazování (§50 odst. 3 zákona
ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb.) k jinému
právnímu posouzení, než ze kterého vyšel správce daně, seznámí s takovým posouzením řádně a včas
daňový subjekt. Ten poté v souladu s ustanovením §48 odst. 7 téhož zákona může ještě v průběhu
odvolacího řízení doplňovat a pozměňovat údaje odvolání, formulovat nové námitky, případně doplnit,
předložit nebo navrhnout další důkazní prostředky, jež by novou právní kvalifikaci případně vyloučily.
Nerespektuje-li odvolací orgán takový postup, porušuje zásadu dvojinstančnosti.“ Ust. §48 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků je tak nutno v souladu s výše uvedeným rozhodnutím
interpretovat tak, že dává odvolacímu orgánu (v dané věci správnímu orgánu) právo
doplňovat odvolací řízení o nové důkazy, avšak za předpokladu, že s nimi řádně seznámí
daňový subjekt, a to ovšem ještě před vydáním rozhodnutí o odvolání, aby měl odvolatel
dostatečný prostor na nově doplněná zjištění odvolacího orgánu reagovat. Jak je však
zřejmé, v souzené věci správní orgán takovýto postup nedodržel, neboť součástí
správního spisu není žádný záznam či listina prokazující výše nastíněný postup.
Proto je třeba uzavřít, že správní orgán porušil svým postupem zásadu dvojinstančnosti
řízení.
Pokud se jedná o další stížní námitku týkající se porušení zásady součinnosti
spočívající v nedostatečné odpovědi správce daně na žádost stěžovatele o sdělení důvodu
rozdílu mezi stanoveným daňovým základem a daní dle ust. §31 odst. 8 zákona o správě
daní a poplatků (dále též „sdělení“), považuje Nejvyšší správní soud za vhodné ocitovat
z rozsudku tohoto soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 2 Afs 8/2004 - 76, www.nssoud.cz,
následující: „Sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou daní a daní vyměřenou správcem daně podle §32
odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nemusí obsahovat žádné zvláštní
náležitosti: obstojí, pokud obsahuje označení důvodu a odkaz na jeho předchozí projednání. Pro běh
odvolací lhůty ve smyslu odst. 10 téhož ustanovení je rozhodné, že správce daně doručil daňovému
subjektu vyrozumění, a to bez ohledu na jeho obsah.“ Výkladem a contrario je proto nutno
dospět k závěru, že neobstojí takové sdělení, které neobsahuje ani takové základní
náležitosti, resp. odůvodnění, jako je důvod změny daňového základu či daně a odkaz
na projednání této otázky se správcem daně. V souzené věci se však správce daně
ve sdělení ze dne 10. 5. 2002, č. j. 203743/02/005522/7372, omezil na pouhé
konstatování, že nebylo prokázáno přijetí zdanitelných plnění od dodavatele uvedené
na určitých fakturách. Takové sdělení je však zcela nekonkrétní a nedostatečné.
Vzhledem k okolnosti, že správce daně je dle zákona o správě daní a poplatků oprávněn
vydávat rozhodnutí – platební výměr bez toho, aby obsahoval odůvodnění, je sdělení,
v případě, že správce daně vede daňové řízení arbitrárně (jak tomu bylo v souzené věci),
často jediným vyrozuměním správce daně daňovému subjektu o tom, co bylo příčinou
změny daňové povinnosti. Poukaz správního orgánu, že odůvodnění postupu správce
daně (zejména hodnocení důkazních prostředků) je součástí jeho odůvodnění
(tedy rozhodnutí o odvolání), je zcela absurdní, neboť pakliže by bylo postupováno
správním orgánem naznačeným způsobem, daňový subjekt by neměl možnost účinné
procesní obrany. Je zřejmé, že v situaci, kdy správce daně respektuje zásadu součinnosti
a vede daňové řízení v souladu s touto zásadou, stručné odůvodněné sdělení,
a to i formou odkazu na příslušné jednání s daňovým subjektem, postačuje; tak tomu
ovšem v souzené věci nebylo. I tato námitka stěžovatele je proto důvodná.
Pokud daňový subjekt dále namítá, že mu nebyla umožněna přítomnost
při výslechu svědků, Nejvyšší správní soud považuje i tuto námitku za důvodnou.
Je již notorietou, že i ve vytýkacím řízení musí správce daně umožnit daňovému subjektu,
aby se výslechu svědků mohl zúčastnit a klást svědkům otázky (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60, publikovaný
pod č. 1021/2007 Sb. NSS). Další stížní námitky již není, jak bylo popsáno výše,
za tohoto stavu řízení, možno přezkoumat.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Proto dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek
městského soudu zrušil z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem a věc mu současně vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud
podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správ ního
soudu. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem dle §109 odst. 1 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu