ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.147.2007:69
sp. zn. 9 Afs 147/2007 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: IMERYS Tableware CR s.r.o., se sídlem Závodu míru 78, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2005, č. j. 2827/05-120 P, o dodatečném
vyměření daně z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č. j. 58 Ca 40/2005 - 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2007, č. j. 58 Ca 40/2005 - 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2005, č. j. 2827/05-120 P. Tímto rozhodnutím
stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Karlových
Varech (dále jen „správce daně“), dodatečného platebního výměru ze dne 19. 5. 2004,
č. j. 86912/04/128913/1421, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů
právnických osob ve výši 1 439 330 Kč, a to za zdaňovací období od 1. 1. 2001
do 31. 12. 2001.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí se závěry krajského soudu, že jím vydané rozhodnutí trpí
nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, neboť z něj není patrné, o jaký konkrétní
závěr stěžovatel opírá výrok svého rozhodnutí. Stěžovatel má zato, že z odůvodnění
jeho rozhodnutí je seznatelné, že bylo rozhodnuto přesně o tom, co žalobce učinil
předmětem odvolání, tedy o námitkách ohledně úplnosti, základních náležitostí i výroku
napadeného dodatečného platebního výměru a také o námitkách týkajících se neuznání
výdajů ve výši 4 642 770 Kč na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů žalobce
ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), za administrativní,
technickou a obchodní podporu poskytovanou ze strany francouzské mateřské
společnosti K.P.C.L. S.A. (dále jen „mateřská společnost“). Stěžovatel uvádí, že žalobci
se v průběhu celého daňového řízení nepodařilo prokázat konkrétní obsah deklarovaných
služeb a jejich výši, a tudíž ani to, že sloužily k dosažení, zajištění a udržení
jeho zdanitelných příjmů. Dle jeho názoru se tedy nelze ztotožnit s hodnocením
krajského soudu, podle kterého si takto stěžovatelem učiněné závěry vzájemně odporují.
Stěžovatel konstatuje, že podmínky pro daňovou uznatelnost výdajů (nákladů)
na sebe vzájemně navazují, což znamená, že v prvé řadě je zkoumán věcný obsah a výše
vynaloženého výdaje (nákladu), a následně je posuzováno, zda tento výdaj (náklad) slouží
k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů daňového poplatníka. Za situace,
kdy daňový poplatník neprokáže, jaké konkrétní služby a v jakém rozsahu měly být
v jeho prospěch provedeny, nelze ani prokázat, jak mu uplatňované výdaje (náklady)
sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Proto vyslovením závěru,
že žalobce neprokázal, jak předmětné výdaje (náklady) sloužily k dosažení, zajištění
a udržení jeho zdanitelných příjmů, není dle názoru stěžovatele možno bez dalšího
presumovat, že daňový poplatník prokázal, za jaké služby finanční prostředky vynaložil.
Stěžovatel tedy neshledává protichůdnými své závěry, k nimž dospěl v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, pokud na jednu stranu tvrdí, že žalobce neprokázal,
jaké konkrétní služby mu byly skutečně ze strany mateřské společnosti poskytnuty,
a v návaznosti na to tvrdí, že žalobce neprokázal, jak mu tyto služby sloužily k dosažení,
zajištění a udržení zdanitelných příjmů, přičemž toto své tvrzení doplňuje o úvahu,
že služby uvedené v předložených dokumentech byly dle jeho zjištění vykonávány nikoli
pro potřeby žalobce, ale pro potřeby mateřské společnosti, resp. pro potřeby celosvětové
skupiny IMERYS. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje
se závěry krajského soudu o nejednoznačnosti a rozpornosti tvrzení stěžovatele
obsažených v rozhodnutí o odvolání. K věci samé uvádí, že v průběhu daňového řízení
předložil finančním orgánům takové důkazní prostředky, z nichž nepochybně vyplývá,
že žalobcem deklarované činnosti neslouží výhradně pro účely mateřské společnosti,
ale že v převážné míře slouží k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů přímo
řízených dceřiných společností, tedy i žalobce. Žalobce proto navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Dne 13. 1. 2004 byla u žalobce zahájena kontrola daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2001, v němž žalobce uplatnil na základě přijatých faktur
jako daňový výdaj (náklad) částku v úhrnné výši 4 642 770 Kč, a to za služby spočívající
v poskytování administrativní, technické a obchodní podpory podle smlouvy uzavřené
dne 2. 1. 1996 mezi žalobcem a společností K.P.C.L. S.A. se sídlem ve Francii. Vzhledem
k tomu, že správce daně nepovažoval stěžovatelem předložené doklady (faktury
a smlouvu o poskytování služeb včetně jejího dodatku) za dostatečné k prokázání toho,
že uvedená částka byla do daňově uznatelných výdajů (nákladů) zahrnuta oprávněně,
správce daně vyzval žalobce k předložení dalších důkazních prostředků,
které by prokazovaly, jaké konkrétní práce byly pro žalobce vykonávány
podle jednotlivých faktur, na základě jakých faktorů byla za takto vyfakturované práce
stanovena cena a jaká byla souvislost takto vynaložených výdajů (nákladů) se zdanitelnými
příjmy žalobce. Průběh a výsledky provedené kontroly správce daně zachytil
ve Zprávě o kontrole daně z příjmů právnických osob, č. j. 15876/04/128932/2498
(dále jen „zpráva o daňové kontrole“), na jejímž základě vydal dne 19. 5. 2004 dodatečný
platební výměr, č. j. 86912/04/128913/1421, jímž žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 1 439 330 Kč.
Žalobce se shora uvedeným dodatečným platebním výměrem nesouhlasil a podal
proti němu včasné odvolání, které stěžovatel rozhodnutím ze dne 29. 3. 2005,
č. j. 2827/05-120 P, jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se stěžovatel
v plném rozsahu ztotožnil se závěry správce daně, že žalobce neunesl důkazní břemeno
ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
neboť průkazným způsobem neodstranil pochybnosti správce daně, tj. nedoložil,
jaké konkrétní služby byly fakturující stranou (kdy, kým a kde) vykonány, a přes výzvy
správce daně hodnověrným způsobem neprokázal, že výdaje (náklady) za vyfakturované
služby sloužily k dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů. Stěžovatel v dané
souvislosti poukázal na skutečnost, že v případě písemností, které žalobce předložil
správci daně ve dvou pořadačích, se jednalo o obecný výčet a popis oblastí, v nichž měly
být služby poskytovány, a ze strany žalobce nebyl prokázán jakýkoli podíl vyjmenovaných
služeb na jeho konkrétních výstupech. Stěžovatel naopak na základě takto předložených
listin dospěl k závěru, že tyto služby byly vykonávány pro potřeby a rozhodování
mateřské společnosti a za účelem dosažení jejích příjmů. Stěžovatel proto po vyhodnocení
všech, i v odvolacím řízení předložených důkazních prostředků, konstatoval,
že ani v jednom případě žalobce průkazným způsobem nedoložil konkrétní obsahovou
náplň činností poskytovatele služeb, a tudíž ani konkrétní vazbu takto uplatněných výdajů
(nákladů) na jeho zdanitelné příjmy. Z obsahu rozhodnutí je dále patrné, že stěžovatel
se vypořádal také s ostatními námitkami žalobce směřujícími proti formálním pochybením
správce daně (namítaná neplatnost dodatečného platebního výměru správce daně
z důvodu chybějících náležitostí), porušení zásady rovnosti subjektů v daňovém řízení,
jakož i s návrhem žalobce na provedení výslechu svědka Z. K., pověřeného řízením
žalobce.
Žalobce napadl rozhodnutí stěžovatele žalobou u krajského soudu, v níž shodně
jako v podaném odvolání uplatnil následující žalobní námitky. Žalobce se neztotožnil
se závěry stěžovatele, že dodatečný platební výměr, vydaný správcem daně, není stižen
neplatností z důvodu chybějící podstatné náležitosti ve výroku rozhodnutí. Žalobce
má zato, že uvedený platební výměr je neplatným rozhodnutím, neboť v rozporu
s ustanovením §46 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků neobsahuje ve výroku
dodatečné vyměření základu daně, ale pouze dodatečně vyměřenou daňovou povinnost.
Další okruh námitek žalobce směřoval proti porušení základní zásady daňového řízení
zakotvené v ustanovení §2 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, tj. zásady rovnosti,
dle které mají všechny daňové subjekty v daňovém řízení před správcem daně stejná práva
a povinnosti. Žalobce v dané souvislosti uvedl, že v obecné praxi patrně neexistuje případ,
kdy by byla daňová uznatelnost nákladů spojených s řízením společnosti zpochybňována
a bylo vůbec vyžadováno prokazování příčinné souvislosti mezi takto vynaloženými výdaji
a zdanitelnými příjmy. Z uvedených důvodů se proto domnívá, že v daňovém řízení došlo
k narušení zásady rovnosti, neboť správce daně na žalobci požadoval prokázání takových
skutečností, které u jiných daňových subjektů nevyžaduje. Třetí (stěžejní) okruh žalobních
námitek se týkal neuznání výdajů (nákladů) za služby vyfakturované žalobci ze strany
mateřské společnosti s odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno dle ustanovení
§31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Žalobce namítal, že v průběhu daňového
řízení náležitě prokázal, v čem konkrétně spočívaly fakturované služby, jaké činnosti byly
zabezpečovány vlastními pracovníky žalobce a jaké činnosti a v jakém rozsahu byly
zabezpečovány mateřskou společností a jejími manažery na základě uzavřené smlouvy.
Svá tvrzení žalobce doložil relevantními důkazními prostředky a k jejich bližšímu
objasnění navrhl vyslechnout svědka Z. K., který řídil činnost žalobce. Stěžovatel však
odmítl navrhovaný výslech svědka provést s odůvodněním, že Z. K. po celou dobu
zastupuje žalobce v daňovém řízení, veškerá jednání správce daně byla vedena s ním, a
proto mohl jemu veškeré známé skutečnosti uvést již v průběhu daňové kontroly.
Žalobce však považoval výslech tohoto svědka za stěžejní, neboť pouze on (jakožto
příjemce pokynů) se mohl kvalifikovaně vyjádřit k tomu, jak řídicí činnost ze strany
mateřské společnosti probíhala a jak sloužila k dosažení zdanitelných příjmů žalobce. Dle
názoru žalobce je tak rozhodnutí stěžovatele zatíženo stejnými vadami jako zpráva o
daňové kontrole, a to také vadami logickými, kdy finanční orgány na jednu stranu tvrdí, že
uskutečnění fakturovaných činností nebylo prokázáno, na druhou stranu však tvrdí, že
tyto činnosti sloužily k dosažení příjmů mateřské společnosti.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí stěžovatele včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí krajský soud vyslovil, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, neboť z něj není patrné, o jaký konkrétní závěr stěžovatel opírá
výrok svého rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu rozhodnutí stěžovatele obsahuje
natolik rozporné a protichůdné závěry, že z něj není seznatelné, jaké konkrétní závěry
stěžovatel ve vztahu ke snížení daňového základu o částku ve výši 4 642 770 Kč učinil.
Na jednu stranu stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí konstatuje, že se ztotožňuje
s hodnocením důkazních prostředků provedených správcem daně, tedy že žalobce
ani v jednom konkrétním případě průkazným způsobem nedoložil, jakou vazbu mají
jím uplatněné výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů,
tento závěr však na řadě míst svého rozhodnutí sám relativizuje. Stěžovatel tvrdí,
že žalobce neprokázal, jak mu poskytnuté služby sloužily k dosažení, zajištění a udržení
zdanitelných příjmů, čímž presumuje, že žalobce prokázal, za jaké služby vynaložil
finanční prostředky, a doplňuje, že dle jeho zjištění byly předmětné služby vykonávány
pro potřeby mateřské společnosti. Následně však stěžovatel tento svůj závěr sám popírá,
neboť tvrdí, že žalobce neprokázal, že mu uvedené služby byly skutečně poskytnuty.
Nesrozumitelným se pak krajskému soudu jeví také závěr stěžovatele, že žalobce
neprokázal konkrétní výši jím uplatněných výdajů (nákladů), čímž jakoby opět naznačuje,
že žalobce realizaci služeb prokázal, avšak neprokázal jejich výši. Krajský soud
proto uzavřel, že závěry, které stěžovatel učinil v žalobou napadeném rozhodnutí,
nemohou vedle sebe obstát, neboť si vzájemné odporují. Napadené rozhodnutí
proto pro vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost
podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné
stěžovatel opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní
otázky soudem. Vzhledem k tomu, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nezabýval
meritem sporu, a tedy ani právním posouzením projednávané věci, odpovídají stížní
námitky důvodům dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívajícím v jiné vadě
řízení před krajským soudem, který dle názoru stěžovatele pochybil, pokud rozhodnutí
o odvolání shledal nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost dle §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Při posuzování důvodnosti stěžovatelem
uplatněných kasačních námitek Nejvyšší správní soud vycházel z následujících úvah.
Dle názoru krajského soudu žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele obsahuje
natolik rozporuplná tvrzení, že není možno přezkoumat, o jaký konkrétní závěr stěžovatel
opírá výrok svého rozhodnutí. Z tohoto důvodu krajský soud postupoval
podle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., dle něhož soud zruší napadené rozhodnutí
pro vady řízení bez jednání rozsudkem, je-li toto rozhodnutí nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud však výše
uvedené závěry krajského soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele
pro nesrozumitelnost nesdílí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí není v soudním řádu správním blíže definována
ani objasněna. Výklad tohoto pojmu je proto věcí právní nauky a judikatury příslušných
soudů. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný či nelze rozeznat,
co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není patrné, které osoby
jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, případně rozhodnutí
s tak nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že ve svém důsledku rozhodnutí
nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí nedostatky
odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (srovnej rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Obdobný závěr Nejvyšší správní soud zaujal také ve svém rozhodnutí ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb.,
dle kterého „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost … lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, …, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.“ V rozhodnutí ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 – 72, pak zdejší
soud vyslovil, že „rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost tehdy, je-li
rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku –
s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků – pochyby o jeho významu.“
Právě citované závěry lze přitom v plném rozsahu vztáhnout také na nyní projednávaný
případ.
Při posuzování uvedené věci bylo nutno vycházet z povahy a charakteru služeb,
které byly mezi žalobcem a mateřskou společností předmětem fakturace. Z obsahu
předloženého správního spisu přitom Nejvyšší správní soud ověřil, že se ze strany
mateřské společnosti mělo jednat o výkon manažerské činnosti poskytované žalobci
formou externí spolupráce, spočívající ve sběru konkrétního typu informací
od všech společností v obdobném postavení jako žalobce, jejich následném
vyhodnocování a udělování pokynů písemnou, ústní či telefonickou formou.
V návaznosti na výše uvedené tak je možno konstatovat, že mezi účastníky řízení
nebylo sporu o tom, že by mateřská společnost určité činnosti pro žalobce jako svou
dceřinou společnost neprováděla, tedy že by fakticky tuto činnost nevykonávala.
Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele v dané souvislosti vyplývá, že správce daně
v průběhu prováděné daňové kontroly nerozporoval existenci probíhající výměny
informací mezi mateřskou a dceřinou společností (dle žalobce nezbytných pro chod
a fungování společnosti). Správce daně však na žalobci požadoval prokázání toho,
že mezi ním a mateřskou společností došlo k výměně takových informací, které by bylo
možno považovat za služby deklarované ve fakturách, a rovněž, že výdaje (náklady)
vynaložené na tyto služby žalobci sloužily k účelům uvedeným v ustanovení §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů, tj. k dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů.
Z rozhodnutí stěžovatele je tak zcela zřejmé, že důvodem pro neuznání částky,
která byla žalobci vyfakturována za manažerské služby, byla skutečnost, že v daňovém
řízení nebylo prokázáno, v jaké konkrétní podobě žalobce manažerské služby od mateřské
společnosti přijal, dále nebylo též žalobcem doloženo, zda a jakým způsobem mohly být
tyto služby využity pro dosažení, zajištění a udržení jeho zdanitelných příjmů.
Krajskému soudu lze přisvědčit, že v určitých případech nerozlišení podmínek
uvedených pro uznání výdajů (nákladů) v ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů může vést až k nepřezkoumatenosti rozhodnutí, spíše však pro nedostatek
důvodů než pro jeho nesrozumitelnost. O takový případ se však v projednávané věci
nejedná. V dané věci je možno polemizovat o tom, zda stěžovatel mohl v odůvodnění
svého rozhodnutí lépe odlišit mezi výtkami týkajícími se skutečné realizace služeb
ve prospěch žalobce a mezi těmi, které měly zpochybnit využití takto poskytnutých služeb
k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů dle ustanovení §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, ovšem jedná se o úvahy ohledně vhodnosti užitých formulací
a jejich návaznosti, nikoli o vážné nedostatky celého obsahu a smyslu odůvodnění.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu v posuzované věci odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele netrpí takovými vadami, které by jej ve smyslu výše citované
judikatury zdejšího soudu činily nesrozumitelným. Rozhodnutí stěžovatele nevykazuje
takové formulační nedostatky, že by z obsahu jeho textu nebyla dostatečně zřejmá
souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo v tom, že i jinak by text
jeho odůvodnění obsahoval nejasné, rozporné či jinak nesrozumitelné údaje.
Z rozhodnutí je jednoznačně patrné, jaké nedostatky byly u žalobce v průběhu daňového
řízení shledány, co správce daně po žalobci od počátku provádění daňové kontroly
požadoval, jaký byl správcem daně zjištěný skutkový stav věci a jakým způsobem
jej následně vyhodnotil, tedy proč nakonec sporný výdaj ze základu daně žalobce vyloučil.
Odůvodnění:
v dané věci je nutno posuzovat s ohledem na skutečnost, o jaký typ služeb,
jež měly být prokazovány, se v dané věci jednalo. Jak je již výše zmíněno, jde o výkon
manažerských činností mateřskou společností, o nichž není pochyb, že jsou vykonávány
a že některé z nich jsou poskytovány dceřiným společnostem. Pokud si dceřiná společnost
zahrne do nákladů výdaj za poskytnutí těchto služeb v určité výši, musí v souladu s §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů unést důkazní břemeno a následně prokázat, jaké služby
od mateřské společnosti přijala a jak je využila pro svou činnost. Tyto skutečnosti
dle Nejvyššího správního soudu v odůvodnění rozhodnutí žalovaného byly srozumitelně
obsaženy.
Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud v tomto případě nesprávně
kvalifikoval dílčí nedostatky při formulaci odůvodnění stěžovatele jako vady způsobující
jeho vnitřní rozpornost (a tedy nesrozumitelnost), a to v rozsahu majícím vliv
na zákonnost vydaného rozhodnutí, přestože tento závěr nemá podklad ani v samotném
rozhodnutí stěžovatele, ani v předloženém správním spisu.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil závěrům
krajského soudu, že rozhodnutí stěžovatele je natolik rozporné, aby bylo
nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelnosti, a proto zdejšímu soudu nezbylo,
než napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je krajský soud v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Na krajském soudu tedy nyní bude, aby věc meritorně posoudil a poté vydal nové
rozhodnutí, v němž ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu