ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.10.2008:48
sp. zn. 9 Azs 10/2008 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: D. A., zastoupeného JUDr. Irenou
Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č. j. OAM-199/VL-07-04-2006, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. 10. 2007, č. j. 61 Az 26/2006 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 27. 2. 2006,
č. j. OAM-199/VL-07-04-2006. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost o udělení
azylu podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dn e 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro
Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatel namítá zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Namítá tedy jednak nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a dále pak vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že nesouhlasí s názorem soudu vyjádřeným
v odůvodnění rozsudku, že správní orgán se stěžovatelovou žádostí o azyl zabýval
odpovědně a svědomitě a že měl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci. Správní orgán
v rozhodnutí pouze konstatoval, že stěžovatel vstoupil na území České republiky dne
18. 8. 2005, následně se zde volně pohyboval, aniž by využil možnosti požádat o azyl,
o nějž požádal až poté, co obdržel správní vyhoštění. V doplnění kasační stížnosti
pak uvedl, že správní orgán nehodnotil důvody, které stěžovatele vedly k pobývání
na území České republiky bez platného víza, a nezabýval se poslední částí ustanovení §16
odst. 2 zákona o azylu: „pokud žadatel neprokáže opak“. Stěžovatel tvrdí, že v rámci
samotného správního řízení neměl možnost prokazovat opak, a to nikoliv pro nedostatek
relevantních důvodů, ale proto, že nebyl správně poučen, a správní orgán ani soud
tyto důvody nezjišťovaly. Spokojily se pouze s konstatováním správního vyhoštění,
což dle názoru správního orgánu a soudu automaticky znamená zamítnutí žádosti o azyl
jako zjevně nedůvodné. Podle názoru stěžovatele však soud vycházel ze „zjištěného
skutkového stavu, který nebyl úplný“.
Otázkou postupu správního orgánu dle ustanovení §16 ods t. 2 zákona o azylu
v souvislosti s rozsahem povinnosti správního orgánu zjišťovat skutkový stav se Nejvyšší
správní soud v minulosti již opakovaně zabýval (např. v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 – 36, nebo v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, publikovaném pod č. 349/2004 Sb. NSS, oba dostupné
na www.nssoud.cz). Judikatura kasačního soudu stojí na stanovisku, že byla-li žádost
o udělení azylu podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele,
a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 2 zákona o azylu
[pozn.: do 12. 10. 2005 dle §16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu], nemohou před soudem
obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům
udělení azylu, neboť naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně
nedůvodné samo o sobě vylučuje posouzení žádosti o udělení azylu podle ustanovení
§12 tohoto zákona.
Možnost zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné je spolu s jednotlivými důvody
pro uplatnění tohoto postupu zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž
je nutno zdůraznit, že aplikace tohoto ustanovení neznamená automatické vyloučení
stěžovatele z řízení ve věci mezinárodní ochrany - prakticky znamená jen žádoucí
zrychlení celého řízení. Je-li tedy k postupu dle §16 zákona o azylu shledán důvod,
správní orgán použije tzv. „zkráceného řízení“ uplatňovaného na základě zjevně
nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Jedná se tedy o řízení, které není prováděno
v celém rozsahu, tj. neprobíhá zde proces dokazování o přítomnosti odůvodněného
strachu z pronásledování.
Žadateli je i v takovém řízení dána možnost, aby se vyjádřil k obsahu své žádosti,
aby mohly být posouzeny konkrétní důvody, které jej vedly k opuštění země původu.
V čem však spočívá specifičnost tohoto řízení, a co je nutno v této souvislosti zdůraznit,
je skutečnost, že p ři naplnění některého z důvodů ve smyslu ustanovení §16 zákona
o azylu již v dalším řízení neprobíhá dokazování ke zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona; jinými slovy (zcela explicitně)
řečeno, je-li žádost o azyl shledána zjevně nedůvodnou, není již k takovému dokazování
dán důvod.
Neměl-li stěžovatel v posuzovaném případě na mysli zjišťování skutkových
okolností, které jej vedly k opuštění země jeho původu, ale skutkových okolností,
které jej vedly k tomu, že o azyl nepožádal dříve, než byl vyhoštěn z České republiky,
pak nezbývá než odkázat přímo na příslušné ustanovení zákona, tj. na ustanovení §16
odst. 2 zákona o azylu, které z ní takto (cit.): „Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost
o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní
ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak“. Vycházeje z doslovného znění citovaného
ustanovení je zřejmé, že důkazní břemeno leží na straně stěžovatele, tzn. že je jen na něm,
aby prokázal, že o udělení mezinárodní ochrany nemohl požádat dříve. V takovém
případě by bylo nutno, aby uvedl věrohodné důvody, proč tak učinit nemohl, a existenci
těchto důvodů prokázal. K tomu je možno na okraj podotknout, že správní praxe
ani judikatura správních soudů nezpochybňuje skutečnost, že žadatelé o azyl se mohou
ocitnout v důkazní nouzi ohledně skutkových okolností týkajících se opuštění země
svého původu, avšak o situaci důkazní nouze lze těžko hovořit v souvislosti s pobytem
stěžovatele již mimo území státu či států, kde se stěžovatel mohl cítit být pronásledován,
a kde mu již nic nebránilo v tom, aby zde požádal o poskytnutí mezinárodní ochrany,
resp. udělení azylu (dovětek ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu dopadá právě
na případy, kdy by žadateli nějaké závažné okolnosti ve výše zmíněném postupu mohly
bránit – avšak tyto okolnosti nemá povinnost zjišťovat a prokazovat správní orgán).
V daném případě z rozhodnutí správního orgánu, jakož i z obsahu spisu
vyplynulo, že stěžovatel pobýval na území České republiky od 18. 8. 2005,
aniž by o udělení mezinárodní ochrany požádal, po několika dnech odcestoval na falešný
pas do Spolkové republiky Německo, odkud byl dne 8. 2. 2006 německými orgány
po uplatnění tzv. „dublinské procedury“ a principu „třetí bezpečné země“ ve smyslu nařízení
Rady EU č. 343/2003 („dublinského nařízení“) v rámci tzv. readmise předán zpět do České
republiky. Jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je datována dnem 10. 2. 2006.
Dokumenty založené ve správním spise prokazují, že stěžovatel měl v následném
správním řízení k dispozici tlumočníka, že pohovor před správním orgánem probíhal
v jazyce francouzském a že stěžovatel byl o svých právech náležitě poučen. Okolnosti,
jež by mu bránily v podání žádosti o udělení azylu ihned po příjezdu do České republiky ,
pak stěžovatel nejen neprokázal, ale ani je netvrdil. Co se týče věrohodnosti stěžovatelovy
výpovědi, není v této souvislosti bez významu, že správní orgán v průběhu řízení shledal
jeho výpověď rozporuplnou, na což pak poukázal i ve svém rozhodnutí.
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji posoudil ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle
ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech azylových je vybavena odkladným účinkem ex lege (ustanovení §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. dubna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu