ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.160.2007:76
sp. zn. 9 Azs 160/2007 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance a JUDr.
Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) M. K., b) A. K., zastoupených Mgr. Dagmar
Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 21. 12. 2005, č. j. OAM-5127/VL-19-P08-R2-2002, ve věci mezinárodní
ochrany, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10.
2006, č. j. 4 Az 5/2006 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni, Mgr. Dagmar Dřímalové, advokátce se sídlem Muchova 9/223,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna ve výši 2400 Kč. Tato částka bude uhrazena z
účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jménem svým a jménem svého
nezletilého syna (dále jen „stěžovatelé“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 21. 12.
2005, č. j. OAM -5127/VL-19-P08-R2-2002. Tímto rozhodnutím nebyl stěžovatelům udělen azyl
podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších
předpisů, s tím, že však bylo zároveň vysloveno, že se na ně vztahuje překážka vycestování ve
smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, ve znění platném v době vydání rozhodnutí.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a zákona č.
150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), nejprve zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
- 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu
v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana
individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování
rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji
stížnost opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Stěžovatelé v kasační stížnosti své námitky nepodřadili pod zákonné důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., výslovně však namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí
městského soudu, neboť pouhý odkaz na rozhodnutí správního orgánu, s tím, že soud se s jeho
výroky ztotožňuje, považují stěžovatelé za nedostatečný. Soud pouze řekl, že žalobní námitky
jsou neopodstatněné, aniž by vysvětlil, proč se tak domnívá. Z tohoto důvodu by měl být
napadený rozsudek městského soudu zrušen jako nepřezkoumatelný.
V doplněném podání prostřednictvím ustanovené zástupkyně pak stěžovatelé namítají
zákonné důvody specifikované v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a to, že „správní
orgán nedostatečně zjistil a zhodnotil situaci a důvody, které ji vedly k podání žádosti o azyl. Správní orgán i soud
hodnotily situaci obecně, nikoli s ohledem na konkrétní okolnosti a popis situace v místě jejího bydliště a správní
orgán i soud tak nevycházejí z dostatečně zjištěné situace v zemi jejího původu“.
Důvody, proč stěžovatelka a) spolu s nezletilým synem opustili území Uzbekistánu,
uvedla ve své žádosti, blíže objasnila při pohovoru, na těchto setrvala po celou dobu řízení o
žádosti o udělení azylu a předložila správnímu orgánu jako důkazy o situaci v zemi svého původu
články s výmluvnými titulky, cit: „Opět výbuchy“, „Islámské hnutí Uzbekistánu“ a „Trest smrti“, a dále
otevřený dopis Ruslana Sharipova (pozn.: nezávislý uzbekistánský žurnalista, disident a aktivista
angažující se aktivně v boji za lidská práva, jemuž byl roku 2004 udělen azyl v USA) ze dne 15. 1. 2005,
z nichž vyplývá, že na území Uzbekistánu operují teroristé napojení pravděpodobně na Al-Kaidu,
a dochází k teroristickým útokům. Stěžovatelka uvádí, že v právním řádu Uzbekistánu je zakotven
trest smrti, který je ukládán osobám, jejichž vina nebyla prokázána v řádném soudním procesu.
Protesty občanů však dle tvrzení stěžovatelky nedosahují masových měřítek, neboť nepohodlní
občané jsou obviňováni z terorismu a náboženského extremismu, a na území Uzbekistánu často
dochází k obvinění osob ze závažné trestné činnosti na základě doznání vynucených
nezákonnými prostředky. Stěžovatelka taktéž odkazuje na zprávu Human Rights Watch z ledna
2005, ze které vyplývá, že v Uzbekistánu je katastrofická situace v oblasti dodržování lidských
práv, a na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 20. 4. 2005, č. j.
59 Az 51/2004 – 84, v němž jsou okolnosti stěžovatelčina případu blíže popsány.
V kasační stížnosti se pak znovu konstatuje jen to, že stěžovatelka a) je uzbecké
národnosti, je státní příslušnicí Uzbekistánu, a že je křesťankou a hlásí se k pravoslavné církvi.
Svou zemi opustila z náboženských důvodů, neboť se obávala výhrůžek ze strany neznámých
osob muslimského náboženského vyznání („Vahabistů“), které ji přesvědčovaly, aby přestoupila
na jejich víru, a byla jimi nucena, aby se rozvedla se svým manželem – křesťanem ruské
národnosti. „Stěžovatelka se neobrátila na příslušné státní orgány, neboť se obávala, že by se vše obrátilo proti
ní a že by byla označena za přívržence terorismu a náboženského extremismu, neboť, jak vyplývá ze
stěžovatelkou předložených článků i ze zpráv Human Rights Watch, Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv za rok 2002 a Ministerstva zahraničí ČR, dodržování lidských práv v zemi původu stěžovatelky je
na velmi špatné úrovni, policie a národní bezpečnostní služba se v mnoha případech dopustily závažného porušení
lidských práv, není zaručen spravedlivý řádný soudní proces, důkazy jsou často vynucovány nezákonnými
prostředky, policie svévolně zadržuje občany… vláda náboženský extremismus tvrdě potlačuje, porušuje lidská
práva a v rámci boje proti náboženskému extremismu dochází k odsouzení nevinných lidí na základě vynucených
důkazů“. Stěžovatelka se tak domnívá, že její problémy v zemi původu nejsou toliko soukromého
charakteru a jedinou možnost viděla v opuštění Uzbekistánu. O azyl jménem svého nezletilého
syna A. pak žádala z důvodu sloučení rodiny.
S ohledem na shora tvrzené skutečnosti stěžovatelé navrhují, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Pro posouzení věci je klíčové, že stěžovatelka uvedla jako důvod svého odchodu
z Uzbekistánu problémy s neznámými osobami muslimského vyznání, které dle jejího tvrzení
byly příslušníky hnutí „Vahabistů“ (též „Wahhabistů“ nebo „Vachabistů“). Tvrzený nátlak a
vyhrožování žadatelům o azyl v zemi jejich původu ze strany shora jmenovaných radikálních
skupin islámských extremistů Nejvyšší správní soud opakovaně posoudil tak, že jde o
problematiku týkající se jednání soukromých osob a míry aprobace takového jednání státními
orgány v zemi původu těchto žadatelů (viz např. rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 2 Azs 20/2007
– 52, nebo ze dne 31. 5. 2007, č. j. 2 Azs 19/2007 - 61, oba dostupné na www.nssoud.cz), které
byly jako takové již judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs
5/2003 - 51, či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz),
a odmítl proto předmětné kasační stížnosti pro nepřijatelnost. V posledně citovaném rozhodnutí
se Nejvyšší správní soud zabýval problematikou soukromých osob konkrétně v posuzované zemi,
tj. v Uzbekistánu. Otázka pochybností o schopnosti státních orgánů ochránit žadatele o azyl
v zemi jeho původu před útoky ze strany soukromých osob, ať už se jedná v konkrétním případě
o jednotlivce, např. různé kriminální živly či jiné osoby, jejichž jednání je pro žadatele
nepřijatelné nebo dokonce nebezpečné, nebo o organizované skupiny osob, byla již v judikatuře
Nejvyššího správního soudu také obsáhle promítnuta (viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j.
5 Azs 7/2004 - 37, na www.nssoud.cz, v němž kasační soud uvedl, že „nedůvěru občana ve státní
instituce, že jsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze přiřadit k důvodům pro udělení azylu,
jak je má na mysli §12 zákona o azylu.“. Nutností pokusit se efektivně využít všech reálně
dostupných prostředků k dosažení ochrany svých práv u státních orgánů země původu
stěžovatele se zabýval Nejvyšší správní soud mj. i v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, nebo v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41,
na www.nssoud.cz). Tato konzistentní judikatura dopadá i na případ stěžovatelů,
když stěžovatelka požádala o azyl pro sebe i svého syna s tvrzením o pronásledování přívrženci
vahabistického hnutí, přičemž vnitrostátních prostředků k dosažení ochrany před tvrzeným
pronásledováním v zemi svého původu nevyužila.
K tomu kasační soud považuje za vhodné dodat, že v obecné rovině setrvává i nadále na
právním názoru vyjádřeném v posledně citovaných rozhodnutích, avšak vzhledem k tomu, že
výše zmíněné organizované skupiny islámských extremistů zpravidla operují v oblastech
postižených etnickými a náboženskými konflikty, musí správní orgán v řízení o udělení azylu,
krajský soud při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, a poté i Nejvyšší správní soud v
případech, kdy stěžovatel tvrdí, že byl v zemi svého původu vystaven pronásledování ze strany
příslušníků hnutí tzv. „Vahabistů“ z náboženských důvodů, vždy přihlédnout k individuální
situaci každého stěžovatele s ohledem na to, zda právní řád země původu konkrétního žadatele o
azyl poskytuje svým občanům právní prostředky k ochraně jejich základních práv a svobod, nebo
zda jednání jednotlivců či nelegálních organizovaných skupin, které tato práva a svobody
ohrožuje, dotčený stát trpí a toleruje, tj. pasivně k porušování těchto práv přihlíží, případně
se na něm dokonce i aktivně podílí a podporuje je, neboť v tvrzení o pronásledování ze strany
nábožensky orientované extremistické skupiny, a to zejména ve státech, kde náboženství hraje
významnou společensko-politickou roli, je potenciálně obsažen relevantní důvod k udělení azylu
(ve smyslu ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu). Dalším měřítkem posouzení žádosti o azyl
v těchto případech musí být i subjektivní prvek – tedy odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu náboženství tak, jak to má na mysli §12 zákona o azylu. Míru intenzity ohrožení
stěžovatele a odůvodněnosti jeho strachu je nutno hodnotit individualizovaně s ohledem na
konkrétní osobu a věrohodnost všech okolností jejího případu ve vztahu k poměrům v zemi
původu, včetně skutečnosti, jakým způsobem stěžovatel využil či nevyužil všech dostupných
prostředků ochrany domovského státu (viz např. rozsudek ze dne 29. 11. 2005, č. j. 4 Azs
14/2005 – 58, na www.nssoud.cz, v němž se Nejvyšší správní soud vyjadřoval konkrétně
k problému náboženské nesnášenlivosti v Uzbekistánu a konstatoval, že „negativní projevy motivované
patrně nevraživostí vůči stěžovatelčině vyznání a jazyku, které jsou v Uzbekistánu menšinové (křesťanství a
ruština), nelze považovat za natolik závažné a trvalé, aby je bylo možno kvalifikovat jako skutečné
pronásledování, jak je definuje §2 zákona o azylu, budící u stěžovatelky odůvodněný strach o život, zdraví
atd.“.)
V dané věci je proto velmi podstatná skutečnost, že případ stěžovatelky a jejího syna již
před rozhodnutím městského soudu jednou správní soud posuzoval. O věci rozhodl Krajský
soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a to rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, č. j. 59 Az 51/2004
- 84, jímž zrušil rozhodnutí správního orgánu (ministerstva) ze dne 20. 6. 2003, č. j. OAM-
5128/VL-19-P08-2002 (týkající se manžela stěžovatelky), a rozhodnutí ze dne 23. 6. 2003, č. j.
OAM-5127/VL-19-P08-2002 (týkající se stěžovatelky a jejího syna), a věc vrátil ministerstvu
jakožto správnímu orgánu k dalšímu řízení, a zavázal jej právním názorem vyjádřeným v tomto
rozhodnutí. Soud v tomto řízení dospěl k tomu, že závěry správního orgánu o neudělení azylu dle
ustanovení §12 písm. a) i b) zákona o azylu jsou správné, a neshledal ani pochybení při
rozhodování dle §13 a §14 tohoto zákona, považoval však za důvodnou žalobní námitku
směřující k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu ve vztahu k rozhodnutí o překážce
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v tehdy platném znění. Podle názoru krajského soudu
správní orgán v předmětném řízení při rozhodování o existenci možných překážek vycestování
nevzal v úvahu veškeré informace, které měl k dispozici, rozhodnutí tedy v této části nevycházelo
z objektivně zjištěného stavu v zemi původu stěžovatelů a nebylo dostatečně odůvodněno. Pro
vady řízení proto soud obě shora citovaná rozhodnutí zrušil a uložil správnímu orgánu v novém
rozhodnutí zjistit, zda je Uzbekistán schopen zajistit stěžovatelce ochranu před pronásledováním
z náboženských důvodů a na základě těchto zjištění znovu rozhodnout, zda byla v zemi původu
pronásledována ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. V části rozhodnutí týkající se existence
překážky vycestování pak měl správní orgán doplnit svá zjištění o situaci v zemi původu
stěžovatelů a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Taktéž soud uložil správnímu orgánu
povinnost v novém rozhodnutí rozhodnout o udělení azylu ve vztahu k nezletilému synovi
stěžovatelky.
Ze spisu vyplynulo, že v rozhodnutí správního orgánu, které stěžovatelka opět napadla
žalobou, správní orgán znovu posoudil její žádost o azyl podle ustanovení §12, §13 a §14
zákona o azylu, a důvody k udělení azylu jí ani jejímu nezletilému synovi neshledal. Znovu však
zhodnotil také obsah institutu překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění v porovnání s dostupnými informacemi o zemi původu stěžovatelky, a konstatoval, že
nepokoje, které v Uzbekistánu vypukly, danou lokalitu znestabilizovaly, a že proto nelze situaci
hodnotit jako uspokojivou do té míry, aby umožňovala bezpečný návrat stěžovatelky a jejího
nezletilého syna do jejich vlasti. Proto správní orgán v napadeném rozhodnutí vyslovil, že na oba
cizince se vztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v tehdy platném znění.
Vyslovením existence překážky vycestování správní orgán ve svém rozhodnutí zohlednil
situaci v Uzbekistánu z pohledu úrovně ochrany základních práv a svobod, a plně tak
respektoval právní názor vyslovený Krajským soudem v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, v
rozsudku ze dne 20. 4. 2005, č. j. 59 Az 51/2004 - 84.
Městský soud v Praze proto v rozsudku napadeném touto kasační stížností,
který přezkoumával nové rozhodnutí správního orgánu o posouzení žádosti stěžovatelů
o udělení azylu, neshledal již žádného pochybení ze strany správního orgánu, neboť tento
odstranil vady předchozího řízení a rozhodnutí, které mu vytkl Krajský soud v Ústí
nad Labem, pobočka Liberec. Městský soud proto žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud
názor městského soudu sdílí, s tím, že rozsudek napadený kasační stížností nepovažuje
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů; z jeho odůvodnění je totiž zcela zřejmé,
z jakých důvodů byla i tato žaloba zamítnuta.
Za popsané situace Nejvyšší správní soud nespatřuje žádný důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů, neboť shora citovaná ustálená a jednotná judikatura
Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
stěžovatelů ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Je-li stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce, hradí dle ustanovení §
35 odst. 8 s. ř. s. náklady řízení stát. Městský soud v Praze stěžovatelce k její žádosti ustanovil
usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 4 Az 5/2006 – 56, zástupkyní pro řízení o této kasační
stížnosti Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátku se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, a náklady
řízení proto jdou v tomto případě k tíži státu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodným požadavek zástupkyně stěžovatelů na odměnu
za převzetí a přípravu zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších
předpisů (advokátní tarif), ani za nahlédnutí do soudního spisu, které dle záznamu založeného ve
spisu na č. l. 60 zástupkyně učinila dne 18. 5. 2007 v době od 9.55 hod. do 10.15 hod. Studium
spisu jednak není v advokátním tarifu uvedeno jako samostatný úkon právní služby, Nejvyšší
správní soud má proto za to, že pro řízení o kasační stížnosti ve věci správního soudnictví a
za situace, kdy je stěžovatel zastoupen soudem ustanoveným zástupcem, je tento úkon třeba
považovat za úkon svou povahou patřící pod ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
tzn. za součást přípravy a převzetí zastoupení v řízení o kasační stížnosti, pokud není prokázán
žádný jiný, resp. další dostatečně relevantní důvod k nahlédnutí do spisu v rámci probíhajícího
řízení. Za druhé je pak třeba zohlednit i časový rozsah takto vykazovaného úkonu. Dle názoru
soudu byla zástupkyně s okolnostmi případu v dostatečné míře obeznámena již z řízení před
městským soudem (v němž jí městský soud odměnu za seznámení se spisem jako za samostatný
úkon právní služby přiznal). Taktéž přínos další porady s klientkou potvrzené pouhým podpisem
stěžovatelky na archu papíru bez jakékoli bližší informace, čeho se předmětná konzultace měla
týkat, a jak dlouho trvala, nepovažuje Nejvyšší správní soud za dostatečně prokázaný, proto za
žádný ze shora specifikovaných úkonů odměnu nepřiznal.
Nejvyšší správní soud považuje odměnu, jež byla ustanovené zástupkyni přiznána
v celkové částce 2400 Kč, a to za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu týkající se věci
samé - doplnění kasační stížnosti ze dne 1. 6. 2007) podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu, v tomto případě za přiměřenou. Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9 odst. 3
písm. f), ve spojení s §7 bod 5. advokátního tarifu tak, že za jeden úkon právní služby je
stanovena odměna ve výši 2100 Kč, k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §
13 odst. 3 téže vyhlášky. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
zástupkyně stěžovatelů do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 14. února 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu