ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.24.2008:66
sp. zn. 9 Azs 24/2008 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. V., zastoupeného Mgr. Michalem
Knitlem, advokátem se sídlem Staroújezdská 70, Praha 9 – Újezd nad Lesy,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2007,
č. j. OAM-10-184/LE-BE03-BE01-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2007, č. j. 46 Az 19/2007 –
23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, Mgr. Michalu Knitlovi, advokátovi se sídlem
Staroújezdská 70, Praha 9 – Újezd nad Lesy, se p ř i z n á v á odměna
za poskytnutou právní službu ve výši 4800 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 14. 6. 2007, č. j. OAM-10-184/LE-BE03-BE01-2007,
jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek
krajského soudu, avšak bez uvedení jakýchkoliv bližších skutkových a právních důvodů.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 15. 2. 2008 ustanovený zástupce stěžovatele uvedl,
že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel má za to, že naplňuje podmínky poskytnutí mezinárodní ochrany
podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu a odůvodňuje to tím, že se pokoušel na území
Ukrajiny podnikat, toto však nebylo možné, neboť se stal objektem zločinecké
organizace. Zákon o azylu blíže nerozvádí, co vše lze subsumovat pod vymezení
„příslušnost k určité sociální skupině“, s přihlédnutím k poměrům v republikách bývalého
SSSR a stupněm infiltrace nebo vlivu kriminálních struktur na státní aparát je zcela
na místě považovat za příslušníka specifické sociální skupiny každého, kdo je dostatečně
solventní na to, aby byl právě pro tuto okolnost zařazen do sféry zájmu organizovaného
zločinu. Jestliže je pak stěžovateli vytýkáno, že se neobrátil na orgány dané země
pro pomoc, lze toto vysvětlit jeho důvodnou obavou z následné odvety ze strany
zločinecké organizace, zvláště je-li mu známo, že tato organizace v zemi infiltrovala
i vysoké úrovně orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje,
že možnosti žadatele o azyl jsou již z povahy věci samotné značně omezené a odkazuje
na otázku rozložení důkazního břemene v rámci řízení o mezinárodní ochraně.
V návaznosti na výše uvedené pak s těžovatel namítá, že správní orgán v dané věci
neprověřoval, zda stěžovatelem jmenovaná zločinecká organizace existuje
a jakým způsobem operuje. Z hlediska procesního vytýká stěžovatel rozhodnutí správního
orgánu to, že neodpovídá v plném rozsahu formálním požadavkům zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řádů), konkrétně
jeho ust. §68 a §69, která upravují náležitosti rozhodnutí správního orgánu. V těchto
ustanoveních je mezi jinými požadováno, aby výroková čá st obsahovala označení
právních ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. V předmětném rozhodnutí
správního orgánu je však obsažen toliko odkaz na hmotněprávní ustanovení zákona
o azylu. Ve výroku tak není odkaz na procesní ustanovení, na základě něhož se žádosti
nevyhovuje. Tato nejistota se dále odráží i v rámci poučení o možnosti podat žalobu
ke krajskému soudu, kde je bez dalšího vymezena lhůta 7 dní, aniž je rozvedeno,
na základě jakého z důvodů specifikovaných v ust. §32 odst. 2 zákona o azylu je lhůta
takto zkrácena oproti obecné patnáctidenní. Nelze si též nevšimnout, že správní orgán
jako organizační složka státu jak v řízení správním, tak i následně soudním, soustavně
vystupuje pouze jako poštovní schránka, tudíž subjekt neidentifikovatelný sídlem.
Přestože tedy soudní řád správní neklade úpravou obsaženou v jeho ust. §37 odst. 3
na náležitosti podání tak vysoké nároky jako jiné procesní předpisy, má stěžovatel zato,
že i v tomto lze shledat vadu, která činí rozhodnutí správního orgánu a potažmo
i soudního orgánu nepřezkoumatelným. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatele.
Zásadní stížní námitka stěžovatele spočívá v tom, že tento je přesvědčen, že splňuje
podmínky pro udělení azylu podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelovo tvrzení
o pronásledování jeho osoby ze strany zločineckých organizací na Ukrajině, a to z důvodu
příslušnosti k sociální skupině „solventních osob“, však nelze chápat jako tvrzení
odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině
ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu. V dané věci se jedná o otázky spojené
s problematikou týkající se jednání soukromých osob, s nimiž se již Nejvyšší správní soud
ve své dosavadní rozhodovací činnosti dostatečně vypořádal, a pro bližší rozbor
lze poukázat např. na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, rozsudek
ze dne 28. 2. 2005, č. j. 2 Azs 13/2005 - 69, a dále na rozsudek ze dne 10. 3. 2004,
č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Také otázky míry
aprobace takového jednání státními orgány v zemi původu žadatelů o azyl již byly
judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51,
či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, taktéž na www.nssoud.cz).
Nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků
k dosažení ochrany svých práv u státních orgánů země původu stěžovatele se pak zabýval
Nejvyšší správní soud kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2003, č. j. 4 Azs 14/2003 - 48,
nebo v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, oba na www.nssoud.cz.
Tato judikatura dopadá i na případ stěžovatele, který těchto prostředků nevyužil
a na příslušné kompetentní orgány státu se neobrátil. V průběhu správního řízení
v této souvislosti uvedl, že policii na Ukrajině nic neoznámil proto, že tito lidé jsou
s ní provázáni, navíc mu vyhrožovali, že pokud s tím půjde na policii, fyzicky mu ublíží.
Jinam se také na nikoho neobracel, myslí si, že by to nemělo cenu.
K námitce stěžovatele týkající se toho, že správní orgán v dané věci neprověřoval,
zda jím jmenovaná zločinecká organizace existuje a jakým způsobem operuje, společně
s tvrzením stěžovatele o porušení ust. §68 a 69 správního řádu a o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správního orgánu a potažmo i soudního orgánu z důvodu
neidentifikovatelného sídla správního orgánu, Nejvyšší správní soud s ohledem
na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný
pod č. 419/2004 Sb. NSS).
I přes výše uvedené však Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné krátce
se věnovat stěžovatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu,
neboť vychází-li Nejvyšší správní soud z toho, že jakožto kasační soud je v zásadě
soudem přezkumným, pak nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tomuto
základnímu atributu jeho rozhodovací činnosti do značné míry brání. Je -li totiž
rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu kasačním soudem,
což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí
prostě věcně přezkoumat nelze. Nepřezkoumatelnost je tedy vadou natolik závažnou,
že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (srov. ust. §109 odst. 3 s. ř. s.). Má-li přitom jakékoli rozhodnutí soudu projít
testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
jednalo o rozhodnutí: 1) srozumitelné a 2) opřené o dostatek důvodů. V čem lze spatřovat
tyto jednotlivé atributy testu přezkoumatelnosti, však s. ř. s. nestanoví, a proto je třeba
vycházet z toho, co vytvořila dosavadní správní judikatura.
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních
důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují
vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody
nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS).
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat rovněž takové
rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný.
Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění,
kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS). Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě
a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde -li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost
spočívá (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Ve světle této judikatury je zřejmé, že žádná ze shora takto specifikovaných
skutečností způsobujících nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nenastala,
neboť napadený rozsudek krajského soudu netrpí absencí základních zákonných
náležitostí, z nichž je patrné, co je výrok a co odůvodnění, kdo byli účastníci řízení,
jak bylo rozhodnuto, kdo byl rozhodnutím zavázán atd.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8, ve spojení
s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátovi částkou 2 x 2100 Kč za dva
úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci
samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Ustanovenému zástupci
se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu