ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.28.2008:54
sp. zn. 9 Azs 28/2008 - 54
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: N. S., zastoupené JUDr. Janou
Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-494/LE-05-ZA04-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 1. 2008, č. j. 56 Az 164/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, JUDr. Janě Kuřátkové, advokátce se sídlem
Hilleho 6, Brno, se odměna za poskytnutou právní službu nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-494/LE-05-ZA04-2006,
jímž jí nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2
odst. 6 ve spojení s ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatelka uvádí, že v průběhu správního
řízení i v podané žalobě objasnila, že opustila zemi původu a podala žádost o udělení
azylu kvůli náboženské diskriminaci, které byla ona a její rodina v zemi původu vystavena
ze strany soukromých osob i veřejných orgánů. Má za to, že skutečnosti, které v průběhu
správního řízení objasnila, jsou podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu zákona
o azylu, nebo minimálně pod důvody stanovené pro udělení doplňkové ochrany
dle ust. §14a citovaného zákona. Stěžovatelka spatřuje důvody svého pronásledování
ve své náboženské orientaci, když vyznává tzv. čistý islám a z tohoto důvodu čelila
ona i její rodina diskriminaci nejen ze strany bezpečnostních složek domovského státu,
ale i v každodenním životě, kdy byla napadána při snaze dosáhnout standardní lékařské
péče, jaká byla poskytována ostatním spoluobčanům, a pro způsob svého oblékání.
Stěžovatelka v rámci správní žaloby poukazovala na skutečnost, že správní orgán porušil
ustanovení procesního předpisu, pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci,
kdy tento stav řádně zjištěn nebyl. Přes tyto námitky se krajský soud s názorem správního
orgánu ztotožnil, což stěžovatelka považuje za nesprávné. Vzhledem k výše uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatelky.
Ke stížní námitce, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2 odst. 7 ve spojení
s ust. §12 zákona o azylu (pozn. stěžovatelka v kasační stížnosti omylem odkázala
na ust. §2 odst. 6 zákona o azylu, které však v dané věci nebylo krajský soudem vůbec
aplikováno), neboť podle stěžovatelky jsou skutečnosti, které v průběhu správního řízení
objasnila, podřaditelné pod pojem pronásledování ve smyslu zákona o azylu,
nebo minimálně pod důvody stanovené pro udělení doplňkové ochrany dle ust. §14a
citovaného zákona, považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné uvést následující.
Jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu
před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní institut je společně
s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním
nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé
skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů,
kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva
a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv
se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet
jako na pronásledování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Na pozadí výše uvedeného Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem správního
orgánu, když v dané věci dospěl k závěru, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o udělení
mezinárodní ochrany jsou potíže, které měl v Kazachstánu především její manžel,
přičemž sama měla mít potíže se soukromými osobami. Své rozhodnutí pak odůvodnil
zejména tím, že z výpovědí stěžovatelky vyplynulo, že jí samé nebylo žádným způsobem
bráněno v praktikování její víry (tzv. čistého islámu neboli wahhabismu), a že předvolání
na KNB na počátku roku 2006 nepředstavovalo adresnou akci vůči osobě stěžovatelky,
neboť měla pouze identifikovat osoby na předkládaných fotografiích. Předvolání bylo
rovněž následkem zájmu příslušníků KNB o osobu jejího manžela, na kterého měli vyvíjet
tlak v důsledku sporu o soukromý majetek. Toto ojedinělé předvolání nemělo, jak vyplývá
z výpovědí stěžovatelky, ani žádný omezující dopad na její každodenní život. Na základě
shora uvedeného správní orgán dovodil, že tuto událost nelze spojovat se skutečností,
která by byla ve stěžovatelce schopna vyvolat relevantní obavu z pronásledování
a uvedené jednání příslušníků KNB nelze vnímat jako akci omezující svobodný projev
stěžovatelčiny náboženské víry a vyhodnocovat jako pronásledování z náboženských
důvodů podle ust. §12 písm. b) zákona o azylu. S tímto názorem správního orgánu
se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i krajský soud , když uvedl, že „pokud byla žalobkyně
jedenkrát předvolána na policii a vyslýchána, jednalo se o jednorázovou záležitost, která neměla žádné
pokračování ani následky, v náboženském vyznání nebyla tímto žalobkyně nijak omezena, byla pouze
dotazována, netvrdila, že by na ni byl činěn nějaký nátlak v souvislosti s její vírou.“
Správní orgán, a následně krajský soud, rovněž nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky,
že je z důvodu své náboženské orientace diskriminována i v každodenním životě,
neboť měla být napadána při snaze dosáhnout standardní lékařské péče, jaká byla
poskytována ostatním spoluobčanům, a pro způsob svého oblékání. Správní orgán
v této souvislosti uvedl, že „při posuzování žadatelkou vyslovené nespokojenosti s jí poskytovanou
lékařskou péčí správní orgán vycházel především z Informace MZV ČR, č. j. 126774/2006-LP,
ze dne 28. srpna 2006. V této zprávě se mj. konstatuje, že nebyly zaznamenány případy,
v nichž by ženy hlásící se k nějaké formě islámu a oblékající tradiční oděv byly v přístupu ke zdravotní
péči nějakým způsobem diskriminované. Je totiž zcela nemyslitelné, aby v tak mnohonárodnostní zemi
jakou Kazachstán bezesporu je, docházelo k cílené diskriminaci či znevýhodňování žen v tradičním oděvu,
zvláště, když si uvědomíme, že se jich tam takto oblečených na veřejnosti pohybují tisíce.
… Hodnověrnost žadatelčiných tvrzení o přehlíživém jednání lékařů vůči ní snižuje i skutečnost,
že jí vždy byla lékařská péče vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu (od dětství trpěla bronchitidou)
poskytnuta. Svůj názor o přehlíživém jednání lékařů navíc vyvozuje pouze z dotazu lékařky,
zda je wahhabista. … pokud měla jmenovaná dojem, že vůči ní zdravotnický personál nepostupoval
zodpovědně či porušil některé předpisy, mohla využít možnosti, která jí byla současným právním řádem
v Kazachstánu reálně dána a na jednání příslušných osob podat stížnost. Žadatelka však žádné opatření
neučinila, nikdy se proti zvolené léčbě žádným způsobem neohradila, čímž kompetentním orgánům nedala
možnost seznámit se s její situací a popřípadě následně sjednat účinnou nápravu.“
S ohledem na výše uvedenou argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu a rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že interpretace ust. §2 odst. 7 ve spojení s ust. §12 písm. b) zákona o azylu,
kterou provedl krajský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí, je dostatečně
odůvodněna konkrétními okolnostmi posuzovaného případu a je plně v souladu
s dosavadní judikaturou zabývající se důvody udělení azylu podle ust. §12 písm. b)
zákona o azylu a pojmem pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 7
téhož zákona (viz například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2001,
č. j. 7 A 754/2000 - 28, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 4/2003 - 68, www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný pod č. 1347/2007 Sb.
NSS).
Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjádřila v obecné rovině názor, že skutečnosti,
které v průběhu správního řízení objasnila, jsou minimálně podřaditelné pod důvody
stanovené pro udělení doplňkové ochrany dle ust. §14a zákona o azylu. K tomu Nejvyšší
správní soud připomíná, že institut doplňkové ochrany zakotvuje ve vnitrostátní právní
úpravě zásadu non-refoulement, která zabezpečuje, že uprchlík nebude ani v případě,
není-li mu z různých důvodů udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem
objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Smyslem a účelem doplňkové
ochrany je tedy poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území
České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl,
ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících
zejména, avšak nikoli bezvýjimečně, z hledisek humanity založených na objektivních
hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40,
publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS).
Jakkoli se doplňková ochrana, jakožto jedna z forem mezinárodní ochrany, vztahuje
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy k částečně
jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu azylu,
jsou při rozhodování o jejím udělení do značné míry určujících (mimo jiné) i tvrzení
žadatele. V souzené věci správní orgán dospěl na základě posouzení výpovědí
stěžovatelky a informačních zdrojů k závěru, že jednání soukromých osob – lékařů
vůči jmenované nelze považovat za vážnou újmu, neboť vždy jí byla nakonec patřičná
péče poskytnuta. Správní orgán rovněž dovodil, že z relevantních informací o zemi
původu stěžovatelky nevyplývá, že by neúspěšným žadatelům o azyl z Kazašské republiky
hrozil v případě návratu postih ze strany státních orgánů. Proto pokud se krajský soud
ztotožnil se závěrem žalovaného správního orgánu, který v daném případě konstatoval,
že žadatelka ve svým výpovědích neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo
možno dojít k závěru, že byla vystavena jednání schopnému zapříčinit její újmu ve smyslu
čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze považovat jeho přezkum
za odpovídající. Ostatně o důležitosti aktivity na straně stěžovatele v oblasti správního
soudnictví pojednává i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 6 As 2/2003 - 66, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že pokud účastníci řízení chtějí
být v řízení úspěšní, musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby soud měl dostatek
skutkového materiálu pro své rozhodnutí. K tomu mohou pomoci splněním
své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Pokud účastníci řízení tyto své povinnosti
nesplní, soudní rozhodnutí vyzní v jejich neprospěch.
Nad rámec výše uvedeného odkazuje Nejvyšší správní soud též na rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salkic and Others v. Sweden ze dne 29. 6.
2004, dostupné na www.echr.coe.int/echr, v jehož odůvodnění soud výslovně uvedl, že
„v souladu s ustálenou judikaturou nemohou lidé, kteří jsou vyhoštěni, z principu nárokovat žádná práva
zůstat na území státu za účelem využívání zdravotní, sociální nebo jiné formy pomoci, kterou stát, který
je vyhostil, poskytuje. Ve výjimečných případech však mohou důsledky výkonu rozhodnutí o vyhoštění
cizince, vzhledem k závažným humanitárním ohledům, vést k porušením čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (viz například rozsudek D. v. United Kingdom, ze dne 2. 5. 1997,
Reports of Judgements and Decisions 1997-III, §59). …. V žádném případ, však nemůže být
skutečnost, že poměry stěžovatelů v Bosně a Hercegovině jsou méně příznivé než ve Švédsku (pozn.
v souzené věci se jednalo o rozdílné standardy poskytované zdravotnické péče o duševně nemocné), být z
hlediska čl. 3 rozhodná (viz rozsudek Bensaid v. United Kingdom, ze dne 6. 2. 2001, Reports of
Judgements and Decisions 2001-I, §38.“
K poslední stížní námitce týkající se toho, že stěžovatelka považuje za nesprávné,
že krajský soud se přes její žalobní námitky ztotožnil s názorem správního orgánu,
pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci, kdy tento podle jejího názoru řádně zjištěn
nebyl a byla porušena ustanovení procesního předpisu, považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné uvést následující. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti
(ust. §106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí
krajského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové,
tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody
uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí
stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit,
k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním
orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní
otázky soudem apod. (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006,
č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, www.nssoud.cz). Shora uvedené tvrzení stěžovatelky
je proto spíše než stížní námitkou obecným vyjádřením stěžovatelčina nesouhlasu
se závěry krajského soudu. Nesouhlas stěžovatelky s vlastním hodnocením soudu
však nemůže sám osobě znamenat nezákonnost jeho rozhodnutí. V tomto ohledu
proto zdejší soud toliko v obecné rovině poukazuje na to, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je patrno, že se krajský soud řádně vypořádal se všemi námitkami
stěžovatelky, a to včetně těch, jež se týkaly procesního pochybení na straně správního
orgánu, námitkám stěžovatelky nepřisvědčil a své závěry skutkově a právně odůvodnil,
a to dostatečným a srozumitelným způsobem (srovnej například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný
pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). V dané věci však Nejvyšší správní soud zástupkyni
stěžovatelky odměnu za zastupování nepřiznal, a to i přesto, že tato svou odměnu
v podání ze dne 29. 4. 2008 vyčíslila v celkové částce 5 712 Kč, tj. 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a prostudování spisu, a 2 x 300 Kč
na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b)
a f) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), povýšené o částku odpovídající dani,
kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že má-li být úkon učiněný v řízení
posouzen jako úkon právní služby ve smyslu ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
advokátního tarifu, za který náleží odměna, musí být prokázán jeho účel, cíl a příčinná
souvislost ve vztahu k obhajobě práv zastupovaného účastníka. V daném případě
však shora specifikované úkony ustanovené zástupkyně nejenom, že nevedly k doplnění
původní kasační stížnosti, která byla ve velice stručné podobě sepsána a podána
stěžovatelkou osobně, ale v případě nahlížení do spisu, jež bylo ustanovené zástupkyni
stěžovatelky umožněno dne 10. 4. 2008, lze ve svém důsledku hovořit o nadbytečnosti,
neboť rovněž nevedlo k doplnění kasační stížnosti, případně v jiné písemné podání soudu
nebo jinému orgánu ve věci samé. Z tohoto důvodu je Nejvyšší správní soud
nepovažoval za takové úkony právní služby, které by mohly být považovány za důvodně
vynaložené k ochraně práv stěžovatelky, a proto nepřiznal ustanovené zástupkyni
za tyto úkony odměnu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu