ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.57.2008:69
sp. zn. 9 Azs 57/2008 - 69
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. F., zastoupené Mgr. Liborem
Buchtou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 23, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2007, č. j. OAM-1083/VL-10-K01-2006, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 10. 4. 2008, č. j. 32 Az 70/2007 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátovi Mgr. Liboru Buchtovi se sídlem
Dukelských hrdinů 23, Praha 7, se p ř i z n á v á odměna za zastupování
ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 24. 8. 2007, č. j. OAM-1083/VL-10-K01-2006, kterým jí nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížn ost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění stěžovatelka konstatovala,
že kasační stížnost podává z důvodu: „nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech.“
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu, dle kterých u ní nejsou dány
důvody pro udělení azylu a v tomto směru uvádí, že ve své mateřské zemi nemoh la nadále
pobývat z důvodů náboženského a etnického pronásledování a dále z důvodu
svého zdravotního stavu, neboť v Kazachstánu nemá zajištěnou odpovídající zdravotní
péči. Ohledně svého pronásledování uvedla, že krajský soud ani správní orgán
nezhodnotil úplně všechny uváděné skutečnosti a neprovedl všechny dostupné důkazy,
které se v dané věci nabízely. Poukázala přitom na odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu, které považuje za nedostatečné s tím, že v žádném případě nelze vycházet pouze
z obecných informací uvedených ve zprávách oficiálních orgánů, ale je potřeba pečlivě
zkoumat každý jednotlivý případ. Ve své výpovědi podrobně popsala řadu problémů,
které v Kazachstánu měla díky tomu, že není muslimského vyznání a že hovořila ruským
jazykem a domnívá se, že tyto projevy náboženské a etnické nesnášenlivosti
ze strany soukromých osob nemusí být nutně vždy spojeny s bezprostředním násilím,
a přesto je lze považovat za útisk a pronásledování. Ve vztahu k otázce posouzení
svého zdravotního stavu potom uvedla, že krajský soud i správní orgán se ne zcela
dostatečně zabývaly otázkou kvality poskytované zdravotní péče a jakkoli si je vědoma
toho, že důvodem pro udělení azylu nemohou být jen ekonomické důvody (zde náklady
na léčbu), zdůraznila, že bez kvalitní zdravotnické péče je vážným způsobem ohroženo
její zdraví, potažmo život. Nadto stěžovatelka zdejšímu soudu sdělila, že byla
pro akademický rok 2008/2009 přijata k dennímu studiu na vysoké škole v České
republice, což doložila rozhodnutím děkana Matematicko – fyzikální fakulty Univerzity
Karlovy s tím, že dle jejího názoru může mít tato skutečnost vliv na rozhodnutí
v její azylové věci.
Na základě výše uvedeného je stěžovatelka toho názoru, že jsou v jejím případě
dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b), resp. §14 zákona o azylu a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu
řízení.
Lze tedy shrnout, že předložená kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu
předestírá k rozhodnutí dvě základní otázky, a sice: 1) naplnění pojmu
pronásledování z náboženských a národnostních důvodů dle §12 písm. b) zákona o azylu
a s ním související míru dokazování a 2) naplnění důvodů pro udělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu.
Ad 1) Nejvyšší správní soud uvádí, že příkoří, na němž v daném případě
stěžovatelka založila svoje vycestování z vlasti, nelze pokládat za pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu. Za pronásledování či odůvodněný strach z něho
by v daných souvislostech mohla být pokládána jen taková situace, kdy by ze strany
orgánů státní moci docházelo k perzekuci stěžovatelky z důvodu náboženství
či národnosti, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu
před ataky a šikanou vyvolanou netolerancí ze strany soukromých osob; srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58, publikovaný
pod č. 1347/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Za pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu je nutno považovat pouze
takové ohrožení života či svobody, které je přičitatelné státní moci ať už proto,
že je přímo původcem tohoto ohrožení nebo ho podporuje či toleruje anebo ho není
schopna odpovídajícím způsobem eliminovat. Stěžovatelka se však na příslušné státní
orgány (policii) neobrátila – jak vyplývá z protokolu o pohovoru k její žádosti o udělení
mezinárodní ochrany sepsaného dne 1. 11. 2006 – a její problémy se soukromými
osobami z náboženských či etnických důvodů, o kterých státní úřady vůbec nevěděly,
tak nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu; srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, www.nssoud.cz.
Ohledně namítané absence provedení všech dostupných důkazů a poukazu
na nedostatečnost obecných informací uvedených ve zprávách oficiálních orgánů zdejší
soud poznamenává následující. Obecné informace o situaci v zemi původu
představují jeden ze standardních důkazních prost ředků, kterým lze zjistit stav věci,
a který je pro tyto účely v řízení ve věci mezinárodní ochrany běžně využíván. Povinnost
zjistit stav věci je přitom zásadním způsobem determinována rozsahem právně
relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl; srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz.
V této souvislosti navíc Nejvyšší správní soud připomíná, že před správním
orgánem ani před krajským soudem žádné konkrétní provádění důkazů – mimo v žalobě
učiněného odkazu na správní rozhodnutí a související spisový materiál – stěžovatelka
nenavrhla, ač tuto možnost měla. Účastníci řízení, pokud chtějí být v řízení úspěšní,
musejí svou aktivní činností přispět k tomu, aby soud měl dostatek skutkového materiálu
pro své rozhodnutí. K tomu mohou pomoci splněním své povinnos ti tvrzení a povinnosti
důkazní; viz. rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č. j. 6 As 2/2003 - 66, www.nssoud.cz.
Ad 2) Nejvyšší správní soud konstatuje, že smysl institutu humanitárního azylu
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích,
na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12
a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní
orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době
přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz).
V daném případě byla reakce správního orgánu na stěžovatelkou předestřené
zdravotní problémy opodstatněná a v souladu s výše uvedeným mu nelze účinně vyčítat,
že se v dostatečné míře nezabýval zdravotními pr oblémy stěžovatelky ve vztahu
k možnosti udělení humanitárního azylu , pokud po vyhodnocení závažnosti zdravotního
stavu stěžovatelky, jakož i zdravotní péče v její zemi původu, nezjistil důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu.
Co se týče přijetí stěžovatelky na vysokou školu, poukazuje zdejší soud na to,
že daná skutečnost je z hlediska posouzení její žádosti o udělení mezinárodní ochrany
irelevantní a že okolnosti jejího dalšího pobytu na území České repu bliky za účelem studia
je třeba řešit prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného
rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu,
který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury,
která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zás tupci stěžovatelky,
který jí byl soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci
přiznal náhradu nákladů podle ustanovení §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
a d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající
v odměně za dva úkony právní služby (převzetí + příprava zastoupení a písemné podání
soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce
600 Kč, tj. v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši
912 Kč, celkem tedy 5712 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu