ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.61.2008:48
sp. zn. 9 Azs 61/2008 - 48
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Y. P., zastoupeného JUDr. Martinem
Köhlerem, advokátem se sídlem České mládeže 135, Liberec VIII – Dolní Hanychov,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2006,
č. j. OAM-1267/VL-20-20-2006, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008, č. j. 61 Az 129/2006 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 16. 11. 2006,
č. j. OAM-1267/VL-20-20-2006. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho žádost
o udělení azylu podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, na www.nssoud.cz,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatel e jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatel namítá zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Namítá tak vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech , neboť
nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem [konkrétně stěžovatel poukazuje na §2
odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále j en
„správní řád“), §3 správního řádu, §36 odst. 1 a 3 správního řádu, §50 odst. 2 a 3
správního řádu a §68 odst. 3 správního řádu) ], a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl
soud napadené rozhodnutí zrušit.
Stěžovatel uvádí své podání tvrzením, že právo azylu je zakotveno v čl. 43 Listiny
základních práv a svobod, přičemž tato Listina je součástí ústavního pořádku České
republiky. Dále cituje znění ustanovení §12 zákona o azylu, a v návaznosti na to doplňuje,
že neexistuje žádná všeobecně přijatá definice pojmu „pronásledování“. Z čl. 33 Úmluvy
z roku 1951 týkající se právního postavení uprchlíků lze podle něj vyrozumět, že ohrožení
života či svobody z důvody rasy, náboženství, národnosti, politických názorů
nebo příslušnosti k určité společenské vrstvě je vždy pronásledováním. Vzhledem k rozdílné
psychice různých jedinců a k okolnostem každého jednotlivého případu se interpretace
toho, co představuje pronásledování, musí nutně lišit. Stěžovatel při pohovoru
před správním orgánem uvedl, že pronásledován byl, a to z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. Z Ukrajiny uprchl proto, že se odmítl podřídit sociálním omezením.
UNHCR je toho názoru, že prchá-li osoba před závažnou diskriminací nebo nelidským
zacházením (rovnajícím se pronásledování) kvůli svému nepodřízení se přísným sociálním
normám, má důvod žádat o uprchlický status. „Určitá společenská vrstva“ se za normálních
okolností skládá z osob podobného zázemí, obyčejů či společenského postavení. „Tvrzení
o obavách z pronásledování pod tímto záhlavím se může často překrývat s tvrzením o obavách
z pronásledování na základě něčeho jiného, např. rasy, náboženství či národnosti. Pronásledování
se za normálních okolností týká kroků, které podnikají úřady nějaké země. Může však také vycházet
od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země. V tomto
případě se jednalo o nelidské zacházení na vojně, o kterém stěžovatel tak barvitě hovořil. Chtěl se proto
odkoupit z vojny. Vzhledem k tomu, že místní obyvatelstvo páchalo závažné diskriminační či jinak
postihující činy, musí být tyto skutečnosti považovány za pronásledování, neboť je úřady vědomě tolerovaly
(a tolerují), resp. odmítaly (a odmítají) zajistit účinnou ochranu“.
Stěžovatel následně předkládá soudu úvahu, podle níž „pokud by nevyhledával
dobrodružství nebo by si jen nepřál vidět svět, pak by za normálních okolností neopouštěl svůj domov
a zem, aniž by k tomu měl přesvědčivý důvod. Vyhodnocení subjektivního aspektu je neoddělitelné
od posouzení osobnosti stěžovatele, jelikož psychologické reakce různých jedinců nemusí být v totožných
podmínkách vždy stejné. Jedna osoba může mít silné politické nebo náboženské přesvědčení, jehož
nerespektování může činit její život nesnesitelným; jiná třeba nemá žádné takové silné přesvědčení. Jedna
osoba se pro útěk rozhodne impulzivně; jiná svůj odchod třeba pečlivě naplánuje“. Pokud jde
o objektivní aspekt, je nutné vyhodnotit vý povědi přednesené stěžovatelem. Tato „výpověď
nemůže být posuzována odtrženě a je třeba ji vnímat v kontextu příslušné situace v pozadí. Znalost
podmínek existujících v zemi stěžovatelova původu - byť se nejedná o primární cíl – je významným
aspektem při hodnocení žalobcovy důvěryhodnosti“.
Obavy stěžovatele by měly být posuzovány za opodstatněné, neboť v přiměřené
míře prokázal, že jeho trvalý pobyt v zemi jeho původu se pro něho stal nesnesitelným
z výše uvedených důvodů, a ze stejných důvodů by se stal nesnesitelným, kdyby se tam
vrátil. Tyto úvahy se nemusejí nutně zakládat na vlastních osobních zkušenostech žadatele
(stěžovatel měl v daném kontextu nejspíše na mysli žadatele o udělení mezinárodní
ochrany). To, co se např. stalo jeho přátelům a příbuzným i dalším členům stejné
společenské skupiny, ukazuje, že jeho obavy jsou v tomto smyslu opodstatněné. Žadatel
nemusí být z psychologických důvodů schopen vyjádřit své prožitky a svou situaci
politickou terminologií. Stěžovatel je však přesvědčen, že o svém příběhu hovořil,
přičemž držení cestovního dokladu nemůže být považováno za důkaz jeho loaja lity k zemi
původu nebo za důkaz neexistence obav k této zemi. Uvádí, že „pas může být vydán i osobě,
která je nechtěná v zemi jejího původu, a to s jediným cílem - zajištění jejího odchodu. Mohou
se vyskytnout i případy, kdy pas byl získán nedovoleně. Pouhé držení platného národního pasu není
překážkou udělení azylu. Stěžovatel odmítá tvrzení správního orgánu, že důvodem jeho žádosti o udělení
azylu byly ekonomické důvody. Za ekonomickými opatřeními záporně ovlivňujícími živobytí příslušné
osoby se mohou skrývat rasové, náboženské nebo politické cíle či záměry namířené proti určité skupině.
V tomto případě osoba vykonávající vojenskou službu“. Stěžovatel ve svém podání rozvádí
nastíněné úvahy s tím, že podle jeho názoru tam, kde ekonomická opatření ničí
ekonomickou existenci určité části obyvatelstva, mohou se jejich oběti podle okolností
stát uprchlíky v případě, že opustí svou zem. Co se na první pohled jeví jako v první řadě
ekonomický motiv k odchodu, může v praxi obnášet i politický aspekt a mohou to být
právě politické názory jedince, které ho vystavují vážným důsledkům, a ne jeho samotné
námitky proti ekonomickým opatřením.
K důkaznímu břemeni stěžovatel uvádí, že je obecnou právní zásadou,
že to spočívá na osobě vznášející nárok. Často se však stává, že žadatel není schopen
podložit svá vyjádření dokumentárními či jinými důkazy, a případy, v nichž žadatel může
podat důkaz o veškerých svých vyjádřeních, jsou spíše výjimkou než pravidlem. „Zatímco
důkazní břemeno v zásadě spočívá na žalobci, pak povinnost osvětlit a vyhodnotit všechny relevantní
fakty je rozložena mezi žalobcem a žalovaným. Pokud líčení žalobce vypadá důvěryhodně, měla by být při
těchto pochybnostech uznána žalobcova věc, pokud nejsou dobré důvody domnívat se o opaku. Žalobce,
který se na základě vlastních zkušeností obával úřadů své vlastní země, možná pociťuje strach tváří
v tvář jakýmkoliv úřadům. Může se proto bát hovořit otevřeně a podat ucelený a přesný obraz svého
případu…“. Nepravdivá prohlášení nejsou podle názoru stěžovatele sama o sobě důvodem
pro odmítnutí udělení azylu. Je na správním orgánu, aby je vyhodnotil ve světle všech
okolností případu. Stěžovatel své podání uzavírá citacemi z výše již zmíněného usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, k institutu
přijatelnosti kasační stížnosti a přesahu vlastních zájmů stěžovatele jakožto podmínky
přijatelnosti, s tím, že stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že důvod přijatelnosti je v jeho
případě dán, neboť v napadeném rozhodnutí soudu bylo shledáno zásadní pochybení
výrazné intenzity, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávní ho postavení.
Toto pochybení vidí stěžovatel v tom, že soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K otázkám, které stěžovatel ve své kasační stížnosti předestřel, se Nejvyšší správní
soud ve své dosavadní judikatuře již opakovaně vyjádřil. K povinnosti tvrdit azylově
relevantní důvody např. v rozsudku ze 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz, v němž kasační soud
konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu
orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam,
neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování s kutkového stavu
ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného
a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti
týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce
§12 a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit
logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl.
Jestliže žadatel uvádí pouze ekonomické důvody, pak jeho žádost správní orgán
zamítne jako zjevně nedůvodnou [§16 odst. 1 písm. a) cit. z ákona]. Nejvyšší správní soud
ze správního spisu ověřil, že v daném případě stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní
ochrany uvedl, že cílem jeho cesty do České republiky byla snaha vydělat si peníze
na živobytí a získat finanční prostředky na vykoupení se z nástupu na základní vojenskou
službu. Následně v pohovoru před správním orgánem tuto skutečnost nikterak nepopíral,
naopak ji výslovně potvrdil. Rozhodující však je, že stěžovatel přicestoval (na dětský
cestovní pas a dvacetidenní turistické vízum) dne 19. 3. 2006, které mu vypršelo ke dni
8. 4. téhož roku. Od té doby pobýval na území České republiky nelegálně, za což mu bylo
dne 28. 10. 2006 uděleno správní vyhoštění. O udělení mezinárodní ochrany požádal
až dne 8. 11. 2006. K této otázce již kasační soud taktéž opakovaně judikoval, že byla-li
žádost o azyl podána až poté, co bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele,
a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2 zákona o azylu,
nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci
vztahující se k důvodům udělení azylu (viz např. rozsudek ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, obě rozhodnutí na www.nssoud.cz).
Argumentace stěžovatele vztahující se k tvrzení „příslušnosti k určité společenské vrstvě“
se jeví vzhledem k okolnostem daného případu jako nepřípadná [v obecné rovině
je možno upřesnit, že příslušnost k „určité společenské vrstvě“ nevylučuje za určitých
okolností „příslušnost k určité sociální skupině“ ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona
o azylu, avšak stěžovatel žádný ze zmíněných pojmů nenaplnil konkrétním obsahem, jeho
tvrzení o příslušnosti ke společe nské vrstvě či sociální skupině tak zůstalo v rovině
blanketně uplatněné námitky]. Pouhý náznak argumentace příslušnosti stěžovatele
k sociální skupině v souvislosti s jeho odmítavým postojem k povinnosti základní
vojenské služby (takovou sociální skupinu by zřejmě nebylo možno zároveň považovat
za společenskou vrstvu) je zcela nedostatečný. Určitá sociální skupina je skupina osob
sdílejících objektivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností
vnímána. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo
je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob.
Rozhodujícím důvodem pro udělení mezinárodní ochrany je pak existence odůvodněného
strachu z pronásledování směřujícího vůči žadateli o azyl jakožto příslušníku této sociální
skupiny ze strany státních orgánů příslušné země, případně ze strany některých složek
obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zákonech dotyčné země, přičemž
úřady vědomě takové jednání tolerují a odmítají, či nejsou schopné zajistit před takovým
jednáním účinnou ochranu (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, na www.nssoud.cz). Odmítání nástupu k výkonu
základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, tedy nelze bez dalšího
považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, zvláště není -li takové
odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím
(podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49,
na www.nssoud.cz).
Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že správní orgán
při zjišťování důvodnosti podané žádosti postupoval korektně. Nejvyšší správní soud
proto plně sdílí názor krajského soudu a správního orgánu, že stěžovatel n euvedl žádné
skutečnosti svědčící o tom, že by měl oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů
rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým
společenským skupinám nebo z důvodu zastávání určitých politických názorů. Neuvedl
tedy nic, co by naznačovalo, že by mohl být uprchlíkem. Při pohovoru ostatně sám uvedl,
že jeho problémy v zemi původu pramenily z jeho ekonomicko-sociální, resp. rodinné
situace, kterou vnímal jako neřešitelnou.
V konkrétním posuzovaném případě pak kasační soud nezpochybňuje
věrohodnost stěžovatelova příběhu v tom ohledu, že pociťoval v zemi svého původu
ekonomickou nouzi a jeho matka nebyla schopna jej sama uživit. Soud nezpochybňuje ani
negativní prožitky ze strany stěžovatele s ohledem na blíže nespecifikované psychologické
charakteristiky jeho osobnosti a mladistvý věk, jak naznačuje obsah kasační stížnosti
v pasáži, kde stěžovatel akcentuje subjektivní aspekt své výpovědi před správním
orgánem, který měl být dle jeho přesvědčení zohledněn. Nejvyššímu správnímu soudu
v této souvislosti nezbývá než podotknout, že institut mezinárodní ochrany udělené
formou azylu nemůže sloužit jako prostředek k řešení každé nelehké životní situace
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, jakkoli tato může být v mnoha případech složitá
a nezáviděníhodná.
Již jen na okraj Nejvyšší správní soud závěrem konstatuje, že závazek České
republiky zakotvený v čl. 43 Listiny základních práv a svobod (cit.: „Česká republika
poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může
být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.“) nelze chápat
tak, že mezinárodní ochrana formou azylu musí být poskytnuta automaticky všem
žadatelům, aniž by tito splnili zákonné podmínky pro její přiznání. Čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků („Ženevská úmluva“) se pak týká z ákazu vyhoštění
a navracení uprchlíků na hranice zemí, ve kterých by jejich život či osobní svoboda byly
ohroženy na základě jejich rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské
vrstvě či politického přesvědčení (tzv. zásady „non-refoulement“), nikoliv definice
pronásledování.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji posoudil ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. prosince 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu