ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.67.2008:75
sp. zn. 9 Azs 67/2008 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: K. D., zastoupené K. R. zákonným
zástupcem, zastoupené Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2007,
č. j. OAM-1-499/VL-01-P13-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2008,
č. j. 29 Az 65/2007 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, Mgr. Pavlíně Zámečníkové, advokátce
se sídlem Příkop 8, Brno, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní
službu ve výši 4800 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 10. 9. 2007, č. j. OAM-1-499/VL-01-P13-2007,
jímž jí nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
76
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č.933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodu uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Důvod kasační
stížnosti spatřuje stěžovatelka ve vadách řízení spočívajících v tom, že při nedostatečném
zjišťování skutkové podstaty bylo porušeno ust. §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatelka dále
namítá, že v důsledku nedostatečného zjištění stavu věci a nesprávného posouzení došlo
k porušení ust. §14 zákona o azylu ze strany žalovaného správního orgánu. Stěžovatelka
uvádí, že jak vyplývá z obsahu spisu ve věci řízení před tímto orgánem, žádá
tato o udělení mezinárodní ochrany z humanitárního důvodu. Zákonný zástupce
stěžovatelky si je vědom, že mezinárodní ochrana se z tohoto důvodu uděluje jen
v případě hodném zvláštního zřetele. Tento zvláštní zřetel je však vzhledem k okolnostem
případu podle jeho názoru dán. Rodiče stěžovatelky žádají o udělení mezinárodní ochrany
z důvodu pronásledování kvůli své víře, což je zákonný důvod pro udělení mezinárodní
ochrany. Stěžovatelka se narodila na území České republiky a vzhledem k jejímu velmi
nízkému věku ji nelze odloučit od rodičů. V souvislosti s probíhajícími řízeními o udělení
mezinárodní ochrany rodičům stěžovatelky a v návaznosti na možné udělení mezinárodní
ochrany za účelem sloučení rodiny dle ust. §13 zákona o azylu stěžovatelce požádal její
zákonný zástupce o přerušení řízení ve věci stěžovatelky. Zákonný zástupce stěžovatelky
se domnívá, že zjišťování skutkové podstaty ze strany správního orgánu bylo vedeno
pouze směrem k neudělení mezinárodní ochrany. Správní orgán nashromáždil pouze
takové podkladové informace, na jejichž základě shledal, že mezinárodní ochranu nelze
udělit. Přitom žádosti o mezinárodní ochranu podávané kazašskými státními příslušníky
z důvodu pronásledování kvůli víře se množí stejně jako informace různých médií
o pronásledování kazašskými státními orgány v případě vyznávání islámské víry.
Zákonnému zástupci není známo, že by správní orgán čerpal i ze zdrojů popisujících
77
takové skutečnosti a považuje shromáždění podkladových informací správním orgánem
za účelové a rozhodnutí vydané na základě takových informací za nezákonné.
Stěžovatelka namítá, že krajský soud při svém rozhodování vůbec nezkoumal rozhodnutí
žalovaného správního orgánu, pokud tento neudělil stěžovatelce mezinárodní ochranu
z humanitárního důvodu dle ust. §14 zákona o azylu. Závěr správního orgánu
o neudělení mezinárodní ochrany z tohoto důvodu pak považuje za neodůvodněný.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji nelze
považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně přesahující vlastní
zájmy stěžovatelky.
K tvrzení stěžovatelky, že při nedostatečném zjišťování skutkové podstaty bylo
porušeno ust. §2 odst. 4 a ust. §3 správního řádu, považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné uvést následující. Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle
ust. §106 odst. 1 s. ř. s. je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí
krajského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové,
tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody
uvedené v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí
stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit,
k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem
či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem
přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41,
www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod
č. 113/2004 Sb. NSS). Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného
ustanovení jako stížní bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový
odkaz součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením
vypovídajícím o konkrétní situaci, námitce či postoji stěžovatele, což se v projednávané
věci v případě odkazu na shora citovaná ustanovení správního řádu nestalo.
Protože stěžovatelka nikterak svá tvrzení blíže nekonkretizovala, Nejvyšší správní soud
se těmito jejími tvrzeními nezabýval, neboť se nejedná o stížní body.
V podobné rovině jsou pak koncipovány i ostatní tvrzení stěžovatelky a jejího
zákonného zástupce týkající se neudělení mezinárodní ochrany z humanitárního důvodu
dle ust. §14 zákona o azylu. Shora uvedené tvrzení stěžovatelky je proto spíše než stížní
námitkou obecným vyjádřením stěžovatelčina nesouhlasu se závěry krajského soudu
a správního orgánu. Nesouhlas stěžovatelky s hodnocením soudu a správního orgánu
však nemůže sám o sobě znamenat nezákonnost jejich rozhodnutí. V tomto ohledu
proto zdejší soud toliko v obecné rovině poukazuje na to, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí krajského soudu je patrno, že se krajský soud řádně vypořádal se všemi
námitkami stěžovatelky, ačkoliv tyto byly psány velmi obecně, námitkám stěžovatelky
nepřisvědčil a své závěry skutkově a právně odůvodnil, a to dostatečným a srozumitelným
způsobem (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
78
I přesto však Nejvyšší správní soud považuje za vhodné odkázat na svá rozhodnutí
týkající se institutu humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 zákona o azylu. Smysl tohoto
institutu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ust. §12 a §13 citovaného zákona, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob
přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými
či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím
pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, www.nssoud.cz). V judikatuře Nejvyššího správního soudu se pak
jako „případy zvláštního zřetele hodné“ pravidelně objevují vysoký věk žadatele či jeho
nepříznivý zdravotní stav.
Zákonný zástupce stěžovatelky rovněž požádal o přerušení řízení z důvodu současně
probíhajícího řízení o žádostech rodičů stěžovatelky. Nejvyššímu správnímu soudu
je z jeho úřední činnosti známo, že řízení o kasačních stížnostech rodičů stěžovatelky
(věci jsou u Nejvyššího správního soudu vedeny pod sp. zn. 9 Azs 51/2008
a 9 Azs 52/2008) byla ukončena a kasační stížnosti rodičů stěžovatelky byly zamítnuty
(usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008, č. j. 9 Azs 51/2008 - 72, a ze dne
3. 9. 2008, č. j. 9 Azs 52/2008 - 76), proto neshledal důvod pro přerušení tohoto řízení.
K námitce stěžovatelky týkající tendenčního shromaždování podkladových materiálů
ze strany správního orgánu, jakož i neodůvodněnosti jeho závěrů ve vztahu k neudělení
mezinárodní ochrany dle ust. §14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud s ohledem na
ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro jejich novost (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod
č. 419/2004 Sb. NSS).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
79
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč
za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající
se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9 odst. 3 písm.
f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem 4800 Kč. Ustanovené
zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu