ECLI:CZ:NSS:2008:9.AZS.87.2008:33
sp. zn. 9 Azs 87/2008 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. Y., zastoupeného Organizací pro
pomoc uprchlíkům, opatrovníkem se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2007, č. j. OAM-10-702/LE-06-07-
2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, č. j. 2 Az 86/2007 – 8,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal
zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „stěžovatel“) ze dne 21. 12. 2007,
č. j. OAM-10-702/LE-06-07-2007, jímž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana dle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Městský soud v řízení
o žalobě vydal dne 6. 5. 2008 usnesení č. j. 2 Az 86/2007 - 8, kterým věc postoupil
k vyřízení Krajskému soudu v Praze s odkazem na ust. §7 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a na ust.
§32 odst. 4, větu druhou, zákona o azylu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, jako důvody označil
skutečnosti uvedené v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Má za to, že městský soud
nerozhodoval podle platné a účinné právní normy. Novela zákona o azylu, zákon
č. 379/2007 Sb., nenabyla účinnosti dne 5. 12. 2007, jak uvádí ve svém usnesení městský
soud, ale až dne 21. 12. 2007, tedy dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů (čl. XIV zákona
č. 379/2007 Sb.). Dle čl. IV citovaného zákona, nazvaného „Přechodné ustanovení“,
řízení, která nebyla pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle
zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Toto ustanovení
ale městský soud podle stěžovatele nerespektoval a v rozporu s ním své rozhodnutí
o místní příslušnosti opřel o aplikaci ustanovení nového znění §32 odst. 4 zákona o azylu.
Stěžovatel považuje postup soudu za neodůvodnitelný a nerespektující zákon. Právní
teorie přitom jednoznačně popisuje nutnost postupu podle účinné právní normy a stejně
tak je nezpochybnitelná povinnost orgánu aplikujícího normu ověřit prostorovou, osobní
a časovou působnost (účinnost) normy. Městský soud výše uvedené povinnosti podle
stěžovatele nedostál, čímž se rovněž dostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která s úpravou v přechodných ustanoveních spojuje řešení kolize mezi
starou a novou právní úpravou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 10. 10. 2007,
č. j. Nad 13/2007 - 39). Soud měl podle názoru stěžovatele postupovat podle zákona
o azylu ve znění účinném před 21. 12. 2007, kdy místní příslušnost soudu byla tímto
zákonem určena následovně: „K řízení o žalobě je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu
je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu.“ A protože
se v den podání žaloby, tj. 28. 12. 2007, žalobce nacházel v přijímacím středisku
pro žadatele o azyl tranzitního prostoru mezinárodního letiště Praha – Ruzyně, je podle
názoru stěžovatele místní příslušnost Městského soudu v Praze nezpochybnitelná.
Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť ve věci jde o zásadní
pochybení městského soudu, které mělo zásadní dopad do jeho hmotněprávního
postavení (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39). Městský soud v Praze podle stěžovatele nepostupoval v souladu
se zákonem, když v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu
aplikoval nové znění zákona o azylu, navíc nesprávně označeného jako zákon
o mezinárodní ochraně a s nesprávným údajem o nabytí účinnosti tohoto zákona,
i když v přechodných ustanoveních novely zákona o azylu provedené zákonem
č. 379/2007 Sb. je stanoveno, že započatá řízení se dokončí podle dosavadních předpisů.
Postupem soudu došlo k zásadnímu právnímu pochybení, které zakládá důvod
přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu výše citovaného usnesení Nejvyššího správního
soudu. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve azylu), Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat
otázkou, zda předmětná podaná kasační stížnost není ve smyslu ust. §104a s. ř. s.
nepřijatelná.
Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního
řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. Zde Nejvyšší správní
soud odkázal na svou primární funkci vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících
do pravomoci soudů ve správním soudnictví, a to zajištění jednoty a zákonnosti
rozhodování soudů ve správním soudnictví (ust. §12 odst. 1 s. ř. s.). Při plnění svých
povinností se pak Nejvyšší správní soud snaží o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení
objektivního práva. V uvedeném rozhodnutí se ke střetu těchto dvou zájmů uvádí: „Ryze
formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu jeho procesní
bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu práva.“ Institut
nepřijatelnosti činí z kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany mimořádný opravný
prostředek omezený na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu. Kasační stížnost je dle ust. §104a s. ř. s. přípustná pouze tehdy, pokud
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. Tyto závěry Nejvyšší správní soud opírá
i o konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222-223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149): „[…] žádný
právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož
i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může být
reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava
přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva,
na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení
mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti
rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“ V dalším
textu již zmíněného rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, Nejvyšší
správní soud vykládá neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky
tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu“. Dle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu;
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
4) Kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud „a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva“.
Specifickou otázkou v souvislosti s institutem nepřijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany dle ust. §104a s. ř. s. je posouzení, zda lze přijatelnou
shledat kasační stížnost podanou správním orgánem. Otázka přijatelnosti takové kasační
stížnosti by neměla být sporná, pokud správní orgán opírá její důvody o skutečnosti
uvedené v předchozím výčtu pod body 1) – 3). Existence a tvorba jednotné judikatury
svým významem v každém případě podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
a to i v případě, kdy je stěžovatelem správní orgán. Vzhledem k charakteru a postavení
stěžovatele je však otázkou, zda správní orgán může splnit podmínky přijatelnosti kasační
stížnosti uvedené pod bodem 4), tj. zásadní pochybení, které může mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
Odpověď na tuto otázku lze nalézt zejména v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, www.nssoud.cz, v němž zdejší soud
zdůraznil, že „kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je podána
Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom,
že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva, případně že nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu.“ Předmětný soud v tomto rozhodnutí dále konstatoval,
že „i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, lze považovat kasační stížnost za přijatelnou,
pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva,
případně pokud by soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu. Přijatelnost by byla
konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně nemohl zasáhnout
do hmotně-právního postavení stěžovatele (Ministerstva vnitra).“ Trval-li by totiž Nejvyšší správní
soud, jak se dále píše v citovaném rozsudku, striktně na podmínce, že případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele, „odmítal by veškeré kasační stížnosti podávané Ministerstvem vnitra z důvodu
postupu krajského soudu v rozporu se zákonem, či ustálenou soudní judikaturou, jako nepřijatelné,
neboť by neshledal dopad tohoto pochybení krajského soudu do hmotně-právního postavení Ministerstva
vnitra. Takový přístup by dozajista nebyl žádoucí.“
Na rozdíl od výše uvedeného rozhodnutí však Nejvyšší správní soud v souzené
věci dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
zdejšího soudu, na kterou ostatně ve své kasační stížnosti odkazuje i stěžovatel
(viz rozsudek ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, publikovaný pod č. 1349/2007
Sb. NSS; usnesení rozšířeného senátu ze dne 10. 10. 2007, č. j. Nad 13/2007 - 39,
publikované pod č. 1458/2008 Sb. NSS). Na straně městského soudu tedy nedošlo
k pochybení při výkladu procesního práva a kasační stížnost proto nebyla shledána
přijatelnou.
V rozsahu námitek uvedených v kasační stížnosti pak zdejší soud považuje
za potřebné uvést, že dle ust. §32 odst. 4 zákona o azylu, ve znění účinném
do 20. 12. 2007, je k řízení o žalobě místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu.
Podle ust. §32 odst. 4 zákona o azylu, po novele provedené zákonem č. 379/2007 Sb., účinného od 21. 12. 2007, platí, že k řízení o žalobě je místně příslušný krajský soud, v jehož
obvodu je žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. K řízení
o žalobě podané žadatelem o udělení mezinárodní ochrany (žalobcem), který učinil prohlášení
o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště (§73), je místně příslušný Krajský
soud v Praze.
Bez ohledu na skutečnost, že městský soud v kasační stížností napadeném usnesení
nesprávně uvedl, jak ostatně poznamenal i stěžovatel, že novela zákona o azylu
č. 379/2007 Sb. nabyla účinnosti dne 5. 12. 2007, posoudil předmětnou věc plně
v souladu s platnou právní úpravou. Vzhledem ke skutečnosti, že v dané věci bylo řízení
o žalobě zahájeno dne 28. 12. 2007, tj. dnem, kdy návrh (žaloba) účastníka řízení došel
městskému soudu (ust. §32 s. ř. s.), bylo toto žalobní řízení zahájeno po účinnosti zákona
č. 379/2007 Sb. a městský soud proto zcela oprávněně aplikoval ust. §32 odst. 4 zákona
o azylu, ve znění účinném po 21. 12. 2007. A protože účastník řízení (žadatel o udělení
mezinárodní ochrany) učinil, jak vyplývá z evidence Ministerstva vnitra, prohlášení
o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště Praha-Ruzyně, byl
v souladu s výše citovaným ust. §32 odst. 4 zákona o azylu místně příslušným soudem
Krajský soud v Praze.
Tento závěr je též ve shodě s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 10. 2007, č. j. Nad 13/2007 - 39, publikovaným pod č. 1458/2008 Sb.
NSS, podle něhož „pro určení místní příslušnosti soudu ve správním soudnictví jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení“.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud
nepochybil, když věc postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Praze podle ust. §7 odst. 7
s. ř. s., neboť v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro takový procesní
postup.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu