ECLI:CZ:NSS:2008:PST.19.2007:56
sp. zn. Pst 19/2007 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy,
JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
navrhovatele: Demokratická unie České republiky, se sídlem Všebořická 603, Ústí
nad Labem, proti odpůrci: vláda, se sídlem nábř. E. Beneše 4, Praha 1, zastoupená
JUDr. Václavem Henychem, vrchním ředitelem Sekce legislativy a všeobecné správy
Ministerstva vnitra, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 3, v řízení o návrhu na pozastavení
činnosti politické strany,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dne 23. 7. 2008 podala u Nejvyššího správního soudu politická strana
Demokratická unie České republiky (dále též jen „navrhovatel“) návrh na zrušení
pozastavení činnosti politické strany s odůvodněním, že dne 23. 5. 2008 doplnila a podala
Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky výroční finanční zprávy za rok 2006
a 2007.
Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. Pst 19/2007 bylo zjištěno,
že rozsudkem ze dne 20. 2. 2008, č. j. Pst 19/2007 - 41, byla činnost politické strany
Demokratická unie České republiky pozastavena k návrhu vlády ze dne 5. 10. 2007.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických
stranách a politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 424/1991 Sb.“), může být činnost strany a hnutí rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich
činnost je v rozporu s §1 až 5, §6 odst. 5 a §17 až 19 téhož zákona nebo se stanovami.
Podle druhého odstavce téhož ustanovení mohou strana a hnutí při pozastavení činnosti
činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu
o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu 1 roku. Trvají-li i nadále skutečnosti,
pro které byla činnost strany pozastavena, podají orgány uvedené v §15 tohoto zákona
žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany. Podle třetího odstavce
téhož ustanovení, dojde-li ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem
pro pozastavení činnosti strany a hnutí, rozhoduje o znovuobnovení jejich činnosti
na základě žaloby strany a hnutí soud ve správním soudnictví, s výjimkou znovuobnovení
činnosti pozastavené z důvodů, uvedených v §6 odst. 5 a §18 odst. 1, kdy se činnost
strany a hnutí považuje za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost
uznána za splněnou příslušným orgánem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že shora citovanou zákonnou úpravu je nutno
vyložit takovým způsobem, aby byly přednostně respektovány funkce politických stran.
Jak zdejší soud uvedl opakovaně ve své judikatuře (např. rozsudek ze dne 6. 4. 2005,
sp. zn. Pst 2/2003, publikovaný pod č. 586/2005 Sb. NSS), politické strany jsou
korporace soukromého práva, jejichž základní funkcí je spojovat stát a společnost tím,
že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí, a jejichž postavení
je založeno na principech svobody, rovnosti a veřejnosti. Tyto funkce politických stran
se projevují zejména ve volebním procesu a stát proto musí respektovat jejich autonomii
a chovat se vůči nim velmi zdrženlivě.
Vycházejíce z této úvahy je dále třeba dovodit, že politické strany nemohou být
při rozhodování o pozastavení jejich činnosti (resp. o jejich rozpuštění) vystaveny svévoli
státních orgánů. Musí mít proto k dispozici dostatečné procesní prostředky,
aby potencionální svévoli mohly účinně čelit. Přitom je zřejmé, že tyto prostředky ochrany
musí nabídnout nezávislá a nestranná soudní moc (čl. 36 Listiny základních práv
a svobod).
Pozastavení činnosti politické strany představuje velmi razantní zásah
do její činnosti. Podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., totiž platí,
že při pozastavení činnosti mohou strana a hnutí činit pouze úkony zaměřené
na odstranění stavu, který byl důvodem k tomuto rozhodnutí soudu. Lhůtu jednoho roku,
zakotvenou v citovaném ustanovení, pak je třeba vykládat jednak jako lhůtu,
po kterou by nejpozději měla dotčená strana napravit zjištěné nedostatky, a současně
se jedná o lhůtu, před jejímž marným uplynutím nejsou vláda anebo prezident oprávněni
podat návrh na její rozpuštění. Funkce této lhůty lze proto vymezit jako motivační
i ochrannou.
Pokud v této lhůtě dojde k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení
činnosti strany, dojde ke znovuobnovení její činnosti dvojím způsobem: 1) rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu, pakliže byla činnost strany shledána rozpornou
s ustanoveními §1 až 5, §17 a §19 – v tomto případě rozhoduje soud o znovuobnovení
její činnosti, a to na návrh (poznámka: zákon zde nepřesně hovoří o „žalobě“);
2) uznáním Poslaneckou sněmovnou anebo Ministerstvem vnitra, jestliže se jednalo
o pozastavení činnosti z důvodů podle ustanovení §6 odst. 5 a §18 odst. 1, 2 cit. zákona.
Úkolem Poslanecké sněmovny je zjistit, zda strana dostála svým povinnostem
zakotveným v ustanovení §18 cit. zákona, tzn. zda řádně předložila výroční finanční
zprávu; Ministerstvo vnitra pak zajišťuje kontrolu řádného ustavení orgánů strany.
V projednávané věci se jedná o případ, kdy byla činnost navrhovatele pozastavena
pro porušení ustanovení §18 zákona č. 424/1991 Sb.. Příslušným orgánem,
který je oprávněn o splnění stanovené povinnosti rozhodnout, proto byla výhradně
Poslanecká sněmovna, nikoliv Nejvyšší správní soud, jehož kompetence je dána
pro odlišné případy, zmíněné výše. V případě pozastavení činnosti z důvodu porušení
ustanovení §18 zákona č. 424/1991 Sb. měl být proto správný takový postup
navrhovatele, který by chybějící doklady dodal Poslanecké sněmovně s návrhem
na znovuobnovení činnosti strany.
V podmínkách právního státu pak je pochopitelné, že o tomto návrhu musí být
rozhodnuto, a to pozitivním či negativním způsobem. Pokud by Poslanecká sněmovna
povinnost politické strany shledala splněnou, dochází tím současně k obnovení
její činnosti. V případě negativního rozhodnutí Poslanecké sněmovny má Nejvyšší správní
soud za to, že se jedná o rozhodnutí správního úřadu zasahující do subjektivních
veřejných práv politické strany, přezkoumatelné v rámci správního soudnictví v režimu
soudního řádu správního. Správnímu soudu tak přísluší právo takovéto rozhodnutí
Poslanecké sněmovny zrušit a zavázat ho svým právním názorem (§78 odst. 5 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen
„s. ř. s.“)
Konečně je nutno se vyjádřit i k situaci, kdy by politická strana sice Poslanecké
sněmovně určitou dokumentaci předložila, nicméně Poslanecká sněmovna by se jí vůbec
nezabývala a nikterak by nerozhodla. V tomto případě má Nejvyšší správní soud za to,
že by soudní ochranu politické strany představovala žaloba proti nečinnosti správního
orgánu podle ustanovení §79 a násl. s. ř. s., na jejímž základě je správní soud oprávněn
uložit správnímu orgánu (tzn. Poslanecké sněmovně) povinnost vydat rozhodnutí
nebo osvědčení a stanovit k tomu přiměřenou lhůtu.
Vycházeje z těchto úvah Nejvyšší správní soud uzavírá, že o návrhu
na znovuobnovení činnosti politické strany, jejíž činnost byla pozastavena z důvodu
uvedeného v §18 zákona č. 424/1991 Sb., nepřísluší rozhodovat Nejvyššímu správnímu
soudu, ale výhradně Poslanecké sněmovně. Poslanecké sněmovně je povinna po doložení
výročních finančních zpráv navrhovatelem o tomto návrhu rozhodnout. Pokud by její
rozhodnutí bylo negativní, eventuelně pokud by se návrhem nezabývala a nerozhodla
vůbec, má Nejvyšší správní soud za to, že o případném návrhu na přezkoumání takového
negativního rozhodnutí, eventuelně návrhu na nečinnost správního orgánu,
bude rozhodovat soud ve správním soudnictví, nikoliv však na prvém místě Nejvyšší
správní soud, ale příslušný krajský soud (zde Městský soud v Praze), neboť Nejvyšší
správní soud je ve smyslu §95 s. ř. s. příslušný k řízení o návrhu na znovuobnovení
činnosti politické strany nebo politického hnutí jen v případě, kdy činnost strany byla
shledána rozpornou s ustanoveními §1 až 5, §17 a §19 zákona č. 424/1991 Sb. O takový
případ však v projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, nejde. Rozhodovací pravomoc
Nejvyššího správního soudu by tudíž v projednávané věci přicházela v úvahu až v případě
kasační stížnosti podané proti rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh na zrušení pozastavení činnosti
politické strany a znovuobnovení její činnosti odmítl podle ustanovení §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s., neboť není orgánem věcně příslušným k projednání takového návrhu,
což je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Nejvyšší správní soud při rozhodování
v této věci vycházel z právních názorů, které vyjádřil ve svém dřívějším usnesení ze dne
29. 8. 2007, č. j. Obn 1/2006 – 11, in č. 1386/2007 Sb. NSS.
Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, mimo jiné
též tehdy, byla-li žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu