ECLI:CZ:NSS:2008:PST.26.2007:27
sp. zn. Pst 26/2007 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milady Tomkové,
JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci navrhovatele:
vláda České republiky, se sídlem Praha 1, nábř. E. Beneše 4, zastoupeného JUDr. Václavem
Henychem, vrchním ředitelem Sekce legislativy a všeobecné správy Ministerstva vnitra,
proti odpůrci: Strana venkova – spojené občanské síly, se sídlem Praha 10, Práčská 1881,
o návrhu na pozastavení činnosti politické strany,
takto:
I. Činnost politické strany Strana venkova - spojené občanské síly
se p o z a s t a v u je .
II. Navrhovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Nejvyššímu správnímu soudu byl dne 5. 10. 2007 doručen návrh vlády České republiky
(navrhovatel) na pozastavení činnosti politické strany Strana venkova – spojené občanské síly
(odpůrce). Tento návrh, podaný v souladu s ustanovením §15 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb.,
o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále též „zákon o politických
stranách“), navrhovatel odůvodnil zejména tím, že odpůrce opakovaně (za roky 2004, 2005
a 2006) nesplnil svoji zákonnou povinnost každoročně předložit Poslanecké sněmovně
vždy do 1. dubna výroční finanční zprávu (§18 odst. 1 zákona o politických stranách).
Proto se navrhovatel domnívá, že činnost odpůrce je v rozporu s ustanovením §4 písm. a)
zákona o politických stranách a navrhuje pozastavit jeho činnost. Navrhovatel k návrhu přiložil
usnesení Poslanecké sněmovny č. 1699 ze 44. schůze konané dne 12. 5. 2005 ke zprávě
o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2004,
č. 2447 z 55. schůze konané dne 26. 4. 2006 ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv
politických stran a politických hnutí za rok 2005, a č. 295 ze 14. schůze konané dne 27. 4. 2007
ke zprávě o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2006.
Odpůrce se v dané lhůtě k návrhu nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud na základě provedených skutkových zjištění dospěl k závěru,
že návrh na pozastavení činnosti odpůrce je v projednávaném případě důvodný.
O návrhu soud rozhodl v souladu s ustanovením §51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), bez jednání, neboť navrhovatel s takovým záměrem
soudu ve svém podání ze dne 11. 12. 2007 výslovně souhlasil a odpůrce se k výzvě podle §51
odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil.
Podle ustanovení §4 písm. a) zákona o politických stranách nemohou vznikat a vyvíjet
činnost strany a hnutí, které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění
demokratických základů státu. Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických stranách
jsou pak strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně
k informaci výroční finanční zprávu v členění konkretizovaném pod písm. a) až f) citovaného
ustanovení.
Z ustanovení §14 odst. 1 zákona o politických stranách se podává, že činnost strany
a hnutí může být rozhodnutím soudu pozastavena, jestliže jejich činnost je v rozporu s §1 až 5,
§6 odst. 5 a §17 až 19 tohoto zákona nebo se stanovami. Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona
o politických stranách o rozpuštění strany a hnutí, pozastavení činnosti strany
a hnutí a o znovuobnovení jejich činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Návrh podá vláda;
pokud tak neučiní do 30 dnů od doručení podnětu, může návrh podat prezident republiky.
O návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení
jejich činnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu pátého
soudního řádu správního. Podle §96 s. ř. s. rozhoduje o návrhu na rozpuštění politické strany
nebo politického hnutí soud podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu.
Na základě výše citovaných ustanovení musel Nejvyšší správní soud zejména uvážit,
zda odpůrce nesplnil své povinnosti vyplývající mu ze zákona o politických stranách. Jak přitom
vyplývá z listinných důkazů obsažených ve spise, shora popsané povinnosti odpůrce skutečně
nesplnil, když opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tedy Poslanecké sněmovně Parlamentu
České republiky, výroční finanční zprávy splňující náležitosti stanovené v §18 odst. 1 zákona
o politických stranách, přičemž tuto povinnost nesplnil ani dodatečně. Jak totiž vyplývá
z usnesení Poslanecké sněmovny č. 1699 ze 44. schůze konané dne 12. 5. 2005 ke zprávě
o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2004,
z usnesení Poslanecké sněmovny č. 2447 z 55. schůze konané dne 26. 4. 2006 ke zprávě
o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2005,
a z usnesení Poslanecké sněmovny č. 295 ze 14. schůze konané dne 27. 4. 2007 ke zprávě
o kontrole výročních finančních zpráv politických stran a politických hnutí za rok 2006, odpůrce
za uvedené roky výroční finanční zprávy Poslanecké sněmovně nepředložil. K dotazu Nejvyššího
správního soudu pak Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny ve svém sdělení doručeném
zdejšímu soudu dne 15. 2. 2008, č. j. KV/12.2.08/046H, konstatoval, že odpůrce
ke dni 12. 2. 2008 svoji zákonnou povinnost nesplnil ani dodatečně, a nepředložil tedy
Poslanecké sněmovně své výroční finanční zprávy za roky 2004, 2005 a 2006.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit, jak již učinil
například i ve svém rozhodnutí ze dne 6. 4. 2005, č. j. Pst 2/2003-69 (č. 586/2005 Sb. NSS),
že nesplnění povinnosti stanovené v §18 odst. 1 zákona o politických stranách představuje
zvláštní a samostatný důvod, pro který může zdejší soud rozhodnut o pozastavení činnosti
politické strany (hnutí). Od takto vysloveného právního názoru přitom Nejvyšší správní soud
neshledal důvod odchýlit se ani v projednávané věci.
Jak již zdejší soud uvedl v citovaném rozhodnutí, je z ústavně právního hlediska
především nutno konstatovat [a v tomto směru Nejvyšší správní soud plynule navazuje
na judikaturu Ústavního soudu ČR (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 26/94, in: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.)], že „politické strany představují státem privilegované korporace
soukromého práva, nezbytné v reprezentativní formě vlády, jejichž základní funkcí je vytvářet svorník mezi státem
a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy veřejných záležitostí“. Toto jejich vymezení
bezprostředně vyplývá především z čl. 5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních
práv a svobod. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým
konstitucionalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran
[K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat, in: G. Ziebura:
Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.], kterou je možno označit za obecně uznávanou
ústavně právní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají politické strany naplňovat status
„svobody, rovnosti a veřejnosti“. Podstata této teorie vychází z myšlenky, že „politické strany se nacházejí
v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran
ke státu by měl být určující status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah
ke společnosti status veřejnosti (transparentnosti)“. Průmět statusu veřejnosti (a v konečném důsledku
také rovnosti ve smyslu respektování stejných právních povinností všemi politickými stranami)
do oblasti jednoduchého práva představuje podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
rovněž ustanovení §18 zákona o politických stranách, podle něhož jsou politické strany povinny
každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu.
Podle názoru zdejšího soudu proto zcela odpovídá smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona
o politických stranách, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční
zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi,
a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických
stranách opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel i ze shora již citovaného nálezu Ústavního
soudu ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94, podle kterého strany a hnutí trvale porušující
zákon (tedy nikoli jednorázově, porušování musí mít charakter perpetuálního chování –
viz zejména znění §4 zákona o politických stranách) nemohou vyvíjet činnost,
neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem ohrožujícím demokratické
základy státu.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku,
a to z důvodu nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §18 odst. 1 zákona o politických
stranách.
Pro úplnost lze ještě dodat, že podle ustanovení §14 odst. 2 zákona o politických
stranách mohou strany a hnutí při pozastavení činnosti činit pouze úkony zaměřené
na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti,
a to nejdéle po dobu jednoho roku. Trvají-li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany
pozastavena, podají orgány uvedené v §15 citovaného zákona žalobu ve správním soudnictví
na rozpuštění strany. Podle §14 odst. 3 téhož zákona, pokud dojde ve stanovené lhůtě
k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany a hnutí, považuje
se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána
za splněnou příslušným orgánem.
Výrok o nákladech řízení se opírá zejména o ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
neboť neúspěšný odpůrce právo na náhradu nákladů řízení nemá a úspěšný navrhovatel náhradu
nákladů výslovně nepožadoval a zjevně mu v této souvislosti žádné náklady řízení ani nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou řádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu