ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.112.2008:56
sp. zn. 1 As 112/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: A. B., zastoupena
Mgr. Janem Durčákem, advokátem, se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2007, čj. 15041/VZ/2007, ve znění
opravného rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2007, čj. 15041/VZ/2007, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2008,
čj. 51 Ca 21/2007 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) shora
uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky
o osvobození od soudních poplatků a odmítnuta její žaloba, kterou se domáhala zrušení shora
citovaného rozhodnutí žalovaného. Krajský soud žalobu odmítl pro opožděnost dle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
II.
[2] Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka včasnou kasační stížnost,
a to proti všem výrokům usnesení. Důvody stížnosti opřela o ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a e) s. ř. s. Důvodnost kasační stížnosti je dána tím, že krajský soud jednak učinil
nesprávný skutkový závěr ohledně doručení správního rozhodnutí, jednak nesprávně posoudil
právní otázku týkající se doručení správního rozhodnutí a s tím související otázku běhu lhůty
pro podání správní žaloby. Podle názoru stěžovatelky na základě těchto pochybení krajský soud
vydal nezákonné rozhodnutí o odmítnutí návrhu pro opožděnost. Stěžovatelka se domnívá,
že lhůta pro podání žaloby počala běžet až dnem 20. 10. 2007, respektive dnem vydání
opravného rozhodnutí v projednávané věci.
[3] Žalovaný se plně ztotožnil s rozhodnutím krajského soudu. Ve svém vyjádření uvedl,
že opravné rozhodnutí vydané dne 7. 11. 2007 nevybočilo z mezí §70 správního řádu, a není tedy
rozhodnutím, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva žalobkyně.
Opravným rozhodnutím došlo pouze k opravě zjevné chyby v psaní, kterým byl opraven
ve výroku původního rozhodnutí nesprávně uvedený letopočet v datu skončení pracovní
neschopnosti stěžovatelky. Žaloba byla podle žalovaného podána opožděně.
III.
[4] Nejvyšší správní soud předem připomíná, že usnesení krajského soudu o odmítnutí
žaloby lze napadnout pouze z důvodů dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz např. rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005,
čj. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS; všechna zde cit. rozhodnutí NSS
jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Stěžovatelkou namítané důvody dle §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. tedy nelze uplatnit, jelikož usnesení o odmítnutí žaloby je výlučně procesní
povahy, a proto se přezkum kasačního soudu omezuje pouze na posouzení otázky, zda byly
splněny podmínky pro odmítnutí žaloby.
[5] Nejvyšší správní soud se proto dále soustředil výlučně na otázku splnění podmínek
pro odmítnutí žaloby, které stanoví §46 s. ř. s. (III/1), a důsledků vydání opravného rozhodnutí
(III/2).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
III/1
[7] Rozhodnutí žalovaného o odvolání bylo připraveno na poště k vyzvednutí zmocněncem
stěžovatelky počínaje dnem 9. 10. 2007. Podle §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena,
nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Dne 19. 10. 2007 na základě
fikce doručení bylo tedy rozhodnutí žalovaného doručeno zmocněnci stěžovatelky. Proto dnem
19. 10. 2007 počala plynout dvouměsíční lhůta pro podání žaloby (§72 odst. 1 s. ř. s.),
jež skončila dne 19. 12. 2007. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby totiž končí uplynutím dne,
který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty (§40 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelka podala žalobu o den později, tj. 20. 12. 2007, proto byla její žaloba správně
odmítnuta pro opožděnost na základě §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatelka sama ostatně
ani nesnáší žádné argumenty pro své tvrzení, že lhůta pro podání žaloby počíná běžet
až od 20. 10. 2007. Skutečnost, že zmocněnec převzal rozhodnutí teprve 26. 10. 2007,
je s ohledem na zákonnou fikci doručení irelevantní.
III/2
[8] Nejvyšší správní soud dále zvážil, jaký má na tento případ dopad to, že žalovaný posléze
vydal ve věci opravné rozhodnutí ve smyslu §70 správního řádu.
[9] Podle §70 správního řádu opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí
na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením provede správní orgán, který rozhodnutí vydal.
Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom správní orgán opravné rozhodnutí. Prvním úkonem správního
orgánu ve věci opravy je vydání tohoto rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravnému usnesení
anebo opravnému rozhodnutí má pouze účastník, který jím může být přímo dotčen. V daném případě
se týkala oprava výroku žalobou napadeného rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka uznána
vinnou spácháním přestupku proti pořádku ve státní správě podle §21 odst. 1 písm. c)
přestupkového zákona, kterého se dopustila tím, že úmyslně uvedla nesprávný údaj správnímu
orgánu – žalovanému – za účelem získání neoprávněné výhody, když 30. 1. 2007 zaslala tomuto
správnímu orgánu doplněné odvolání, ke kterému přiložila jako důkaz k prominutí zmeškání
lhůty pro podání odvolání potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené na její jméno na dobu
od 18. 10. 2006 do 14. 11. 2007, ač ve skutečnosti práce neschopnou nebyla. Opravné rozhodnutí
změnilo výrok tak, že ten nově vymezil dobu pracovní neschopnosti od 18. 10. 2006
do 14. 11. 2006 (namísto zjevně nesprávného roku 2007).
[10] Opravné rozhodnutí vydané podle §70 správního řádu, kterým se opravují zřejmé
nesprávnosti ve výroku rozhodnutí, má hmotněprávní účinky. Nemělo by však mít vliv na práva
nabytá v dobré víře, neboť zásahem do textu rozhodnutí nelze měnit jeho obsah, nejedná
se o opravný prostředek ani o nové rozhodnutí (Vedral, J. Správní řád. Komentář, BOVA
POLYGON, Praha 2006, s. 418, shodně k §164 o. s. ř. Drápal, L. in Bureš, J., Drápal, L.,
Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, C.H. Beck, Praha
2003, s. 164). Jiné vady rozhodnutí, které nenaplňují hypotézu §70 správního řádu, lze napravit
jen cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, mohou být též předmětem soudního
přezkumu.
[11] Opravné rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., žaloba proti němu
však bude přípustná jen za podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků (tedy odvolání
podle §70 in fine správního řádu). Z opravného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka byla řádně
poučena o možnosti podat proti opravnému rozhodnutí odvolání. V daném případě ze správního
spisu nevyplývá, že by stěžovatelka podala ve smyslu §70 správního řádu proti opravnému
rozhodnutí odvolání, proto by byla žaloba i v části směřující proti opravnému rozhodnutí
nepřípustná ve smyslu §68 písm. a) s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud je toho názoru, že vydání opravného rozhodnutí dle §70 správního
řádu nemá za následek, že by dnem doručení opravného usnesení začala běžet nová lhůta
pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje opravné rozhodnutí. Celá situace
se totiž liší od vydání opravného usnesení soudem ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s. ve spojení
s §106 odst. 2 s. ř. s. (k restriktivnímu výkladu těchto ustanovení viz rozsudek NSS
ze dne 21. 2. 2007, čj. 4 Ans 3/2006 - 123) právě tím, že vůči opravnému usnesení soudu
ve smyslu §54 odst. 4 s. ř. s. existuje jediný opravný prostředek, a to kasační stížnost,
zatímco vůči opravnému usnesení podle §70 správního řádu lze brojit za podmínek
tam uvedených odvoláním ve správním řízení. Smyslem přípustnosti odvolání proti opravnému
rozhodnutí podle §70 správního řádu není poskytnout účastníku řízení novou možnost podat
opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí, ale pouze bránit se proti provedené opravě
a jejímu eventuálnímu dopadu na původní rozhodnutí a na právní sféru účastníka řízení.
[13] Výše uvedené názory nadto korespondují i s judikaturou vztahující se k opravě zřejmých
omylů a nesprávností dle §56 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. „Z textu
tohoto ustanovení je patrné, že je lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně
podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení nelze naopak měnit vlastní
skutková zjištění či jejich již provedené právní hodnocení, na jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě
celního dluhu. […] Není však možné, aby se z odkazem na uvedené ustanovení měnil (v tomto případě zásadně)
obsah rozhodnutí. Takový postup zakládá důvodné pochybnosti o správnosti rozhodování příslušného celního
orgánu, nasvědčuje libovůli jeho rozhodování a je jednoznačně v rozporu s principem právní jistoty,
jenž je imanentní pojmu "právního státu" (čl. 1 odst. 1 Ústavy).“ (nález ÚS ze dne 11. 3. 2003,
sp. zn. II. ÚS 237/02, Sb. n. u., sv. 29, č. 38, s. 327, na s. 336 - 337). V návaznosti na tento nález
dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 Afs 42/2007 - 142, k závěru,
že „oprava zřejmých omylů a nesprávností ve smyslu ustanovení §56 zákona o správě daní a poplatků umožňuje
jen odstraňování chyb, kterých se dopustil správce daně ve vydaných rozhodnutích, tedy opravy různých méně
významných překlepů a zkomolenin, opravy dat a rodných čísel, ale také opravy početních chyb. Daňový subjekt
se však touto cestou nemůže domáhat revize vlastní hmotněprávní povinnosti“.
IV.
[14] S ohledem na výše uvedené a skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo
žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[15] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá na jejich náhradu
právo, žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné
jeho náklady přesahující jeho obvyklou činnost neshledal. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu