ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.17.2008:58
sp. zn. 2 Afs 17/2008 - 58
Spis 2 Afs 17/2008 byl spojen se spisem číslo 2 Afs 9/2008 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 2 Afs 9/2008 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně:
JUDr. Jiřina Lužová, správkyně konkurzní podstaty úpadce O. S. A., spol. s. r. o., se sídlem
Havanská 12/142, Praha 7, adresa pro doručování Dušní 22, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Prahu 7, se sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, o žalobách proti
rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 6. 2006, č. j. 64529/06/007914/3347, ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 90601/05/007914/3347 a ze dne 14. 11. 2005, č. j. 98666/05/007914/3347, v řízení
o kasačních stížnostech žalovaného proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne
12. 10. 2007, č. j. 8 Ca 237/2006 - 23, ze dne 31. 8. 2007, č. j. 7 Ca 279/2005 - 30,
č. j. 7 Ca 278/2005 - 30,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi se žalovaný (nyní stěžovatel) Finanční úřad pro Prahu 7 domáhá,
aby Nejvyšší správní soud vydal rozsudek, kterým by zrušil shora uvedené rozsudky Městského
soudu v Praze a věci vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze napadenými
rozsudky zrušil uvedená rozhodnutí stěžovatele a věci mu vrátil k dalšímu řízení. Svými
rozhodnutími stěžovatel nevyhověl podle §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), reklamacím žalobkyně proti svým
rozhodnutím o užití přeplatků na dani na úhradu jiného nedoplatku podle §64 odst. 2 daňového
řádu a §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to za probíhajícího konkursu
úpadce O. S. A., spol. s. r. o. Městský soud stěžovatelova rozhodnutí zrušil s tím, že podle
§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné započtení
na majetek patřící do podstaty. Nepřípustnost započtení se přitom nevztahuje
jen na soukromoprávní, ale i na veřejnoprávní pohledávky, mezi které patří i daňové nedoplatky.
Uvedené ustanovení tak vytváří překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. K tomu městský soud poukázal na nálezy Ústavního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02,
z nichž vycházel.
Stěžovatel proti tomu v kasačních stížnostech uplatňuje důvody podle §103 odst. 1
písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné
posouzení právní otázky městským soudem a nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí.
Domnívá se totiž, že městským soudem citovaný nález Ústavního soudu lze aplikovat pouze
k právní úpravě účinné do 30. 4. 2004, kdy bylo vrácení nadměrného odpočtu upraveno
§37a zákona č. 588/1992 Sb. Od 1. 5. 2004 je způsob vrácení upraven §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., který jednoznačně upravuje postup správce daně při vrácení vratitelného
přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu
na této dani při souběhu konkursního a daňového řízení. Nadměrný odpočet na dani z přidané
hodnoty je tedy zvláštním druhem přeplatku, který se vrací sice bez žádosti, ale pouze tehdy,
nemá-li daňový subjekt daňové nedoplatky na jiných daních vzniklé před prohlášením konkursu.
Uvedené ustanovení tak nelze vykládat jinak, než že správce daně použije §64 odst. 2 daňového
řádu. Výhodnější postavení finančního úřadu je totiž explicitně stanoveno §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb. Městský soud také s ohledem na zcela jasnou dikci citovaného ustanovení nebyl
oprávněn rozhodnout. Pokud měl pochybnosti o ústavnosti tohoto ustanovení, měl řízení
přerušit. Pakliže ovšem rozhodl meritorně, je jeho rozsudek předčasný. Stěžovatel proto navrhuje
rozsudky městského soudu zrušit.
Žalobkyně ve svých vyjádřeních s kasačními stížnostmi nesouhlasí a domnívá se,
že závěry Ústavního soudu obsažené v nálezech sp. zn. I ÚS 544/02 a III. ÚS 648/04 jsou plně
použitelné i na právní úpravu účinnou po 1. 5. 2004. Vedle toho dovozuje aplikační přednost
speciálního procesu (konkursního řízení) oproti obecnému postupu správce daně vůči ostatním,
nekonkonkursním dlužníkům. Navrhuje proto zamítnutí kasačních stížností.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností
a konstatoval, že kasační stížnosti jsou podány včas, jménem stěžovatele jedná pověřený
zaměstnanec s potřebným vzděláním a jde o rozhodnutí, proti nimž je kasační stížnost přípustná.
Důvodnost kasačních stížností pak posoudil v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Řízení o těchto kasačních stížnostech byla zdejším soudem usneseními ze dne 13. 2. 2008,
č. j. 2 Afs 9/2008 - 47, ze dne 21. 2. 2008, č. j. 2 Afs 17/2008 - 50, a ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 2 Afs 18/2008 - 50, přerušena podle §48 odst. 2 písm. f), §120 s. ř. s., neboť Ústavnímu
soudu byl předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 296/2007 Sb., který byl v dané věci aplikován (pozn. soudu: napadené ustanovení bylo
zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb.,
jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový
řád a některé další zákony). Usnesením ze dne 6. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování
v těchto řízeních (a zároveň byla řízení spojena ke společnému projednání), neboť dne
9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz),
v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
V dané věci jde o posouzení toho, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem,
pokud žalobkyni nevrátil daňový přeplatek a naopak jej započetl podle §64 odst. 2 daňového
řádu a §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.
Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného nálezu
Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy právě toho ustanovení, podle něhož stěžovatel
při započtení postupoval. Ve zmíněném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal
na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek,
přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil,
že z uvedeného ustanovení nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako
vlastníka. Podle Ústavního soudu však aplikací §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.
nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto
státu, reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním
konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem
č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle
ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních
konkursních věřitelů.“ Ústavní soud přitom odkázal na svoji argumentaci obsaženou v předchozích
nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení pohledávky při souběhu daňového a konkursního
řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04, in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135).
Ústavní soud dále zdůraznil přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo
jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V daném případě však napadené ustanovení
§105 odst. 1 věta třetí zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, představuje kogentní
úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter
neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.
Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., a to text »Prohlášením
konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet,
pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu
s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále upozornil na to, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2
Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe,
tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
jakožto ustanovení protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních,
tak veřejnoprávních pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně
na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož městský soud
v napadených rozhodnutích vycházel. Je tedy v souladu se zákonem závěr městského soudu
o tom, že §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zakotvuje
nepřípustnost započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu
k soukromoprávním i veřejnoprávním pohledávkám, a vytváří tak překážku v postupu správce
daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu, podle kterých
lze použít daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku u jiné daně. Městský soud
tak postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelovo rozhodnutí zrušil.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako
nedůvodné zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech. Naopak žalobkyně byla ve věci úspěšná, avšak žádné náklady jí nevznikly. Proto soud
rozhodl o nákladech tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu