ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.29.2007:58
sp. zn. 2 Afs 29/2007 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Mgr. Milana
Chytila, se sídlem Česká 12, Brno, správce konkursní podstaty úpadce DYAS, spol. s r. o.,
se sídlem Brněnská 38, Hodonín, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Hodoníně, se sídlem
Dukelských hrdinů 3653/1, Hodonín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2005,
č. j. 59065/05/309911/6327, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 19. 12. 2006, č. j. 30 Ca 146/2005 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (jako stěžovatel) domáhá, aby Nejvyšší správní soud zrušil
shora uvedený rozsudek krajského soudu, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
16. 5. 2005. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl podle §53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), žalobcovu reklamaci proti
svému rozhodnutí ze dne 15. 4. 2005, č. j. 48534/05/309911/6327, o užití přeplatku na dani
na úhradu jiného nedoplatku podle §64 odst. 2 daňového řádu, a to za probíhajícího konkursu
na majetek společnosti Stas, spol. s r. o. Krajský soud stěžovatelovo rozhodnutí zrušil s tím,
že podle §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné
započtení na majetek patřící do podstaty. Nepřípustnost započtení se přitom nevztahuje
jen na soukromoprávní, ale i na veřejnoprávní pohledávky, mezi které patří i daňové nedoplatky.
Uvedené ustanovení tak vytváří překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. K tomu krajský soud poukázal na nález Ústavního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož vycházel. Ustanovení §105 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 296/2007 Sb., pak podle krajského soudu na uvedený závěr nemá žádný vliv, neboť v podstatě
pouze opakuje, co je uvedeno v §40 odst. 11 daňového řádu.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se, že krajským soudem
citovaný nález Ústavního soudu lze aplikovat pouze k právní úpravě účinné do 30. 4. 2004,
kdy bylo vrácení nadměrného odpočtu upraveno §37a zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané
hodnoty. Od 1. 5. 2004 je způsob vrácení upraven §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, který jednoznačně upravuje postup správce daně při vrácení vratitelného
přeplatku na dani z přidané hodnoty vzniklého v důsledku vyměření nadměrného odpočtu
na této dani při souběhu konkursního a daňového řízení. Nadměrný odpočet na dani z přidané
hodnoty je tedy zvláštním druhem přeplatku, který se vrací sice bez žádosti, ale pouze tehdy,
nemá-li daňový subjekt daňové nedoplatky na jiných daních vzniklé před prohlášením konkursu.
Uvedené ustanovení tak nelze vykládat jinak, než že správce daně použije §64 odst. 2 daňového
řádu. Výhodnější postavení finančního úřadu je totiž explicitně stanoveno §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb.,o dani z přidané hodnoty, tak jak vyžadoval Ústavní soud. Stěžovatel proto
navrhuje rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a domnívá se, že závěry
Ústavního soudu obsažené v nálezech sp. zn. I ÚS 544/02 a III. ÚS 648/04 jsou plně použitelné
i na právní úpravu účinnou po 1. 5. 2004. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti dne 26. 6. 2007 přerušil, neboť Ústavnímu
soudu byl předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 296/2007 Sb., který byl v dané věci aplikován (pozn. soudu: napadené ustanovení bylo
zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb.,
jímž byly vedle zákona o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový
řád a některé další zákony). Usnesením ze dne 6. 1. 2009 rozhodl zdejší soud o pokračování
v tomto řízení, neboť dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného ustanovení shledal.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Takovou
otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci nevrátil daňový
přeplatek a naopak jej započetl podle §64 odst. 2 daňového řádu a §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného nálezu
Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., tedy právě toho ustanovení, podle něhož stěžovatel při započtení postupoval.
Ve zmíněném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal na čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, který zakotvuje právo každého vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech
vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze
žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu
však aplikací §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nutně
k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a „předmětné ustanovení tak de facto státu,
reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním
konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem
č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle
ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních
konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal na svoji argumentaci obsaženou v předchozích
nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení pohledávky při souběhu daňového a konkursního
řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04, in Sbírka rozhodnutí, svazek 38, nález č. 145, str. 135).
Ústavní soud dále zdůraznil přednost ústavně konformní interpretace právního předpisu nebo
jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V daném případě však napadené ustanovení
§105 odst. 1 věta třetí zákona č. 235/2004 Sb. představuje kogentní úpravu, kterou nelze
překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje adresátu
(správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem. Ústavní soud proto
vyslovil, že „ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení
nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky
vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.«, bylo v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod“. Dále upozornil na to, že „s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané
protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních
případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
jakožto ustanovení protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních,
tak veřejnoprávních pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně
na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož krajský soud
v napadeném rozhodnutí vycházel. Je tedy v souladu se zákonem závěr krajského soudu o tom,
že §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zakotvoval
nepřípustnost započtení na majetek patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu
k soukromoprávním i veřejnoprávním pohledávkám, a vytvářel tak překážku v postupu správce
daně podle §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu, podle kterých
lze použít daňový přeplatek na úhradu daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu:
s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zákon č. 328/1991 Sb. zrušen, a to zákonem č. 182/2006 Sb.,
o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)]. Krajský soud tak postupoval v souladu
se zákonem, pokud stěžovatelovo rozhodnutí zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl zjištěn.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona. Naopak žalobce byl ve věci úspěšný, avšak žádné náklady mu nevznikly.
Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu