ECLI:CZ:NSS:2009:2.AFS.43.2009:104
sp. zn. 2 Afs 43/2009 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. K. D.,
zastoupeného JUDr. Janou Martinů, advokátkou se sídlem v Klášterci nad Ohří, Zahradní 253,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká
Hradební 61, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 15 Ca 105/2007 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Kadani (dále jen „správce daně“)
ze dne 3. 1. 2005 č. j. 173/05/183971/5825 byl žalobci dodatečně stanoven základ daně a daň
z příjmů za zdaňovací období roku 2003 ve výši 0 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem (dále jen „žalovaný“) ze dne 14. 3. 2007, č. j. 3968/07-1100, bylo odvolání
proti tomuto výměru zamítnuto. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou
u Krajského soudu v Ústí nad Labem; ten ji shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou
zamítl.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud vycházel při svém
rozhodování z takto postaveného skutkového stavu věci: Usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. 18 K 12/99, byl k tomuto dni prohlášen konkurs na majetek
dlužníka ATRIS agentura v. o. s.; správcem konkursní podstaty byl ustanoven JUDr. Miroslav
Rác. Společníky úpadce byli žalobce a E . D. Dne 1. 4. 2004 byla správci daně doručena plná moc,
kterou udělil správce konkursní podstaty daňové poradkyni O. R. ke zpracování a podání
přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 za žalobce. Daňové
přiznání bylo správci daně doručeno dne 30. 6. 2004 a byla v něm vykázána daňová povinnost
v částce 518 548 Kč, přičemž dílčí základ daně z podnikání podle §7 zákona č. 586/1992 Sb., o
daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) činil
1 625 286 Kč. Správcem daně byl základ daně a daň vyměřena konkludentně k témuž dni. Dne 5.
10. 2004 podal žalobce přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období 2003, do základu daně
zahrnul pouze dílčí základ daně ze závis lé činnosti a vykázal přeplatek na dani v částce 1035 Kč.
Výzvou správce daně k odstranění vad podání ze dne 15. 10. 2004 byl žalobce vyzván ke
správnému označení podaného daňového přiznání ze dne 5. 10. 2004 s tím, že daňové přiznání
bylo podáno již dne 30. 6. 2004. Žalobce v odpovědi na výzvu uvedl, že k podání daňového
přiznání nikoho nezmocnil, sám ho nepodepsal ani nepodal. Souhlasil s tím, aby daňové přiznání
ze dne 5. 10. 2004 bylo považováno pro účely daňového řízení za dodatečné daňové přiznání.
Následně byl žalobce vyzván výzvou dle ustanovení §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků (dále jen „daňový řád“), aby se vyjádřil k pochybnostem správce daně s ohledem na
stanovený základ daně a daň dle daňového přiznání ze dne 30. 6. 2004. Žalobce byl správcem
daně upozorněn, že správcem konkursní podstaty byla předložena rozvaha, výsledovka a přehled
rozdělení základu daně ATRIS agentury v. o. s. a že je povinností žalobce jako společníka veřejné
obchodní společnosti zahrnout podíl na základu daně veřejné obchodní společnosti do základu
daně svého daňového přiznání. K výzvě žalobce sdělil, že daňové přiznání ze dne 30. 6. 2004
bylo podáno neoprávněně, neboť nikoho k jeho podání nezmocnil; povinnost podat daňové
přiznání nemá, neboť v průběhu konkursu se daňová přiznání nepodávají ve smyslu ustanovení §
40 odst. 1 daňového řádu; žádné finanční prostředky od správce konkursní podstaty ostatně
neobdržel. Následně správce daně vydal dodatečný platební výměr na základ daně a daň z příjmů
za zdaňovací období 2003 ve výši 0 Kč (č. j. 173/05/183971/5825 ze dne 3. 1. 2005). Pod ání
žalobce doručené dne 7. 2. 2005 a 2. 9. 2005 posoudil správce daně jako odvolání proti
dodatečnému platebnímu výměru, resp. doplnění odvolání a žalovaný ho svým rozhodnutím
ze dne 14. 3. 2007 č. j. 3968/07 -1100 zamítl.
K argumentaci žalobce, postavené na bezpředmětnosti daňového přiznání podaného dne
30. 6. 2004, krajský soud konstatoval, že s ohledem na předložený spisový materiál
a jím provedené svědecké výpovědi, má za prokázané, že podpis žalobce na plné moci
předložené správci daně na ní byl již v době jejího podání. Sám žalobce nevysvětlil, jak se jeho
podpis na plnou moc dostal a jeho pravost nepopřel. Dále žalobcem tvrzenou zmatečnost
dodatečného platebního výměru nelze dovodit ze skutečnosti, že jeho obsahem je jednak
stanovení základu daně a daně ve výši 0 Kč na základě dodatečného daňového přiznání, jednak
informace o porovnání výše základu daně a daně stanovené na základě daňového přiznání
a dodatečného daňového přiznání. Dodatečný platební výměr, který je součástí spisu, netrpí ani
žalobcem vytýkanou vadou absence odůvodnění a podpisu vydávajícího orgánu. Rozhodnutí
v daňovém řízení se odůvodňují pouze tehdy, stanoví-li tak zákon (§32 odst. 3 daňového řádu).
Předložený originál dodatečného platebního výměru obsahuje vlastnoruční podpis pověřeného
pracovníka s uvedením jeho funkce (v tomto případě je dodatečný platební výměr podepsán
ředitelem finančního úřadu).
O námitce žalobce, dle které příjem poplatníka musí být skutečný a v jeho právní sféře
se musí reálně projevit (což se v daném případě nestalo, neboť ze strany správce konkursní
podstaty žalobci žádné finanční prostředky nebyly vyplaceny), uvážil krajský soud tak, že veřejná
obchodní společnost odpovídá za své závazky celým svým majetkem a společníci ruč í
za její závazky veškerým svým majetkem společně a nerozdílně. Jestliže pohledávky věřitelů
v konkursu nemohou být uspokojeny z majetku podstaty, mohou se věřitelé uspokojit na majetku
společníků. Pokud tedy v tomto případě správce konkursní podstaty využil zisk společnosti
na úhradu pohledávek konkursních věřitelů, reálně se to projevilo v právní sféře společníka
veřejné obchodní společnosti, neboť pohledávky věřitelů, které by nebyly v průběhu konkursu
uspokojeny z majetku konkursní podstaty, by mohli věřitelé vymáhat přímo po společ níkovi.
Krajský soud konečně uvedl, že ustanovení §38gb odst. 6 zákona o daních z příjmů
je speciální vůči ustanovení §40 odst. 1 daňového řádu, na které se žalobce odvolával. Je tedy
povinností poplatníka podávat daňové přiznání k dani z příjmů za každé zdaňovací období, které
následuje po zdaňovacím období, ve kterém byl konkurs prohlášen a zároveň nebyl zrušen.
V tomto ohledu bylo povinností žalobce podat daňové přiznání za zdaňovací období 2003.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše uvedený r ozsudek kasační stížností, opírající
se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.] spatřuje stěžovatel v tom, že soud nevzal v úvahu fakt, že za stěžovatele podal
daňové přiznání zaměstnavatel. Lhůta pro podání daňového přiznání by se prodloužila
do 30. 6. 2004 pouze za předpokladu, kdy by byla uděle na daňové poradkyni plná moc
ke zpracování a podání daňového přiznání. Toto zmocnění však bylo v plné moci přeškrtnuto,
a proto je daňové přiznání podané dne 30. 6. 2004 neplatné. Ke zpracování daňového přiznání
není nutné být zastoupen daňovým poradcem; pak platila po jeho podání lhůta do 31. 3. 2004.
Jestliže daňové přiznání předloženo nebylo, měl správce daně vyzvat stěžovatele, aby daňové
přiznání předložil nebo s ním měl zahájit vyměřovací řízení. Krajský soud dále zaměnil otázku
ručení a otázku posouzení daně z příjmů. Veřejná obchodní společnost není daňovým
poplatníkem; poplatníky jsou pouze její společníci a stěžovatel v konkursním řízení neměl
postavení ručitele. Zisk veřejné obchodní společnosti se neprojevil v reálné sféře stěžovatele,
a proto je tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního (rozsudek ze dne
12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136).
Skutková podstata, z níž soud vycházel, nemá oporu ve spisu [§103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.], neboť z něj nevyplývá, že by správce daně v období od dubna do června 2004 vyzval
stěžovatele k podání daňového přiznání. Daňová poradkyně byla zmocněna pouze ke zpracování
daňového přiznání, nikoli k jeho podání. Správce daně měl tedy postupovat dle ustanovení
§44 odst. 1 daňového řádu. Nevydal rozhodnutí, kterým by vyměřil základ daně a daň; vydán byl
pouze dodatečný platební výměr, kterému žádný platební výměr nepředcházel. Stěžovatel též trvá
na zmatečnosti a nepřezkoumatelnosti tohoto výměru. Není také pravdou, že by stěžovatel
původně uznal a správce daně původně vyměřil základ daně v částce 1 891 456 Kč a daň v částce
518 548 Kč. Krajský soud nesprávně vyhodnotil svědecké výpově di správce konkursní podstaty
a daňové poradkyně. Nesprávné zhodnocení jejich výpovědí nekoresponduje se spisem;
skutečnost, že správce daně nečiní záznamy do spisů přitom nemůže b ýt k tíži stěžovatele.
Žalovaný k podané kasační stížnosti pouze odkázal na svá p ředchozí vyjádření s tím,
že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu a navrhuje zamítnout kasační stížnost jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Zásadní spornou otázkou v projednávané věci je posouzení relevance zmocnění
vystaveného daňové poradkyni O. R. Plná moc, jež je součástí spisu, byla udělena správcem
konkursní podstaty úpadce ATRIS agentura v. o. s., daňové poradkyni, která svým podpisem
stvrdila její přijetí. Současně plná moc obsahuje podpis žalobce. Závěr krajského soudu, že sám
stěžovatel nevysvětlil, jak se jeho podpis na plnou moc dostal, že nepopřel ani jeho pravost, a že
nebylo prokázáno, že by došlo po podání plné moci ke správci daně k jejímu pozměňování, plně
koresponduje se spisovým materiálem a provedeným dokazováním. Nadto Nejvyšší správní soud
uvádí, že sám stěžovatel v odpovědi na výzvu správce daně (č. j. 68109/04/183971/5825 ze dne
13. 12. 2004) ze dne 28. 12. 2004 v odstavci druhém uvedl: „ [n]a základě zjištěných údajů jsem odmítl
podat daňové přiznání za rok 2003. Na naléhání správce konkursní podstaty i správce daně jsem nakonec udělil
plnou moc pro vypracování daňo vého přiznání (ne k podání).“ Vyjádření samotného stěžovatele si přitom
vzájemně odporují, neboť v žalobě uvádí, že plnou moc k datu 29. 3. 2004 nepodepsal, zatímco
v kasační stížnosti opětovně připouští, že plnou moc daňové poradkyni udělil, ale pouze ke
zpracování daňového přiznání, nikoli k jeho podání. Z pohledu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.,
dle kterého se v řízení o kasační stížnosti nepřihlíží ke skutečnostem, které byly stěžovatelem
uplatněny až po vydání napadeného rozhodnutí, by stricto sensu k posledně uvedenému tvrzení
stěžovatele nemělo být vůbec přihlédnuto, neboť jeho skutková argumentace v řízení před
krajským soudem byla odlišná. Jelikož však jsou okolnosti kolem udělení plné moci, zpracování a
zejména pak doručení daňového přiznání správci daně sporné jako celek, považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné se k němu věcně vyjádřit. Zde, bez nutnosti obsáhlé právní argumentace,
postačí pouze odkázat na ustanovení §40 odst. 3 větu druhou daňového řádu, dle které v případě
poplatníka, jehož přiznání zpracovává a předkládá daňový poradce, se daňové přiznání podává nejpozději do šesti
měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Jestliže stěžovatel uvádí, že k podání daňového přiznání
daňovou poradkyni nezmocnil a daňové přiznání podané dne 30. 6. 2004 je z tohoto důvodu
neplatné, pak z doslovného znění ustanovení §40 odst. 3 věty třetí daňového řádu skutečně nelze
dovodit, že by bylo zákonnou povinností daňového poradce jím zpracované daňové přiznání i
osobně příslušnému správci daně podat (jakkoli se tak v praxi obvykle děje). Povinnost předložit
daňové přiznání správci daně je nutné chápat jako odpovědnost daňového poradce za to, že jím
zpracované daňové přiznání bude doručeno správci daně v zákonem stanovené lhůtě. To
znamená, že v otevřené lhůtě (zde do 30. 6.) buď daňové podání sám podá, nebo je předá
daňovému subjektu či jiné osobě v době, kdy tento úkon mohou reálně učinit. Zde ovšem
primárně záleží na vzájemné dohodě daňového subjektu a jeho poradce; ve vztahu k správci daně
jsou tyto interní pokyny irelevantní, ledaže by mu byly známy. Daňové přiznání bylo v dané věci
u správce daně podáno poslední den lhůty, tedy 30. 6. 2004; kdo konkrétně tento faktický úkon
na podatelně správce daně provedl, je nepodstatné. Zde sluší jen připomenout, že daňová
poradkyně před krajským soudem popřela, že by tak učinila ona. Otázka, zda byla k tomuto
úkonu oprávněna, by mohla být teoreticky relevantní pouze za situace, kdy by bylo najisto
postaven opak, což se v daném případě nestalo.
Pokud stěžovatel, v návaznosti na předchozí námitku, dále namítá, že za popsaného
skutkového stavu měl být správcem daně v období od dubna do června 2004 vyzván k podání
daňového přiznání, popřípadě že s ním mělo být zahájeno vyměřovací řízení, ani v tomto směru
s ním nelze souhlasit. Správce daně neměl totiž k takovému postupu žádný zákonný důvod.
Za situace, kdy byla správci daně dne 1. 4. 2004 doručena plná moc daňové poradkyně
(minimálně ke zpracování daňového přiznání) se všemi náležitostmi, správce daně o ní neměl
pochybnosti, a daňové přiznání podané 30. 6. 2004 (tedy ve lhůtě plynoucí z ustanovení
§41 odst. 3, věty druhé daňového řádu) přijal jako řádné, pak logicky vyměřil základ daně a daň
konkludentně, k posledně uvedenému dni. Není proto na místě odkazovat n a povinnost správce
daně zahajovat vyměřovací řízení ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 daňového řádu,
jehož aplikace nastupuje až tehdy nebylo-li podáno daňové přiznání nebo hlášení, dodatečné daňové přiznání
nebo hlášení včas, a to ani po výzvě správce da ně, nebo nebyly-li na výzvu ve stanovené lhůtě odstraněny vady .
Jestliže správce daně vyměřuje základ daně a daň konkludentně (z pohledu stížní argumentace
lze otázku, zda tak činí z hlediska hmotného práva v souladu se zákonem, ponechat stranou),
pak tuto skutečnost vyznačí do příslušných řádků daňového přiznání. S ohledem na ustanovení
§46 odst. 5 daňového řádu se v případě vyměření daně v souladu s podaným daňovým přiznáním
výsledek vyměření sdělí daňovému subjektu pouze na jeho výslovnou žádost. Výsledkem
vyměřovacího řízení tedy nutně nemusí být vydání platebního výměru, tedy formalizovaného
aktu – správního rozhodnutí. Naopak, správce daně přistupuje k jeho vydání pouze tehdy,
kdy se základ daně a daň na základě provedeného vyměřovacího řízení (typicky po provedení
vytýkacího řízení dle ustanovení §43 daňového řádu) liší od základu daně a daně tak, jak byly
daňovým subjektem vykázány. Právní úprava preferuje, i s ohledem na základní zásady daňového
řízení (zejména zásady zákonnosti, hospodárnosti a součinnosti dle ustanovení §2 odst. 1 a 2
daňového řádu), vyměření daně konkludentně. Stěžovat el se tedy mýlí, má-li zato,
že dodatečnému platebnímu výměru musí nutně předcházet platební výměr v listinné,
formalizovaná podobě.
Stěžovatel v rámci této skupiny kasačních námitek konečně též uvedl, že krajský soud měl
vzít v úvahu i skutečnost, že za něj daňové přiznání podal zaměstnavatel. Zde Nejvyšší správní
soud, shodně s krajským soudem, uvádí, že stěžovatel byl jako společník veřejné obchodní
společnosti povinen přiznat daň z příjmů i z tohoto titulu, neboť u něj byla předmětem daně také
část základu daně veřejné obchodní společnosti [§7 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů].
Této povinnosti stěžovatele nezbavuje ani ustanovení §40 odst. 1, věta druhá daňového řádu,
neboť stěžovatel (o jehož příjmy tu jde) sám v konkurzu v rozhodném období nebyl a toto
ustanovení tedy na něho žádným přímým způsobem dopadnout nemohlo. Závěr, že tomuto
obecnému ustanovení je nadřazena právní úprava provedená ustano vením §38gb odst. 6 zákona
o daních z příjmů, uvedený krajským soudem, je v obecné rovině správný, nemá však
pro posouzení daňové povinnosti stěžovatele praktický význam. Jak bylo již uvedeno, konkurz
byl prohlášen na majetek obchodní společnosti, jejímž společníkem byl stěžovatel (nikoli
na majetek stěžovatele) a úprava plynoucí z posledně zmiňovaného ustanovení, vztahující
se na podávání daňového přiznání v případě prohlášení nebo zrušení konkurzu na majetek
fyzických osob, se tedy pojmově nemohla uplatnit. Pokud jde o úpadce – společnost
ARTIS agentura v. o. s., ten daňové přiznání nepodával ex lege (§38m odst. 7 zákona o daních
z příjmů) a bez ohledu na konkurz prohlášený na jeho majetek tak bylo lze stanovit základ daně
stěžovatele z titulu jeho postavení společníka, postupem dle §7 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Nadto Nejvyšší správní soud dodává, že se stěžovatel nemůže zprostit své povinnosti podat
daňové přiznání tím, že podepíše zaměstnavateli tiskopis výpočtu daně z příjmů fyzických osob
ze závislé činnosti.
Stěžovateli nelze přisvědčit ani v jeho argumentaci brojící proti způsobu, jakým krajský
soud posoudil právní otázku jeho ručitelského postavení, v návaznosti na daň z příjmů
u společníků veřejné obchodní společnosti. Jak vyplývá z ustan ovení §20 odst. 5 zákona o daních
z příjmů, u poplatníka, který je společníkem veřejné obchodní společnosti, je součástí základu daně část základu
daně nebo část daňové ztráty veřejné obchodní společnosti; přitom tato část zák ladu daně nebo daňové ztráty
se stanoví ve stejném poměru, jako je rozdělován zisk podle společenské smlouvy, jinak rovným dílem. Obdobně
ustanovení §7 odst. 4 zákona o daních z příjmů stanoví, že základem daně (dílčím základem daně)
společníka veřejné obchodní společnosti je část zá kladu daně veřejné obchodní společnosti stanoveného podle §23
až 33. Tato část základu daně se stanoví ve stejném poměru, jako je rozdělován zisk podle společenské smlouvy,
jinak rovným dílem. Vykáže-li podle §23 až 33 veřejná obchodní společnost ztrátu, rozděluje se na společníka
část této ztráty stejně jako základ daně. Pro zjištění základu daně veřejné obchodní společnosti
se vychází z hospodářského výsledku upraveného o převod podílu na hospodářském výsledku společníkům veřejné
obchodní společnosti (§23 odst. 2 zákona o daních z příjmů). Z uvedeného tedy vyplývá, že pokud
veřejná obchodní společnost v daném zdaňovacím období dosáhla určitého zisku, jak se ostatně
v tomto případě stalo a stěžovatel to nepopírá, pak bylo povinností stěžovatele poměrnou část
základu daně veřejné obchodní společnosti na něj připadající vykázat ve svém daňovém přiznání
jako příjem z podnikání a řádně jej zdanit (veřejná obchodní společnost, narozdíl od společností
kapitálových, sama zisk nezdaňuje).
Veřejná obchodní společnost, jakožto právnická osoba, je povinna plnit své závazky
primárně sama; ručení jejích společníků má pouze povahu akcesorickou. To znamená,
že až v okamžiku, kdy sama společnost není schopna svým závazkům dostát, nastupuje
povinnost ručitelů splnit její závazky, za které ručí po celou dobu jejího trvání neomezeně
(§76 odst. 1 ve spojení s §86 obchodního zákoníku). Dle ustanovení §306 odst. 1 obchodního
zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2007 pak platilo, že věřitel je oprávněn domáhat se splnění
závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu
věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže
je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu. Z uvedeného je tedy
jednoznačně zřejmé, že pokud byl na majetek veřejné obchodní s polečnosti prohlášen konkurs
ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, pak nejenže
její společník (stěžovatel) ručil celým svým majetkem za její závazky, ale zároveň se věřitelé
společnosti mohli uspokojení svých pohledávek domáhat přímo na něm. Krajský soud tedy zcela
správně zohlednil fakt, že se použití zisku veřejné obchodní společnosti na úhrad u jejích závazků
skutečně projevilo v právní sféře stěžovatele, neboť závazky společnosti, za které ručil, byly tímto
poníženy. Pokud by tedy následně věřitelé vymáhali část svých neuspokojených pohledávek po
stěžovateli, na což mají právo, pak by výše je jich pohledávek byla ponížena o částku, kterou
již získali. To, že stěžovatel nemohl s příjmem vykázaným v daňovém přiznání nakládat podle
svého uvážení, neznamená, že by se v jeho právní sféře reálně neprojevil. Není tedy pravdou,
že by postup, respektive výsledek postupu daňových orgánů byl v rozporu s právním názorem
vysloveným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136,
který upozorňuje na fakt, že příjem musí být, z hlediska daňového, příjmem reálným.
Konečně pokud jde o stěžovatelovo tvrzení, že nadále setrvává na názoru, o zmatečnosti
a nepřezkoumatelnosti dodatečného platebního výměru, a že nemůže být hodnoceno k jeho tíži,
pokud správce daně nečiní do spisů žádné záznamy, touto argumentací se Nejvyšší správní soud
nemohl meritorně zabývat. Jednou ze základních náležitostí kasační stížnosti je totiž uvedení
konkrétních důvodů, pro které stěžovatel rozhodnutí krajského soudu napadá (viz například
rozsudek ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 - 79 zveřejněný pod č. 835/2006 Sb. NSS,
nebo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, zveřejněný ve Sb. NSS pod č. 835/2006). Prosté označení správního
rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné nesplňuje požadavky kladené ustanovením
§106 odst. 1 s. ř. s. na kasační stížnost, právě pro absenci jejíc h důvodů. Ze stejného důvodu
se Nejvyšší správní soud nemůže zabývat ani námitkou na nesprávné zhodnocení svědeckých
výpovědí daňové poradkyně a správce konkursní podstaty, neboť stěžovatel neuvedl důvody,
pro které toto zhodnocení považuje za nesprávné, resp. nekorespondující se spisem.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy Nejvyšší správní soud kasační stížnost
rozsudkem zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náh radu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu