ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.103.2008:67
sp. zn. 2 Azs 103/2008 - 67
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: M. Y., zastoupena JUDr. Drahomírou
Janebovou Kubisovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Blahoslavova 168,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2008, č. j. 49 Az
33/2008 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené právní zástupkyni stěžovatelky JUDr. Drahomíře Janebov é
Kubisové se u r č u je odměna za zastupování ve výši 2856 Kč, která bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2008, č. j. OAM-314/LE-BE03-BE07-2008,
(dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou, a to podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u Krajského soudu v Praze žalobou;
ten ji rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č. j. 49 Az 33/2008 - 36, zamítl. V odůvodnění svého
rozsudku krajský soud především shledal (na základě výpovědí žalobkyně učiněných v rámci
správního řízení), že není pochyb o tom, že žalobkyně uvedla jako důvod své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany kriminální jednání soukromé osoby (p. P.), ale také snahu o legalizaci svého
pobytu v České republice (dále jen „ČR“), poté co byla správně vyhoštěna a následně zadržena.
Žalobkyní tvrzené vydírání a zastrašování ze strany soukromé osoby však nelze podřadit pod
taxativně vymezené důvody udělení azylu či doplňkové ochrany dle ustanovení §12 a §14a
zákona o azylu. Jednání soukromé osoby by mohlo být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany pouze tehdy, pokud by je bylo možno podřadit pod termín pronásledování ve smyslu
ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu. V této souvislosti by bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala,
že orgány domovského státu, u nichž by se domáhala ochrany, nebyly schopny ochranu před
takovým jednáním soukromé osoby poskytnout. Krajský soud se neztotožnil s přesvědčením
žalobkyně, že by příslušné domovské orgány její p roblémy neřešily, a to zejména s přihlédnutím
k výpovědi žalobkyně, z níž vyplynulo, že její matka byla úspěšná se žádostí o nové prošetření
smrti bratra žalobkyně, když se obrátila přímo na prezidenta Lukašenka, který nové prošetření
věci nařídil. Krajský soud poukázal dále na to, že se žalobkyně neobrátila na tuzemské příslušné
orgány o pomoc ani v případě, když ji p. P. v roce 2004 napadl na území ČR. Krajský soud tak
vzal za prokázané, že žalobkyně v průběhu řízení neuvedla žádné konkrétní okolnosti, kt eré by
nasvědčovaly jejímu pronásledování ve smyslu ustanovení §2 odst. 8 zákona o azylu. Snaha
žalobkyně o legalizaci pobytu na území ČR taktéž nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. K námitce žalobkyně o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu krajský soud
konstatoval, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu pouze tehdy, tvrdí-li žadatel o udělení mezinárodní
ochrany, že existují důvody pronásledování podle citovaného ustanovení.
Rozsudek napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, v níž uplatňuje
důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka je především toho názoru, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany podle zákona o azylu, a to buď pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.
Za dostačující nepovažuje tvrzení krajského soudu, že se měla a mohla domáhat ochrany
u orgánů v zemi původu, neboť jak již opakovaně uváděla, tyto jí nejsou schopny zajistit řádnou
ochranu; toto tvrzení stěžovatelka demonstruje na případech neobjasněné smrti jejího bratra
a úrazu jejího otce. Stěžovatelka má dále za to, že ze skutečnosti, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany podala až po svém zadržení, nelze usuzovat na to, že jediným motivem její žádosti byla
snaha o legalizaci pobytu. Dokud pobývala na území ČR legálně, neměla ani důvodu žádost
o udělení mezinárodní ochrany podávat. Situace se změnila, až když přestala p. P. odevzdávat
podstatnou část svého výdělku; v té době jí začal vyhrožovat a posléze byla i fyzicky napadena.
Na české státní orgány se o pomoc neobrátila, neboť v té době již pobývala na území nelegálně.
Stěžovatelka dodává, že se do vlivu p. P. dostala jako velmi mladá dívka, kdy dotyčný zcela
evidentně využil její příslušnosti k sociální skupině nezaměstnaných absolventů. P. P. využil
postavení stěžovatelky, opakovaně jí vyhrožoval újmou; na tomto místě poukazuje stěžovatelka
na souvislost mezi jejím pronásledováním a nedostatečnou ochranou, která byla v zemi původu
poskytnuta její rodině. Stěžovatelka upozorňuje na to, že přestěhování v rámci zemi původu by
bylo pro její ochranu nedostačující, neboť p. P. má zřejmě kontakty i ve státní správě země
původu. Rozhodující orgány nezhodnotily důkazy objektivně a v důsledku toho dospěly
k nesprávným závěrům; obava stěžovatelky z návratu do vlasti je dle jejího názoru podložena
dostatečně konkrétními skutečnostmi. Rozhodujícím orgánům stěžovatelka dále vytýká, že
nedostatečně zkoumaly její skutečnou situaci, a to i co se týče podmínek pro udělení
humanitárního azylu ve smyslu ustanovení §14 zákona o azylu.
Žalovaný ve svém vyjádření k věci uvedl, že jím vydané rozhodnutí, tak i rozsudek
krajského soudu jsou v souladu s právními předpisy a judikaturou. K otázce humanitárního azylu
uvedl, že s ohledem na právní kvalifikaci případu bylo posuzování ustanovení §14 zákona o azylu
nadbytečné. Současně má žalovaný za to, že kasační stížnost stěžovatelky nepřesahuje svým
významem její vlastní zájmy. Navrhl proto, aby kasační stížnost byla odmítnuta pro nepřijatelnost
popřípadě zamítnuta pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., zabýval otázkou, zda kasační st ížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního sou dnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelky a je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů.
Úvodem Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem. Do soudního řádu správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností
ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, ten byl po dán např. v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační
důvody.
Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, je nutno uvést,
že ve správním řízení leželo břemeno tvrzení azylově relevantních důvodů především
na stěžovatelce (viz např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 Azs 224/2004 - 37,
dostupný z www.nssoud.cz). Za situace, kdy stěžovatelka fakticky žádné azylově relevantní
důvody neuváděla a ve své žádosti o azyl (a na ni navazujících výpovědích ve správním řízení)
se zmiňovala pouze o problémech vyplývajících z kriminálního jednání soukromé osoby,
které se navíc ani nepokusila řešit s příslušnými orgány, nelze bez dalšího hovořit ani o důkazní
nouzi, potřebě blíže objasnit stěžovatelkou uváděné skutečnosti, či přechodu důkazního břemene
na správní orgán. K námitce, že krajský soud a žalovaný hodnotili skutkový stav a důkazy
neobjektivně, aniž by zohlednili konkrétní situaci stěžovatelky, lze odkázat například na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79,
(dostupný z www.nssoud.cz), dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností ze strany
žadatele o azyl může být jen ztěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými (...) . Pokud však
žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není
(resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani
netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“ Na případ stěžovatelky dopadají též závěry Nejvyššího
správního soudu, vyslovené v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, kde konstatoval, že „správní orgán má povinnost zjišťovat
skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu , jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako
zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) [dnes písm. f)] téhož zákona zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost
domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům
příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 spr. ř. má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“
Ohledně námitky stěžovatelky, že domovský stát poskytuje nedostatečnou ochranu její
rodině a tím je způsobeno i její pronásledování p. P., vůči jehož osobě by jí domovský stát
ochranu neposkytl a ani přestěhování v rámci vlasti by nebylo řešením, odkazuje zdejší soud na
odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se krajský soud vypořádal s pronásledováním
stěžovatelky ze strany soukromé osoby zcela v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího
správního soudu. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek ze dne
10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupný z www.nssoud.cz, v němž se podává, že „skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany s oukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/19 99, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Obdobně
se touto problematikou Nejvyšší správní soud zabýval taktéž v rozsudku ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, či v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, oba dostupné
z www.nssoud.cz.
K tvrzení stěžovatelky, že p. P. využil její příslušnosti k sociální skupině nezaměstnaných
absolventů a z toho titulu ji pronásledoval, lze toliko uvést, že v tomto ohledu stěžovatelka
ničeho nenamítla již v žalobě, a proto se jedná ve smyslu ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. o
skutečnost, ke které se nepřihlíží. Obdobně je tomu v případě námitky, dle které se žalovaný ani
krajský soud nezabývali možností udělení humanitárního azylu. I zde jejímu věcnému posouzení
brání procesní důvody, konkrétně ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého kasační stížnost není
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Vzhledem k tomu, že
stěžovatelce nepochybně nic nebránilo uplatnit toto tvrz ení již v řízení před krajským soudem,
Nejvyšší správní soud tuto dílčí kasační námitku posoudil jako nepřípustnou.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým výz namem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou; proto ji podle
ustanovení §104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta. Krajský soud stěžovatelce k její žádosti ustanovil zástupcem
advokátku pro řízení před krajským soudem; její oprávnění zastupovat stěžovatelku i v řízením
kasačním pak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 7. 2007, č. j. 1 Afs 120/2006 - 117, dostupného z www.nssoud.cz; náklady řízení v tomto
případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady spočívají v odměně za jeden úkon
právní služby (sepis a podání kasační stížnosti) v částce 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy
2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna
z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka
daně vypočtená podle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 S b.,
o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Ustanovené advokátce se tedy p řiznává odměna v celkové
výši 2856 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího spr ávního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu