ECLI:CZ:NSS:2009:3.ADS.5.2009:43
sp. zn. 3 Ads 5/2009 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: E. R., zastoupeného
JUDr. Janem Thonatem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2008, čj. x, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2008, č. j. 16 Cad 19/2008 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2008, čj. x. Česká správa sociálního zabezpečení tímto
rozhodnutím stěžovateli přiznala podle ust. §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ode dne 1. 3. 2007 starobní důchod ve výši 2340 Kč s
tím, že od ledna 2008 stěžovateli náleží důchod ve výši 2494 Kč měsíčně.
Stěžovatel v žalobě namítl, že žalovaná nepřihlédla k rokům odpracovaným v SSSR
a Ruské federaci, které se českou stranou započítávají na základě Dohody mezi Československou
republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení, vyhlášené
pod č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“).
Krajský soud ze správního spisu zjistil, že stěžovatel dne 14. 3. 2007 požádal o starobní
důchod. V osobním listu důchodového pojištění ze dne 13. 2. 2008 je uvedena doba pojištění
za dobu od 4. 7. 1956 do 28. 2. 2007 v rozsahu 17 559 dnů, tj. 48 roků a 39 dnů. Žalovaná
zde započetla dobu pojištění v SSSR a Ruské federaci podle potvrzení ruského nositele pojištění
Penzijního fondu Ruské federace ze dne 16. 10. 2007 a dále dobu pojištění stěžovatele na území
České republiky doloženou evidenčními listy organizace Rimme s.r.o.
Krajský soud neshledal žalobní námitku stěžovatele důvodnou, neboť dospěl k závěru,
že žalovaná při stanovení starobního důchodu započetla veškerou evidovanou dobu zaměstnání
stěžovatele v souladu s čl. 4 Dohody. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaná vyměřila
stěžovateli důchod z výdělku dosaženého na území České republiky v souladu s čl. 5 odst. 1
Dohody, neboť evidenční listy vydané organizací Rimme s.r.o. prokazují, že stěžovatel
po přesídlení do České republiky pracoval. Při započtení dob zaměstnání a následném výpočtu
starobního důchodu žalovaná postupovala v souladu se zákonem č. 155/1995 Sb. Krajský soud
proto žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Podanou kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem
z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Má za to, že žalovaná i krajský soud
při posuzování jeho nároku na starobní důchod a výše tohoto nároku nesprávně interpretovaly
čl. 5 Dohody. Stěžovatel dále citoval odstavec 2 tohoto ustanovení. Jak je patrné z podkladů,
které měla žalovaná i soud k dispozici, dosáhl stěžovatel nároku na přiznání důchodu v Ruské
federaci již v roce 1997. Tam také až do února 2007 pobíral důchod, který mu byl v Ruské
federaci přiznán a vyměřen ještě před tím, než začal být v České republice částečně výdělečně
činný. Stěžovateli měl být proto důchod v České republice vyměřen z průměrného měsíčního
výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace v České republice. Stěžovatel zde zdůraznil,
že je vysokoškolsky vzdělaný inženýr technik. Důchod mu rozhodně neměl být vyměřen
z několika málo let po splnění nároku na důchod, kdy mu důchod již byl přiznán
a kdy si stěžovatel jako důchodce pochopitelně pouze přivydělával. Výše dosahovaných příjmů
a logicky i odvodů na sociální pojištění také odpovídala tomu, že se jednalo
pouze o tzv. přivýdělek starobního důchodce.
Skutečnost, že má vysokoškolské vzdělání a že pracoval v Ruské federaci před odchodem
do důchodu ve vedoucích funkcích, stěžovatel namítal v průběhu řízení opakovaně,
a to i v opravném prostředku ze dne 11. 4. 2008 označeném jako „Žádost o soudní přezkum
výpočtu starobního důchodu“ a zaslaném přímo žalované. Toto podání je nutno brát ve smyslu
ust. §72 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako nedílnou součást návrhu na soudní přezkum doručeného
přímo krajskému soudu dne 22. 4. 2008.
Stěžovatel má za to, že správnost jeho názoru potvrzuje i doslovné znění odstavce 2 čl. 5
Dohody, kde se uvádí, že nárok na takovýto způsob výměry má i osoba, která je příjemcem
důchodu a na území státu, kam se odstěhovala, nepracovala vůbec. Rozhodnutí žalované
i krajského soudu je tak v rozporu s čl. 5 Dohody. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že se ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu vysloveným v napadeném rozsudku.
Nejvyšší správní soud nemohl kasační stížnost věcně projednat a musel ji odmítnout
z následujících důvodů.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učinit mohl. Podle §103 odst. 1, 2 s. ř. s. je kasační stížnost přípustná jen z důvodů
tam taxativně vymezených, jež jsou svojí povahou vždy důvody právními, jakkoli často mají
za základ spor o zjišťování či hodnocení skutkových okolností nebo jiné skutkové námitky.
Podle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat
mj. žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Ustanovení §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu)
konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky
správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobce je tedy povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo
rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval
jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, zveřejněný pod č. 419/2004 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Pojem „důvody“, užitý v ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s., které navazuje na ustanovení §103 s. ř. s., tak v případě kasačních stížností
proti rozhodnutím krajských soudů o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu zřetelně
odkazuje na tentýž pojem užitý v §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. při formulaci toho, jaký obsah
mají mít žalobní body žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a vede k jednoznačnému
závěru, že v řízení o kasační stížnosti jsou zásadně nepřípustné jiné důvody než ty, které se opírají
o skutkové a právní důvody uvedené v žalobě. Důvody kasační stížnosti tedy lze opřít
jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
v žalobních bodech obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření formulovány a případně
dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny,
aniž by tím byly rozšiřovány; to platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody
stěžovatel mohl v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/2005 - 43, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS).
Stěžovatel v žalobě datované dnem 19. 4. 2008 namítl pouze porušení čl. 4 Dohody,
tedy že žalovaná při stanovení důchodu nezapočetla dobu jeho zaměstnání v SSSR a Ruské
federaci. S touto námitkou se krajský soud v odůvodnění rozsudku řádně vypořádal,
přičemž ji shledal nedůvodnou. Sám stěžovatel již v kasační stížnosti započtení dob zaměstnání
nezpochybňoval. Brojil zde výhradně proti nesprávné aplikaci čl. 5 Dohody, tedy že žalovaná
neměla postupovat podle čl. 5 odst. 1 Dohody a vyměřit důchod z výdělku dosaženého
v zaměstnání v České republice, kde si stěžovatel jako příjemce důchodu pouze přivydělával,
nýbrž měla v souladu s čl. 5 odst. 2 Dohody vycházet ze zaměstnání vykonávaného stěžovatelem
v Ruské federaci a SSSR, a stanovit průměrný měsíční výdělek zaměstnanců obdobného oboru
a kvalifikace v České republice.
V podané žalobě ze dne 19. 4. 2008 však chybí jakékoli výtky vůči stanovení výdělku
rozhodného pro výši důchodu podle čl. 5 Dohody. Stěžovatel přitom mohl tuto námitku v žalobě
jako žalobní bod nepochybně formulovat, neboť mu již v době podání žaloby byly známy
všechny skutkové okolnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil, že skutečnost, že má vysokoškolské vzdělání
a že pracoval v Ruské federaci ve vedoucích funkcích, namítal již opakovaně v průběhu řízení.
Poukázal na své podání označené jako „Žádost o soudní přezkum výpočtu starobního důchodu“
datované dnem 11. 4. 2008, které přiložil ke kasační stížnosti. Zde stěžovatel mimo jiné uvedl,
že mu nebyly započítány roky v Ruské federaci, přestože všechny doklady o průběhu zaměstnání
doložil, a přestože má vysokoškolské vzdělání a téměř po celou dobu pracoval v Ruské federaci
ve vysokých vedoucích funkcích.
Nejvyšší správní soud jednak dospěl k závěru, že z této argumentace nelze dovodit,
že stěžovatel namítl porušení čl. 5 Dohody při stanovení rozhodného výdělku. I v tomto podání
výslovně zpochybnil pouze postup žalované při započtení dob zaměstnání, tedy že nepostupovala
v souladu s čl. 4 Dohody.
Nejvyšší správní soud však dále zjistil, že předmětné podání se ve správním spise
nenachází, stěžovatel nikterak nedoložil, že bylo žalované doručeno. Ve svém podání ze dne
15. 4. 2008 doručeném žalované dne 18. 4. 2008, se o podání ze dne 11. 4. 2008, resp. o tom,
že již podal žalobu proti rozhodnutí žalované, nezmínil. Domáhal se zde zaslání dvou příloh
sdělení Penzijního fondu Ruské federace ze dne 16. 10. 2007 s tím, že teprve jejich doručení
bude považovat za počátek lhůty pro podání žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
I tato skutečnost tedy zpochybňuje, že stěžovatel podání datované dnem 11. 4. 2008 skutečně
odeslal a že jím navíc již tehdy mínil podat žalobu proti nyní napadenému rozhodnutí žalobce.
V dopise ze dne 15. 4. 2008 stěžovatel dále namítl, že mu žalovaná nezapočetla roky zaměstnání
uvedené na dvou přílohách sdělení Penzijního fondu Ruské federace, ačkoli on sám dobu
zaměstnání v SSSR a Ruské federaci na výzvu doložil dne 6. 3. 2007. Porušení čl. 5 Dohody
nenamítl. Totožnou argumentaci stěžovatel uvedl i v samotné žalobě ze dne 19. 4. 2008 doručené
Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 22. 4. 2008. Ani zde se nezmínil o podání žaloby
datované dnem 11. 4. 2008, přílohou žaloby byla kromě rozhodnutí žalované pouze kopie podání
ze dne 15. 4. 2008. Ve svém podání doručeném krajskému soudu dne 9. 6. 2008 stěžovatel soudu
navrhl nahlédnutí do spisů v obdobných věcech a ověření, že jeho vrstevníkům byly důchody
za stejných podmínek uznány ve správné výši a nikoli jen za dobu odpracovanou v České
republice. Opět tedy poukázal pouze na porušení čl. 4 Dohody.
Nejvyšší správní soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že Krajský soud v Ústí
nad Labem nepochybil, jestliže se zabýval pouze námitkou stěžovatele směřující vůči započtení
dob zaměstnání podle čl. 4 Dohody, neboť ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by stěžovatel
již dne 11. 4. 2008 žalobu skutečně podal a pokud by ji podal, že by z jejího obsahu bylo možné
jednoznačně dovodit výhrady stěžovatele vůči stanovení výdělku podle čl. 5 odst. 1 Dohody.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že se kasační stížnost opírá výhradně o stížní důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, ač tak učinit mohl. Jiný stížní důvod neobsahuje.
Kasační stížnost je tedy nepřípustná ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
ji proto podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
jestliže byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu