ECLI:CZ:NSS:2009:3.AS.23.2009:173
sp. zn. 3 As 23/2009 - 173
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Honební
společenstvo Stříbro, se sídlem Dukelská ulice - Farma, Stříbro, zastoupeného Mgr. Martinem
Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství,
se sídlem Těšnov 17, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Pozemkový fond ČR,
se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2004,
č. j. 31761/04-11000, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 8. 6. 2009, č. j. 8 Ca 449/2008 – 154,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský úřad Stříbro rozhodnutím ze dne 18. 7. 2003, č. j. 592/03-206/A5-ŽP,
na základě návrhu žalobce uznal podle §29 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon
o myslivosti“), společenstevní honitbu Cebiv. Toto rozhodnutí následně potvrdil Krajský úřad
Plzeňského kraje rozhodnutím o odvolání ze dne 23. 9. 2003, č. j. ŽP/7197/03. Ministerstvo
zemědělství však v mimoodvolacím řízení podle §65 správního řádu z roku 1967
svým rozhodnutím ze dne 16 6. 2004, č. j. 42728/03-7040/16230 změnilo rozhodnutí krajského
úřadu tak, že se rozhodnutí Městského úřadu Stříbro ze dne 18. 7. 2003, č. j. 592/03-206/A5-ŽP,
zrušuje a věc se vrací prvoinstančnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva zemědělství podal žalobce rozklad,
který však ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 10. 11. 2004, č. j. 31761/04-11000 zamítl
a zrušující rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí o rozkladu ministr zemědělství uvedl,
že krajský úřad rozhodnutí Městského úřadu Stříbro nepřezkoumal v celém rozsahu, nezabýval
se jeho závažnějšími nedostatky a uznání honitby nebylo v souladu s příslušnými ustanoveními
zákona o myslivosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2005, č. j. 8 Ca 19/2005 - 35, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí ministra zemědělství odmítl. V jeho odůvodnění uvedl,
že rozhodnutí ministra zemědělství nic nezměnilo na veřejných subjektivních právech účastníků
a podmínka zkrácení na jejich právech úkonem správního orgánu tak nebyla splněna.
Podle závěru Městského soudu v Praze se tedy jedná o procesní rozhodnutí, a nikoliv o úkon
ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 8. 2007, č. j. 3 As 20/2006 - 75, kasační
stížnost proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud odkázal na své předchozí rozhodnutí
ze dne 22. 10. 2003, č. j. 5 A 140/2002 - 34, od něhož neshledal důvod se odchýlit. Podle tohoto
judikátu rozhodnutí, jímž bylo v rámci řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení
podle §65 správního řádu z roku 1967 zrušeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, není úkonem správního orgánu, kterým se mění, ruší
či závazně určují práva nebo povinnosti žalobce ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Městský soud
v Praze tedy podle závěru Nejvyššího správního soudu nepochybil, když v daném případě věc
meritorně neprojednal.
Uvedené rozhodnutí o kasační stížnosti však k ústavní stížnosti stěžovatele zrušil Ústavní
soud nálezem ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1882/07. V něm soudní orgán ochrany
ústavnosti poukázal na rozsudek ze dne 21. 12. 2006, č. j. 6 As 49/2004 - 77, ve kterém jiný senát
Nejvyššího správního soudu vyslovil právní názor odlišný od toho, který byl vysloven v nyní
projednávané věci. Za této situace bylo zákonnou povinností Nejvyššího správního soudu
postoupit předmětnou věc jeho rozšířenému senátu. Takto však postupováno nebylo, v důsledku
čehož došlo podle závěru Ústavního soudu k porušení základního práva stěžovatele
na zákonného soudce, které je zakotveno v ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem č. j. 3 As 20/2006 - 101
ze dne 27. 12. 2008 zrušil toto usnesení Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení
s tím, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 4 As 31/2006 - 73 ze dne
28. 8. 2007 dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů vydaná podle §65 odst. 2 správního
řádu z roku 1967, jimiž byla mimo odvolací řízení zrušena nebo změněna pravomocná
rozhodnutí ve správním řízení, jsou rozhodnutími ve smyslu §65 s. ř. s. a podléhají soudnímu
přezkumu, neboť tato rozhodnutí zasahují do existujících hmotných práv fyzických
nebo právnických osob, nabytých v původním pravomocně skončeném správním řízení.
Městský soud v Praze vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu přezkoumal
napadené rozhodnutí meritorně, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a rozsudkem
č. j. 8 Ca 449/2008 - 126 ze dne 10. 2. 2009 ji zamítl s tím, že Honební společenstvo Stříbro dne
27. 9. 2007 změnilo svůj původní návrh na uznání honitby ze dne 18. 4. 2003 a požádalo o uznání
jedné společenstevní honitby v hranicích bývalých sedmi honiteb (Těchlovice, Kšice-Pole, Krásné
Údolí, Černošín, Svojšín, Zádub, Cebiv).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost.
Na výzvu soudu na zaplacení soudního poplatku žalobce podal žádost o osvobození
od této poplatkové povinnosti, kterou odůvodnil tím, že mu v rámci tohoto řízení
již bylo přiznáno osvobození od soudního poplatku a toto rozhodnutí by tak mělo být
stále v platnosti. K další výzvě soudu pak žalobce předložil vyplněné potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech, ve kterém uvedl, že má dluh ve výši 148 500 Kč za nájem
honebních pozemků a ze zákona nemůže vyvíjet podnikatelskou činnost. Dále dodal přiznání
k dani z příjmů právnických osob za rok 2007, ve kterém uplatil výdaje v celkové výši 149 179 Kč
a příjmy v celkové výši 147 723 Kč. Z jím předložené nepotvrzené rozvahy ke konci roku 2007
dále vyplývají aktiva ve výši 143 397,75 Kč a pasiva ve výši 144 853,48 Kč. V nepotvrzeném
účetním hospodářském výsledku ke konci roku 2007, který žalobce rovněž předložil, se uvádějí
náklady v celkové výši 149 179 Kč a výnosy v celkové výši 147 723,27 Kč. Konečně žalobce
předložil výpis z bankovního účtu, na kterém byl ke dni 31. 3. 2009 evidován zůstatek ve výši
143 337 Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 6. 2009, č. j. 8 Ca 449/2008 - 154, žádost
žalobce o osvobození od soudních poplatků v řízení o kasační stížnosti zamítl. V odůvodnění
tohoto usnesení uvedl, že zjišťoval finanční situaci žalobce v době rozhodování soudu
a tu srovnal s výší soudního poplatku, přičemž vycházel z neúplných údajů, které žadatel poskytl.
Na jejich základě pak byl učiněn závěr, že žalobce neprokázal své tvrzení o nedostatečnosti
prostředků, a tudíž nemůže být osvobozen od soudních poplatků. Součastný stav bankovního
účtu totiž žalobci umožňuje soudní poplatek ve výši 3000 Kč zaplatit.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2009, č. j. 8 Ca 416/2008 - 154,
podal žalobce (dále „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní namítl,
že mu osvobození od soudních poplatků bylo v rámci tohoto řízení již v minulosti přiznáno,
takže soud jej neměl svým postupem nutit k podání nové žádosti. Rovněž tak nebyly splněny
předpoklady pro vydání nového rozhodnutí, neboť osvobození od soudních poplatků nebylo
odňato. Navíc jeho majetková situace je stále stejná, takže i nadále mělo rozhodnutí o přiznání
osvobození od soudních poplatků platit. Konečně pak není zřejmé, v čem měly být
jím předložené podklady neúplné a proč nebyl vyzván k jejich doplnění, takže rozhodnutí soudu
se jeví jako zcela nepředvídatelné a jeho vydáním byl poškozen na svých procesních právech.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního, podle nichž byl vázán rozsahem
a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené
v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že mu v rámci tohoto řízení již bylo osvobození
od soudních poplatků v minulosti přiznáno, to dosud nebylo odňato, takže pro vydání
napadeného usnesení nebyly splněny zákonné předpoklady. Toto stěžovatelovo tvrzení je možné
podřadit pod ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení.
Z obsahu soudního spisu však vyplývá, že stěžovatel v řízení o žalobě proti rozhodnutí
ministra zemědělství ze dne 11. 11. 2004, č. j. 31762/04-11000 soudní poplatek ve výši 2000 Kč
uhradil kolkovými známkami. To je zřejmé z jeho podání doručeného soudu prvního stupně dne
22. 2. 2005 a založeného na č. l. 18 a 19 soudního spisu. V řízení o kasační stížnosti
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2005, č. j. 8 Ca 19/2005 - 35 stěžovatel
požádal o osvobození od soudních poplatků, avšak tato žádost byla usnesením téhož soudu
ze dne 16. 2. 2006, č. j. 8 Ca 20/2005 - 56 zamítnuta s tím, že kasační stížnost nemůže být zjevně
úspěšná, neboť napadené rozhodnutí žalovaného je úkonem, který je vyloučen ze soudního
přezkumu. V citovaném usnesení soud taktéž uvedl, že stěžovatel k výzvě soudu doložil, že nemá
dostatečné prostředky. Toto usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 3 As 24/2006 - 68, zrušil s tím, že správnost
závěru o nepřípustnosti soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného musí být podrobena
kasačnímu přezkumu a soudu prvního stupně nepřísluší rozhodnutí nadřízeného soudu
předjímat. Městský soud v Praze pak usnesením č. j. 8 Ca 19/2005 - 72 ze dne 28. 6. 2007 žalobci
přiznal osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti v celém rozsahu,
své rozhodnutí neodůvodnil. Podkladem pro toto rozhodnutí bylo vyplněné potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, kde stěžovatel uvedl, že nemá žádné příjmy
a majetek, jeho dluhy činí 15 000 Kč.
Nejvyšší správní soud na tomto místě uvádí, že osvobození od soudního poplatku
se ovšem týkalo řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. 12. 2005, č. j. 8 Ca 19/2005 - 35, nikoli pro řízení o kasační stížnosti proti rozsudku
č. j. 8 Ca 449/2008 - 126 ze dne 10. 2. 2009.
Pokud měl stěžovatel na mysli, že byl od soudních poplatků osvobozen „v rámci
tohoto řízení“, tedy v řízení o opakované kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského
soudu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno a toto řízení
lze považovat stále za „totéž jedno řízení“ s řízením o původní kasační stížnosti, potažmo s řízením
žalobním, odkazuje Nejvyšší správní soud na zcela jasně a explicitně formulovanou zákonnou
konstrukci poplatkové povinnosti jako takové.
Podle §1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se soudní poplatky
vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků. V položce
14a bodu 2. přílohy tohoto zákona se uvádí „Za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech
správního soudnictví...“, v položce 15 přílohy pak „Za kasační stížnost...“.
Z uvedené citace jasně vyplývá, že zpoplatněno je sice – obecně vzato – řízení
před soudem, jakékoli úvahy o možných interpretacích tohoto pojmu jsou však vyloučeny
navazující specifikací, podle níž podléhají poplatkové povinnosti jednotlivé „úkony“, a to zvlášť
„žaloba nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“ a zvlášť „kasační stížnost“. Zákon
o soudních poplatcích tedy naprosto zřetelně vychází z pojetí, podle kterého se řízení
vede o konkrétním podání a poplatkové povinnosti tedy podléhá každé takové podání zvlášť.
Stěžovatel tedy v dané věci již nebyl osvobozen od soudních poplatků, takže podmínky
řízení o jeho žádosti o přiznání osvobození od poplatkové povinnosti byly dány a řízení
před soudem prvního stupně tak nebylo zmatečné. Poplatkové povinnosti totiž podléhá určitý
právní úkon, tedy podání, a splnění této povinnosti, resp. podmínky osvobození od ní,
je proto nutno zkoumat jako jednu z podmínek řízení u žaloby („jiného návrhu na zahájení řízení“)
i u kasační stížnosti samostatně. Městský soud v Praze tedy postupoval správně, pokud splnění
poplatkové povinnosti zkoumal i ve vztahu ke kasační stížnosti podané stěžovatelem
proti jeho v pořadí druhému rozhodnutí v dané věci.
Stěžovatelovo osvobození od soudních poplatků v jiném kasačním řízení pak nemohlo
být samo o sobě důvodem pro stejný postup i v nyní projednávané věci.
K tomuto závěru Nejvyšší správní soud dále ze soudního spisu zjistil, že v nyní
posuzované věci stěžovatel předložil vyplněné potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, přiznání k dani z příjmů právnických osob, nepotvrzenou rozvahu a účetní
hospodářský výsledek ke konci roku 2007 a taktéž výpis z bankovního účtu, na kterém byl ke dni
31. 3. 2009 evidován zůstatek ve výši 143 337 Kč.
Městský soud v Praze v usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků tak vyšel z toho, že zjišťoval finanční situaci stěžovatele v době
rozhodování soudu a tu srovnal s výší soudního poplatku a učinil závěr, že stěžovatel neprokázal
své tvrzení o nedostatečnosti prostředků, a tudíž nemůže být osvobozen od soudních poplatků.
Stav bankovního účtu stěžovatele umožňoval soudní poplatek ve výši 3000 Kč zaplatit.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 1. 2009, č. j. 4 As 63/2008 - 105, uvedl,
že „předpoklady pro osvobození od soudního poplatku je vždy třeba posoudit zcela konkrétně s ohledem
na okolnosti existující v době vyměřování soudního poplatku“.
Naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je tedy potřeba posoudit
vždy přísně individuálně v závislosti na konkrétních okolnostech a časovém okamžiku.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že skutečnosti rozhodné pro osvobození
od soudních poplatků ve věci řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 13. 12. 2005, č. j. 8 Ca 19/2005 - 35 a řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 2. 2009 č. j. 8 Ca 449/2008 - 126 se podstatným způsobem liší
(především vykázaný stav účtu stěžovatele), dělí je velké časové rozpětí.
Městský soud v Praze byl oprávněn odchýlit se od právního názoru vyjádřeného
v jiném svém rozhodnutí, pakliže svoje stanovisko podrobně zdůvodnil a opřel o řádně zjištěné
skutečnosti. V daném případě zde stálo proti sobě usnesení Městského soudu v Praze ze dne
28. 6. 2007, č. j. 8 Ca 19/2005 - 72 o osvobození od soudních poplatků, které v souladu
se zákonem neobsahuje odůvodnění, a nelze tedy zjistit, jak soud hodnotil rozhodné skutečnosti.
Naproti tomu usnesení téhož soudu ze dne 8. 6. 2009, č. j. 8 Ca 449/2008 – 154 o zamítnutí
žádosti o osvobození od soudních poplatků je podrobně odůvodněno, založeno na logické úvaze,
která vychází z obsahu soudního spisu a z tvrzení stěžovatele. Městský soud v Praze splnil
požadavek snést dostatečné a přesvědčivé argumenty pro správnost svého právního názoru
a pokud v nyní projednávané věci při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků
vycházel z aktuálních majetkových poměrů stěžovatele, pak mu nelze vytýkat, že nebral v úvahu
přiznání osvobození od poplatkové povinnosti učiněné na základě odlišného skutkového stavu.
Nejvyšší správní soud dále neshledal ani naplnění důvodu kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., pod něhož lze podřadit stěžovatelovo tvrzení o neodůvodnění závěru
soudu prvního stupně o neúplnosti předložených podkladů a o nevyzvání k jejich doplnění,
neboť podle uvedeného zákonného ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí krajského soudu nebo jiné vady
řízení před soudem prvního stupně, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé.
Nejvyšší správní soud byl k řešení předestřené otázky povolán již v rozsudku
č. j. 4 As 28/2009 - 185 ze dne 20. 11. 2009, přičemž nemá žádný důvod odchýlit
se od uvedeného právního názoru ani v posuzované věci, a to zejména proto, že relevantní
skutkové okolnosti případu jsou tytéž. Právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený
v citovaném rozsudku dopadá i na posuzovanou věc.
Z celkového kontextu odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že zmínkou
o neúplnosti stěžovatelem poskytnutých údajů soud prvního stupně vyjádřil to, že na základě
nich nebylo možné žadateli osvobození od soudních poplatků přiznat. Městský soud v Praze
totiž v odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvedl, že na základě předložených podkladů
dospěl k závěru, podle něhož stěžovatel neprokázal své tvrzení o nedostatečnosti prostředků,
a proto nemohl být osvobozen od soudních poplatků. Uvedený závěr navíc soud prvního stupně
opřel i o stav bankovního účtu žadatele, na němž byl vykázán zůstatek ve výši 143 337 Kč,
z čehož dovodil, že stěžovatel je schopen soudní poplatek ve výši 3000 Kč zaplatit. Výpis
z bankovního účtu přitom oproti dokladům prokazujícím náklady a výdaje stěžovatele
za rok 2007 odrážel jeho aktuální majetkové poměry, a proto Městskému soudu nelze vytýkat,
že vycházel právě z tohoto podkladu. Z těchto důvodů tedy nelze závěr soudu prvního stupně
o nesplnění zákonných podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků považovat
za nedostatečně odůvodněný.
Rovněž tak mu není možné vytýkat, že stěžovatele nevyzval k doplnění podkladů,
které by podle §36 odst. 3 věty první s. ř. s. prokazovaly, že nemá dostatečné prostředky
pro zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. V rozhodnutí ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, totiž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „účastník řízení,
který požádal o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a který byl soudem řádně poučen (§36
odst. 1 s. ř. s.), je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Vyplyne-li
z uvedených údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne“. V nevyžádání
dalších podkladů prokazujících oprávněnost žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků
tedy nelze spatřovat vadu řízení před soudem prvního stupně, která by měla za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalovanému v něm náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu