ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.32.2009:42
sp. zn. 3 Azs 32/2009 - 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Petra
Průchy v právní věci žalobce: V. M., zastoupeného JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se
sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 11. 2008, č. j. OAM-555/LE-BE03-BE03-
2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2009, č. j.
46 Az 117/2008 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce stěžovatele JUDr. Aleně Lněničkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra ze dne 28. 11. 2008, č. j. OAM-555/LE-BE03-BE03-2008. Rozhodnutím správního
orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle ust. §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud
se s tímto posouzením žádosti ztotožnil. Vzal za prokázané, že stěžovatel podal svoji žádost
s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žádost mohl vzhledem k délce svého pobytu na území
České republiky podat dříve. Tvrzení stěžovatele o tom, že by mu mohla hrozit újma na životě
poté, co se do vlasti vrátí po 9 letech pobytu v cizině, a že jej vyhledají členové strany
UNA - UNSO a mohou mu ublížit, se jeví jako nepravděpodobné. Sám stěžovatel uvedl,
že v České republice jej z této strany nikdo nevyhledával, natož aby mu někdo vyhrožoval.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodů podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel prokázal, že má důvodné obavy, že v případě vrácení do vlasti
mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající především ve vážném ohrožení života
nebo lidské důstojnosti. Podle jeho názoru soud tuto skutečnost v předcházejícím řízení
nesprávně posoudil, když důvody pro udělení mezinárodní ochrany neshledal a naopak uvedl,
že žádost žalobce je zjevně nedůvodná ve smyslu ust. §16 odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel
má za to, že rozhodně nebylo prokázáno, že by žádost o udělení mezinárodní ochrany podal
proto, že by se chtěl vyhnout hrozícímu vyhoštění. Ve správním řízení i při jednání před soudem
podrobně vysvětlil, že měl na Ukrajině problémy, které souvisejí s politickou situací v této zemi.
Byl členem strany UNA – UNSO, kterou charakterizoval jako nacionalistickou stranu,
ze které není snadné vystoupit. Když stěžovatel z této strany odešel, bylo mu opakovaně
vyhrožováno, mimo jiné i zmrzačením, a v období těchto výhrůžek, přestože změnil místo
pobytu, byl sražen autem a v důsledku zranění byl dlouhodobě hospitalizován. Je přesvědčen,
že toto zranění souviselo s výhrůžkami v důsledku jeho odchodu ze strany. Stěžovatel dále uvedl,
že v České republice žije již 5 let s družkou a jejím synem. Správní orgán nesprávně zhodnotil
provedené důkazy a nedostatečně se vypořádal se všemi okolnostmi případu. Nepostupoval tak,
aby zjištěn skuteční stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel má za to,
že správní orgán si měl jednak ověřit jeho tvrzení ohledně politické strany UNA – UNSO
a jejího působení na Ukrajině, a jednak skutečnosti týkající se společného soužití stěžovatele
s jeho družkou a synem v České republice. Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel,
nemá oporu ve spisech, neboť správní orgán si nikterak tvrzení stěžovatele neověřil
a pouze konstatoval, že podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je pouze účelové s cílem
vyhnout se správnímu vyhoštění. Stěžovatel má za to, že podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek
byl krajským soudem vynesen dne 7. 4. 2009, tedy po účinnosti novely azylového zákona
č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).,
tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele
je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvod přijatelnosti
uplatněný stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňuje výše uvedená kritéria. Posouzením
žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané až ve chvíli, kdy stěžovateli hrozí vyhoštění,
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
www.nssoud.cz. Zde dospěl k závěru, že v takovém případě existuje vyvratitelná domněnka,
že tato žádost byla účelová. Žadatel však může prokázat nejen, že žádost nemohl podat dříve,
ale (nezávisle na tom, že ji mohl podat dříve) rovněž, že ji nepodal pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění. V tomto případě leží důkazní břemeno výhradně na žadateli.
Jakýkoliv jiný závěr by učinil §16 odst. 2 zákona o azylu (a ostatně celý institut zjevně
nedůvodných žádostí) zbytečný, neboť by mezi posuzováním standardních a zjevně
nedůvodných žádostí o mezinárodní ochranu nebyl žádný rozdíl. Pokud žadatel přesvědčivě
prokáže, že mu hrozí v zemi původu pronásledování z azylově relevantních důvodů
nebo skutečné nebezpečí vážné újmy, je žalovaný povinen se zabývat i jeho tvrzeními podle §12
a §14a zákona o azylu, a případně azyl či doplňkovou ochranu udělit.
V projednávaném případě stěžovatel ve správním řízení neprokázal ani netvrdil,
že mu bylo vyhrožováno politickou stranou jako celkem či pouze jejími jednotlivými členy
z důvodu změny jeho politických názorů v souvislosti s vystoupením z této strany. Z vyjádření
stěžovatele v rámci správního řízení i v žalobě vyplývá, že se jednalo o vyhrožování ze strany
soukromých osob kvůli zaplacení peněz. Posouzením, zda takové skutečnosti uvedené žadatelem
svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v ust. §12 zákona
o azylu, se již Nejvyšší správní soud v obdobném případě zabýval např. v rozsudku ze dne
31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003 - 65, www.nssoud.cz. Otázkou prokázání hrozícího nebezpečí
vážné újmy ze strany nestátních subjektů se pak Nejvyšší správní soud podrobně zabýval
např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62, www.nssoud.cz.
Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď
na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru,
že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a
s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti ve výši 2100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden
úkon právní služby podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 2400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 2. září 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu