ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.38.2009:71
sp. zn. 3 Azs 38/2009 - 71
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Vojtěcha
Šimíčka v právní věci žalobce: Ch. T., zastoupen matkou A. T., jako zákonnou zástupkyní,
právně zastoupen JUDr. Evou Poláčkovou, advokátkou, se sídlem Starobrněnská 13, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2008, č.j. OAM-92/VL-01-ZA07-2008, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2009, č. j. 56 Az
109/2008 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, advokátce JUDr. Evě Poláčkové,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude
jmenované zástupkyni vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2008, č.j. OAM-92/VL-01-ZA07-2008.
Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto tak, že se mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), neuděluje.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany stěžovatelek, a je podmíněn již zmíněným přesahem
vlastních zájmů stěžovatelky.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních
předpokladů, jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.),
apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních
důvodů stěžovatelkou uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-
li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí
zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel se narodil na území České republiky. Kasační stížnost podal prostřednictvím
své matky, jako zákonné zástupkyně. V kasační stížnosti odkázal na důvody vymezované
v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona o azylu s tím, že podrobněji důvody rozvede advokát,
a jehož ustanovení současně požádal.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2009, č. j. 56 Az 109/2008-52, stěžovateli
ustanovil zástupkyni JUDr. Evu Poláčkovou, advokátku se sídlem Starobrněnská 13, Brno.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele v doplnění kasační stížnosti ze dne 17. 6. 2009
jako důvody kasační stížnosti uvedla důvody vymezované v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
o aylu. Nejprve uvedla, že stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost je přípustná a rovněž
i ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná, neboť v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně
shledává zásadní pochybení. Základním východiskem, proč stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany, byla skutečnost, že v zemi původu docházelo k šikaně jeho rodičů,
kdy jím bylo zabraňováno ve vyznávání náboženské víry podle ritu tzv. čistého islámu. Správní
orgán sice částečně dostál povinnosti zajistit si relevantní a objektivní informace, když při svém
rozhodování vycházel i z Informace MZV ČR č.j. 117038/2007-LP, ze dne 25. 5. 2007, týkající
se Kazachstánu, objektivním způsobem však nezvážil skutečnosti v této informaci obsažené.
Rovněž z důvodů vymezených citací §12, §13, §14a, §14b v žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu ze dne 16. 7. 2008 bylo zřejmé přesvědčení stěžovatele, že správní orgán
vážně pochybil při uvážení a hodnocení, zda nebyly naplněny podmínky pro mj. udělení
tzv. doplňkové ochrany. Stěžovatel také namítá, že nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav
věci, kdy správní orgán při svém rozhodování z neznámých důvodů pominul mj. aktuální
Zprávu MZV USA – Zpráva o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok 2007 ze dne
11. 3. 2008 a vycházel ze zprávy zastaralé. Stěžovatel rovněž podotkl, že se domnívá,
že správní orgán jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany projednal pouze schematicky
a formálně, aniž by se jí odpovědně zabýval s tím, že obdobné žádosti rodičů stěžovatele byly
zamítnuty a proto mu ji také podle §§12, 13, 14, 14a a 14b zákona o azylu neudělil.
Toto pochybení pak nebylo napraveno ani v přezkumném řízení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se domnívá,
že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek Krajského soudu v Brně byly vydány v souladu
s právními předpisy. K námitkám uvedeným v kasační stížnosti sdělil, že trvá na tom,
že v případě stěžovatele vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu věci, na jehož
základě pak žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany udělil. Použité zprávy
jsou podle správního orgánu dostačující a správní orgán nemá důvod pochybovat o jejich
věrohodnosti Jmenovaný, prostřednictvím zákonné zástupkyně, měl možnost se během řízení
před správním orgánem plně vyjádřit ke všem skutečnostem, které jeho zákonné zástupce
k odchodu ze země původu i k následnému podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
v České republice vedly, měl možnost se rovněž seznámit s informacemi o zemi jeho původu,
z nichž pak správní orgán při rozhodování vycházel, měl možnost vyjádřit se k nim
či ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout jejich doplnění. Stěžovatel se, prostřednictvím
své zákonné zástupkyně, s jejich obsahem seznámil a nežádal jejich doplnění.
Z obsahu správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že matka
stěžovatele požádala o udělení mezinárodní ochrany svého syna, který se narodil v České
republice 23. 12. 2007. Jako důvod žádosti uvedla sloučení rodiny s tím, že chce, aby syn zůstal
v České republice, aby se zde vzdělával a neodjel do Kazachstánu. Pokud by se měl
do Kazachstánu vrátit, mohl by být umístěn do dětského domova, neboť jeho rodiče by byli
odsouzeni a uvězněni. Matka stěžovatele byla také žadatelkou o udělení mezinárodní ochrany,
o její žádosti bylo vedeno samostatné řízení. Obdobná situace byla i v případě otce stěžovatele.
Žalovaný správní orgán žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
po provedeném řízení s podrobným odůvodněním zamítl. Shledal, že stěžovatel nesplňuje
důvody pro udělení mezinárodní ochrany, a to včetně doplňkové ochrany. Krajský soud
vyhodnotil postup i závěry správního orgánu jako odpovídající zákonu a se závěry krajského
soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi vypořádaly.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo prokázáno,
že stěžovatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli měla
být udělena doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu, když se matka stěžovatele
dovolávala – pro případ návratu do Kazachstánu - nebezpečí umístění stěžovatele do dětského
domova.
K tomu je třeba v prvé řadě poznamenat, že pokud jde o posouzení možnosti udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, či rozhodnutí o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, stěžovatel je nezletilý, narodil se v České republice, a v zemi původu dosud
nebyl. Tato skutečnost sama o sobě vylučuje možnost, že mohl ve své vlasti vyvíjet činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod. Obavy stěžovatele jsou odvozovány
od obav jeho matky. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho rozhodovací
činnosti (o kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany matky stěžovatele bylo jednáno
a rozhodováno Nejvyšším správním soudem pod sp.zn. 4 Azs 23/2008) v posuzované věci
není sporu o tom, že matka stěžovatele se se žádnými problémy ve smyslu pronásledování,
jak je má na mysli zákon o azylu v zemi původu nesetkala, a měla pouze problémy
se soukromými osobami, přičemž se se svými problémy a žádostí o pomoc neobrátila
na příslušné státní orgány ve vlasti a nevyužila tak všech dostupných prostředků, které měla
v zemi původu k dispozici. Skutečnosti uváděné matkou stěžovatele v nyní projednávané věci,
tj. jmenovitě snaha o společný život v České republice, nelze podřadit pod výčet azylově
relevantních důvodů podle §12 zákona o azylu. Stejně tak Nejvyšší správní soud přisvědčuje
žalovanému správnímu orgánu, i krajskému soudu, že matka stěžovatele neuvedla nic
takového, a ani jinak nebylo zjištěno, že by nezletilému stěžovateli hrozilo nebezpečí vážné
újmy z některého z důvodů uvedených v §14a zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud současně poznamenává, že za situace, kdy ani jednomu z rodičů
stěžovatele nebyla k jejich žádostem posuzovaných v samostatných řízeních mezinárodní
ochrana udělena, nebyly splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ani podle §13
či §14b zákona o azylu.
Pochybení stran možnosti udělení tzv. humanitárního azylu, resp. mezinárodní ochrany
podle §14 zákona o azylu, se stěžovatel výslovně nedovolával.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších
rozhodnutích.
Posouzením možnosti udělení azylu podle §12 zákona o azylu, či rozhodnutí o udělení
tzv. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, u nezletilého stěžovatele, který se narodil
v České republice, a v zemi původu dosud nebyl, tj. situací zcela obdobnou jako v nyní
projednávané věci, se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku č. j. 4 Azs 30/2009 – 64,
ze dne 12. 8. 2009, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Pokud jde o posouzení možnosti udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, či rozhodnutí o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, stěžovatel
je nezletilý, narodil se v České republice, a v zemi původu dosud nebyl, tato skutečnost sama o sobě vylučuje
možnost, že mohl ve své vlasti vyvíjet činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod.
Pokud jde o aplikaci §13 zákona o azylu (srovnatelná situace je případě §14b), k tomu
lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs
147/2004 - 81, www.nssoud.cz, v němž je uvedeno: Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta
podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné jen v případě existence pravomocného
rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl. Postup podle citovaného
ustanovení nelze odůvodnit tím, že v případě stěžovatelových rodinných příslušníků dospěl soud k nezákonnému
závěru, pokud zamítl jejich žalobu proti zamítavému rozhodnutí o neudělení azylu.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud také poznamenává,
že i kdyby přicházelo v úvahu posouzení splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu,
ve smyslu platné právní úpravy platí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu
je na volné úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném
případě byl důvod hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze
z hlediska překročení případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska
případné libovůle ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje
i konstantní soudní judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl
podle §14 zákona o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná
o „právo“, na němž by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 771/2000, či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS
532/02. Rovněž tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou
přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14
zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní
právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004, č. j. 4 Azs 343/2004, www.nssoud.cz,
či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 Azs 2/2006, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá,
že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem
na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu
při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit
námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Nejvyššímu
správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů
hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský soud napadané
rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
Pokud jde o námitku směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci,
kdy stěžovatel namítá, že správní orgán při svém rozhodování z neznámých důvodů pominul
mj. aktuální Zprávu MZV USA – Zpráva o dodržování lidských práv v Kazachstánu za rok
2007 ze dne 11. 3. 2008 a vycházel ze zprávy zastaralé, k tomu Nejvyšší správní soud
poznamenává, že stěžovatel takovou výhradu v řízení před krajským soudem nenamítal
a Nejvyšší správní soud tak k ní s ohledem na §104 odst. 4 ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s.
nemohl přihlížet. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, www.nssoud.cz, kde je uvedeno: Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine
brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo vydáno přezkoumávané
rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud
při svém rozhodování nepřihlíží. Navíc stěžovatel v této souvislosti neuvedl nic takového,
resp. konkrétního, co by z obsahu uváděné zprávy mělo svědčit ve prospěch jeho žádosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost
byla odmítnuta.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení dále
doplňující podání soudu [§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Za výše uvedené úkony
tak náleží zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů
ve výši paušální částky za dva úkony a 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
4800 Kč. Zástupkyně je plátcem DPH, proto se výše odměny zvyšuje o 19 %, na částku
5712 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců
od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60
odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu