ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.49.2009:38
sp. zn. 3 Azs 49/2009 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: P. G., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem
Na Rozcestí 6/1434, Praha 9 - Libeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2009, č. j. OAM -
109/LE-BE02-BE03-2009, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 22. 6. 2009, č. j. 47 Az 24/2009 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele Mgr. Eduardu Benešovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 5712 Kč. Tato částka bude jmenované mu vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla jako opožděná odmítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného 20. 4. 2009, č. j. OAM-109/LE-BE02-BE03-2009. Rozhodnutím
správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně
nedůvodná podle ust. §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
V podané kasační stížnosti stěžovatel žádal, aby Nejvyšší správní soud přezkoumal,
zda byla žaloba proti rozhodnutí žalovaného skutečně podána opožděně. Dále namítl, že se měl
žalovaný zabývat důvody pro udělení azylu, neboť není vyloučeno, že jsou zde dány, stejně
jako důvody pro udělení doplňkové ochrany nebo humanitárního azylu. Zákon o azylu navíc
nestanoví, že důvody pro udělení azylu nemohou být zkoumány, pokud bude žádost zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Stěžovateli hrozí skutečné nebezpečí při vrácení do vlasti, kde mu státní
orgány nejsou schopny, resp. ochotny pomoci. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené
usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalš ímu řízení.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval otázkou, zda kasační stížnost splňuje zákonem
vyžadované náležitosti. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), Krajský soud napadeným usnesením žalobu pro opožděnost odmítl, rozhodl
tedy o tom, že v soudním řízení nebude pokračováno. Krajský soud se tak věcným obsahem
žaloby nezabýval. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti
(s výjimkou případů uvedených v §109 odst. 3 s. ř. s.), je k projednání kasační stížnosti třeba,
aby důvody kasační stížnosti odrážely rozhodnutí soudu. V tomto případě přichází v úvahu
pouze důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti
rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud se zde může zabývat pouze tím,
zda krajský soud správně posoudil včasnost žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami
týkajícími se merita věci.
Ačkoli stěžovatel v projednávaném případě výslovně neoznačil důvody své kasační
stížnosti, je zřejmé, že uplatnil mimo jiné důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
neboť žádal přezkoumání závěru Krajského soudu v Praze, že žaloba byla podána opožd ěně.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
ust. §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních
zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán
jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu
je proto nejen ochrana individuálních v eřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje
přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu ust. §104a s. ř. s., stěžovatel ani žádné konkrétní
výhrady vůči posouzení včasnosti žaloby nevznesl. Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti
nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování
výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů. Posouzením včasnosti žaloby
se již Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 11/2005 - 72,
publikovaném pod č. 715/2005 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 2 Azs 460/2004
– 47, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě
nejsou splněny a kasační stížnost ža lobce podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu
s §11 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační
stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu, ve výši 4200 Kč, a dále
náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právn í služby podle §13
odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Účtovanou odměnu za úkon označený
jako „seznámení se spisem“ Nejvyšší správní soud nepřiznal, neboť je dle jeho názoru zahrnut
pod ust. §11 písm. b) advokátního tarifu. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou
je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty
vypočtená dle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč. Ustanovenému
zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 5712 Kč. Uvedená částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.
Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu